20. Archanděl Zadkiel

Následující den je sobota. Od rána svítí sluníčko, venku je tak krásně, že mě to láká vyrazit na čerstvý vzduch, na chatu. Já vím, je teprve únor, a je na nule, ale to sluníčko je tak lákavé!

Během několika minut mám sbaleno a vyrážím ven. Zvolna vysupím do kopce, nahoře hned vyndám lehátko, zabalím se do dek a už se vyhřívám příjemných slunečních paprscích.

To je krásný den! – pochvaluji si. Je mi tak krásně. Myšlenkami jsem u včerejška a vtom mi něco dojde. Před časem mi bylo sděleno, jaké aktivity bych měla podniknout. A sice sloužit lidem. Prvním krokem je vyjít mezi lidi a začít mluvit o sobě a o tom, co všechno mám za sebou. Poté, co jsem se této myšlence otevřela, vzápětí přišla možnost, jak ji zrealizovat. A já jí využila. A proto to dopadlo takhle dobře. Ale jenom proto, že jsem tam nešla s pocitem pýchy, ale naopak pokory. A co se ode mě chce teď ? Opět se ode mě chce pokora. Ve smyslu, že sama se musím nabídnout, kde bych mohla zrealizovat další přednášky. Nebo-li nečekat, že nějaká příležitost ke mně přiletí, ale já sama nějakou aktivitu musím vyvinout.

Ano, půjdu do toho! hned jak přijdu domů, popřemýšlím, co dalšího podniknout.

Povaluji se na sluníčku a je mi krásně. Ani nevím jak, ale po chvíli usínám. Probouzím se až po dvou hodinách.

Leknu se. Hlavně abych to neodstonala!

V rychlosti si sbalím věci a o chvíli později už se kulím z kopečka dolů. Po cestě domů mi dochází, že mi žhnou ruce. Ale nejen ruce, v celém těle se prohání energie jako už dlouho ne. Něco takového jsem cítila před lety, kdy se mi dály ony prapodivné věci. Ale v posledních letech už nikdy nic takového nebylo.

Doma při pohledu do zrcadla se leknu – proboha já mám nateklý celý krk! Co to má znamenat?

V pondělí jdu do práce. Stále cítím proud energie, která mnou protéká. Nevím, co si o tom mám myslet. Ta energie je přímo hmatatelná, ta se fakt nedá přehlédnout. Tohle přece není jen tak, určitě to něco znamená!... No jo, ale co?!

Průšvih je, že o dva dny později mi začíná být zle. Stačí jeden jediný den a už vím, že jsem zase marodná.

No, to už tady dlouho nebylo! – naštvu se.

Pak si ale vzpomenu na situaci trochu podobnou, kterou jsem zažila někdy před třemi lety. Tehdy jsem na chatě zažila mocné energetické proudění a vzápětí nato jsem ochořela. Že by se situace opakovala?

Raději hned naklušu k doktorce. To abych zbytečně neztrácela čas a svému tělu umožnila, aby se mohlo nastartovat k uzdravení. Využívám toho, že jsem doma v klidu na gauči, a přikládám na sebe ruce. Cítím, že energii, která mi z nich sálá, mám využít pro sebe a své uzdravení.

K běžným projevům chřipky a zánětu průdušek se postupně přidávají další a další zdravotní problémy. Nejhorší jsou urputné bolesti hlavy a všech obličejových kostí, které mě trápí už přes rok. Jenže teď se tak zintenzivněly, že jsou téměř k nesnesení. Je mi festově zle. Chvílema se propadám do strachu a obav, jak to zvládnu. Hlavně proto, že jsem u doktorky odmítla léky řkouc, že sama sebe vyléčím. A teď si nejsem jistá, zda na to mám.

Beru do rukou knihy, které tu na mě čekají už pěkně dlouho, ale ke kterým jsem se dosud nedostala. Jedna z nich je o plísních. Teda ne ledajakých plísních, ale o plísni Candida. Už před několika lety mi někdo řekl, že mám problémy právě s touhle plísní.

Tehdy jsem tuto informaci spláchla do záchodu, jak já nazývám svůj častý „vstřícný“ přístup k informacím, které se mi nelíbí nebo nehodí. Teď ovšem zbystřím a chci se dozvědět víc. Ovšem čím víc se o této plísni dočítám, je mi jasné, že Candida zřejmě hýbe nejen mým tělem ale ovládá mě víc, než jsem dosud byla ochotná připustit.

