8. Karmická polepšovna

Tuhle jsem se sešla s jednou známou a něco jsme spolu řešily. Při řeči jsem si postěžovala na to, jaké mám problémy s lékaři. Jak s nimi neustále bojuji a jaké emoce ve mně vyvolávají. Na její otázku proč je tak moc nemám ráda odpovídám, že přece proto, že mi tolik ublížili. Ve chvíli, kdy ona mi řekne, že jsem si jen zasloužila to, co vyzařuji, namíchla jsem se. Já že vyzařuji „ubližujte mi“?

Rozvinula se mezi námi obsáhlá diskuse. Z ní vyzněl závěr, že bych se měla nad svým postojem a vyzařováním zamyslet, protože ostatní mi jen ochotně plní mou objednávku. Není tedy důvod se na ně zlobit.

V následujících dnech mám o čem přemýšlet. Pokaždé, když si vzpomenu na to, co mi bylo tuhle řečeno, naštvu se. Takhle to přece nemůže být!

Protože si uvědomuji, jaké emoce mnou cloumají, snažím se s nimi něco udělat. Přece vím, že na vině není onen problém, ale můj přístup k němu. A tak se nořím do svých vzpomínek a vybavuji si všechny možné situace, kdy mi lékaři ublížili. A že jich bylo! Pokouším se na ně nahlédnout z jiného úhlu pohledu než toho svého uboleného. Je možné, že jsem tyto situace opravdu přitáhla jen skrzevá své vyzařování? Opravdu jsem vyzářila takovouhle objednávku? Jsem schopná svůj postoj k těmto situacím přehodnotit?

 

Život si se mnou docela zahrává. Po roce nezaměstnanosti mám konečně práci. Já vím, asi bych se měla radovat. Jenže já mám do nějakého plesání daleko. Nebudu teď rozebírat důvody své nenálady, věnuji se jim v jiné kapitole. Zde se zmíním o věci jiné. Připadá mi jako zvláštní shoda okolností, že jsem zaměstnaná v nemocnici, kde před lety zemřela moje sestra. A nejen to. Nyní jsem v každodenním kontaktu s lékaři. S lékaři, k nimž mám dlouhá léta takovou averzi. To přece nemůže být náhoda! Jenže když to není náhoda, co mě má tato situace pomoct pochopit? Co se mám díky ní naučit?

 

Je neděle, jsem na chatě usazená na lehátku, počasí je příjemné. Tak akorát na lenošení. Včera jsem si prací málem „strhla“ záda, a tak si dnes to lenošení bez výčitek dopřávám. A jasně, že nemusím-li se soustředit na práci, hlavu mám hned plnou myšlenek. Nejvíc se obírám svou současnou situací, a to mým zaměstnáním. Proč jen jsem se proboha ocitla zrovna tady?

„Ty to nevíš?“ – ozve se náhle hlas.

„Nevím. Je mi jasné, že nějaký důvod existuje, jen nevím jaký.“

„Proč myslíš, že jsi zaměstnaná ve zdravotnictví?“

„Abych si asi v tomto směru udělala jasno a  přehodnotila tady svoje názory.“

„Ano. A už jsi nějak pokročila?“

„Zatím moc ne. Jen jsem trochu nahlédla do zákulisí.“

„A objevila jsi něco?“

„Jen to, co jsem řekla už tuhle. Že lékaři jsou kvalitní i méně kvalitní. A to samé platí i o jejich přístupu k pacientům. Vidím to teď na vlastní oči. Ale ne z pozice pacienta, jako tomu bylo dosud, ale pohledem nezainteresovaného člověka. Prostě pohledem objektivním.“

„A vyplynulo ti z toho něco?“

„Vlastně ano. Teď vidím, že pokud ordinuje méně kvalitní lékař nebo kvalitní lékař, který je ale zrovna v nenáladě, tak to odnáší každý pacient, který k němu přijde….Jenže teď mě napadlo, že náhody nejsou. Tudíž nemůže být náhoda ani to, že to ten pacient takhle odskáče... Takže jak to je? Je to náhoda nebo není?“

