4. Mezi lidmi

Před nedávnem jsem se rozhodla vyrazit trochu mezi lidi. Ovšem ne doslova, ale prostřednictvím chatu. Zatím jsem chat zavrhovala jako něco, co pro mě absolutně není. Ať si každý dělá, co se mu líbí, ale mě osobně chat absolutně nebere.

Teď to ale najednou cítím jinak. Porozhlížím se po netu a hledám nějakou „místnost“, kde bych s ohledem na svůj věk zapadla. Zkouším první, druhou, třetí. Problém je, že všude už se znají a čile mezi sebou komunikují. A na nového příchozího kašlou. Pak do místnosti vstoupí ještě jedna paní. Ani ta se nechytá. Asi je tu taky nová.

Prohodíme mezi sebou pár slov, vět.

Jaké je moje překvapení, když záhy vyjde najevo, že se stejně jako já zajímá o esoteriku. Hned se toho chytnu a navrhuji jí přejít na klidnější prostředí. Buď na ICQ, Skype, nebo alespoň mail. Jsme domluvené. Nejdřív spolu mailujeme, později přejdeme na Skype, tam můžeme pokecat i v reálu.

Probereme spolu numerologii, astrologii, probereme všechno možné i nemožné. Brzy vyjde najevo, že paní sice není z Prahy, ale v Praze má snachu, která se věnuje kineziologii. Okamžitě zbystřím. Vím, že s nějakými problémy potřebuji pomoct. Problémy totiž stále přetrvávají a potřebuji s nimi něco udělat, jenže na další regresi už odmítám jít, a sama na to nestačím. A proto už delší dobu vysílám prosby nahoru, ať mi je v tomto směru pomoženo. Jestliže na problémy sama nemám, nechť mi nějaký člověk, který by mi pomohl, vstoupí do života. A hle, zdá se, že jeden takový je mi přímo z nebe seslán.

Hned se k oné kinezioložce objednávám. Ale dřív než jdu na odblokování jako takové, dozvídám se, že o dva dny dřív ona paní pořádá rodinné konstelace.

Ačkoli jsem se před rokem zařekla, že na konstelacích už mě nikdo neuvidí, neb mi k ničemu nebyly (teda z mého pohledu viděno), teď najednou cítím, že mě tam něco táhne. A tak teda jdu.

Je nás málo. Jen pár lidí.

Po úvodních několika slovech se jde na věc. Staví se první konstelace. Stejně jako minule i teď si uvědomuji, jak mi takovéhle veřejné projevování emocí nedělá dobře. Sice se sama nemusím nijak projevovat, neb jsem jenom pozorovatelem, ale uvědomuji si, jak je mi to celé nepříjemné.

Jsem ve střehu, zda na něco začnu rezonovat… Už při první konstelaci něco málo v sobě pocítím, protože se jedná o téma, které musí zasáhnout snad každého člověka, ale nijak zvlášť to se mnou nemává.

Po té první hned následuje druhá, a pak třetí. Už si začínám říkat, proč jsem vlastně zde, jenže jsem náhle vtažena do hry. A v tu chvíli se nestačím divit. Nejen, že se ode mě okamžitě všichni odtáhnou s tím, že jim jsou moje energie, co by zástupce jednoho účastníka nepříjemné, ale o chvíli později už já sama na sobě cítím, jak mnou negativní energie cloumají. Zalévá mě mrazení a zima, ruce se mi klepou a je mi děsně. Konstelace se rozehrává, po nějaké době se celá rozplete, až nakonec končí. Jenže mám problém – je mi pořád děsně. A vzhledem k tomu, že jsem hrála osobu, se kterou to spěje ke špatnému konci, dokonce možná až k smrti, nyní mnou hlavně cloumají obavy a strachy, abych si snad tady něco nenatáhla a neskončila jsem i já špatně.

Ale kinezioložka mě testuje, něco pak se mnou provádí, poté mi dá esence, že je mám užívat, a hlavně se mám přestat bát. Prý je všechno v pořádku.

No, že bych byla klidná, to teda nejsem. Ale snad ví, co říká.

O dva dny později jdu na kineziologické odblokování. Na začátku testujeme problém, kterému se mám věnovat. Mám jich připraveno hned několik. Nějaké se týkají mé psýchy a pak mám hlavně mnoho problémů zdravotních. Ale moje podvědomí si vybírá problémy netělesné.

Řešíme tedy problémy na buněčné úrovni, které si s sebou nesu od okamžiku početí. Geneticky jsem si od jednoho z rodičů natáhla informaci, že tu nechci být, a kromě toho nějaké pocity viny a závislosti na bolesti.

No to jsou teda věci. Nestačím se divit.

Dostává se mi vysvětlení, že jestliže se ve mně celý život perou dvě informace – první, že nechci žít, s tou druhou, že žít chci, je jasné jako facka v jakém rozporu žije každá buňka mého těla. Proto je pochopitelné, že i jakékoli moje aktivity, které jsem v posledních letech v oblasti uzdravování vyvíjela, vždy mi přinesly výrazné zhoršení… Alespoň takhle nějak je mi to vysvětlováno.

Celé odblokování proběhne v poklidu. Nic výjimečného jsme už neobjevily, nic zvláštního jsem si ani neprožila.