Je zde popsána celá řada příznaků a já se až na jednu dvě výjimky, poznávám ve všech. Jeden z nich je abnormální chuť na sladké. A hlavně je tu jedna důležitá informace, pokud člověk příjem sladkostí omezí, Candida si vynutí další příjem, aby měla z čeho žít. Tady se mi potvrzují moje abstinenční příznaky, které tak dobře znám. Už řadu let je mi sdělováno, že sladké jíst nemám, protože mému tělu škodí. A já se vždy jednou za čas odhodlala se sladkostmi skončit. Jenže po několika dnech se dostavil normální absťák. A jak už jsem kdesi kdysi napsala – nešlo o absťák na drogy ale na sladké. Takto se candida v mém těle hlásila o další přísun sladkého. A já to nikdy nezvládla. Vždy jsem podlehla.

Usedám k počítači a snažím se najít další informace, které by mi osvětlily, co podniknout, abych svému tělu v tomto směru ulevila.

Objevuji kvantum webových stránek tímto tématem se zabývajících. Zdá se, že candida trápí nejen mě, ale velkou část populace.

Postupně se prohrabávám kvantem informací, až se dostanu na stránky, kde jsou inzerovány jakési „zázračné“ preparáty, které by od candidy měly pomoct.

Jenže já vím, jak většinou otřesně na tyto zázračné přípravky reaguji já. Tak moc bych potřebovala někoho, kdo by mi otestoval, zda pro mě jsou vhodné nebo ne.

Přemýšlím, dumám, jak se k potřebným informacím dostat. Jsem tu doma, zavřená mezi čtyřmi stěnami a kolem mě není jediný člověk, který by mi tyto potřebné informace poskytl.

Co mám dělat?

„Odpovědi na vše najdeš uvnitř sebe.“ – přijde mi nápověda.

„No jo, ale jak se k nim dostanu?“ – ptám se.

Jenže odpověď nepřichází.

Najednou mě napadne, že mám doma kyvadlo… Pravda. Kyvadlo sice mám, ale vím, že jsem se s ním nikdy neskamarádila. A navíc se bojím s ním experimentovat. Pamatuji si na svoje „temné období, kdy mi prostřednictvím kyvadla chodily prapodivné informace… Ale teď se přece nemám čeho bát.

V rámci svých možností se připojuji k Bohu, prosím o ochranu, beru do rukou kyvadlo a prosím o napojení na svou duši, nebo intuici nebo vyšší já. Prostě na něco, co přesahuje moje fyzické tělo a hlavně moje rácio.

Jako první kladu otázku, jakým způsobem mi kyvadlo bude odpovídat ANO a jak NE. K mému úžasu mi přijde odpověď jiná, než jakou jsem očekávala. Kdysi, když jsem s kyvadlem zkoušela pracovat, vždy bylo „ANO“ směrem ke mně a ode mě a „NE“ vždy do stran. Teď je to ale přesně naopak.

Sakra, co to má znamenat? Najednou mi přijde informace – „To je důkaz, že si nevymýšlíš.“

Jakoby mi na hlavě přistálo razítko. Ano, tohle je opravdu důkaz.

Tak jdeme na to.

První otázka je, zda se mohu ptát.

Kyvadlo se okamžitě mocně rozkýve do stran. Takže ANO.

Ptám se na jednotlivé přípravky, které jsem na netu objevila. Na všechny přichází kladná odpověď. Ano, všechny budou pro moje dobro, pro moje uzdravení. A dokonce je můžu brát přesně podle návodu.

Jsem nadšená, jak nám to pěkně funguje.

Už tuhle, hned jak jsem omarodila, napadlo napsat mail Petrovi Velechovskému a vyptat se jej na pár věcí. On mě přece nedávno na semináři zažil a viděl, jak na určité věci reaguji a se svým vysvětlením se vždy trefil do černého. Teď mu tedy předkládám celý svůj problém – počínaje zdravotními problémy, přes svoje problémy a aktivitami konče.

Petr navrhuje, abych mu zavolala, že to spolu probereme.

Jednou večer mu tedy volám. Petr mi řekne, že jak on mě vnímá, moje nemoc, počínaje naběhlým krkem, konče zánětem průdušek, je reakcí na to, že jsem přednášela. Zřejmě na nějaké své úrovni nemám zpracované trauma z rozchodu.

