23. Regrese, přivtělená duše

Už delší dobu jsem domluvená s Petrem Velechovským, že za ním přijedu do Liberce a budeme se věnovat problémům, se kterými stále nemůžu hnout.

A teď ten den konečně nastal. Nastupuji do autobusu a hned se v myšlenkách přenáším do doby, kdy jsem tudy jela naposledy. Bylo to před čtyřmi lety. Tehdy jsem byla pod vlivem černé magie a za Petrem jsem jela proto, aby mě od ní očistil. Tehdy jsem na tom byla psychicky děsně. Byla jsem na pokraji zhroucení. Dneska jsem na tom o něco líp. I když jak se to vezme...

Než se naději jsem v Liberci.

Hned po uvítání pouštím se do vyprávění. Skáču od jednoho problému ke druhému. Mám jich tolik, že těžko říct, který z nich je prioritní.

V řeči se dostaneme i na mou sestru. Vyprávím Petrovi o všem, co s její smrtí souviselo a jak mě její smrt radikálně změnila. Pak se zmíním ještě o tom, jak jsme před šesti lety s Mílou objevily,  že duše mé sestry se ke mně před mnoha lety připojila a jak jsme ji pak odváděly nahoru do světla.

Tohle všechno teď vyprávím a náležitě se u toho bavím. Mám na to totiž svůj názor. A sice, že je to všechno blbost!

Jak mě šokuje, když mi Petr řekne, že podle něj duše mé sestry se mnou stále je. Hlavně kvůli změně mé osobnosti po její smrti.

Vytřeštím na Petra oči. To snad nemyslí vážně!

Chvíli spolu tohle téma probíráme a pak už nic nebrání tomu, abychom se vrhli na první ponor do minulosti.

Dostávám se do doby pár dní po smrti mé sestry. Tehdy jsem si zlomila nohu a musela jsem kvůli tomu do nemocnice.

Postupně se přede mnou rozvíjí celý příběh. Ze začátku nic moc, ale po chvíli se objeví něco zvláštního. V okamžiku, kdy mě odvážejí na operační sál, začne mi před očima poletovat jakýsi žlutý flek. Snažím se ho ignorovat a taktně o této pro mě nepochopitelné věci pomlčím. Jenže  ten flek mi blokuje další děj, a tak nakonec musím přiznat pravdu. 

Od Petra se mi hned dostane napomenutí, abych si napříště už nenechávala nic pro sebe, ale vždy věrně popisovala vše, co uvidím.

Tak jo, další děj už komentuji bez cenzury.

Ten žlutý flek se mnou jede na vozíku až na operační sál. Tam poletuje plno podobných žlutých fleků.  Nejdřív nechápu o co jde, ale vzápětí vše dostává smysl. Fleky jsou totiž duše, které tu čekají na nějaké tělo. A ačkoli se všechny ostatní duše snaží ostošest, tak ta co se mnou přijela, si  tělo – tedy mne – uhájí. Ve chvíli, kdy dostávám narkózu, jsem ze svého těla vypuzena ven a ta druhá duše se do něj okamžitě nasouká. Jsem tak zaujatá děním na operačním sále, že si toho ani nevšimnu. Ovšem ve chvíli, kdy se operace chýlí ke konci a já musím zpět do svého těla, nedaří se.  Moje tělo je už obsazeno. Mezi oběma dušemi dojde k výměně názorů. Ta moje chce, aby ta druhá šla pryč. Jenže ta je silnější a z těla se vypudit nenechá. Nakonec mi nezbude nic jiného, než se pracně do svého těla nasoukat. Jde to ztuha. Jako bych se chtěla narvat do holinky, ve které je zastrčená silná ponožka. Přesně tahle asociace mi nabíhá. Abychom se tu obě vešly, já se musím stočit do klubíčka a ta druhá vyplňuje celý prostor těla.

Poté, co celou touhle situací projdu, začnu s Petrem o právě prožitém diskutovat. Potřebuji všechno to nové a pro mě šokující pořádně probrat. Nad tímhle mi totiž rozum zůstává stát.

Až teď se dozvídám informace, které jsem nevěděla a díky nim mám potvrzeno, že moje prožitky jsou pravdivé. Snad kdyby nebylo tohohle potvrzení, byla bych schopná všechno „shodit“ jako naprostý výmysl. Ach jo, ten můj skeptik, ten si nedá pokoj!

