18. Smysl života

V poslední době dostávám pořádně zabrat. Každý den zažívám nepříjemné situace. Kvůli svým dlouhodobým urputným bolestem hlavy obíhám doktory, jednoho po druhém. Tohle běhání by asi nebylo příjemné pro nikoho, pro mě je to ale chvílema přímo neúnosné. Už řadu let mám totiž silnou averzi ke všemu, co souvisí s klasickou medicínou, potažmo i k lékařům, a proto se jim vyhýbám, jak to jenom jde. Jenže teď svou nechuť musím překonat. Snažím se vybírat lékaře, kteří jsou alespoň trochu nakloněni alternativní medicíně, abych se s nimi byla schopná domluvit. Jenže jak něco takového dopředu odhadnout? Jsem tedy nucena setkávat se i s lékaři ortodoxně oddanými klasické medicíně. Pak si ovšem dávám velký pozor na to, co kde řeknu a hlavně jak zareaguji na to, co mi oni říkají. Je to docela záběr. Hlavně na mou psýchu.

Postupně se dostávám na všechna možná lékařská pracoviště, kde jsem v životě nebyla. Kardiologii, neurologii a taky CT mozku. A tady nastaly problémy. Už při vyšetření samotném. Dopředu jsem byla upozorněna na to, že bude-li potřeba, bude mi podána do žíly kontrastní látka. Ovšem vyznělo to tak, že se tak stane jenom ve zvláštním případě. Jenže na CT je všechno jinak. Dřív než cokoli začne, musím podepsat prohlášení, kde stvrzuji svým podpisem, že souhlasím s podáním kontrastní látky a jsem si vědoma případných rizik.

Vylekám se. Jako alergik a k tomu ještě s velmi nepředvídatelnými reakcemi mám něco takového podepsat? S tímhle jsem nepočítala!

Papír podepíšu a hned se hodím do alfy a programuji se, aby si moje tělo s touto zátěží poradilo. Krátce na to .přijde sestra a napichuje mi žílu.

Jsem nervózní, obávám se reakcí.

A už mě volají dovnitř. Pokládám se na vyšetřovací stůl.Ještě než zajedu do tunelu, zeptám se lékařky, zda mi taky naskenují dutiny, neb s nimi mám problémy.

Odpověď mě překvapí. Prý ne. Dutiny se dělají jiným programem. Tady se dělá jenom CT mozku.

Ani se nestačím rozrušit, protože už zajíždím do tunelu. Popojíždím dopředu a zpět, v duchu přemýšlím, jak se zase něco nepovedlo. Neurolog, který mě na tohle vyšetření poslal, mi tvrdil, že mi tady vyšetří nejen mozek, ale i dutiny a já tím pádem budu vědět, zda bolesti hlavy nejsou snad od zarostlých dutin. Jenže oni mi je tady neudělají. Jsem naštvaná.

Moje přemýšlení přerušuje lékařka, která ke mně přichází s tím, že mi napíchne do žíly kontrastní látku.

V téhle chvíli se fakt vyděsím. Co teda bylo to předtím? To nebyla kontrastní látka? Nebo byla a je nutné přidat ještě další dávku? Je snad něco v nepořádku?

Tohle všechno mi běží hlavou, ale já se hlavně bojím případné reakce. Obracím se v myšlenkách nahoru a prosím všechny nebeské síly o to, abych tohle vyšetření ustála bez komplikací.

Je mi jasné, že nealergici s tímhle problém nemají, nemusí nic řešit a hlavně se strachovat. Jenže já se fakt bojím. Po svých zkušenostech, kdy došlo k bouřlivým nevypočitatelným reakcím, se opravdu bojím. Naštěstí všechno proběhne v pohodě, moje strachem rozbušené srdce se postupně uklidňuje a vyšetření doběhne do konce.

Ve chvíli, kdy vstávám, znovu prosím lékařku, zda by mě neprojeli tunelem ještě jednou a nevzali mi ty dutiny. Ale odpověď zní kategoricky – Ne. Prý by jim to pojišťovna neuznala.

Tak jo. Co se dá dělat. Nakonec rezignuji a jdu si do čekárny odsedět dalších patnáct minut, které jsou zapotřebí kvůli případné negativní reakci.