„Co myslíš ty?“

„Náhody neexistují, tudíž tato situace má nějaký smysl. Jenže mně uniká jaký to je.“

„Pacient se do této situace dostal, buď že si takového lékaře a jeho chování „zasloužil“ nebo aby díky této situace něco pochopil.“

„No jo, ale co?“

„Každý si přitahuje takové situace, které prostě potřebuje. To už víš. Buď z karmického pohledu si při nich „jen“ čistí něco z předešlých životů, nebo ho mají nějakých způsobem „vychovat“.“

„To je ale na můj vkus moc obecné. Nešlo by to trochu konkrétněji?“

„Nešlo. Protože co člověk to jiný důvod. Mělo by ti stačit jen to, že dostaneš-li se do takovéhle situace, nemá ti naskočit žádná negativní emoce – v tvém případě vztek nebo pocit nespravedlnosti, ale máš i takovou situaci přijmout a vyzískat z ní maximum.“

„Jenže jaké maximum?“

„Buď pochopíš oč jde, nebo díky pokoře postoupíš dál .“

„A už je to tu znovu. Zase ta pokora.“

„Jistě, že znovu. Pokora až na výjimky ti vlastní není.“

„Asi ne. Jenže nevím, co se s tím dá dělat.“

„Nepřemýšlej. Jen se do té situace vciť. Uvědom si, jaké emoce v tobě probouzí a snaž se přijít na to, proč tomu tak je. A jestliže na to nepřijdeš, tak ji jen přijmi.“

„Ty říkáš jen. Jenže toto JEN je to nejtěžší.“

„Proto se máš naučit právě toto.“

………….Přemýšlím nad tím, co mi bylo řečeno. Tohle přece nemůžu přijmout! Rozčiluji se.

„A proč bys nemohla?“

„Na můj vkus je to moc pasivní. A toho já schopná nejsem!“

„A proč?“

„Přece jsem to už řekla, ne? Nemůžu!“

„A já se tě znovu ptám – A proč nemůžeš?“

„Jestliže ve mně všechno křičí – tohle ne!, jak můžu takovou situaci přijmout?“

„Stačí si uvědomit následující. Náhody nejsou. Tudíž každá situace má nějaký význam. Buď jej pochopíš a vyvodíš z něj důsledky, nebo nepochopíš a tehdy se od tebe chce jediné. Přijmout ji. A buď její význam pochopíš později, nebo ne. Ať do dopadne jakkoli, ty k ní máš zaujmout neutrální postoj, nevyrábět negativní emoce.“

„No jo, vždyť je to stále stejné!“ – zahučím si pro sebe.

A pak pokračuji: „Jenže já ten důvod, smysl znát potřebuji. Jinak tu situaci odmítám.“ – vysvětluji, jak se věci mají.

„A proto ti znovu opakuji – máš se naučit takovéto situace přijímat i bez pochopení.“

„Raději bych tohle téma už opustila. V téhle chvíli na nic dalšího nepřijdu. Já se teda pokusím tuhle novinku ve svém životě aplikovat a uvidím, jak budu úspěšná.“

„Dopřej si čas a uvidíš…Ale měli bychom se vrátit zpět k tvému současnému zaměstnání. Došlo ti díky němu něco?“

„Asi ano. Přece jen jak se teď stále pohybuji v prostředí bílých plášťů a majíc i na paměti slova, která ke mně tuhle byla pronesena, snažím se přehodnotit svůj vztah k lékařům. A myslím, že jsem v tomto směru trochu pokročila. Alespoň v jednom případě se mi to podařilo.“

