22. Operace a poté...

Ve středu ráno vyrážím do nemocnice. Když vejdu do čekárny zhrozím se. Je plná lidí. Na řadu jdu až jako poslední. Celou tu dobu jsem napnutá, zda mě přijmou. Bolí mě pořádně v krku, a tak se bojím, že budu shledána operace nezpůsobilou a budu muset jít domů se uzdravit. A to by pro mě byla děsná rána.

Naštěstí přijímací procedurou projdu aniž bych byla odhalena. Kráčím nemocniční chodbou a hledám svůj pokoj. Vejdu dovnitř a nevěřícně zírám. Vypadá to tu pěkně a na to, že jsem v nemocnici docela komfortně. Vyjádřím svůj obdiv sestře a ta mi odpoví, že tohle je víceméně protekční pokoj. Všichni že takový komfort nemají.

To jsou věci! Čímpak jsem si asi zasloužila, že jsem jej vyfásla zrovna já? Jediné, co mě napadne, že jsem byla přijatá jako poslední a tudíž třeba jinde volná postel už nebyla. Kdoví....

Když se uložím do postele s úlevou vydechnu. Jenže pořád se bojím, že si někdo všimne mého bolavého krku.

Postupně za mnou přicházejí lékaři i sestry, stále se po mně něco chce. Tu abych podepsala nějaké papíry, tu mám zajít někam na vyšetření. Prostě pořád něco. Každému vysvětluji, že potřebuji hovořit s anesteziologem kvůli problémům s dušením po operaci. Každý mi ale řekne, že tohle musím probrat jen s anesteziologem. Jenže ten stále nepřichází.

Až večer se objeví. Když mu vylíčím svoje zkušenosti s pooperačními komplikacemi při předchozích operacích, jen pokývá hlavou s tím, že se o mně postarají. Prý není problém.

Těsně před usnutím za mnou přijde sestra s nepříjemnou novinou – zítra jdu na řadu až jako poslední. Takže kdoví, kdy mě budou operovat..

No, že by mě to nadchlo, to teda ne. Je mi jasné, že moje psýcha zřejmě dostane pořádně zabrat.

Sestra mi dává lék na klidné spaní a já se ukládám ke spánku s tím, že se snad pořádně vyspím.

Jenže opak je pravdou. Nespím vůbec a navíc mám zvláštní pocit, jako bych byla „sjetá“ nějakou drogou.

Po několika hodinách převalování se v posteli vydávám se na pouť chodbou a hledám sestru, abych se s ní podělila o své pocity. Ovšem cesta to není vůbec jednoduché. Skoro se neudržím na nohách, kličkuji od zdi ke zdi, každou chvíli mám pocit, že se svalím na zem. Když konečně dorazím do sesterny, žádné překvapení svým prohlášením nevzbudím. Prý někdo takhle na tento „uklidňující“ lék reaguje. S tím se nedá nic dělat.

Potácím se zpět na pokoj a zbytek noci jsem vzhůru. Možná jsem k ránu trochu zabrala, jenže to už přichází sestra s injekční stříkačkou.

Jsem pořádně rozbrknutá. Jak probdělou nocí, tak i vyhlídkou na několikahodinné čekání na operaci.

Cítím, jak se moje rozčilení každou hodinou zesiluje. Snažím se s ním něco udělat. Zkouším všechny možné praktiky, které jsem během posledních let nasbírala. V duchu zpívám mantry, omílám všechny možné afirmace, provádím hluboké soustředěné dýchání, obracím se na Boha, na anděly, archanděly, jmenovitě každého z nich oslovuji a prosím o pomoc, abych vše zvládla. Nevím, jak bych na tom byla, kdybych nepodnikala nic, ale přes veškeré své snažení jsem v pořádně zbědovaném stavu.

Během dopoledne se dozvídám od lékařů i od sester, kteří na pokoj postupně přicházejí, že se na mě možná dnes nedostane, neb hodina je již pokročilá, takže operace se zřejmě odloží až na zítřek. Vzápětí přijde lékař, který mě ubezpečí, že mě odoperují ještě dnes. Půjdu prý na jiný operační sál a bude mě operovat úplně někdo jiný než se původně předpokládalo.

Sakra to je průšvih! To znamená, že budu muset znovu promluvit s anesteziologiem a upozornit ho na své dušení po narkóze.

Jenže za chvíli je vše jinak. Přichází sestra, že jdu na řadu až zítra. Nestačím si ani oddychnout, když najednou přiletí sanitář s tím, že se mám vysvléct, neb jdu na operaci teď, hned, okamžitě. Shodím ze sebe košili a o chvíli později už ujíždíme chodbou. Jedna chodba, další chodba doprava, doleva, tu výtah, pak zase zatáčka. Srdce mi buší až někde v krku. Je mi strašně.