Uplynulo několik dní. Zvedám sluchátko a volám neurologa, který mě na CT poslal, aby mi sdělil, jak vyšetření dopadlo. Jasně, že očekávám, že mi řekne, že je vše v pořádku a já zaměřím pozornost jiným směrem. Ovšem to, co mi doktor sděluje, mi vyrazí dech. Prý mám cosi závadného na mozku, je tu podezření na cystu, a proto budu muset navštívit neurochirurga, aby rozhodl, co se mnou bude dál. A kromě toho mám prý neprůchodné čelní dutiny. Jsou zarostlé.

Na takový výsledek jsem teda připravená nebyla. Tohle jsme si pane doktore přece nedomluvili! Řeč byla o tom, že hlava bolí od zanesených jater a ledvin a ne kvůli nějaké cystě na mozku. Odmítám tuhle realitu přijmout.

Chvíli se s doktorem dohaduji a snažím se ho ukecat, abychom celou záležitost nechali plavat.

On je ale neoblomný. Tohle si prý na triko nevezme. Nález je jasný a je zapotřebí jej prokonzultovat s odborníkem.

Nakonec se tedy domluvíme, že zajdu pro snímek mozku a dojdu s ním na neurochirurgii.

A protože mě dutiny bolí čím dál víc, druhý den jdu na ORL, aby se mi doktorka na dutiny podívala.

Jenže tam se dozvím další jobovku. Doktorka mi nahlédne do nosu a praví – No jo, paní Zitová, vy máte plný nos polypů. Je jich tam tolik, že musí okamžitě pryč. Hlavně dřív, než začne zima.

Podívám se na ni s úžasem. Jak je to možné? Byla jsem u ní někdy zjara, kdy mě hlava začala bolet, a tehdy pravila, že je vše OK. A teď je najednou všechno jinak?

Ale doktorka se se mnou nebaví. Už mi píše doporučení do nemocnice, aby mě tam vyšetřili a hlavně udělali další CT.

Domů jdu jak opařená. Tohle už je na mě opravdu moc. Celý den mi v hlavě šrotuje takhle děsivá situace. Proč se to na mě navalilo všechno takhle najednou? A proč zrovna teď? Kdyby to bylo v průběhu loňského roku, kdy jsem byla nezaměstnaná, měla jsem na všechna vyšetření a operace daleko příhodnější podmínky a hlavně čas. Jenže teď? Teď finišuji. V nemocnici, abych všechno stihla dokončit a hlavně v novém zaměstnání přece nemůžu nastoupit a hned jít do nemocnice? To přece nejde? Ale náhody nejsou, tak proč zrovna teď?

Následující den jdu do nemocnice. Jen tam vejdu, už na mě padá tísnivá atmosféra. Znovu si uvědomuji, jak tohle nemocniční prostředí nesnáším. Ale nedá se s tím nic dělat. Musím tu být.

Sedám si a čekám. Lidí je tu hodně, nemám představu, za jak dlouho se na mě dostane řada. Po nějaké hodině ale volají moje jméno.

Vcházím dovnitř. S sebou jsem si pro jistotu vzala snímky z CT. Snad jim k něčemu budou. Lékařka se mi ze všeho nejdřív dívá do nosu a pronáší něco podobného, co tuhle lékařka na ORL. Je toho tam tolik, že je to na operaci. Ale je třeba pořídit ještě další CT, aby se vidělo, zda vezmou i dutiny.

Dívá se na snímek, který jsem přinesla a pak mě objednává na CT a na následnou konzultaci, kde se dozvím, co se mnou bude dál. Překvapí mě, že CT má být až koncem prosince a konzultace až po novém roce.

Odcházím domů. Stejně mi to přijde divné. Mám dva měsíce odklad. Tamta lékařka by mě hnala na operaci hned, a tady to najednou počká až po novém roce?

Celý den o téhle situaci musím přemýšlet. Hlava mi od samého přemýšlení doslova vaří. Snažím se přijít na to, jestli může jít o pouhou souhru náhod, nebo mi má tato situace něco naznačit? Jsem pouhou loutkou, která je strkána od doktora k doktoru, anebo je v mých silách s touto situací něco udělat?

