1. Zaměstnání

Už několik měsíců se chystám na seminář. Tentokrát má trvat celý týden. Čím víc se blíží, tím víc jsem v rozpacích, zda na něj mám jet nebo ne. Mám v sobě totiž obrovský rozpor. Na jednu stranu mě tam cosi táhne, na stranu druhou se mi tam vůbec nechce. No jo, už je to tu zase. Vím, že bych se tam trochu zklidnila, možná se i něco nového dozvěděla. Ovšem znám se. Vím, jak na takových akcích většinou trpím.

Ve chvíli, kdy už jsem rozhodnutá, že na seminář pojedu, přijde mi mail od firmy, kam jsem nedávno posílala svůj životopis, ve kterém mě zvou na výběrové řízení. Bude se konat příští týden, datum prý ještě upřesní.

Málem skáču nadšením – Můj první pohovor! A ještě v nakladatelství! To by byla práce pro mě!

Čtu si bližší informace a nadšení ze mě probublává ven. Náhle mi ale dojde – Ježíšmarjá, já mám přece o víkendu odjet na seminář a strávit tam celý týden. Zrovna ten týden, kdy by měl být pohovor!

Takže další problém, respektive rozpor. A ne ledajaký. Jak se rozhodnout?

Váhám jenom krátce. Zaměstnání vítězí. Esoterika musí počkat.

Volám Mílu, abych jí oznámila, že na seminář nejedu, anžto se mi konečně skýtá možnost zúčastnit se pohovoru. Vůbec prvního za celou dobu mé nezaměstnanosti.

V následujících dnech celá natěšená očekávám mail s upřesněním data konání pohovoru. Ovšem nic takového nepřichází. Začínám se dopalovat a zmocňuje se mě pocit nespravedlnosti. Přece nemůže být náhoda, že mě pozvali na výběrové řízení zrovna tehdy, kdy jsem měla odjet pryč. Celou dobu jsem doma, paty nevytáhnu a ani jeden pohovor. A ve chvíli, kdy chci jednou vyrazit ven, abych se trochu odreagovala, tak mi konečně přijde nabídka? Co mi má tahle situace říct? ... Nebo že by to byla pouhá shoda náhod? … Jenže já přece na náhody nevěřím! ... Proč jsem teda měla být doma, jestli z pohovoru zřejmě sešlo?

Po nějaké době se uklidním. Přestávám se trápit úvahami, zda tato situace má nějaký smysl nebo nemá. Stejně na nic nepřijdu. Když už jsem doma, využiji ten čas a dál budu hledat zaměstnání.

Sedám si k internetu a odpovídám na další inzeráty.

Hned příští den mi zazvoní mobil. Nějaká paní, která ode mě včera dostala životopis, mě zve na pohovor.

Jasně že souhlasím. Jen mám problém, nemůžu si uvědomit, o jaké místo jde. Včera jsem totiž odpovídala na inzerátů hned několik.

Dozvídám se, že se jedná o poloviční úvazek někde v nemocnici. Co je ale horší, že je nevalně placený.

Chvilku zaváhám, ale nakonec to odkývnu, že teda přijdu.

A jdu tam hned další den. Od samého rána svítí sluníčko a já si to krásné jarní počasí docela vychutnávám. Připadá mi paradoxní, že se o takové zaměstnání ucházím. Potřebuji se přece nějak uživit, ovšem tohle mě neuživí. Ani nemůže! … A co, alespoň si vyzkouším, jak takový pohovor probíhá.

V ruce mám papírek s adresou a hledám příslušnou ulici.

Náhle mi dochází – Tady to přece znám, i když jsem tu už léta nebyla! Tady je nemocnice, kde jsem se kdysi jako malá holka léčila. A co je horší, léčila se tu taky moje sestra, která tu před mnoha lety zemřela! Okamžitě mě zalijí zvláštní pocity.

Pak mi ale dojde, že tohle je jenom minulost. S tou už stejně nic neudělám.

Po chvilce zaváhání vcházím do budovy. Procházím chodbami, hledám příslušné oddělení. Klepu na dveře, představuji se a vcházím dovnitř.

Ve chvíli, kdy usedám na židli, jsem už v pohodě. Ony zvláštní pocity jsou ty tam. Jsem připravena vyslechnout, oč jde. Šla jsem sem s vědomím, že podmínky pro mě budou tak dalece nepřijatelné, že na ně nepřistoupím. Jaké je však moje překvapení, když slova, jež tu zní, mě od první chvíle zaujmou. A co je ještě zajímavější, paní, respektive dívka, která je pronáší, je příjemná a mám pocit, jako bych ji znala odjakživa.

Dozvídám se, že ač je práce tak nevýhodně placená, přesto se jim ozvala celá stovka uchazečů. Vzápětí mi je ale řečeno, že ze všech uchazečů jsem já ta nejsympatičtější, tudíž mám před všemi ostatními uchazeči přednost.

Zádrhel ovšem nastává v okamžiku, kdy ozřejmím, že jsem sama a musím se i sama o sebe postarat. A z platu, který zde nabízejí, bych živa býti nemohla. Tohle by mi nepokrylo ani činži, natož další živobytí.

Probíráme spolu další podrobnosti a mně se od samého přemýšlení málem zavaří hlava. Sice vím, že tenhle plat mě uživit nemůže, přitom ale něco uvnitř mě nutí tu práci vzít... Sakra, co mám teda dělat?

Odcházím s tím, že doma si všechno nechám projít hlavou. Musela bych někde sehnat další poloviční úvazek, nebo … Nevím, v téhle chvíli fakt nevím.

Scházím se s Helou a nově vzniklou situaci s ní probírám. Vyprávím jí o všem. I o tom, jak na mě budova dýchla atmosférou let minulých, hlavně vzpomínky, které mi hned naskočily. Přece nemůže být náhoda, že bych měla pracovat na takovém místě. Obzvlášť když vím, že problém, týkající se smrti mé sestry dosud čeká na vyřešení. Stále totiž ještě není zpracován! A teď ten obrovský rozpor – na jednu stranu je místo pro mě finančně nepřijatelné, na stranu druhou vím, že tam stejně nastoupím. Něco mě tam silně táhne. Tak moc, že se tomu tlaku nedá odolat.

Po několika dnech je rozhodnuto. Tuhle práci přijímám. Ačkoli vím, že to pro mě bude těžké, cítím, že to udělat musím.

Obsah knihy XI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.