Namítám, že je to blbost. Přece jsem už nad věcí. Ale někde uvnitř sebe cítím, že s tím vyrovnaná na 100% stále ještě nejsem.

Petr říká, že tím, že jsem před cizími lidmi veřejně předstoupila a popsala, co se u nás tehdy doma odehrálo, se restimulovaly emoce, které mám v sobě ještě nezpracované.

Nakonec mu to odkývnu. Má pravdu. Zřejmě mám ještě na čem pracovat. Postupně se dostáváme k dalším problémům. Vysvětluji Petrovi, že čím dál víc si uvědomuji, jak mám zablokované emoce, jak nejsem schopná s tímto problémem nic udělat, a jak moc mi to škodí.

Petr mi položí pár otázek a nakonec řekne, že jsem opravdu silný jedinec, který se za svoje emoce stydí, bojí se jich, a proto je má zablokované. Za to zřejmě může nějaký silný blok v mém podvědomí, situace, kterou jsem dosud neodhalila. Jak se zdá, v mém případě regrese nemá smysl. Nejdřív je zapotřebí mě emočně zbořit, pak se teprve můžu posunout dál. Ptám se ho, co se s tím dá udělat, a on mi řekne, že s tímhle by mi někdo měl pomoct. Ale v téhle chvíli o nikom takovém neví.

A s tímhle závěrem se loučíme.

No, že by se mi to líbilo, to teda ne! Po delší době se objevilo něco nového, ale zdá se, že není v mé moci s tím něco udělat.“

„Opravdu to není v tvé moci?“ - ozve se najednou otázka.

„Jak se zdá, tak není.“

„Jsi si tím jistá?“ – další otázka.

„Nevím, ale všechno tomu nasvědčuje. Kdyby to bylo v mé moci, už dávno bych na to přišla a něco s tím udělala.ne?“

„Ale co když na to nebyl ten správný čas?“

„Na co?“

„Na to, abys to objevila.“

„No třeba nebyl. A teď už je?“

„Co myslíš?“

„Jak to mám vědět!“ – odseknu, ale pak se přece jenom zamyslím.

……. O chvíli později mám jasno. „No, jesltiže se to takhle přihlásilo o slovo, tak asi ten správný čas je. Jen nevím, proč to muselo takhle dlouho čekat. Kdybych na to přišla dřív, nemusela jsem takhle trpět. Hlavně zdravotně.“

„Už zase věci posuzuješ ze svého pohledu Ale tvůj pohled je omezený. Musela bys znát všechny souvislosti. A to ty neznáš. Neřeš, jestli je to správné nebo nesprávné, jestli se ti to hodí nebo ne, zda to mělo být dřív nebo ještě později. Přijmi tento fakt jako něco, co prostě je.“

„Já vím. Ale musíš uznat, že kdybych věděla víc, bylo by to pro mě přijatelnější.“

„A nebyla řeč o tom, že se máš naučit věci přijímat aniž bys jim rozuměla?“

„JO, byla. Tak jo, já to tak teda beru.“ – trochu otráveně nakonec rezignuji.

Chvilku se zamyslím a najednou mi dojde, že jsme odbočili od toho hlavního. Zda je v mé moci s tím něco udělat nebo ne.

„Počkej, byla řeč o tom, že je v mé moci s tím něco udělat. Co se ode mě chce?“

„Ty nevíš?“

Místo toho, abych odpověděla svým oblíbeným nevím, raději se zamyslím.

..........

„Jediné co mě napadá, je to, že prvním krokem musí být moje vědomé rozhodnutí, že tento stav chci změnit, nebo-li že do toho jdu. Protože přes mou svobodnou vůli se mnou nikdo nic neudělá.“

„Ano, přesně tak. Uvědom si, v jaké situaci se nacházíš a zda ji chceš změnit.“

………….Přemýšlím jen chvilku. Všechno ve mně křičí – Ano, chci změnu“

Obracím se tedy nahoru a činím zásadní prohlášení, ve kterém prohlašuji sama před sebou a před celým vesmírem, že se chci zbavit bloku, který mi tak ubližuje, že chci konečně cítit a prožívat vše srdcem, a ne jako tomu bylo dosud jenom rozumem. Ke svému překvapení to emočně docela prožívám, i nějaká slza se objevila. Proto z toho mám docela dobrý pocit. Zdá se, že to bylo opravdu od srdce.

