9. Tajemná MOC

Jsem usazená v lehátku na chatě a oddechuji po namáhavé cestě, kterou jsem právě zdolala. Myšlenkami jsem u událostí posledních dnů.

Událo se toho hodně. V poslední době jsem prožívala velmi intenzivně pocit pokory. To, co jindy trvalo pouhých pár vteřin, teď trvalo několik týdnů. Nic mě nevytočilo, nic nerozházelo, a že by se toho našlo! Ale já byla jaksi nad věcí a uvnitř sebe jsem měla absolutní klid a mír. A taky pokoru. A tenhle stav mě doháněl až k dojetí a vděčnosti. Bylo mi prostě nádherně. Jenže pak jsem šla na jakousi akci, která tohle moje pozitivní rozpoložení úplně nabourala.

Asi bych měla vysvětlit, oč šlo.

Samotná akce by mě asi až tak moc nerozhodila. Ale rozhodilo mě něco jiného. Jak při takovýchhle příležitostech bývá zvykem příchozí se mezi sebou bouřlivě vítali a objímali. Mě nikdo neznal, takže mě nechali na pokoji. Byla jsem ráda, protože tohle je přesně situace, kterou nesnáším. Už delší dobu, vlastně od chvíle, co jsem začala chodit na podobné esoterické dýchánky, vždy mě tohle objímání uvádělo do rozpaků. Nejsem na ně zvyklá a hlavně mi připadá takové násilné a neupřímné. Ráda se s někým obejmu, ale musí to být konkrétní člověk, který je mi blízký. Tehdy jsem ochotna pustit ho k sobě blíž. Ale tahle objímačka na povel, ta je mi fakt z duše nepříjemná. Proto i teď, ve chvíli, kdy se pozornost obrátila na neznámé příchozí, vyděsila jsem se a okamžitě jsem v duchu kolem sebe vystavěla mohutnou zeď, aby na mě nikdo nemohl. A zdařilo se. Vynechali mě. Vím, že je to můj problém, protože ostatním to nevadí. Ale já si tam připadala jako nějaký exot, jako někdo, kdo mezi ně nepatří. A celou dobu jsem se tam pak cítila blbě.

I druhý den, kdykoli jsem si na tuhle záležitost vzpomněla, bylo mi nepříjemně.

Odpoledne jsem šla k Veronice, kinezioložce, které jsem se někdy před dvěma měsíci vydala s důvěrou do rukou. A dneska jsem k ní šla pro nějaké léčebné přípravky.

Ani nevím proč, ale hned v úvodu jí začnu vyprávět o téhle nevyvedené akci. Svoje vyprávění zakončuji procítěným závěrem, jak tyhle davové objímačky nesnáším.

Veronika se mě ptá: „Proč je nesnášíš?“

„Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela .“

Jak to řeknu, trochu se zamyslím a vtom mi dojde, že je to proto, že cítím pocit ohrožení. Proto nerada nechávám někoho vstupovat do svého energetického pole. Pustím jen toho, u koho jsem si jista, že mi neublíží.

„Jak dlouho tenhle pocit máš?“

„Provází mě celý život. Cítím se být permanentně ohrožována. A nevím, kde se ten pocit vzal. Jestli jsem si jej natáhla ze svého prenatálního období nebo snad později nějakou „bolavou“ událostí? Nevím.“

Veronika mě vede ke stolku, na němž jsou jakési přívěsky – zářiče. Vybídne mě, abych si jeden z nich vybrala.

Chvíli se na ně dívám a váhám. Nevím, který z nich vybrat. Nelíbí se mi ani jeden. Pak ke svému překvapení sáhnu po kříži.

Vysvětluji, že kříže nesnáším, neb je mám spojené s náboženstvím a k těm mám festovou averzi. Nicméně teď mě cosi nutí, abych si vybrala zrovna ten.

Chvíli si o mém pocitu ohrožení povídáme. Snažíme se přijít na to, jak jsem k tomuhle pocitu došla.

Nakonec se dohodneme, že se to Veronika pokusí vytestovat.

Zarazím ji a povím jí o asi deseti dalších problémech, které bych potřebovala taky vytestovat.

Tak jo. Pouštíme se do toho.

Jako první testujeme, kde se bere ono ohrožení.

Veronika se zkouší „zeptat“ na všechno možné, ale na všechno vycházejí záporné odpovědi. Až poté, co se zeptá na to, zda jsem ohrožena čímsi zvenku, co není hmotné podstaty, neboli není to z „lidského“ světa, odpověď zní – ano.

Vyděsím se. Ježíšmarjá, snad ne zase nějaká černá magie!

Veronika zkouší získat další informace. Dozvídáme se následující informace. Jedná se o jakousi MOC, která potlačuje moje talenty, moji přirozenost. A jak vzápětí vychází najevo, tato MOC má za následek plno dalšího. Především moje zdravotní problémy, se kterými si už nevím rady.

Zkoušíme se dozvědět více, ale ona MOC se nechce prozradit.

Dopálím se. Já to vědět chci a potřebuji!

