13. Odpuštění

Je nedělní ráno, chystám se na výlet. Nejedu sama, ale se svou sestřenicí. Nedávno jsme se po mnoha letech „našly“ a okamžitě jsme navázaly tam, kde jsme před lety skončily. K mému velkému překvapení zjišťuji, že Ivana je stejně jako já životní osmička, dokonce i mezisoučtově jsme na tom stejně. Obě jsme šestadvacítky. Báječně si spolu rozumíme, a to v každém ohledu. Ne nadarmo jsme v dětství byly víc jako sestry než sestřenice.

I teď mám ten pocit. Poté, co Ivaně převyprávím jí neznámou kapitolu svého života, počínající rozpadem mého manželství až po žhavou současnost, dostáváme se i na otázky související s mým novým náhledem na život a na svět jako takový. Překvapuje mě, že i v téhle záležitosti si rozumíme.

Před několika dny jsme se dohodly, že bychom si mohly udělat výlet. Kamkoli, prostě si někam vyjet. A tak se i stalo.

A dnes se tedy scházíme na nádraží, nasedáme do vlaku a vyrážíme za dobrodružstvím.

Jakmile se vlak rozjede, začneme si povídat. Ani nevím jak, ale řeč se stočí na naše dětství.

Je mi divné, že Ivana si pamatuje tolik věcí, o kterých já nevím vůbec nic. A co teprve když se dostaneme na vše, co souviselo s nemocí a úmrtím mé sestry Marty. Tady už se vůbec nechytám. Ivana vypráví i o tom, jaká Marta byla, jak se chovala, co dělala, jak se ke své nemoci stavěla. Dozvídám se, že svou nemoc nesla neobyčejně statečně. Byla tak naplněna touhou žít, že co se týká vymezené délky jejího života překonala veškeré lékařské prognózy. Lékaři prý tehdy byli doslova šokováni její houževnatostí.

Ivana mi vypráví taky o tom, co se dálo v naší rodině. Jak vše prožívali moji rodiče a celé příbuzenstvo. A taky samozřejmě i to, jaký dopad to muselo mít na mě.

Jsem jejím vyprávěním zaskočená. I když se mi slzy koulí po tvářích, bombarduji ji dalšími a dalšími otázkami. Absolutně nechápu, jak je možné, že z této etapy života si nepamatuji absolutně nic. Přece jsem tehdy byla dost velká na to, abych si takové důležité věci pamatovala. Jenže já z tohoto období nevím nic. Skoro jako bych žila v jiné rodině, nebo jako bych spíš nežila vůbec! Mám totální okno.

Vjíždíme do cílové stanice. Vystupujeme z vlaku ven a snažíme se zorientovat.

Poté, co objevíme žlutou značku, která nás povede po příslušné trase, znovu si začneme povídat. Teď ale probíráme běžné životní radosti, respektive spíš strasti. Při povídání ani moc nevnímáme okolí. Ale přece jenom.

Najednou se ocitáme před čímsi, co by se dalo nazvat vodopády. Ale při porovnání s tatranskými vodopády, u nichž jsem vydržela prostát celé hodiny, tohle jsou spíš takové pidivodopády. Ale i tady si uvědomuji, jak mi zurčení tekoucí vody dělá dobře. Tenhle zvuk miluji. Neuvěřitelně se při něm zklidním a propadám se jakoby do jiného světa. Do světa, kde nejsou starosti, bolesti, žal. Kde je jenom klid a mír.

Jenže tady moc klidu není. Kolem nás stále někdo prochází. A ten zvuk – no co si budeme povídat. Není to to ono!

Pokračujeme v cestě. Hledáme místo, kde by bylo možné si sednout a posvačit. Objevujeme kmeny stromů, na které usedáme a pouštíme se do jídla

Posedíme, odpočineme si a pak pokračujeme dál v cestě.

Ani nevíme jak, zřejmě jsme se nějak zapovídaly, ale žlutá značka se kdesi ztratila a když jsme ji znovu objevily, vidíme, že jdeme úplně jinam. Místo toho, abychom došly do cílového místa, vracíme se oklikou do místa výchozího.