Místo toho, aby mě tahle situace zadupala do země, najednou mám pocit, že se se mnou něco děje. Něco zvláštního. Cítím, jak uvnitř mě se něco probouzí. Je to moje vnitřní síla, která ve mně přímo bobtná a dere se ven. Dochází mi jedna věc. Přece nemůže být náhoda, že mi lékaři dali odklad dva měsíce. To je moje šance! A já jí využiji. Tyhle dva měsíce využiji k tomu, abych se sebou něco udělala. Myšlenky mají přece sílu. Neuvěřitelnou sílu a já ji tedy využiji. Pokusím se pouhými myšlenkami zatočit s hmotou. Ano, pokusím se silou myšlenky tuto hmotu rozpustit, přetavit, odstranit. Cokoli, ale hlavně se potřebuji zbavit toho, co v mém těle nemá co dělat: Je mi jasné, že ale svým aktivitám musím věřit. Pak se určitě podaří. A jestli se snad nezdaří, tak beru i tohle. Prostě jsem to alespoň zkusila, abych si to nemusela někdy vyčítat.

Dostávám se do stavu euforie. Jsem plná odhodlání a nadšení, jak s touhle situací zatočím a co všechno dokážu. Jsem jí plná i druhý den. Večer se pak setkávám s Helou a všechno na ni vychrlím. Nejdřív vypovím peripetie s lékaři, co se kde stalo, co kde bylo řečeno, ale pak se pouštím do nadšeného výkladu o tom, jak jsem se rozhodla s touto situací zatočit. Ještě než se pustím do vyprávění, dopředu ji upozorním na to, že jsem se nezbláznila, že mám jenom takový zvláštní přístup k řešení problémů, které se na mě navalily. Pak teprve začínám vyprávět.

Poté, co svoje vyprávění dokončím, podívám se na ni s tázavým pohledem, co ona na to.

Prý takovouhle reakci nečekala. Obávala se, že mě ta situace zdrtí. A já jsem místo toho naopak plná elánu a optimismu.

Ještě chvíli si spolu povídáme. Hela mi říká, jak jí povzbuzuje to, když vidí, jak já své zátěžové situace zvládám, že ji to dává sílu, aby i ona si poradila se svými problémy.

I v následujících dnech se vznáším na obláčku euforie. Respektive teď je to pořádný oblak, který mě nadnáší a já se tím pádem dívám na svůj život, na všechny problémy, jež mě doteď sužovaly, na lidi kolem, z patřičného nadhledu. Takového nadhledu, jakého jsem nikdy nebyla schopná. A teď ho schopna jsem. A nejen na moment, ale po několik dní. Uvědomuji si všechny problémy, které jako zázrakem někam nezmizely. Ne, ony tu jsou, ale mně najednou nedostávají. Nedostává mě nic a nikdo. A že by se důvodů našlo. Zdravotně je mi zle, a to už dlouho, na krku mám vidinu dvou operací a třetí odsunutou na neurčito, a jsem stála sama. Sama na všechny ty problémy, které se na mě valí, sama i na radosti, které občas prožívám. A ještě je tu zaměstnání. Pracuji na dva úvazky, přičemž ani jeden mě nenaplňuje uspokojením. Dostávám se do situací, které bych jindy jen s velkými obtížemi zvládala. Teď je jakoby pozoruji odkudsi z výšky a podle toho na ně i reaguji. Co je zapotřebí řešit, vyřeším. Ostatní nechávám plynout. Žádné negativní emoce se neobjevují. Vždy, když se objeví nový problém a já jej s naprostým přehledem zvládnu, vždy se na sebe s údivem podívám a nevěřím vlastním očím. Jak je možné, že mě tahle situace nedostala? Jak je možné, že mě tento člověk nevyprovokoval? Jak je možné, že jsem zůstala úplně v klidu? Nevím. Nevím, jak je možné, že tento stav trvá už několik dní.

Jak je možné, že se nacházím v euforickém rozpoložení?.... A opravdu se v něm nacházím, nebo si ho jenom namlouvám? …. Ale jde něco takového si nalhávat? …Ne, já se tak opravdu cítím… A znovu jsem u toho – proč se tak cítím? Co se změnilo, když z hlediska rozumu bych měla být otrávená, ne-li v depresi?