Veronika mi vysvětluje, že asi není žádoucí, abych bližší informace o této MOCI věděla, jenom bych ji pak svou pozorností přiživovala. Najednou nám dojde, že jsem před chvílí intuitivně sáhla po kříži, který mě má ochraňovat. Celou dobu jej svírám v ruce. To přece nemůže být náhoda. Kříže nesnáším a přesto jsem sáhla zrovna po něm.

Veronika testuje, jakým způsobem mám s touto MOCÍ pracovat a jak se před ní chránit. Odpověď je jednoznačná - jasně že křížem. Mám si nějaký velký namalovat a mít ho stále u sebe. Dále vytestujeme afirmace, které by mi měly pomoct, a nakonec ještě jakési esence. Vytestujeme totiž následující - v příštím týdnu se mi budou dít věci, kdy by se v tomhle směru mělo něco vyřešit.

Znovu se začnu rozčilovat, jak je možné, že je na mě zase něco přilepené.

Veronika se mi snaží vysvětlit, že ona MOC mi zřejmě škodí odjakživa, ale předtím jsme se k ní nemohli dostat. Musela jsem si leccos odpracovat, oloupat jednotlivé slupky všech možných programů a nánosů. Až teď jsem se dostala k samotné dřeni, a tam je ona MOC ukrytá. Měla bych být proto ráda, že už jsem tak daleko.

Trochu uklidněná s ní nakonec souhlasím.

Vytestujeme ještě ostatní problémy, nakoupím léčiva a jdu domů.

Mám zase pořádně zamotanou hlavu.

 

Následující den ráno ležím v posteli a jsem v takovém tom přechodovém stavu – napůl spánek, napůl bdělý stav. Vtom slyším podivné zvuky. Jsou tak nepříjemné, až mi z nich naskáče husí kůže.

Vylekám se. Okamžitě mi naběhne v hlavě věta, kterou si začnu odříkávat „Jsem pod Boží ochranou.“

Tak dlouho ji opakuji, až zvuky i nepříjemné pocity zmizí a já se uklidním. Chvíli ještě ležím a přemýšlím, zda jsem se včera objeveným tak dalece nevylekala, že už mi ze strachu „haraší“, anebo mě opravdu něco „ohrožovalo“. Nevím, nejsem schopná na to přijít.

 

Víkend utekl jako voda. V pondělí odpoledne aniž bych přemýšlela, sáhnu po plátnech, jež mám připravena někdy od loňského roku. Loni jsem po dlouhé době opět namalovala obraz a byla jsem jím tak nadšená, že jsem hned vyrazila a nakoupila prkénka a připravila si další plátna pro případ, že by mě malování znovu popadlo. Jenže pak jsem se dostala do krize související s mou nezaměstnaností, tudíž na malování jsem neměla jedinou myšlenku. No a až teď jsem si najednou vzpomněla.

Připravuji si malířský stojan, barvy a o chvíli později jsem do malování celá ponořená. Maluji automaticky, jen občas se s údivem pozastavím nad tématem. Něco takovéhle jsem v životě nenamalovala. Vůbec se nejedná o můj oblíbený „tunel“, je to něco jiného. Zvláštního. Celý obraz je sice opět laděn do modré barvy, ale tentokrát jsou zde jakési vlny, vlnky a uprostřed nich je cosi jako světlé oko. Nádherné zářivé oko.

Po několika hodinách mám hotovo. Jsem obrazem opravdu překvapená a hlavně nadšená. Až tak nadšená, že se o svém malovacím „záchvatu“ zmíním druhý den sestrám v ambulanci. Jedna mi říká, abych si obraz nafotila a přinesla do práce. Že by se na něj rády podívaly.

Namítnu, že nemám digitální foťák. K mému překvapení kolegyně nabízí, že mi jej druhý den přinese, jen ať vše nafotím.

Tak jo. Hned následujícího dne se pouštím do práce. Nafotím nejen poslední obraz, ale taky všechny předchozí. A poté využívám toho, že mám obraz nafocený a posílám jej Veronice mailem s prosbou, aby se na něj podívala a řekla, jak na ni působí.

Veronika je z něj nadšená. Má pocit, že obraz je v mém životě zlomový. Něco ve mně se změnilo. A ten obraz to vyzařuje. A dává ho do souvislosti s uvolňovacím procesem, jímž teď procházím v souvislosti s onou „MOCí“.

 

Uplynou dva dny a já se pouštím do malování dalšího obrazu. Tentokrát je to už můj oblíbený „tunel“. Ano, je to sice tunel, ovšem tím jakákoli podobnost s předchozími tunely končí. Dříve se vždy jednalo o světelný průnik z temnoty, nyní maluji jenom jemnými světlými pastelovými barvami. Mám pocit, že musím namalovat obraz co nejsvětlejší.

Malování si vychutnávám, dělá mi vyloženě dobře. Když jsem hotová, ještě mokrý si jej věším nad postel, abych ho měla co možná nejblíže. Stejně jako ten předchozí. A tak mi teď visí nad hlavou hned čtyři obrazy – zlatá pyramida s modrým prstencem okolo, nádherný svítící diamant, který mě ochraňuje, a teď tyhle poslední dva. Mám pocit, že se v jejich energiích blahem celá tetelím.

Obsah knihy XI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.