A copak to bylo?“

„Šla jsem na alergologii. Ještě minule jsem tam přicházela jako do ringu – Kdo s koho! Teď jsem se ale snažila lékařku vnímat jako někoho, kdo mi chce opravdu pomoct a ne ublížit. Ona má totiž na rozdíl od všech těch předchozích přece jenom k pacientovi jiný přístup. U ní se cítím jako rovnocenný partner a ne jako slabomyslný jedinec, který o své léčbě nemá právo rozhodovat. Náhle jsem si uvědomila, že s ní se dá komunikovat. Necítila jsem onu zeď, kterou si většina lékařů mezi sebe a pacienta staví. Ve chvíli, kdy jsem si všechno tohle procítila, můj vztek a averze byly náhle ty tam a já byla schopna s ní vést úplně normální dialog. A nejen to. Ke svému překvapení a možná i jejímu, náhle ze mě vyletěla omluva za mé svérázné názory i chování. Slova lékařky mě pak totálně vyrazila dech. Prý to chápe. Jde přece o moje zdraví, o můj život. Málem jsem oněměla. Tato slova bych na tomto místa a v této situaci teda nečekala. Domů jsem pak odcházela s otazníkem v hlavě. Jak je možné, že tato návštěva proběhla jinak než kdy jindy?“

„To je přece jasné! Opustila jsi svůj bojovný postoj.“

„Že by?“ – zapochybuji.

 

Abych se snad nenudila, v poslední době řeším nový problém. Zdravotní. Jak taky jinak? Už asi půl roku mě bolí hlava. Festově. Průšvih je, že vůbec nevím, proč tomu tak je. Můj lékař před časem vyslovil teorii, že ve mně neproudí energie jak by měla a proto se mi tlačí do hlavy. Nevím, jestli má pravdu. Ale tuhle jak jsem byla na alergologii, byl mi krom jiného změřen i krevní tlak. A ukázalo se, že můj tlak je téměř mrtvičný. A poté, co jsem se dozvěděla, jaký že je, rázem jsem byla mrtvičná i já. Lékařka mi oznámila, jak je vysoký a doporučila mi, abych s tím něco udělala. A tím to pro ni skončilo..

Ale pro mě ne. Bylo mi jasné, že tohle nemůžu jen tak přejít. S tím musím něco udělat. A tak přemýšlím, kam se vrtnout a koho poprosit o pomoc. Zkouším to na všech stranách, ale nic a nikdo. Kolem mě je pusto. Poté, co vyčerpám všechny možnosti, sedám si doma do křesla a snažím se přijít na to, co mi má tato situace říct. Co se asi ode mě chce? Nebo-li dělám si svůj oblíbený rozbor.

Vzápětí mi dojde následující – jedním z důvodů vysokého tlaku by mohl být stres. Protože jestliže je člověk ve stresu, pak dochází ke stažení všech svalů, buněk, cév a já nevím čeho ještě, tudíž se musí zvednout krevní tlak. Jo, takhle to asi je. To znamená, že musím mentálně pracovat na uvolnění od stresu.

Odjíždím na chatu s rozhodnutím řádně na sobě zapracovat. Medituji v alfa hladině, vizualizuji si, jak se celá uvolňuji od napětí.

Po příjezdu domů se hned vrhám na tlakoměr v touze dozvědět se, jak dalece jsem byla úspěšná.

No, něco málo tlak klesl, ale žádná sláva.

Znovu se usazuji v křesle a pokračuji v bádání. A hned jsem chytřejší. Jestliže je vysoký tlak produkován stresem, pak samotný akt uvolňování nemá žádný smysl. Až teď mi došlo, že jestliže si ten stres stále vyrábím, mohla bych se uvolňovat až do konce života a stejně by se mi neulevilo. Já musím udělat něco s prvopočátkem, a tím je stres.

Chvilku dumám nad tím, proč ten stres vyrábím. A vzápětí mám jasno – největší zátěží je teď pro mě moje zaměstnání.

No jo, ale co s tím? Mám zaměstnání, které mě stresuje, ale nemám možnost s tím něco udělat. Jiné zaměstnání zatím není a kdo ví kdy bude. Co mám teda podniknout?....