A už jsme tady!. Rozhlížím se kolem sebe a hlavně špicuji uši. Slyším totiž křik. Jakýsi pacient tu vyvádí a personál ho příslušně umravňuje.

Ježíšmarjá, ještě tohle!

Ovšem o chvíli později se už starám jen sama o sebe. Jsem totiž přesunuta na operační lůžko a než se naděju jsem na operačním sále a hledím do světel nad sebou. Pátrám po anesteziologi, abych mu řekla vše potřebné v souvislosti s narkózou.

Jenže ten se se mnou odmítá bavit.

Sestra mi do kanyly zapíchnuté v žile začíná pouštět narkózu, druhá sestra mě připojuje na monitorující přístroje.

Vtom anesteziolog zakřičí: „Stop! Zastavte to! V tomhle stavu pacientku nemůžeme operovat!“

Napůl už omámená snažím se pochopit, co se děje.

Anesteziolog na mě křičí. Prý co jsem si vzala za léky, že mám tak kritické hodnoty. .

Pokouším se mu vysvětlit, že léky jsem si vzala přesně dle dohody s lékařkou. Nic jiného bych si vzít nedovolila.

Jenže lékař je příšerně rozčilený, vůbec mě neposlouchá a dál na mě řve.

Začíná fofr. Lékaři se dohadují, co podniknout dál. Anesteziolog tvrdí, že v tomto stavu bych narkózu nepřežila. A kdyby snad ano, nepřežila bych vlastní operaci. Došlo by totiž k takovému krvácení, které by se nedalo zastavit.

Už tak moje narušená psychika dostává pořádně zabrat. V duchu si říkám: Ježíšmarjá, ať mě uspí, určitě to dopadne dobře.

Anesteziolog nakonec rozhodne. Mají mě ihned naložit na postel a odvézt zpět na pokoj. A má se na mě podívat internista a stabilizovat mě. Hrozí mi totiž kolaps.

A tak zase drandíme zpět chodbami, výtahem a o něco později jsem zpět na pokoji. Ani se nestačím rozkoukat a už tu internistka. Vyšetřuje mě, natáčí EKG, měří všechno možné i nemožné. Jenže po chvíli kritické hodnoty klesají a za chvíli jsem téměř na normálu.

S lékařkou nastalou situaci prodiskutujeme. Chápe mě. Jí je naprosto jasné, proč to všechno vzniklo. Domlouváme se na dalším postupu. Dostanu prý nějaké léky a budu celý den pod kontrolou. A uvidíme, co bude dál.

Odchází a já zavrtám pod deku s tím, že se pokusím všechno zaspat. Jenže za chvíli přichází anesteziolog. Zase jiný než předtím a hlavně podstatně příjemnější než všichni dosavadní. Představí se, řekne, že je vrchní anesteziolog, nebo-li šéf všech ostatních. Rozvine se mezi námi diskuse. Vysvětluji mu, jaké jsem měla při minulých operacích problémy s dýcháním a jak mi tehdy šlo o život. Proto se teď nejen bojím, ale hlavně se chci takovýchhle komplikací vyvarovat.

Naštěstí s tímhle lékařem se dá mluvit, a tak slibuje, že zítra půjdu na řadu první a on že se o mě osobně postará, aby po narkóze k žádným komplikacím nedošlo. Krom jiného mi říká, že zítra mě bude operovat zkušená lékařka, nejlepší, která tu v nemocnici je.

Takže jak to tak vypadá, nakonec mám kliku. Vyfásnu nejen nejlepšího a nejzkušenějšího anesteziologa, ale i operujícího lékaře. ...No, v tomhle možná kliku mám. Ale co je mi divné, že mě budou operovat v den mých narozenin. Dle numerologie to asi není zrovna nejlepší. Ale s tím stejně nic neudělám. Třeba je to lepší než být operována den před nimi. Kdo ví.....

Po zbytek dne narvaná uklidňujícími léky jenom pospávám. Každou chvíli mě z mého pospávání vyruší sestry, které provádějí další měření.

Na noc dostávám jiný lék na spaní než minule. Tento by měl zabrat.

A zabral. Přece jen jsem se trochu vyspala.

 

A už je tu ráno. Nastává cvrkot. Tu mě jedna sestra ďobne injekci, tu mi druhá natočí EKG, o chvíli později měří tlak. Prostě pořád se něco děje.