Celou situaci procházím ještě mnohokrát. Pokaždé s novými poznatky, prožitky. Ale už si z toho nedělám legraci, ani se nad ničím nepozastavuji jako tomu bylo při průchodu prvním. Vnímám to jako něco reálného.

Jsem docela urvaná, když mám vše za sebou. Taky je už odpoledne a čas skončit. Jsme domluveni, že zítra budeme pokračovat dál.

Jedu do města, kde se mám stejně jako minule setkat se svou sestřenicí, u níž přespím. Večer pak trávím o samotě a rekapituluji si všechny dnešní novinky. A poté si dělám sondu do svého nitra a snažím se zjistit, zda se chci té druhé duše vzdát nebo s ní chci žít i nadále.

Po chvíli mám jasno. Chci už žít sama!

 

A je tu druhý den. Hned se pouštíme do práce. Spojuji se s tou druhou duší a ptám se jí, zda chce odejít nebo zda jí v tom něco brání. Odpovídá mi, že si potřebuje ještě něco „vyřídit“. Když se jí ptám o co jde, dostane se mi odpovědi, že potřebuje odpustit mámě. A hned s tím začíná. Ovšem v té chvíli odpouštím mámě i já. Rozbrečím se. Brečím nejen za sebe, ale za obě dvě.

A pak už děláme odváděcí rituál. Docela intenzivně ho prožívám. Stejně tak prožívám pocity, kdy se moje duše snaží roztáhnout po celém mém těle. Je to po těch letech docela náročné. Poté, co si tu volnost a svobodu  procítím, štkavě se rozbrečím. Vůbec se nemůžu ovládnout. Vzlyky se ze mě nezvladatelně řinou.

Petr se mě ptá, proč brečím. Co ten pláč znamená.

Odpovím, že jsou to slzy úlevy. Ano, já tu úlevu opravdu cítím.

Vzápětí se oklepu a hned jsem zase v reálu a taky v normě. Nebo-li opět se ovládám ;-).

Ihned se rozpoutá diskuse. Dostalo se mi tolika prožitků, že jsem ze všeho na větvi. Ne, tohle jsem si nevymyslela, to bylo reálné.

Po přestávce se pouštíme do dalšího ponoru. Tentokrát zpracováváme traumata, která stále ještě nepřebolela. A že jich je! Opět si uvědomuji, jak mě regrese otravují a jak bych nejraději všechno urychlila, abych to už měla za sebou. Jenže vím, že takhle bych si nepomohla. Jen bych se ošidila. Ještě že mám možnost se spojit s moudrým Já, které mi ukazuje, jaký postoj bych k té které situaci měla zaujmout. Takhle se přece jenom postupně dopracuji až k průchodu situace, kdy už žádné negativní emoce necítím. A hlavně mám k celé situaci úplně jiný přístup. Pozitivní.

Další den je u konce. Večer trávím ve svém pokoji a opět rekapituluji právě prožité. Najednou mi dochází, že zítra už je poslední den a já se stále nedostala na svůj největší, respektive nejžhavější problém. A sice mou nedůvěru k Bohu a hlavně tu nemožnou skepsi, která mi tak komplikuje život.

 

V noci se probouzím a nemůžu spát. Vtom si vzpomenu na problémy, které na mě čekají, a tak se obracím „nahoru“ a prosím, aby mi s tím nějak pomohli.

Vzápětí mi „přijde“ informace o jednom z mých minulých životů. Ve zkratce se přede mnou odvine příběh jakéhosi velekněze. Z něj vyplývá, že moje duše odcházela z tohoto světa s rozhodnutím, že Bohu už nikdy nemůžu věřit, protože mě zklamal. A pakliže ho o pomoc požádám, nepomůže mi.

Ptám se, co s tím můžu udělat.

Přijde mi odpověď: „Vrať se na samý začátek své pouti, zažij stoprocentní jednotu s Bohem a prociť si ji."

Vzápětí se přede mnou objeví nádherný žlutě zářící, pulsující kotouč světla. Je tak lákavý, že se k němu hned vydávám a chci se dostat dovnitř.

Jenže ve chvíli, kdy se tam chystám vstoupit, PRSK a zhasne žárovka. Jsem najednou ve tmě.