To je fuk, hlavně že jsme nezabloudily. Pobaveně zhodnotíme situaci.

Přicházíme k restauraci, poobědváme a pak už jdeme na nádraží. Zrovna když k němu přicházíme, přijíždí vlak.

No to nám to pěkně vyšlo, pochvalujeme si.

Cesta zpět uteče jako nic. Než se nadějeme jsme zase v Praze.

A za chvilku už jsem doma.

Jasně, že nejdřív ze všeho letím pod sprchu a pak už se povaluji na gauči. Cítím se skvěle. Uvědomuji si, jak mi procházka udělala dobře. Tohle je ten správný stav. Tělo příjemně unavené, hlava alespoň trochu od všech stresujících a dokola omílaných myšlenek vyčištěná. Je mi nádherně.

Teď tady doma v klidu znovu mi naskočí vše, co mi Ivana řekla o naší rodině, o mé sestře, a taky o mně. Je mi jasné, že všechny ty stresující zážitky jsem ze své paměti totálně vytěsnila, respektive vytěsnila je ze svého vědomí do podvědomí. Pro jistotu jsem je pořádně obalila, zavřela za nimi pevná dubová vrata, abych nic z toho se nedostalo ven a neublížilo mi to. Jenže ty informace tu pořád jsou, byť jsou neviditelné. A zřejmě, aniž bych si to uvědomovala, ovlivňují můj život.

Najednou mě něco donutí, abych šla vyhledat fotky z doby, kdy jsem byla malá. A hlavně nalézt fotky Marty. Po chvíli se mi podaří oboje. Objevuji fotky jak svoje, tak i Marty. Teď se na ně dívám úplně jinýma očima. Snažím se dát do souvislosti to, co mi o Martě řekla Ivana, s tím co vidím.

Okamžitě začnu brečet. Je mi neuvěřitelně líto, co všechno musela Marta v souvislosti se svou nemocí překonat, zvládnout a uvědomuji si, jak to všechno zvládala. Probírám jednu fotku za druhou a je mi u toho hrozně. Objevuji fotky, na nichž jsme jako rodina všichni pohromadě, nebo takové, na nichž je Marta s mámou nebo s tátou. Zaplavují mě nové a nové vlny lítosti. Dochází mi, jak to muselo být těžké jak pro mámu, tak pro tátu. Jak muselo být pro ně náročné zachovat normální chod rodiny, tak aby mě se celé tohle utrpení nijak nedotklo.

Ovšem taky je mi jasné, že i když navenek se vše jevilo normálně, já jsem to napětí a neštěstí stejně musela vnímat. Určitě na podvědomé úrovni tomu tak bylo. A možná tady jsou kořeny mého celoživotního trápení, pocity mé odstrčenosti a nelásky, již jsem tehdy podvědomě pociťovala. A tehdy jsem si vytvořila bloky a programy, které mi ubližuji dodnes.

Tak ráda bych se z nich už osvobodila, ale jak na to?

„Ty nevíš? – ozve se najednou hlas.

„Nevím a moc ráda bych to věděla. Co mám udělat, aby se mi už ulevilo?“- ptám se s nadějí, že se konečně dozvím návod, jak se z tohohle marastu dostat.

„Jednoduše. Odpusť jim. Všem. Postupně jednomu po druhém. Teď jsi v tom správném rozpoložení. Konečně ses dostala ke svým potlačovaným emocím.“

Dívám se na fotky, v duchu promlouvám k jednomu po druhém a prosím je o odpuštění. Jsem svými emocemi úplně zahlcená.

Až po chvíli se uklidňuji, otírám z obličeje slzy a cítím trošku úlevu. Ale je mi jasné, že tohle je jenom začátek. Určitě mám v sobě ještě další kila emocí, k nimž jsem se dosud nedostala.

„Děkuji Bože za radu, za pomoc.“

Uvědomuji si, že nebyla náhoda, že jsme se s Ivanou dostaly právě na tohle téma. Vždyť je to klíčový problém, se kterým jsem dosud nebyla schopná nic udělat. Věřím a doufám, že tímto aktem odpuštění se v mém životě začne něco měnit a já budu schopná posunout se zase dál.