Přichází lékařka, která mě bude operovat a oznamuje mi, že operovat se bude i kdybych měla hodnoty kritické. V nejhorším se mi pokusí vyčistit dutiny alespoň tak, abych mohla volně dýchat. Ale určitě se mnou něco provedou. A mám se přichystat, za chvíli mě prý odvezou.

Než se naději přichází sanitář s tím, že si mám sbalit tašku s věcmi, protože po operaci mě odvezou na JIP.

Vyletím z postele a roztřesenýma rukama si začnu balit věci. Mám na to jen chvilku, prý se na mě už čeká.

Uf, hotovo! Zaletím do postele, stáhnu ze sebe noční košili a než se naději, už ujíždíme známou cestou na operační sál.

Tam už je vše přichystané. Vítají mě jako starou známou. Naštěstí atmosféra je přátelštější než předešlého dne. Přichází i anesteziolog a má ke mně povzbuzující řeč. Ne vše vyslechnu. Než se naději, jsem v limbu.

Probouzím se až na JIPU. Opatrně se nadechnu a snažím se zjistit, v jakém stavu jsou průdušky. Ne, že by se mi dýchalo bůhvíjak dobře, ale hlavně že se nedusím.

Přichází internistka a referuje o průběhu operace. Vzápětí přichází anesteziolog a přidává další podrobnosti. Jak to tak vypadá, zřejmě neprobíhalo vše úplně v pohodě.

Snažím se lékaři vysvětlit důvod svých předoperačních zdravotních problémů. Za vše může stres, kterému jsem byla v posledních měsících vystavená. Znovu zdůrazňuji, že nejsem z těch lidí, kteří by se nezodpovědně cpali léky. Já totiž preferuji medicínu alternativní .

Ke svému překvapení slyším, že lékař je také jejím příznivcem. Prý mi v průběhu operace stimuloval příslušná místa, abych operaci lépe zvládla.

Nevěřím vlastním uším. Nejen že mě kvůli včerejším komplikacím operovala nejzkušenější lékařka, ale ještě jsem měla anesteziologa, který je alternativně naladěný. To přece nemůže být náhoda!

Den na JIPU pomalu plyne. Ještě že ho víceméně prospím.

Ráno nedočkavě čekám, zda mi bude dovoleno jít zpět na svůj pokoj.

Naštěstí jsem shledána způsobilou, a tak se během dopoledne můžu přestěhovat.

Jak jsem ráda, když jsem zpět na svém pokoji a můžu si lehnout do postele, aniž by mě někdo sledoval.

 

A je tu další den. Hned ráno jdu na ošetřovnu a doktor mě konečně zbavuje tkalounů, kterými mám vycpaný nos i dutiny.

No, příjemné to teda není. Ale je to podstatně humánnější než před léty, když jsem byla na téhle operaci poprvé. Tehdy to byl téměř nesnesitelný zákrok. Lékařská věda přece jenom za ta léta pokročila.

Jsem ráda, když můžu zpět na pokoj. Konečně mám volný nos!

O pár hodin později jdu sondovat, zda bych nemohla jít dnes domů.

Sestra na mě nevěřícně zírá. „To přece nemyslíte vážně, kvůli možnému krvácení tu musíte být minimálně ještě den!“

Chvíli škemrám, aby se alespoň lékaře zeptala, ale je neoblomná.

Volám Helu a seznamuji ji s realitou. Hela říká, že se tedy za mnou zastaví. Snažím se jí to rozmluvit. Přece se uvidíme zítra. Ale Hela přijet chce.

Jsem moc ráda, když se tu odpoledne objeví. Padneme si do náručí. Vyprávím jí o všem, co se tu dělo. A že toho je!

 

Jak se dalo očekávat, následujícího dne mě nepustili. Ale ani toho dalšího. Prý musím být pod zvýšeným dohledem kvůli mým předoperačním komplikacím a hlavně kvůli stavu mých průdušek. Takhle mi to vysvětluje lékařka, když na ni tlačím, abych už byla propuštěna domů.

Ačkoli bych si mohla chvíle lenošení užívat, opak je pravdou. Stresuji se. Není mi totiž nejlíp. Objevují se všechny možné komplikace, o kterých ovšem při rozhovorech s lékaři a sestrami taktně mlčím. Je mi jasné, že kdybych byť jednu z nich zmínila, můj odchod domů by se oddálil ještě víc.

Nakonec je moje snažení korunováno vítězstvím. Jedu domů!!!