Snažím se znovu si vybavit ono nádherné světlo, ale je pryč.

Sakra práce! Rozčiluji se.

Po chvíli usilovného snažení to nakonec vzdávám.

 

Je ráno. Vyrážím k Petrovi. Hned v úvodu mu vyprávím o svém nočním dobrodružství  včetně toho, jak mi ve chvíli, kdy jsem hledala světlo, "odešla" žárovka. Ptám se ho, jestli se mu to nezdá divné.

On mi odpoví - A kde jinde bys chtěla hledat světlo než ve tmě?

No jo, to je vlastně pravda....

Pokračuji ve vyprávění. A jako vždy si ze všeho dělám legraci. Připadá mi totiž, že jsem si vše vymyslela.

Ovšem Petr má názor jiný. Ano, toto je příběh, kterým dnes začneme. A hned mě vybízí, abych se do něj pustila.

Pro jistotu se ptám, zda bere tento příběh jako něco reálného.

Než stačí něco říct, sama si odpovím: „Jinak bychom do toho nešli, viď?“

Zhluboka se nadechnu a vzápětí se přede mnou rozběhne následující děj.

Jsem velekněz, stojím v dlouhé říze na jakémsi ochozu. Pode mnou jsou davy lidí. Všichni ke mně vzhlížejí a čekají, co se bude dít. Cítím, jak na mě visí pohledem. Zpočátku je slyšet šum, ale ve chvíli, kdy vztáhnu ruce k nebi, rázem je takové ticho, že by bylo slyšet špendlík na zem padnout .

V téhle chvíli si uvědomuji opojnou moc, kterou nad těmi lidmi mám. Je to tak nádherný pocit, až se blahem celá/ý tetelím. (Jsem přece muž a velekněz a přesně takhle se teď cítím. Odteď vyprávím vše v mužském rodě.) Naskakuje mi z toho až husí kůže, dokonce i v reálu to cítím a je mi krásně. Všichni ti lidé visí na každém mém slovu, gestu, a já cítím, že je mám totálně ve své hrsti. A to mi dělá dobře. Napětí prodlužuji, vím že o to větší pak bude efekt.

Silným, vážným hlasem zahřímám: „Ve jménu Boha staniž se zázrak!“

Čekám. Nic se neděje.

Vím, jaký zázrak se má stát. Slíbil jsem, že zmaterializuji Boží chrám. V tom chrámu má být Bůh a mám tam být i já jako jeho pravá ruka. Chci tím demonstrovat své postavení a moc a zvýšit si tak ještě víc prestiž, kterou už mám.

Po chvíli opakuji: „Ve jménu Boha staniž se zázrak!“

Hlavou mi proběhne záblesk nejistoty, strachu, když se nic neděje ani tentokrát. Po chvíli se ten pocit ještě umocní.

Čekám. Cítím napětí davu a vnímám nervozitu, která mezi lidmi zavládne.

Opakuji potřetí: „Ve jménu Boha staniž se zázrak!“

Zase nic. Najednou se ve mně vzedme vlna vzteku a v duchu začnu na Boha křičet: „Sakra Bože, tak mi pomoz!“

Cítím, jak mě celého zaplavuje vztek, až jsem vzteky celý bez sebe. Já si tady buduji mocenské postavení a on mě takhle znemožnil! Ve chvíli, kdy ho nejvíc nepotřebuji, on se na mě vykašlal.

Znovu volám: „Kde jsi Bože? Jak to, že mi nepomáháš, když tě prosím o pomoc!“

Opět se nic neděje. Lidi si mezi sebou začínají šeptat, šoupat nohama. A já vím, že je zle.

V tom okamžiku zahřmí, oblohu rozčísne blesk a ozve se: „Neber do svých úst Boží jméno  nadarmo.“ A současně se spouští déšť. Postupně déšť houstne, až lije jako z konve.

V té chvíli vím, že je zle. Je mi jasné, že je jenom otázkou času, kdy se na mě dav vrhne. A taky vím, co bude následovat. Musím utéct, jinak mě dav ukamenuje. Pokud doběhnu k hradbám, mám vyhráno. Tam už mě nechají. Vědí, že v poušti stejně umřu.

