12. Pokora

O pár dní později jdu kolem kostela. Aniž bych přemýšlela proč, vejdu dovnitř.

Bohužel je tu zrovna nějaká mše nebo co to je. Ovšem nějaká divná. Přijde mi, že hlas faráře nebo nějakého církevního hodnostáře zní odkudsi seshora. Ač se snažím zdroj hlasu vypátrat, nedaří se. Až po chvíli mi dojde, že se zřejmě jedná o hlas z nahoře zavěšeného reproduktoru. No, to jsou teda moresy! Až teď, jak jsem vystopovala zdroj hlasu, mohu se zaposlouchat do slov, jež tu zní. Ovšem ani z toho nejsem moudrá. Opakuje se pořád jedno a to samé, a sice zdrávas Maria. Po x tém opakování, což mi zní jako zaseklá jehla v drážce desky, rozhlédnu se kolem sebe.

Sedí tu jenom hrstka lidí, všichni si ta stále opakující slova opakují nahlas a někteří k nim přidávají ještě další slova. Nedělá mi to dobře.

Zvednu se a rozhlížím se po vestibulu kostela. Objevím malinkatou místnost, která je zřejmě zasvěcena Panně Marii. Klečí tu několik žen a k mému překvapení na židli sedí i jakýsi muž.

Zadívám se na sochu Marie, na květinovou výzdobu kolem ní a najednou cítím, že se mi do očí derou slzy. Zaskočí mě to. Na tohle jsem připravená nebyla… No, po pravdě řečeno, na své slzy nejsem připravená nikdy. Vždy mě zaskočí a nevím si s nimi rady nikdy. Takže proč se vlastně divím?

Původně jsem se jenom chtěla podívat, minutku postát a jít zase ven. Místo toho cítím, že na mě atmosféra tohoto prostoru zvláštně působí. Těžké říct jak, ale něco se se mnou děje. Začínám k Marii v duchu promlouvat a prosím ji o vyřešení některých problémů. Kupodivu neprosím o ty nejožehavější, které mi v poslední době dávají tak zabrat, což je především zdraví a práce, ale prosím o úplně jiné. Na prvním místě je pokora. Ano, opět pokora, které stále nejsem schopna dosáhnout. V posledních dnech si čím dál uvědomuji, jak mi moje nepokora ubližuje. V každém ohledu. Proto nyní prosím v tomto směru o pomoc. Slzy se mi řinou po tvářích, ani se nesnažím je potlačovat. Tady je to jedno. Předpokládám, že každý je tak dalece pohroužen do sebe, že se nedívá na ostatní. No a i kdyby! Je mi to fuk!

Naplánovaná minuta se nakonec protáhla na celou čtvrthodinu. Vtom zazní jakési zacinkání, varhany a ve chvíli, kdy vycházím ven, ke svému úžasu vidím, že kostel se mezitím zaplnil, teď teprve zřejmě začne mše. Nebo že by se jelo ještě jednou to, co už bylo předtím? Nevím, tyhle církevní rituály mě nechávají v klidu. To není nic pro mě.

Vycházím ven na ulici. Cítím v sobě úlevu a určité zklidnění. Jsem tomu ráda. Předtím mi bylo tak zle, že jsem chtěla jet domů tramvají, ale teď jsem se rozhodla jít pěšky. Potřebuji se trochu projít a srovnat si myšlenky.

V pohodě a volným krokem dojdu až domů. No, že bych po cestě přišla na něco světoborného, to teda jsem teda nepřišla. Ale alespoň jsem se trochu prošla.

Doma si dám teplou sprchu a pak už si sedám k počítači, abych si zapsala dění dnešního dne.

Do toho zazní známá otázka: „Tak co, jak je?“

„Docela dobře mi je. Což mě udivuje, protože v posledních dnech jsem byla na zhroucení.“

„Co se tak hrozného dělo?“

„Nějak na mě dolehly všechny starosti a problémy, nejvíc asi ty moje nemoci. Fakt už jich na mě začíná být moc. Hlavně si s nimi nevím rady:“

„Jak to, že si s nimi nevíš rady?“

„Přece proto, že mě ta bolest hlavy bere čím dál víc. Až je to téměř nesnesitelné. Proč ty zprávy v podobě nemocí jsou tak zašifrované, že je nejsem schopna rozluštit? Já vím, že opakuji stále totéž, už několik let se rozčiluji, že pakliže nemoci jsou poslové zpráv, proč tedy mám s nimi takový problém. No, proč?“

„Protože si od nich nedovolíš odstup. Jsi tak dalece ponořená do svých problémů, že nedokážeš na sebe a na problémy, které tě sužují, pohlédnout z onoho potřebného nadhledu.“

„No a můžeš mi prosím tě říct, jak si mám onen odstup zařídit? Jak to mám v reálu udělat?“

„Jednoduše. Zklidni se, a podívej se na sebe seshora. Jako by ses dívala na někoho jiného, ne na sebe.“

Zavřu oči a poslušně se pokouším na sebe podívat takhle z nadhledu. A světě div se, podařilo se mi to. Hlava mě začala bolet někdy na jaře, jak jsem nasadila vysoké dávky kortikoidů. Ano, ty jsem začala brát, protože jsem nemohla dýchat, což už samo o sobě bylo traumatizující. Ale co mě ještě víc sebralo, bylo to, že jsem si musela přiznat, že moje samoléčebné aktivity skončily nezdarem, a proto jsem musela sáhnout po tolik nenáviděných kortikoidech. Takže nejen trauma na rovině fyzické, ale i psychické. A pro organismus to byl takový šok, že na léky zareagovalo negativně. Sice se mi zlepšilo dýchání, ale nastaly jiné problémy. A já se trápila, že ty léky nechci, a že mi ubližují a můj stres se prohluboval. Do toho fakt, že jsem stále bez práce, mi taky nepřidal. Na krátko jsem se uklidnila, když jsem do práce nastoupila, jenže pak přišly další problémy a stresy, vyplývající ze zaměstnání. A pak už šlo jedno za druhým. Stres za stresem, takže je jasné, že všechno to napětí se muselo někde projevit. V hlavě.

„Tak mi to došlo, a co teď můžu udělat?“ – ptám se

„Jediná cesta je se uklidnit. Jen tak se ti uleví.“

„A jak to mám udělat, když jsem rozhozená?“

„Není jiné cesty než vše přijmout. V pokoře.“

„To přece vím, ale jak na to?!“

„Uvědom si, že nebyla náhoda, že ses dostala zrovna do tohoto zaměstnání. Jestliže to není náhoda, musí být nějaký důvod, proč jsi zrovna tady. A za tak ze všech stran nevýhodných podmínek. To znamená, že se nemáš stresovat a nervovat kvůli tomu, co se ti tam děje, ale místo toho se máš zachovat jak?“

„Já vím, přijmout to. Vnímat to jako součást učebního plánu… Jenže to se nedá jen tak vytlačit rozumem, to se musí prožít. A do toho se nemůžu nacpat násilím.“ – bráním se.

„Proto je nutné, aby ses do sebe ponořila a prožila si všechny souvislosti. Pak to procítění přijde samo.“

„Tak jo.