 

O několik dní později počáteční nadšení z toho, že jsem doma, vystřídá strach a nespokojenost. Proč zrovna tyto emoce? Strach z toho, jak zvládnu všechny zdravotní problémy, které vůbec nemizí, naopak stále přibývají. A nespokojenost s tím, že rekonvalescence neprobíhá podle mých představ. Představovala jsem si, jak po příchodu domů budu hned fit. Jak si totiž matně pamatuji, po minulé operaci mi už zakrátko bylo poměrně dobře. Jenže teď jsem totálně v háji. Jak zdravotně, tak i psychicky.

Když se o tom zmíním Hele, řekne mi: „Nediv se mami, tenkrát jsi na tom byla nesrovnatelně líp. Před operací jsi byla v pohodě a byla jsi na tom podstatně líp i zdravotně. A uvědom si, čím vším jsi v posledních týdnech, měsících prošla. Jakým tlakům, stresům jsi byla vystavena a vzpomeň si, jaké máš v poslední době zdravotní problémy. Tak buď ráda, že jsi operaci přežila a buď trpělivá. Uvidíš, že ti bude čím dál líp... A mezi námi, jestli ti bylo blbě už v nemocnici, měla jsi to doktorům říct a zůstat tam. Oni by s tebou něco udělali. Teď jsi odkázaná jenom na sebe."

A mám to! Asi má pravdu. Jenže v nemocnici jsem už zůstat nemohla ani den. Psychicky mě to tam ničilo. A co se týká srovnávání, i tady má pravdu. Nemůžu pořád srovnávat to, co bylo kdysi s tím, co je teď. Ale stejně mě to štve!

 

Po několika dnech povalování v posteli mi ale dojde trpělivost. Jsem rozhodnutá co nejdřív začít normálně žít….Jenže co to je normálně žít, když sotva pletu nohama a sebemenší pohyb mě vyčerpává?

To je jedno, tohle zvládnout musím!

Obleču se a vyrážím ven, abych si nakoupila. Hela mi sice něco nakoupila a nabízí se, že když bude potřeba, nakoupí i v budoucnu, ale když já musím ven mezi lidi!

Copak o to, úmysl to byl dobrý, ale ta realita!

Jsem ráda, když se doplahočím zpět domů.

Ještě že tu máme ten výtah! Teď si ho vyloženě považuji. Nedokážu si představit, že bych ta dvě patra šlapala pěšky.

Po zbytek dne pak odpočívám na gauči.

Štve mě, v jakém zbědovaném stavu jsem. Jak zdravotním, tak i tom psychickém. To by mi snad nikdo nevěřil, kdybych mu to vyprávěla. Jenže já vím, že zádrhel je v jediné věci – nedokážu přijmout realitu, která je. Nedokážu se smířit s tím, že něco není podle mých představ.

I když to všechno vím, stejně jsem hluboce nespokojená a padají na mě deprese. Jedna za druhou. Jedním z důvodů je i to, že jsem tu sama zavřená mezi čtyřma stěnami a nemám s kým promluvit. Teď víc než kdy jindy mi schází teplý lidský dotek, vlídné lidské slovo. Schází mi někdo, komu bych se mohla schoulit v náručí. Jednoduše shrnuto – opět mě začíná dostávat samota a schází mi chlap!

Jenže s tímhle už teď neudělám vůbec nic.

O pár dní později si povídám na Skypu s kamarádem. Vyprávím mu o svých nemocničních peripetiích a svoje vyprávění zakončím nespokojeným konstatováním, že nos mám sice průchodný, ale je mi podstatně hůře než mi bylo před operací.

Kamarád mi říká, že jsem se možná upnula k tomu, že se mi po operaci výrazně uleví.

„Jasně, přesně tohle jsem čekala. To je přece normální, ne? Například jsem očekávala, že se zbavím těch urputných bolestí hlavy, které mě už přes rok sužují. Lékaři mi celou dobu tvrdili, že je mám kvůli  plným dutinám. A že až budu mít dutiny prázdné, bolesti zmizí. Jenže nezmizely. Sužují mě víc než kdy jindy.“

„Když je ti ale přes všechny tvé snahy stále hůř a hůř, možná bys měla daný stav přijmout a vykašlat se na další své aktivity. Možná si uzdravení blokuješ svou silnou touhou, že chceš být zdravá.“

„Jenže to není tak jednoduché. Se mnou je to tak, že vždy daný stav přijmu, jenže vzápětí se navalí něco dalšího. A než se mi podaří přijmout i to nové, nějakou chvíli to trvá. A takhle je to pořád. A teď jsou tu zase nové problémy, a ty se mi přijmout ještě nepodařilo. Proto jsem tak rozhozená.“

Když spolu domluvíme, přece jenom o právě řečeném přemýšlím. Ano, je to pravda. Upnula jsem se k tomu, že mi po operaci bude líp. Sice přesně tohle dělá snad každý, ale jak se zdá, mně to neprojde. Já už přece vím, že se k ničemu upínat nemám. Co nemám, nesmím!

