Osudové ztráty

Kniha X - ÚVOD

 

Úvodní slova k této knize bych klidně mohla opsat z úvodu předešlého. Stejně jako minule, i nyní jsem totiž byla „prověřována“, jak si s událostmi, které se na mě navalily, poradím.

 

Náš život, ať se nám to líbí nebo ne, ať to uznáváme či nikoli, ať to přijímáme či odmítáme, prostě všemu navzdory, je sledem jedné zkoušky za druhou. Ale na stále vyšší a vyšší úrovni. Jasně, že jen tehdy, pokud zvládneme ty předchozí ;-). Proto bychom si neměli zoufat, jak je ten život těžký, ale naopak se radovat, že postupujeme stále kupředu.

 

Takhle napsané zní to velmi jednoduše, ale každodenní realita, ta je fakt někdy hustá!

 

V uplynulém období jsem procházela další životní krizí, tentokrát odstartovanou ztrátou zaměstnání. Co do „výživnosti“ byla téměř totožná s tou, jakou jsem si prošla na začátku své "duchovní kariéry" ;-). Ovšem s jedním zásadním rozdílem. Zatímco tehdy jsem chtěla situaci vyřešit odchodem z tohoto světa, nyní jsem věděla, že tímto činem bych si nijak nepomohla, naopak si jen ublížila. Tudíž jsem se snažila, někdy s větším, jindy s menším úspěchem, tuto situaci zvládnout.

 

Ztráta zaměstnání je v pořadí již pátou ztrátou, která mě v uplynulých letech potkala. Některé ztráty jsou nevratné, to když člověku zemře někdo z jeho blízkých. Ale to jen pokud na věc nahlédneme z pohledu fyzického. Ti lidé, respektive jejich duše, tu totiž s námi stále jsou, a dokonce nám možná i pomáhají. To jen my je nevidíme a jejich pomoc nevnímáme.

 

A jiné ztráty jsou vratné. Uvedu to na příkladu své dcery. Před pěti lety jsem ji „ztratila“ a teprve až po úpravě svého „softwaru“ jsem ji opět „nalezla“. Zatímco předtím byl náš vztah založen na nadřazenosti a podřízenosti, vyplývající z postavení matka – dcera, nyní se jedná o rovnocenný vztah, resp. přátelství dvou lidí na stejné úrovni. A za tohle jsem neskonale vděčná.

 

V případě ztrát, jak my je vnímáme, jde „pouze" o opuštění úrovně jedné, abychom mohli pokračovat na úrovni jiné, někdy podstatně kvalitnější.

 

Jistě, opouštění čehokoli důvěrně známého je těžké, a někdy sakra bolavé, ovšem právě k tomuhle jsme životem „tlačeni“. A čím dřív se toho starého vzdáme, tím celý proces urychlíme, a hlavně si tak ušetříme zdlouhavé trápení, někdy až utrpení.

 

Takže opět se dostávám k onomu již známému a základnímu principu. A ten zní – nelpět na starém, ale otevřít se novému, byť nás to sebevíc bolí či nám to nahání strach.

 

V tomto postoji je, i když se to tak nezdá, jistá dávka pokory. Pokora ve smyslu – uvědomit si, že „věci“ se nedějí proto, aby nám ubližovaly, ale abychom na jejich zvládnutí povyrostli o úroveň výš. Čím víc problémů zvládáme, tím víc rosteme.

 

Stejně tak je pokora i v přiznání skutečnosti, že pachtěním se za svými cíly hlava nehlava ničeho nedosáhneme, leda totálního vyčerpání. Ovšem uznáme-li, že hybatelem našeho života sice jsme my sami, ale toliko v rámci plánů naší duše pro tuto inkarnaci, pak tedy de facto uznáme platnost „vyšších“ principů a potažmo i existenci Boha.

 

A proč se nyní po delší době opět zmiňuji o pokoře? Protože jsem v uplynulém období  byla s tímto pojmem velmi často konfrontována a vím moc dobře, jak se mi v těchto situacích dařilo/nedařilo. Samozřejmě že jsem věděla, co se ode mě chce, ovšem jedna věc je vědět, a druhá konat.

 

Je mi jasné, že stejně jako jsem zvládla náročné situace uplynulého období, jistě mě v budoucnu čekají další, možná mnohem „výživnější“. A záleží jen na mně, jak se k těmto situacím postavím.

 

Nechť jsou pro Vás milí přátelé moje zkušenosti povzbuzením, že zvládnout se dá opravdu vše. Chce to jen neztrácet hlavu a hlavně naději, že nakonec se vše v dobré obrátí.

 

červenec  2005