Jdu domů s pocitem, že se vlastně nic moc nestalo.

No jo, při odblokování sice ne, ale ode dne následujícího mi začne být zdravotně zle. A to pořádně. Okamžitě mnou začne cloumat strach a vztek. Jen kratinkou chvíli mi teď bylo dobře díky silným dávkám léků, které jsem do sebe v uplynulém období rvala, a teď už mi je zase zle? Sakra, kdo to má vydržet!!!!!!!!!!!

Po několika dnech je moje trpělivost u konce, obracím se na kinezioložku s prosbou o radu a pomoc. A také o vysvětlení. Chci vědět, proč mi je zle a hlavně co udělat aby bylo lépe.

Její mail mě uklidní. Ano, teď se prý ve mně pere program uzdravování s tím starým, podle kterého jsem žila celý život. A mám prý být trpělivá, všechno se časem usadí.

Ach jo. Zase ta trpělivost!

Už je to hodně dlouho, co jsem zapisovala svoje myšlenky, emoce, a hlavně všechno dění, které mě potkalo. Sedím doma u počítače, něco si tu píši, vtom se ozve známá otázka: „Tak co, jak je?“

„Je to s podivem, ale docela to ujde.“

„Proč s podivem?“

„Na to, jak mi je zle, čím zrovna procházím, je překvapující, že se nehroutím. Nebo že se alespoň nerozčiluji.“

„A copak se ti děje?“

„Už jsem nastoupila do nového zaměstnání a zatím vůbec nevím, proč jsem měla nastoupit právě sem. Plat, který tu pobírám, mě absolutně nemůžou uživit a práce je děsná. A zatím jsem nepocítila, že by se tam se mnou cokoli zvláštního dělo. Teda tím myslím změnu mých postojů ke zdravotnictví jako takovému. A o mé sestře nemluvě. Jestli jsem předtím měla divný pocit, že ona tu skončila svůj život, teď už si na ni ani nevzpomenu.“ – postěžuji si.

„Jsi tam teprve měsíc, zatím se jenom rozkoukáváš. Potřebuješ trochu času. Buď trpělivá a časem uvidíš, proč jsi zrovna tady.“

„No jo, to jsou takové ty obecné uklidňující rady – buď trpělivá, dočkej času jako husa klasu… Nechej vše plynout, ono se časem ukáže… Ale kdo to má vydržet?“

„Co se rozčiluješ? Neříkala jsi, že jsi v pohodě?“

„Do pohody mám hodně daleko. Řekla jsem jenom, že to ujde.“

„Zase nechceš přiznat, že je ti fajn.“

„Přece říkám, že se takhle necítím!“ – trvám si na svém.

„Dobře, změníme téma hovoru. Copak se v uplynulém období odehrálo? Máš nějaké novinky?“

„Jasně, že mám. A hodně.“

„Čeho se to týká?“

„Mé knihy. Byla jsem domluvená s jedním nakladatelem, že by mou knihu vydal. Jenže se vše nějak zašmodrchalo, a proto jsem naši spolupráci zrušila. A rozhodla jsem se, že oslovím nakladatele jiného.“

„A jak jsi na něj přišla? Odkud ho znáš?“

„Někdy před třemi lety mi napsal, že navštívil můj web, že se mu moc líbí a že by měl zájem moje knihy vydat. Jenže pak vše vyznělo naprázdno a nic z toho nebylo. No a teď jsem si na něj vzpomněla a sama jej oslovila. A neuvěřitelné se stalo skutečností. Domluvili jsme se na spolupráci a v brzké době mi vyjde první kniha. Ani se mi nechce věřit, jaký vše nabralo spád. Byl to takový fofr, že jsem v posledním měsíci nedělala nic jiného, než na té knize pracovala. Dělala jsem úpravy, pak donekonečna korektury, ale už je hotovo a kniha záhy vyjde. Je to zvláštní pocit…“

„Proč zvláštní?“

„Jako by mi nedocházelo, že po čtyřech letech psaní na webu se něco z toho zrealizovalo do tištěné podoby. Jsem zvědavá, jak kniha bude přijata. Ono něco jiného je zveřejňovat knihy na svých webových stránkách a rozdíl je vydat ji knižně. Tady už působí jiné mechanismy.“

„Neboj se. Stejně jako se na tvůj web dostali lidé, kteří si knihu měli přečíst, stejně to bude i v knižní podobě. Každý dostane informace, na něž je zralý a připravený. A samozřejmě musí jim být otevřený.“

„Jo, já vím, ale děkuji za uklidnění. Je mi jasné, že s tímhle nemůžu udělat nic jiného, než čekat, jak se situace vyvrbí.“¨

„Přesně tak. Buď v klidu a uvidíš, jak se bude tvůj život posunovat dál. Ovšem jen v případě, že se posunovat necháš.“

„Teď jsi mě docela napnul. Jakým směrem se budu posunovat?“¨

„Nechej se překvapit. Přece už víš, že základní směr je dán, ale způsob, čas a vše ostatní si určuješ ty sama.“

„Jasně, že vím. Tak jo. Díky.“ – zakončuji dnešní krátkou promluvu.