5. Pohovor

Uplynul nějaký ten čas a já začínám být nespokojená. Důvodů je víc. Když pominu zdravotní problémy, které mnou neustále cloumají, dalším důvodem je to, že jsem nespokojená v práci. Já vím, bylo mi řečeno, že je ještě krátký čas na to, abych vyřešila problémy, které mě tu asi čekají. Jenže mně už dochází trpělivost. Takovéhle prostředí se vším co obnáší, to jsem opravdu ještě nezažila. A že jsem už toho za léta dlouhé praxe zažila hodně!

Navíc si dělám čím dál větší starosti, jak veškerou režii utáhnu z tak nízkého platu. Copak chvilku to jde, ale dlouho to nevydržím.

Včera jsem se sešla s Helou a postěžovala jsem si jí, jak je ten život zase složitý a jak mě všechno už unavuje. A jasně, že jsem se dostala i na svoje zaměstnání.

Hela mi podává noviny a říká mi: „Tady jsem ti přinesla noviny s inzertní přílohou, zatrhla jsem ti v ni nějaké inzeráty, tak tam zkus napsat. Za pokus to přece stojí ne?“

Chvilku se ošívám a snažím se jí vysvětlit, že pakliže jsem do tohoto zaměstnání byla přímo dostrkaná, a to navzdory zdravému rozumu, který je u mě vždy na prvním místě, nutně musí existovat nějaký důvod, proč tam mám být. Takže jestliže odejdu a ten důvod neobjevím a tudíž úkol nesplním, vlastně před ním utíkám.

Hela má ale na věc jiný názor: „Ty vůbec nevíš, co jsi tam měla řešit. Třeba jenom to, že jsi ochotná přijmout takovou práci, a pak si možná najdeš snáz práci jinou.“

Chvíli se spolu dohadujeme. Nakonec jí odkývnu, že to teda zkusím. Když už si dala práci a ty inzeráty prošla…

Přijdu domů a přece jen se do novin podívám. Vždyť jsem to slíbila!

Jenže jí vybrané inzeráty se mi nelíbí. Místo toho nacházím jinou pracovní příležitost. To by bylo něco pro mě!

Hned dávám dohromady motivační dopis a aniž bych moc přemýšlela, odesílám na příslušnou emailovou adresu životopis i s motivačním dopisem.

Uplyne den dva, odezva žádná.

Až třetí den mi zazvoní mobil. Paní se mi představuje a děkuje za zaslaný životopis a vzhledem k tomu, že jsem postoupila do užšího výběru, mám se zítra dostavit tam a tam a bude se ode mě chtít jakýsi písemný test.

Jsem v šoku. Tohle jsem za celý rok své nezaměstnanosti nezažila. Jediný mail a hned jsem prošla do užšího výběru?

Jasně že tam jdu. Hned o novince referuji Hele. Jenže během našeho rozhovoru začínám na téhle práci nacházet různé mouchy, až se Hele zdá, že o tu práci vlastně nemám zájem. Proto mě tedy nabádá, abych tuto šanci využila a nevymýšlela si blbosti.

No jo, vždyť vím. Jasně, že se budu snažit.

Následujícího dne se na určené místo vydávám. Je nás tam asi osm. Jsme nahnáni do počítačového centra. Každý dostaneme písemné zadání testu a pouštíme se do práce.

Ze zadání vyplyne následující: Na Internetu máme zjistit příslušné údaje a z nich se pak odvíjí všechny další úkoly.

Pani vedle mě se náhle zvedá s odůvodněním, že test není nic pro ni a že jde raději domů

Já mám naopak pocit, že pro mě je jako stvořený. Téma testu je mi totiž velmi blízké.

Pracuji hodinu, uplyne další půlhodina a já mám hotovo.

Ještě celý test ukládám a odesílám na zadanou e-mailovou adresu a tisknu jej na tiskárně.

Při odchodu vyměním s ředitelkou pár slov. Jsou mi poskytnuty bližší informace, o jakou práci by se jednalo a na závěr jsem dotázaná, zda by mi takováto práce vyhovovala.

Jasně že ano!

Odcházím sice unavená, ale nadšená. Mám pocit, že tohle by se mi opravdu líbilo.

Hned následující den mi ředitelka telefonuje a oznamuje mi, že se všem moje písemná práce moc líbila a zve mě proto na ústní pohovor.

