16. Černá temnota

Navzdory klidu, kterého si bohatě dopřávám, nic moc se nemění. Pořád sotva pletu nohama.

A aby toho nebylo málo, začíná se se mnou dít něco zvláštního. Kdykoli chci meditovat nebo se jenom ponořit do alfy, absolutně se mi nedaří. Jakmile totiž zavřu oči, obklopí mě černota.

Teď si asi mnozí klepou na čelo řkouce: „A co bys chtěla vidět jiného než tmu?!"

Jenže tohle není normální tma, to je něco jiného. Něco přímo hmatatelného. Je to hustá a zároveň hnusná tma, která mě nejen obklopuje, ale zároveň i prostupuje. A v téhle tmě nejsem schopná ničeho. Nemůžu si představit světlo, natož cokoli jiného. Prostě jenom tma. A ta tma mi nahání strach. Takový strach, který mě úplně paralyzuje. A nejen ve chvílích, kdy mám zavřené oči. Cítím, že jsem jím paralyzovaná i při běžných činnostech.

Je mi jasné, že kdybych o tomhle stavu nebo strachu někomu řekla, odpověděl by mi: „ Holka, co blbneš? Přestaň s meditacemi, vykašli se na esoteriku a začni konečně žít!“

No jo, jenže já se na to vykašlat nemůžu. I kdybych chtěla, nemůžu. Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli těm svým nemocem. Moje nemoci mě neustále ženou dopředu. Nutí mě, abych na sobě pracovala. Ne v přeneseném smyslu, ale doslovně. Jak mi je totiž čím dál hůř (možná bych co do zdravotních potíží trumfla i kdejakou devadesátiletou babičku čiperku) a protože „normální" doktoři nejsou schopni přijít na to, proč se tak děje, natož aby vymysleli, jak mi pomoct, vím, že to prostě zvládnout musím já sama….

I tohle by asi hned tak někdo nepochopil. Kolem mě jsou většinou lidi, kteří ochoří jednou za čas nějakou banální nemocí, zvládnutelnou klasickou medicínou nebo nějakou ze široké škály alternativních metod.

Jo, tohle vím moc dobře. Přece se s lidmi často na tohle téma bavím….Respektive, bavila jsem se. Teď už raději nikomu o svých zdravotních potížích nevykládám….A tak vím, jak nad mými neustálými problémy nedůvěřivě a otráveně kroutili hlavou, řkouce: „Tobě je pořád něco. Když tě zrovna akutně netrápí nemoci, tak prožíváš zase něco jiného, stejně náročného!“ A já jako bych tam ještě slyšela dovětek: „Ty si snad ty problémy sama vyrábíš, abys byla zajímavá!“

Takže pro ty, kteří snad smýšlejí podobně, pro ně tedy na tomto místě prohlašuji: „Ujišťuji vás, že tímto způsobem zajímavá být nechci! Netoužím po ničem víc, než abych byla zdravá nebo alespoň nemocná přiměřeně svému předdůchodovému věku. Jak ráda bych se NAPLNO radovala ze života a byla zajímavá tím, jak se mi v životě daří, jak jsem schopná, skvělá a úžasná vždy a za každých okolností se v životě orientovat! Jo, takhle bych si představovala své zviditelněnění se. A ne prostřednictvím nemocí a všech možných problémů.“

Ale zpět k tomu, co mě trápí. Totiž k mým nemocem. Snad každý, kdo zabrousil na esoterické pole ví, že nemoci jsou v podstatě poslové zpráv. Vypovídají totiž o tom, že naše psýcha se v nějakém ohledu neubírá směrem, jakým by měla. A protože si svých „závadných“ myšlenkových pochodů většinou nejsme vědomi, proto se po nějaké době problém přenese na úroveň fyzickou ….Ne, moment, dřív než na fyzické, projeví se na úrovni energetické. Projeví se to všelijakými zdravotními potížemi, vyčerpaností, bolestmi. Ovšem zajde-li člověk v této fázi k lékařům, dozví se že je zdravý jako řípa. Neb zatím je nemoc běžnými lékařskými vyšetřeními ještě „neviditelná". No a pokud tyto jemné signály přehlížíme, jakože se to běžně stává, problém se projeví na úrovni fyzické. A tam už je viditelný jak pro nás, tak i pro lékaře. A lékaři konečně mohou nemoc pojmenovat a hlavně nasadit příslušnou „léčbu“. A proč píši léčba v uvozovkách? No přece proto, že o léčbu se nejedná. Oni neléčí příčinu problémů, ale pouhý následek. A tak nám v dobré víře, jak nám pomáhají, předepisují léky buď k likvidaci nebo potlačení problému. Někdy se „podaří" a viditelný následek problému je kamsi zameten. Myslím, že je snad každému jasné, že problém pak musí vypučet někde jinde. A tak tedy navštívíme jiného specialistu, který jej opět někam zatlačí. Běháme od lékaře k lékaři, bereme čím dál víc léků, a je nám čím dál hůř…..Ale to jsem zase odbočila od problému svého.