Nevím, co se se mnou odehrálo, že se takhle cítím. Ale mám pocit, jako by prostě došlo k nějakému přepólování. Jako by ve mně jednoduše něco přecvaklo ze stavu ublíženosti lítosti či vzteku do stavu stoprocentní odevzdanosti a smíření se s daným stavem věcí. A je jedno, co tato situace obnáší. Zda jsou to jenom moje nemoci, nebo očekávané operace, nebo existenční problémy, nebo tisíc dalších problémů. Cítím se naprosto nad věcí. Dokonce pociťuji k životu jako takovému lásku a vstřícnost, a co je pro mě ještě překvapivější, cítím lásku i k lidem. A to nejen těm mně milým, ale i těm, k nimž jsem dosud pociťovala averzi či případně i něco podstatně horšího.

Nevím, kde se tohle povznesení nad životní realitu vzalo. Tudíž nevím, jak dlouho toto povznášení potrvá. Nevím, zda mohu délku tohoto krásna nějak ovlivnit. Ani nevím, zda mi toto bylo naděleno na zkoušku, abych si ochutnala, jaké to je prociťovat smíření se se vším, byť to bylo sebehorší. Anebo jsem se k tomu nějakým pro mě záhadným způsobem dopracovala sama? Ale jestliže se tak stalo, čím to bylo způsobeno?... Těch otazníků, co se mi teď prohání hlavou, je opravdu hodně.

Na všechny zní odpověď – nevím, nevím, nevím.

Co ale vím, že je mi krásně. Je mi tak krásně, že místo svých obvyklých stesků či stížností, nyní jsem plná vděku a lásky a přesně tohle ze sebe a kolem sebe vyzařuji. A to samé vyzařuji i směrem k Bohu. Děkuji ti Bože za všechno. Děkuji moc.

O pár dní později se chystám jít na neurochirurgii kvůli nálezu na mozku. Večer si sedám a v alfě si tuto návštěvu „programuji“. Představuji si, jak se lékař při pohledu na CT snímek bude divit, proč jsem k němu vyslaná a řekne, že je všechno v pořádku, a že to, co na mozku mám, můžu mít klidně od narození. Doporučí mi kontrolní CT tak za 3-4 měsíce a půjdu domů. Barvitě si tuto situaci vykresluji, včetně radosti, s jakou od něj budu odcházet.

No a dnes k lékaři vyrážím. Jedu do vojenské nemocnice. Ve chvíli, kdy tudy kráčím, hned mi naskočí vzpomínky na dobu před dvěma lety, kdy jsem tudy chodila pravidelně. Chodila jsem sem tehdy za tátou. A hned je mi smutno a těžko.

Rychle se ze vzpomínek vyhrabu, musím totiž najít příslušné pracoviště. Vejdu do čekárny a málem hrůzou odpadnu. Je narvaná lidmi. Sakra práce, myslela jsem, že tu budu hotová za pár minut, a jak se zdá, strávím tu celé dopoledne.

CT snímek si dám za záda, aby se mi nezmačkal, usadím se a rázem jsem v alfa hladině. Možná, že za chvíli jsem i v thétě. Usnula jsem totiž. Po čase se trochu proberu. Otevřu oči, abych zkontrolovala lidi kolem mě. Tohle jsem teda nečekala! Jestli předtím byla čekárna plná, teď je pořádně našlápnutá. Lidi stojí i na chodbě. Navíc lékař má zdržení, takže se ještě nezačalo ordinovat. No jo, vždyť je to nemocnice. Tady jsou jiné priority.

Raději zavřu oči a znovu si přehrávám scénu, jak jsem si ji včera naprogramovala. A sice že všechno proběhne v pohodě.

Konečně lékař dorazí. A vzápětí už jde dovnitř první pacient. Konečně se něco děje. Než se stačím vzpamatovat, zazní moje jméno.

Lékař se podívá na snímek, přečte si doporučení od lékaře a vypálí několik otázek. Poté si znovu prohlíží snímek a vzápětí zazní závěr - To, co máte na mozku, můžete mít už od narození a jestliže nemáte další potíže krom těch bolestí hlavy, z mého pohledu není co řešit. Nechejte si udělat kontrolní CT mozku tak za půl roku. Pouze v případě, kdyby se něco změnilo nebo jste měla nějaké nové problémy, přijďte sem Jinak je vše v pořádku.

„Jo, přesně tohle jsem chtěla slyšet. Děkuji pane doktore, tak na shledanou.“ – radostně potřesu rukou lékaři a sestře a s úlevou vycházím ven.

