2. Temná zákoutí mé duše

Ačkoli jsem se zařekla, že se již svými psychosomatickými peripetiemi nebudu veřejně obírat, přesto své rozhodnutí dnes poruším. Musím. Jestliže jsem někdy před půlrokem řekla A, nyní musím říct i B.

Pokusím se vysvětlit oč jde. Někdy loni na podzim jsem se vydala ke svému lékaři homeopatovi a on mě uvedl do neuvěřitelných zmatků, ze kterých jsem velmi rychle přešla do pocitů křivdy a nespravedlnosti. Nechce se mi všechno znovu vysvětlovat, jen shrnu závěr, který z našeho setkání vzešel. Doktor se tehdy ode mě distancoval s tím, že mi pomoct nemůže, dokud já neudělám změny ve svém myšlení, uvažování a chování. A také pravil, že on ale nemůže rozhodnout, zda už jsem ve svém vývoji postoupila či nikoli. Toto musí rozhodnout někdo na vyšší úrovni.

Jak mě tehdy jeho slova dožrala, jak nechutné emoce mnou zacloumaly. Nezbylo mi nic jiného, než vzít své chatrné zdraví do svých rukou. A tak se i stalo. Moc jsem se ale nevyznamenala. Jak už jsem dřív někde napsala, skončila jsem velmi neslavně. U „normálních“ lékařů a nacpaná vysokými dávkami léků.

Ale zpět k dnešku. I když jsem před časem pravila sama sobě, že k doktorovi hned tak nepůjdu, včera jsem byla nucena mu zavolat, abych ho poprosila o výpis z dokumentace, který je zapotřebí pro mého budoucího zaměstnavatele.

A dneska jsem se k němu vydala. Domnívala jsem se, že mi předá příslušný papír a já zase odpluju, aniž bych cokoli vysvětlovala. Nechtělo se mi mluvit. O ničem. Ani o svých aktivitách, ani o svém samoléčebném fiasku.

Ovšem jak už to bývá všechno dopadlo jinak. Doktor se mě zeptal, jak že na tom jsem, a já ač rozhodnutá tentokrát mlčeti jako ryba, začala jsem vyprávět o všem, co jsem za tu dobu zažila. Samozřejmě že jsem to vzala velmi stručně, přesto jsem pohovořila o všech svých krizích. A vzala jsem to jedno po druhém - krizi životní, zdravotní, psychickou i tu duchovní.

Doktor mě tentokrát nechal vypovídat, asi byl přece jenom zvědavý, co se za ten rok u mě událo. Pak začal mluvit on. To, co mi řekl, se mi ale vůbec nelíbilo, leč věděla jsem, že tentokrát říká pravdu, nic než pravdu.

Asi by bylo na místě říct, co všechno bylo řečeno. Ne, že by se mi chtělo takhle veřejně odhalovat další temná zákoutí své duše, ta co jsem si doposud nechávala pro sebe. Ale domnívám se, že způsob, jak reaguji na život, na situace, na lidi kolem sebe já, není nic výjimečného. Takhle se určitě chová spousta lidí. A krom toho, jsem přesvědčená, že už jsem se skrze svoje psaní každému pozornému čtenáři „odkryla“, a proto s tím tedy nebudu dělat tajnosti…

Takže s pravdou ven. Doktor mi řekl naprosto naplacato, že mám nízký práh nasíratelnosti, což obnáší, že se nasírám na všechno a na všechny. A to pořád. Prý mám pocit trvalého ohrožení, a proto tedy reaguji na lidi kolem sebe útokem. A to všechno proto, že jsem uvnitř sebe nejistá a pocit sebejistoty si kompenzuji svým ochranným postojem. A ten zase spočívá v tom, že si dělám obranný krunýř, aby mě nic a nikdo nemohl ohrozil či zranit. No a druhým způsobem ochrany je potřeba neustálé obhajoby a obrany.

Jak už jsem řekla, ač se mi jeho slova nelíbí, přesto mu musím dát za pravdu. Jen mám pocit, že jeho slova jsou příliš tvrdá a že mi je pálí bez milosti přímo z očí do očí… No, asi si je zasloužím. Já ho dneska taky nešetřila, uvědomím si vzápětí.

Ale zpět k mým postojům. Vysvětluji doktorovi, že tohle všechno přece vím. Už dlouho to vím, tedy od doby mého „prohlédnutí“, něco z toho jsem už x-krát regresila, ale stejně mám tento postoj hluboce zažraný pod kůží. Jako jistý pokrok uvádím, že už si své chybné postoje v reálném okamžiku vždy uvědomím, ovšem nejsem schopna s nimi něco udělat. A pak jako argument nejvyššího kalibru dodávám – Přece jsem s nimi přišla do tohoto života. Tak co s nima teď asi můžu udělat?

Doktorova slova mě naštvou. Prý si mám uvědomit, jak moc si svými postoji ubližuji, a následně se mám rozhodnout o změně.

Ne, tohle teda ne! Vím, jakou moc má moje svobodné rozhodnutí pro změnu, ale v případě těchto zásadních bloků to jen tak svobodnou vůlí změnit nelze! Na tohle pomůže jenom regrese. Ač nejsem jejich zastáncem, ba právě naopak, teď mám dojem, že nic jiného mi nepomůže. Dokud se nedostanu ke klíčovému bloku ve svém podvědomí a prožitkem ho neodstraním, respektive ho nezměním, není možný posun dál.

Doktor ale míní jinak. Mentální blok způsobený v dětství mě prý v dospělosti nemůže ovlivňovat. A pakliže se tak děje, můžu jej změnit právě svým rozhodnutím.

V téhle chvíli se zasekneme. On si tvrdí svoje a já zase to své. Ani jeden nechceme ze svého přesvědčení couvnout.

Doktor mi dává nový homeopatický lék. Prý by mi měl pomoct.

Nevím, co si o tom myslet. Přece jsem od něj nic nechtěla!

Ale nakonec odkývnu a beru si jej. Tohle je pro mě přijatelnější než cesta klasické medicíny.

Obsah knihy XI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.