Když si to takhle procítím, hned se mi uleví. A taky najednou pocítím vděčnost za to, že jsem operaci přežila, a že na mě není vidět, v jak dezolátním stavu se nacházím.

 

Konečně nastalo jaro. Letos byla mimořádně dlouhá zima. Tentokrát to nebyly jen moje pocity, ale bylo to potvrzeno i meteorology. Ještě v květnu leckde sněžilo a teploty byly občas na nule. Ne a ne začít jaro.

Až teď vypuklo. Venku je krásně, slunce svítí, všechno kvete ostošest a já jsem tu zavřená doma v bytě. Je mi tu zima a z té krásy nemám vůbec nic. Tudíž se začínám užírat. Taky bych se ráda vyhřívala venku jako to teď dělá asi každý.

V rámci vycházek jdu ven a zamířím rovnou do parku. Sedám si na lavičku a chvíli nasávám hřejivé sluneční jarní paprsky. Jenže vzápětí cítím nepříjemné tlaky v hlavě. Okamžitě se zvedám a sedám si do polostínu.

Jenže ani tam mi není dobře. A tak jdu raději domů.

A jasně, že se vztekám. Myslela jsem si, jak si venku užiju svěžího jarního vzduchu a místo toho jsem zase doma..

Jenže to netuším, jak se mi ta chvilka na sluníčku vymstí. Začínají úporné bolesti hlavy.

Sakra, to je bolest! To se snad nedá vydržet. Zkouším si mačkat různé body na hlavě, na rukách, prostě kde mě to napadne, v naději, že bolesti zmírním. Jenže úleva nepřichází žádná. Je mi děsně.

Raději si jdu lehnout a doufám, že ráno mi bude líp.

Není. První, co si po probuzení uvědomím je to, že mě bolí hlava. Vzápětí kýchnu a z nosu mi vyletí velké krevní sraženiny.

Ježíšmarjá, že by za vším bylo těch pár minut na sluníčku? Je to vůbec možné?

Je mi tak zle, že nemůžu nic než ležet. A jasně, že přemýšlím. A mezitím pospávám. Jsem po včerejším náročném dni vyčerpaná.

Jak se tak povaluji na gauči, najednou slyším hlas: „Tobě to ještě nedošlo?“

„A co mi mělo dojít?“ – nechápu.

„Jak to s tebou je. A co se od tebe chce.“

„To teda fakt nevím. A co se ode mě chce?“

„Víš, co všechno dokáží myšlenky. Jaká je v nich síla. Jednu dobu sis dokonce myslela, že svými myšlenkami zvládneš i hmotu. Že tak vyčistíš své dutiny. Ale pak jsi rezignovala. Cítila jsi, že je to nad tvé síly. Teď máš dutiny volné, takže se můžeš zaměřit na jiné věci.“

„A na co?“

„Na všechno ostatní. Vše, čím se budeš v myšlenkách obírat, to se zrealizuje. Takže záleží jen na tobě, zda budeš myslet pozitivně nebo negativně. Podle toho bude vypadat i realita.“

„Hm, to máš pravdu. Přesně takhle to je. Já to všechno vím, jen ve víru nejnovějších událostí jsem na to zapomněla. Tak jo, děkuji. Budu na to pamatovat.“

A mám to!> Všechno záleží jen na mně! Kolikrát jsem tuto větu slyšela? Kolikrát jsem si ji procítila? Teď jsem ale ráda, že jsem si ji znovu mohla připomenout. Protože já už vím, jak na to!!!

 

Jenže o dva dny později jsem vystavena dalšímu náporu. Jak přece jen musím ven si něco nakoupit, občas se dostanu i na sluníčko. Horké slunečné dny totiž pokračují. A večer to začíná. Respektive už odpoledne. Začíná mě bolet hlava. Stejně jako o víkendu, tak i teď je to téměř nesnesitelná bolest. Navíc celá levá strana hlavy včetně krku je jako v ohni, natéká mi krk i levé oko. Řeže mě nesnesitelně v nosohltanu, mám pocit, že v něm mám snad žiletky. A je mi zima. Přemýšlím, co udělat, aby mi bylo lépe, aby se mi alespoň trochu ulevilo. Ale nic nevymyslím. Spouští se mi rýma a začínají se stahovat průdušky. Sakra, ještě tohle! To by mi tak scházelo.