„Copak se asi od tebe chce?“ – zazní otázka.

„Abych to zaměstnání přijala?“ – zkouším odpovědět otázkou.

„Co myslíš?“ – odpinkne ji hlas zpátky na mě.

„Nenapadá mě nic jiného, než abych tu práci přijala. Se vším všudy. Ovšem to je pořádně těžké. Vždyť ta moje současná práce obnáší jen samé zápory. Klady nejsou žádné.“

„To je ale tvůj úhel pohledu. Ty nevíš, k čemu všemu je tahle práce dobrá.“

„Jistě, z pohledu tvého, co by učitele je zde hodně výukového materiálu, ale z pohledu mého co by vyučovaného je samozřejmé, že nejásám. Ne?“

„To bys měla. Buď vděčná za situace, jimiž procházíš. Jsou pro tebe velkým přínosem.“

„Hmm.“ – otráveně zahučím.

„A jestlipak víš, co se po tobě chce?“

„No přece to, co už jsem řekla - abych tohle nepřijatelné zaměstnání přijala?“

„To se ptáš?“

„Neptám. Jen konstatuji. Ale přece jenom jsem na konec věty dala otazník s nadějí, že ten význam je někde jinde.“

„Ne, je to přesně tak. Tohle zaměstnání je tu proto, aby ses tam něčemu naučila. Proto je samozřejmé, že je nemůžeš odmítat, ale naopak přijmout. A být vděčná za to, že se máš čemu učit.“

„Tohle jsou na mě moc uvědomělé řeči. Ale máš pravdu v tom, že bych tu práci měla přijmout se vším všudy…:“

Hm, zdá se že mám jasno. Teda rozumově ano, ale že bych to nějak prociťovala? Do toho mám hodně daleko.

Jdu si lehnout a před spaním přemýšlím, o čem dnes byla řeč. Asi za dvě hodiny se budím. Převaluji se v posteli a nemůžu usnout. Rozsvěcím proto lampičku a sahám po knize, kterou jsem si tuhle půjčila od kolegyně v ambulanci. To je stejně zajímavé, tuhle knihu mi už doporučovalo mnoho lidí: Jenže když jsem se do ní podívala, vždy jsem zjistila, že je pro mě „nečitelná“ (jak já knihám, které nejsem schopna přečíst, říkám), a tak jsem ji zase odložila. Až tuhle jsme v práci přišly na téma numerologie, astrologie a další a kolegyně mi ji nabídla k přečtení. Najednou jsem tam viděla spoustu zajímavých informací, a tak jsem si ji půjčila. Kdykoli mám chvíli, čtu si v ní. A tak teď v noci, otevírám ji na poslední navštívené stránce. Dočtu ji a otočím o stranu dál. A najednou čtu příběh jednoho muže, který onemocněl nevyléčitelnou nemocí. Lékaři mu dali jenom pár měsíců života. On, protože věděl, jak to v životě chodí, snažil se přijít na to, co mu má jeho nemoc sdělit. A přišel na to. Opustil svoje výnosné zaměstnání, šel pracovat do nemocnice a za velmi nuzných podmínek se staral o postižené děti. Strávil takhle několik let a náhle byl z nemoci vyléčen. V jeho případě se jednalo o odpracování karmy.

Vtom mě napadne – co když já to mám podobně. Co když se v mém případě taky jedná o karmický úkol?

Ani nemusím přemýšlet. Vím, že tomu tak je. A v té chvíli se v mém nitru rozlije zvláštní klid. Najednou vnímám svoje nepříjemné zaměstnání jako něco, co mi může napomoci k tomu, abych odčinila něco ze skutků, které jsem napáchala kdysi v minulosti. A zároveň svoje zaměstnání přijímám bez vzdoru a odporu a taky bez stresu.