Dávám se do běhu, utíkám ze všech sil. Jde mi o život.

Už na mě padají první kameny. Lidi mi spílají, nadávají. Ženou se za mnou jako dravá smečka za kořistí. Ano, cítím se být kořistí.

K hradbám naštěstí doběhnu jako první. Ještě se za mnou žene pár lidí a hází po mně kameny. Pak se ale obrátí zpět a já vyčerpaný padám na zem.

Zmocňuje se mě neskutečný vztek. Vztek na Boha. Obviňuji ho, že se na mě vykašlal, že mě zradil.

Bůh mi odpovídá: „Dal jsem ti moc, abys vládnul. Jenže ty jsi té moci zneužil.“

„Přece se ode mě chtělo, abych vládnul a ve jménu Boha dělal zázraky.“

Bůh odpovídá: „Zázraky ano, ale pro dobro lidí.“

 „Ve chvíli kdy jsem tě nejvíc potřeboval, ty jsi mě zradil!“

„A nemyslíš si, že jsi zradil ty mě?“

Oponuji mu: „Chtěl jsem ukázat tvou moc.“

„Ty jsi chtěl ukázat hlavně moc svou.“

Na vědomé úrovni s ním nesouhlasím, ale hluboko uvnitř vím, že Bůh má pravdu.

Po nějaké době, kdy nechávám jeho slova na sebe působit, najednou si uvědomuji ohromné selhání. Selhání z toho, že jsem tu moc a důvěru, která mi byla daná, zneužil. Dochází mi taky moje ubohost.

Umírám s postojem selhání, ale zároveň s postojem, že se na Boha už nikdy nebudu moct spolehnout. Cítím hluboký pocit zrady. Sice si uvědomuji, že vina byla na mé straně, přesto jsem plný pocitu, že mu nemůžu věřit. Že kdyby chtěl, pomoct mi mohl.

Po posledním výdechu prožívám, jak moje duše opouští tělo. Duše se z těla vysoukala a chtěla by nahoru, jenže se tam  nemůže dostat.

Vše doprožiju, protřu si oči a hned se ptám Petra, co na to říká. A taky se ptám, jak je možné, že jsem v minulých životech byla tolikrát člověkem, který měl mocenské postavení a vždy tohoto postavení zneužil. Není to nějaké divné?

Petr říká, že je to naopak naprosto logické. Jestliže moje duše své moci kdysi zneužila, nutně musela přijít další příležitost – opět v mocenském postavení – aby právě toto napravila. A protože se nepodařilo, dostávala se do ní znovu a znovu.

Procházím tuto situaci mnohokrát. Pokaždé si vychutnávám pocity opojné moci. Nikdy jsem v regresích neprožívala nic tak intenzivně, jako teď tenhle opojný pocit moci. Nejraději bych se v tomto okamžiku zasekla a nechala se jí unášet. Ale musím pokračovat dál. Stejně tak si ale prožívám pocity vzteku na Boha, že se na mě vykašlal.

Při dalších průchodech jsem se svým moudrým Já. Tehdy se ale moje prožívání mění. Ono mi totiž našeptává, jak se věci opravdu mají. A tím pádem místo opojné moci, jsem náhle plný zmatků.

Procházím to znovu a znovu, dokud nepochopím a neprocítím si změnu svých postojů. V tom momentě mě zalije silný pocit lítosti a pokory. Ve chvíli, kdy pak duše opouští tělo, náhle proletí všemi vrstvami barda a vletím jako raketa přímo do oslnivě zářivé koule světla. Cítím tu takové štěstí jako nikdy v životě. Rozbrečím se. Jsem naplněná pocitem jednoty a sjednocení a mám pocit, že se tu celá rozpouštím.

Po posledním průchodu znovu s Petrem diskutujeme. Jsem ze všeho na větvi. Ty prožitky byly neuvěřitelně intenzivní a daly tak právě prožitému punc opravdovosti. Ano, takhle jsem kdysi žil/žila. Kromě toho mi dochází, co všechno z tohoto příběhu vyplynulo. Odkryla jsem zde mnohé ze svých současných postojů, které mi teď komplikují život.

Na závěr pak procházím celým svým životem, všemi důležitými životními křižovatkami, ale s novými postoji. Jsem překvapená, místy až zaskočená, jak se dá všechno prožít jinak.