Jdu si uvařit třezalku ke zklidnění psýchy a pouštím si televizi, abych odvedla svou pozornost. Jenže třezalka vůbec nezabírá a televize mě nebere. Je mi tak zle, že ji vůbec nevnímám.

I noc je děsivá. Pro bolesti nemůžu spát. Horší je, že nemůžu skoro nic. Na levé oko skoro nevidím, takže mi dělá potíže i číst. A kromě toho - stejně na čtení nemám náladu. A v noci zase nespím. Ach jo.

 Následující den jdu na další ošetření sujokem. Poprvé po operaci.

Vejdu dovnitř, pozdravím a čekám, až se mi sestra začne věnovat. Ovšem po úvodní otázce, jak mi je, okamžitě mi vletí slzy do očí a už brečím. Nejhorší je, že se nemůžu zastavit.

Sestra na mě nechápavě hledí a neví, co si o mě a mém emočním projevu myslet. Když jsem se před několika dny objednávala, jevila jsem se téměř pohodově. Ale teď tu sedím jako hromádka neštěstí.

Mně je jasné, že jen díky jejímu vlídnému přístupu, prolomila se teď ve mně stavidla a emoce ve mně nastřádané se derou ven. Ale ona nic neví. Snažím se vysvětlit, jak na tom jsem a čím jsem si v uplynulých dnech, včetně toho včerejšího, prošla.

Za chvilku se naštěstí uklidním. Jenže když se o něco později dostanu k lékařce, situace se opakuje. Opět pláč. Vysvětluji lékařce, co všechno mě trápí, co nahání strach a dožaduji se odpovědí, jak dalece zdravotní komplikace, které mě teď sužují, souvisí s mým neutěšeným zdravotním stavem, v němž jsem se nacházela před operací. A hlavně co podniknout, aby se mi konečně ulevilo. Lékařka se mi snaží odpovědět na co to jenom jde a navrhuje řešení. Jedním z nich je aplikace ušních svící.

Absolvuji tu tedy nakonec nejen obvyklé procedury, ale i ušní svíce. Byly docela příjemné. Nevím, co zabralo nejvíc, ale výsledkem je, že když odcházím, je mi o hodně líp.

Ovšem úleva trvá jen krátce.

Už odpoledne mi začíná být zle. Nejdřív tomu nevěnuji pozornost. Ale o něco později mi po celém těle naskakuje husí kůže a mám třesavku. Copak tohle by se dalo vydržet, ale je tu jiná věc. Když jdu do kuchyně uvařit si oběd, najednou mi vyletí žaludek nahoru, začne hučet v hlavě a já jdu k zemi. Z posledních sil se odploužím do postele a čekám, až se vše vrátí do normálu. Po chvíli se zvednu a jdu do kuchyně dokončit vaření. Jenže se mi okamžitě podlomí kolena a já musím zpět do postele. Tohle opakuji několikrát, než se mi konečně podaří oběd dovařit.

Ležím v posteli a přemýšlím o tom, co se to se mnou děje. Je mi zle, žaludek se mi houpá, zalévají mě vlny mrazení, husí kůži mám zježenou jak snad nikdy a ještě k tomu se mi při sebemenším pohybu motá hlava. Nezbývá než jen ležet a civět do stropu.  Až někdy v noci mě napadne se změřit. Nevěřícně pak zírám na teploměr – mám skoro 39!

A sakra! To je teda pěkné! Co budu dělat?

Celou noc víceméně probendím. Vůbec nemůžu spát.

 

První, co ráno udělám, že se změřím.

To je teda průšvih – už takhle po ránu a mám zase 39!

Cítím, že v dutinách mám zánět. Horší je, že už mám chycené i průdušky.

Celý den bezmocně ležím a nepřítomně zírám na televizi. Spíš bych měla říct, že u ní spím. Jsem totálně hotová. Hlava se mi pořád motá a jakmile se zvednu, jdu hned k zemi. Vždy se jen s velkými potížemi doplazím do kuchyně, na záchod a pak si s úlevou oddychnu, když v pořádku dorazím zpět do postele.

Zbytek dne i noc jsou utrpením.

 

Ovšem den následující je stejný, ne-li horší. Stále ty horečky.

Zvedám telefon a volám Helu. Referuji jí o tom, jak na tom jsem.

Je překvapená. Když jsme se viděly naposledy, vypadala jsem už téměř v pořádku. A teď tohle!

Přijede ke mně s nákupem a když vidí, v jak zbědovaném stavu jsem, hučí do mě, abych si zavolala na pohotovost. Někdo by se na mě měl podívat.