Málem poskakuji radostí. Tak a tenhle problém mám z krku. Sice mi jich ještě hodně zůstalo, ale alespoň že tímhle se už nemusím zabývat.

Copak o to, po téhle stránce se mi ulevilo, horší je, že bolesti jsou čím dál horší a já nevím co s nimi podniknout

O dva dny později mě sklátí chřipka. Skočila na mě tak rychle, že než jsem se stačila rozhodnout, zda si můžu dovolit marodit či nikoli, bylo mi už tak zle, že nebylo co rozmýšlet. Už jsem nastartovaná vyrazit k lékařce pro neschopenku, ale v té chvíli za mnou do kanceláře přijde primářka a sdělí mi, že s ohledem na jisté okolnosti mě nemůže propustit dle dohody, jak jsme byly domluvené koncem listopadu, ale až po uplynutí výpovědní lhůty, tedy koncem prosince.

To je teda nadělení! Už jsem počítala s tím, že tady během pár dní skončím.

No, co se dá dělat. Asi to tak má být. - odevzdaně tuto novou situaci přijmu. Odcházím k lékařce pro neschopenku. Všechno naštěstí proběhne v poklidu. S díky odmítnu léky řkouc, že se sama vyléčím a odkráčím domů.

Doma s úlevou padnu do postele a jsem ráda, že jsem ráda. Chvilku se ještě obírám nově vzniklou situací. Kupodivu mě ani chřipka ani tahle zpráva nerozhodí. Prostě všechno jenom přijímám.

Horší je, že bolesti hlavy tak vygradovaly, že jsou téměř k nesnesení. Ale oproti minulosti, kdy by mnou určitě cloumal vztek, lítost a možná i strach, teď vše zvládám v klidu.

O týden později se přidává další komplikace. Doktorka při kontrole hovoří o podezření na zápal plic a posílá mě na rentgen. O pár hodin později už vím, že měla pravdu. Zápal plic opravdu mám. To je teda průšvih!

Chvíli se spolu dohadujeme o antibiotikách, která mi chce dát. Všechna vehementně odmítám. Na většinu z nich jsem alergická a nemíním pokoušet štěstí, zda si můj organismus s takovou zátěží poradí. Slibuji hory doly, hlavně ať léky brát nemusím.

Nakonec lékařku ukecám. Za týden půjdu na kontrolní rentgen a jestliže zápal plic neustoupí, antibiotika brát budu. A bez řečí.

Domů jdu nalomená. Co se to se mnou děje? Je moje tělo dlouhotrvajícím stresem tak zhuntované nebo jsem chytila nějaký zákeřný virus? Nevím, ono je to stejně jedno. Důležité je, abych zvítězila, a to bez léků.

Nasazuji všechny možné bylinné extrakty, čaje a mohutně se reikuji. Tohle musím zvládnout!

V následujících dnech nejsem schopna ničeho. Jen ležím. Sice mám puštěnou televizi, ale nevnímám ji. Pořád totiž spím. Až je mi divné, že spím ve dne, spím i v noci. Spím pořád. Jenže pak se nad svým stavem zamyslím a dojde mi, že tělo prostě spánek potřebuje, potřebuje jej na zvládnutí nemoci.

Den plyne za dnem, nemoc se zdá být nekonečnou. Tentokrát mě dostala. Je až s podivem, že se nebojím, že bych ji nezvládla. Nepřipouštím si slova lékařky, že na zápal plic antibiotika být musí. Obzvlášť v mém případě. V tomhle ohledu jsem docela klidná.

O týden později jdu na kontrolu. A samozřejmě že i na další rtg. Tentokrát přináším lepší zprávu. To nejhorší mám za sebou. Zápal plic je pryč. Vítězoslavně lékařce hlásím, že nemoc jsem zvládla. A bez antibiotik.

Domů odcházím v podstatně lepší náladě. Přitom ale vím, že vyhráno mám jenom napůl. Jsem totiž slabá jako moucha a o zapojení se do normálního života si můžu nechat jenom zdát.

S úlevou doma klesnu na gauč a jsem ráda, že si můžu dopřát tak potřebný klid. Teď mě čeká náročný úkol – musím se dát dohromady, abych zase mohla normálně fungovat. Jen nevím jak na to.