Vzhledem k tomu, že mě trápí nemoci, jež již pro lékaře „viditelné“ jsou a beru na ně už celé čtvrtstoletí léky, je samozřejmé, že tyhle léky, jak já jim říkám – jedy, nemohly přinést žádný užitek, ale toliko škody. A s těmi se nyní potýkám. Ony totiž poškodily v mém těle snad úplně všechno. A proto mi nemůže pomoct to, co běžnému smrtelníkovi zabere okamžitě. V mém případě nemůže zabrat pouhé odříkávání afirmací, nebo sebelíp vymyšlený a pravidelně aplikovaný mentální program či léčení. Ne, já musím svoje tělo vyčistit od všech jedů, kterými je zaneřáděno. A zároveň musím přijít na to, kde je prapřičina mého ochoření. Nebo-li v jakém ohledu se moje psýcha ubírala a zřejmě dosud ubírá nesprávným směrem, až se zhmotnila do viditelné nemoci... No, na něco už jsem přišla, ale ne na všechno. Nějaké změny svého softwaru jsem provedla, ale zdá se, že je to málo. A protože moje nemoci místo toho, aby ubývaly, naopak přibývají, a ty stávající se stále zhoršují, proto jsem NUCENÁ s tímto stavem něco dělat. Teď už mi nejde o uzdravení, ale o přežití. No a tak se konečně dostávám k tomu, proč se stále pokouším meditovat. No přece proto, abych objevila dosud nerozpoznané příčiny mých nemocí.

A tím se dostávám ke žhavé současnosti. A sice, že v okamžiku, kdy se chci ponořit do alfy, obklopí mě ta zvláštní černota.

Vím, že potřebuji pomoc. Buď bych se potřebovala dozvědět, kde se ta tma bere, nebo ji zkusit nějakým radikálním zásahem zlikvidovat. Prostě potřebuji se pohnout dál.

Píšu proto mail kamarádce kinezioložce a prosím ji, jestli bych k ní nemohla přijít. A to co možná nejdřív.

Jdu k ní pevně přesvědčená, že se nám společnými silami podaří odhalit příčinu mých potíží, tu odblokujeme a mně se uleví. Případně že objevíme něco jiného důležitého, co mi brání v posunu dál.

Ovšem jedna věc je moje očekávání a druhá realita.

Překládám Veronice hned několik problémů k řešení. Na prvním místě je ona tma a hned za ní urputné bolesti hlavy, které mě stále ještě sužují.

Ovšem testováním vychází najevo otřesný fakt. Můj zásadní problém je, že mi schází životní energie. Jsem tak vyčerpaná, že jakékoli odblokování, či terapie by mě totálně skolily. Mám prý být ráda, že vůbec existuji.

To snad není možné, proč jsem tak vyčerpaná? Tak sakra proč?!

Kladu jednu otázku za druhou a prosím Veroniku, aby vytestovala, cože se se mnou děje, kde se bere ta tma, a hlavně jestli můžu něco podniknout, aby se mi ulevilo. V jakémkoli směru.

Na jakoukoli otázku ovšem zní jediná odpověď – nesmím teď podnikat nic než pracovat na spojení se svou duší.

Namítnu, že tohle asi půjde těžko. Jak se můžu napojit na svou duši, když jsem ponořená ve tmě? Když se cítím být odstřižená od všeho jako snad nikdy?

Veronika testuje, zda mi může nějakým způsobem pomoct.

Vychází jí jenom nějaká esence. A na úrovni fyzické mi může dát jakýsi preparát, který mi už v létě pomohl. Je skvělý jak na detoxikaci, tak na obnovení energie.

Domů odcházím pořádně rozhozená. To je teda průšvih! Myslela jsem, jak se zbavím bloků ve svém podvědomí, které brání jak mému uzdravení tak i vývoji a místo toho nemůžu nic. Nic než nabírat energii. …No jo, ale proč jsem tak vyčerpaná? To přece není normální! … Že by tu energii ze mě někdo zase odsával? Je vůbec možné, že by se situace opakovala? …Vzpomenu si na léto, kdy mi Veronika vytestovala, že mě ovládá jakási MOC. A ona MOC mi ubližovala. Kdoví, jestli mi neubližuje i teď.