Nakonec jí slíbím, že to udělám. Sama si dělám starosti. Takhle by rekonvalescence přece probíhat neměla!

Po jejím odchodu seberu odvahu a na pohotovost volám. Vylíčím doktorce celou situaci a prosím ji, aby za mnou přijela a předepsala mi antibiotika

Ovšem doktorka je děsně neochotná. To bych možná ještě skousla. Jenže co je horší, odmítá ke mně přijet. Prý si mám zavolat sanitku.

Nakonec mi  nic jiného nezbude.

Zavolám záchranku a dřív než se stihnu obléct, už tu saniťáci zvoní.

Chvíli se dohadujeme o tom, kam mě odvezou. Nakonec se shodneme na tom, že nejlepší bude nemocnice, kde mě operovali. Tam o mně alespoň něco vědí.

Dojedeme do nemocnice, saniťáci mě ještě doprovodí na ambulanci a jedou pryč. A já čekám.

Čekám něco přes hodinu než doktor přijde. Mám co dělat, abych se udržela ve vzpřímené poloze. Nejraději bych se položila na lavici, tak mi je zle.

Lékař mě prohlédne, vyzkouší reflexy, prý pro případ, že bych měla zánět mozkových blan a pak praví, že neví, proč je mi tak zle krom toho, že jsem asi chytila virózu a protože jsem čerstvě po operaci, proto ten zánět dutin a proto ten bouřlivý proces. Dává mi antibiotika a posílá mě na všeobecnou pohotovost o patro níž.

Doktorka tady přítomná je neskutečně protivná. Skoro to vypadá, že jsem ji vytrhla z nedělní siesty. Tak na mě reaguje negativně.

Když jí vylíčím svoje problémy, chce mě tu hospitalizovat.

Jenže tohle odmítám. Nedokážu si představit, že bych zase skončila na nemocniční posteli. Ne, děkuji, nechci!

Tím jsem ovšem pro doktorku skončila. Chce, abych už byla pryč.

Říkám jí, že potřebuji odvézt zpět domů. Jenže o tom nechce ani slyšet. Že prý nejsem imobilní.

Chvilku se spolu dohadujeme, až to nakonec vzdám.

Vyjdu ven a zkouším volat Helu, zda by pro mě nepřijeli. Jak jsem ráda, když se mi podaří se dovolat.

Říká, ať vydržím, nejdéle do hodiny by u mě měli být. Možná i dřív.

S úlevou se skácím na lavičku a čekám. Snad to tu přežiju, hlavně když mě někdo odveze.

Když jsem o něco později doma v posteli, je mi téměř blaze. Teda, ne že bych neměla ty všechny ty problémy – horečka, mdloby, třesavka, motolice. Ale jsem doma! A s antibiotikama.

Hned si jedno vezmu. Celý následující den ležím v posteli a najednou si považuji, že můžu být doma ve své posteli a dělat si, co chci. Můžu si pustit televizi nebo rádio, nebo jen tak spát.

Dochází mi, jak se člověku mění úhel pohledu. Před dvěma dny jsem byla zoufalá a zuřila jsem, jak mi je zle. Teď je situace úplně stejná a přitom jsem v pohodě.

Ovšem v pohodě nejsem dlouho. Další den ráno mě začne svědit celé tělo a když se podívám, zjistím, že jsem osypaná.

No, tohle mi tak ještě scházelo! - vyděsím se.

Přemýšlím co podniknout. Nejdřív ze všeho si beru antihistaminika, která tu mám. Snad tím nic nepokazím. Pak dumám nad tím, komu bych zavolala a požádala o radu.

Nakonec zavolám na alergologii. Sestře vylíčím své zdravotní peripetie a ptám se, zda neexistuje nějaký lepší účinnější lék, který by začínající alergickou reakci zastavil.

Jenže sestra praví, že nic extra pro tento případ neexistuje, že postačí to, co jsem si vzala.  Dokud se antibiotika nezačnou z těla vyplavovat, mám se prý připravit na to, že se výsev bude v následujících dnech ještě rozšiřovat.

Tak jo. Co se dá dělat. Obrním se trpělivostí a budu očekávat, co bude dál.

No co by se dělo! Horečky sice pomalu ustupují, ale motolice přetrvává. Při sebemenším pohybu se mi v hlavě jakoby přesýpají kila písku. Okamžitě se se mnou zatočí svět a jdu k zemi. Ach jo!

Začíná na mě doléhat to, že jsem tu sama. Nemám se s kým poradit, není tu nikdo, komu bych se mohla vypovídat, schází mi někdo, kdo by mě pohladil nebo alespoň uklidnil. Jsem tu jenom já sama.