 

Od následujícího dne vnímám všechno nepříjemné jako něco, co je pro moje dobro. Postupně se uklidňuji a tím pádem mi klesá krevní tlak. Sice ne nějak závratně, ale s ohledem na to, že neberu žádné léky a přesto tlak klesá, je mi jasné, že za tím je hlavně moje psychika. Když mi tento fakt dojde, zalije mě vděčnost. Proč vděčnost? No protože mi byla seslána nemoc, která je snadno změřitelná. Navíc odráží okamžitý stav mé mysli, mých emocí. Jsem-li rozrušena, tlak stoupá. Jsem-li v klidu, tlak klesá. A proč jsem rozrušena? Protože se mi něco nelíbí, něco co není podle mých představ. A je to správné? Není. Protože se musím naučit přijímat život se vším všudy, aniž bych se bouřila proti tomu, co je v rozporu s mými představami, touhami.

 

Své zaměstnání teď vnímám jako „karmickou polepšovnu“. Dostávám se tu do pro mě naprosto nepřijatelných situací. Teda měla bych spíš napsat – jindy pro mě nepřijatelných situací. Protože teď jsem sama ze sebe na větvi jak vše zvládám. Sice se mě v první chvíli zmocní nepříjemné pocity, ale ty se vzápětí rozplynou a já zůstanu naprosto klidná. Přesně tohle se mi teď děje v práci. Každý den je tu na mě přichystáno něco nového. Někdy vše zvládnu na jedničku, někdy na trojku a tuhle to bylo téměř za čtyři. Ale další den jsem už byla zase za jedna. A takhle to jde pořád dokola. To by mě teda zajímalo, proč jsem vyfasovala zrovna takovéhle zaměstnání.

„Ty nevíš?“ – ozve se hlas.

„Jasně, že přibližně chápu oč jde. Jedná se o pokoru. Musela bych být padlá na hlavu, kdyby mi nedošlo, čemu se teď učím. Jen nevím, proč je toho tolik najednou.“

„Je toho přesně tolik, co potřebuješ.“

„A nešlo by to trochu zkonkretizovat? Tohle je poněkud nepostačující. Nemyslíš?“

„Uvědom si, že věci se dějí jak se dít mají a pokora je i v tom, uznat, že nemusíš věcem rozumět, ale přesto je máš přijímat. Což pro tebe není nic nového.“

„Není. Přece ale víš, že já potřebuji znát význam, důvod, a pak jsem teprve schopná a ochotná leccos překousnout.“

„To byla minulost. Nyní jsi ve vyšší třídě. Chce se od tebe totéž, ale i bez pochopení důvodu.“

„Máš pravdu. V poslední době mám pocit, jako bych postoupila až někam na Vysokou školu pokory a skládala tam závěrečné zkoušky. Tak je to místy náročné.“

„Vedeš si dobře.“ – zazní zcela překvapivě pochvala.

„Já vím. Kupodivu mě to samotnou překvapuje. Občas se na sebe s úžasem podívám do zrcadla s otázkou, zda jsem to opravdu já, kdo tohle všechno zvládá. …Včera jsem se sešla s kamarádkou a celou dobu jsme probíraly vesmírné principy, které nám „hýbou“ životem, hlavně v souvislosti s nemocema. Byl to velmi přínosný rozhovor, ve kterém jsme si vzájemně potvrzovaly, jak co v životě funguje. A já jak jsem povídala o tom, čím teď procházím, docházelo mi, kolik pomoci se mi dostalo ze strany Vesmíru a padala na mě taková pokora, jako už léta ne. Když jsem pak šla domů, byla jsem té pokory celá plná a chtělo se mi z toho úplně brečet. I dneska jsem jí plná. Což beru jako pozitivní znamení. Dřív když se mi něco takového stalo, trvalo to jenom krátkou chvíli, ale mně to drží už delší dobu. A pak jsem zase celá zjihlá z toho, jak je krásný pocit být pokorná.“

„To je pěkný pokrok. Uvidíš, že ti pokora bude vlastní čím dál víc a čím dál častěji.“

„Děkuji. Taky v to doufám.“