Nadšením skoro poskakuji. Že by mi to vyšlo? To by bylo super! Ovšem někde uvnitř vzniká rozpor. Na jednu stranu jsem ráda, jak vše probíhá, ale na stranu druhou mám dojem, že teď ještě zaměstnání změnit nemám. Jako bych cítila, že na to není ten správný čas. Dosud jsem si neodpracovala to, kvůli čemu jsem v zaměstnání stávajícím.

Pak si ale řeknu – A co! Co se má stát, se stane. Buď mě vyberou a v tom případě jsem asi všechny úkoly, jež jsem měla zvládnout, už splnila a je čas na práci jinou, anebo mě nepřijmou a všechno je tím pádem jasné.

A přesně s tímhle uvědoměním na pohovor jdu. Vždyť vlastně o nic nejde.

Jsem uvolněná a v pohodě.

Vstupuji dovnitř. Jsem zde přítomným lidem představená slovy, že všechny moje písemná práce zaujala, a hlavně že jsem je překvapila svou informovaností. A vzhledem k těmto okolnostem, bude mi při pohovoru nasazena laťka trochu výš než ostatním.

Jsem tím poněkud zaskočená. Ale ještě víc, když jsem vyzvaná, abych se posadila do čela dlouhého stolu, u něhož sedí několik lidí. Uvědomuji si, že tohle je opravdový oficiální pohovor. Něco takového jsem ještě nikdy nezažila.

No, to je teda dobrý, já jsem sem přišla jen na jakýsi přátelský pokec, tudíž absolutně nepřipravená.

Taky se to vzápětí provalilo. Ze všeho nejdřív mám o sobě něco povědět. Sakra! Já jsem se jenom podívala na jejich webové stránky, abych věděla, čím se zabývají, ale na sebe jsem si vůbec nevzpomněla!

Ale přece se znám, snad teda nebude problém něco o sobě povědět.

Dávám dohromady svou profesní minulost a poté se rozeběhne samotný pohovor.

Otázka za otázkou, odpověď za odpovědí. Kupodivu si udržuji dobrou náladu. Obzvlášť když cítím, že sympatie jsou na mé straně. Ostatní mi dávají najevo, že by mě jako budoucí spolupracovnici brali. Několikrát se to projeví ve chvíli, kdy mi je položena záludná otázka a ostatní se mě zastanou, že přece tohle nemůžu vědět a že je jasné, že bych se s problémem určitě vypořádala.

Až mě tato neobvyklá situace překvapí. Takové projevy sympatií od úplně cizích lidí a ještě navíc v takovéto situaci jsem nikdy v životě nezažila. Jak je to možné?

Pohovor končí. Je mi řečeno, že se mi do dvou dnů ozvou.

Srdečně se se všemi rozloučím a jdu domů.

Mám značně smíšené pocity. Nevím, co si mám o všem myslet: Evidentně jsem při pohovoru zapůsobila pozitivně, až tak, že se to nedalo přehlédnout. Ale přitom mám stále uvnitř sebe pocit, že to místo nedostanu, protože mám ještě setrvat v zaměstnání stávajícím. To jsem teda zvědavá, jak to dopadne.

A dopadlo. Přišel mi mail, v němž mi je oznámeno, že kandidát byl vybrán jiný. Ovšem další slova mi téměř vyrazila dech. Ředitelka mi děkuje za můj sympatický projev a zájem. V závěru mi přeje hodně zdaru při uplatnění mých širokých znalostí a dovedností.

Copak o to, to asi říkají každému, ale co ten sympatický projev? Tohle se přece odmítnutému kandidátovi nepíše, ne? To znamená, že ty sympatie, které jsem cítila, tam opravdu byly! A až takové, že ředitelka cítila jako nutnost se o nich zmínit.

Jak tak nad tím přemýšlím, vlastně to ani lépe dopadnout nemohlo. Ověřila jsem si, že coby uchazeč o zaměstnání nejsem úplně na odstřel, jak jsem si o sobě za celý rok své nezaměstnanosti myslela. Jak co se týká splnění pracovních požadavků i těch lidských. A hlavně co se týká mého vyzařování. Vlastně mi tenhle pohovor zvedl sebevědomí. A že jsem to místo nakonec nedostala? Stejně jsem to tušila. Ještě asi není čas změnit místo.

Snad se jednou dočkám.

Obsah knihy XI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.