Okamžitě mi naskočí vzpomínky na dobu dávno minulou, kdy jsem v podobných i když zdaleka ne takhle náročných situacích byla rodinou opečovávaná. Tehdy se vždy našel někdo, kdo se mnou prohodil vlídné slovo, nebo mi dal najevo, že mě má rád... No jo, už zase vzpomínám na to, jak mě v takovýchhle chvílích Michal dokázal podržet a já si toho náležitě považovala. Jenže tohle je už dávná minulost. Teď tu nikdo takový není a moc mi to schází.

Je mi jasné, že i díky tomu, že jsem teď na všechno sama, proto mám daleko víc pocuchanou psychiku, což se zase zpětně odráží na mém zdravotním stavu. Určitě by všechno probíhalo líp, kdybych tu měla vedle sebe někoho. No jo, ale s tím nenadělám vůbec nic.

Celé ruce mám v jednom ohni. Mám je jako opařené, jsou rudé a nateklé. A taky jsou enormně citlivé. Každou chvíli mě na dlaních zapíchá tisíce jehliček, až s sebou vždycky úplně škubnu a začnu je zuřivě drápat. Nevím, co se to děje. Nemám nikoho, koho bych se zeptala.

 

Ubíhá den za dnem. Jsem ráda, že horečky ustoupily. Vyrážka taky není tak hrozná, jak jsem po zkušenostech z minulých let očekávala.

 

V následujících dnech se mi přece jenom ulevuje. I motolice polevují. Ale asi po týdnu se mi začnou olupovat ruce. Kůže na dlaních se mi loupe v celých cárech. A to samé i na chodidlech.

 

Konečně se vrátila moje lékařka z dovolené a tak k ní jdu na kontrolu. Ukazuji jí napůl „svlečené“ ruce a ona na to, že tohle se děje v případě neléčené spály. Hned mi natáčí EKG a posílá na krev. Prý se neléčená spála ráda vráží na srdce nebo na ledviny. Mám prý být absolutně v klidu, nic nedělat a přijít za týden pro výsledky.

Vyklepnu se. Sakra! Hela u mě byla několikrát a to v době, kdy nemoc byla v plném proudu.. A teď jela na dovolenou. Doufám, že ode mě nic nechytila!

 

Pozvolna nabírám síly. Už můžu vylézt z postele a pomalu přecházet po bytě aniž bych se kácela k zemi. Jak si toho považuji. Pamětlivá slov doktorky to s pohybem nijak nepřeháním. No, mezi námi, jsem ráda, že jsem ráda, takže do siláckých kousků mám fakt daleko.

Průšvih je, že jak před několika dny začalo jaro, respektive hned poté léto, udeřila okamžitě vedra. A ta mi vůbec nedělají dobře. Teplota venku i u mě doma stále stoupá, a tak mám problémy. Jak s hlavou, tak s dýcháním. Sakra, ještě tohle mi scházelo! Vztekám se.

Při další kontrole prosím doktorku, zda bych se nemohla přesunout na chatu. Tam že to pro mě a mou rekonvalescenci bude snesitelněji než tady v zasmogované Praze.

Jsem moc ráda, když souhlasí.

Teď ovšem musím vyřešit problém, jak se dostat nahoru na chatu, když jsem na tom tak bledě.

Naštěstí objevuji sice poněkud komplikovaný, nicméně přijatelný spoj, kterým budu vyvezena až nahoru na kopec. Cesta autobusem bude sice trvat dvojnásobně dlouho, ale zato pěšky je to pak coby dup. A hlavně po rovině. Super!

Balím si ruksak a celá natěšená se ploužím k metru.

Jak jsem ráda, když po zdlouhavé cestě přicházím konečně k zahradě a odemykám vrátka. Ze všeho nejdřív vyndávám lehátko, tentokrát ovšem do stínu a s úlevou do něj zapadnu.

Nikde nikdo, klid, pohoda. Jak mně je tu blaze!

V následujících dnech jenom polehávám a je mi fuk, že se na nic jiného nezmůžu. Vím, že teď je nejdůležitější dopřát mému tělu, aby se po všech těch útrapách vzpamatovalo. Tady jsou pro to ty nejvhodnější podmínky.

Čas od času se jedu zcivilizovat a doplnit zásoby domů. Jinak si užívám přírody a krásného čistého vzduchu.

Cítím, jak mi to tu svědčí. Nejen že se mi tu dýchá podstatně líp než doma, ale cítím, jak nabývám postupně sil a energie. Jsem za to ráda. Vážím si toho, že tu můžu být.

Obsah knihy XI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.