Ještě v rychlosti probereme můj život, respektive mou současnou situaci a úkoly, které mě v budoucnu čekají. Kromě jiného se znovu potvrzují slova, jež mi byla tolikrát při komunikaci, při meditacích a dnes i při regresi, týkající se vstupu do tohoto života, řečena – mám sloužit lidem.

Teď už se tomu sice nebráním, jenže mi to nahání děsný strach. Teď je na to totiž – teda z mého pohledu – ta úplně nejnevhodnější doba. Fakt tomu nerozumím.  Proboha teď ne......

Rozloučím se a jedu domů. Jsem plná nových prožitků, informací, postojů. Ale taky cítím obrovskou úlevu. Vždyť já prožila několikeré osvobození. Za prvé od všech „traumat“, tak jak jsem je celá léta vnímala, ale hlavně osvobození od duše, která se mnou po celých 43 let žila. Jak pravil Petr, teď se musím naučit žít sama za sebe.

 

Po příjezdu domů si sbalím ruksak a uháním na chatu. Celé dva dny si pouštím nahrané audity. V Liberci jsem si totiž všechno  nahrála a díky tomu si teď v  klidu můžu všechno znovu poslechnout. Dochází mi při tom spousta věcí, které mi předtím unikly.

 

O pár dní později si tento luxus dopřávám znovu. Opět poslouchám nahrávky auditu. Vždy když je třeba, zastavím zvuk a znovu se vžiju do děje a teď si dovolím prožít situaci naplno. A opět se dostávám do všech těch emocí, znovu si prožívám spojení s Bohem a taky důvěru v to, že mě nezklame.

Večer se jedu projet na kole. Při pohledu na zapadající slunce, což na mě vždycky působí, teď se rozbrečím se a zalije mě nádherný pocit pokory. Prosím Boha, ať mi pomůže. Stále totiž cítím bolest v srdci ze všech těch zrad a křivd. Náhle slyším, že si mám pustit meditační hudbu a že se bude něco dít. A tak po návratu zpět si pouštím Gregoriánský chorál  a najednou mi začnou naskakovat klíčové situace, ve kterých jsem prožívala křivdy. Chystám se na mohutné odpouštění svým blízkým, jenže místo toho já najednou prosím je, aby mi odpustili!!! Náhle totiž cítím, že ne že oni ublížili mně, ale já si ublížila sama svými blbými postoji. Pak mi je ještě „řečeno“, že si mám udělat meditaci s vodopádem. Přesně to pak udělám. Nechávám si promývat všechna svoje těla, až je mám zářivě svítivá a to samé dělám i s tělem fyzickým. Až zářím úplně celá.

 

Další den pokračuji v poslechu auditů a najednou cítím takový příval energie, že mě něco nutí vyskočit a jdu přehazovat kompost. Pak asi hodinu poslouchám nahrávky a znovu jdu přehazovat. Takhle se to stále opakuje, až přeházím celou haldu letitého kompostu.

Na jednu stranu jsem ráda, že se mi vlila do žil taková spousta energie, ale na druhou stranu mě to trápí. Začíná mě totiž pořádně bolet hlava. Nejvíc asi na vršku hlavy, tam cítím takový tlak na lebeční kosti, jako by se mi hlava měla každou chvíli rozskočit. Ne, tohle nejsou normální bolesti, tyhle jsou opravdu zvláštní.

 

Shodou okolností jsem v těchto dnech objednaná na sujok. Doktorce říkám o svých nových   problémech s hlavou. Ona mi změří meridiány a hned je jasno. Prý mám přeplněný meridián mozku a tak není čemu se divit, že cítím takový tlak na temeni hlavy. A hlavně, mám zablokovanou páteř. Tudíž veškerá energie, kterou jsem aktivovala při regresích při spojení nahoru, se mi teď drží v hlavě a nemůže se dostat dál do těla.

Jak jednoduché vysvětlení!

Doktorka mi dává na záda baňky. To aby se bloky na páteři uvolnily a energie mohla volně proudit. A pak mě čeká pouštění žilou. No, že by to bylo příjemné, to není, ale fakt je, že se mi hned ulevuje.

Když odcházím, hlava mě sice ještě pobolívá, ale prý se musí tlaky v mozku vyrovnat.