Za chvilku mi pípne mobil – přišla mi SMS.

Zvědavě se jdu podívat, kdože mi to píše.

Ale, to je překvapení! Veronika mi píše, že pro mě něco má.

Ta se ozývá jako na zavolanou! Už pár dní jsem přemýšlela o tom, že bych ji zavolala a zeptala se, zda by mi mohla s mými novými problémy pomoct. A teď se ozývá ona sama!

Volám ji a ptám se jí, zda bych k ní mohla přijít. Že mám urgentní problém, s kterým bych potřebovala pomoct..

Jenže Veronika hned testuje, zda ona je tím člověkem, který mi má pomoct. Bohužel jí vychází, že ona to být nemá. Chvilku přemýšlí a pak ji napadne někdo jiný. Hned testuje, zda tento člověk je pro mě vhodný. Vychází jí, že ano.

Ještě se v rychlosti domluvíme, že bych se u ní zastavila a že si o všem ještě popovídáme.

Hned následující den. Jsem moc ráda, že ji vidím. V rychlosti vyklopím svoje nejnovější životní peripetie. Vyprávím i o tom, jak mě zase dostala moje nedořešená minulost, co všechno jsem v uplynulém období objevila a co všechno mě čeká a ptám se jí na názor. Veronika znovu testuje, zda mi opravdu nemůže pomoct. Vychází tatáž odpověď. Ne, musí to být někdo jiný.

Říkám Veronice o tom, jak mi tato situace nahání strach. Že bych do toho šla nejraději sama, ale že se na to necítím. Fakt se toho bojím.

Veronika mi říká, že být na mém místě, obrátila by se na nějakého archanděla, ten že by mi mohl pomoct, abych to všechno zvládla.

Jen pokývám hlavou. Ač mám s anděly a podobnými bytostmi komplikovaný vztah, přesto se v poslední době na nějakou světelnou bytost občas s prosbou o pomoc obrátím. Sice se vždy trochu vnitřně kroutím, ale stejně to nakonec udělám. A když o tom teď Veronika mluví, mám pocit, že tohle by mohlo být to ono. Takhle bych to mohla spíš zvládnout.

Veronika hned testuje, který archanděl by to měl být. Vychází jí sedmička. Ani ona ani já nevíme, který to je.

Jde pro knížku, kde se o archandělech píše, nalistuje sedmičku a dává mi knihu, abych si text sama přečetla.

Jeho jméno je Zadkiel. …Trochu se divím. Tohle jméno jsem v životě neslyšela! Ale hned se pouštím do čtení.

„Zedkiel znamená "Přízeň Boží". Skrze přízeň Boží je možné osvobození ze závislosti na karmě, nedokonalosti a dogmatu. Tento archanděl pomáhá dosáhnout vnitřní a vnější svobody, transformaci nevysvobozených částí bytosti, poznat sebe sama, připustit změnu, rozpustit karmu, prohlédnout karmické struktury. Energie tohoto archanděla na nás působí tak, že otevírá naše oči duchovním pravdám, pravdě o nás samých a pravému důvodu našeho bytí na Zemi. V určitém bodu našeho vývoje si musíme připustit, že to bylo naše přání vstoupit do nové pozemské inkarnace, abychom dokončili věci nedokončené tak, že uskutečníme konstruktivním jednáním a dosažením duchovních vhledů naše Boží Já. Jakmile převezmeme plnou odpovědnost za naše zdejší bytí, konání a události v našem životě, pomůže nám energie archanděla Zadkiela ke skutečné svobodě. Pod jeho vlivem začneme poznávat naše lpění a fixace na problémech. Jakmile jsou objasněny struktury, tvořící naše problémy, můžeme je ihned propustit. Poznáme, že problém vlastně neexistuje. Jsou to stíny minulosti a stíny v nás samotných, které se stávají v realitě viditelnými a nemají žádný jiný důvod k existenci, než nás přimět k tomu, abychom je rozpustili svým vlastním Světlem. Rozpouštění stínů je srovnatelné se smrtí; nově vytvořená, osvícená část je vzkříšením. Energie archanděla Zadkiela nám pomáhá překročit práh, jenž tvoří karmické zvyky, způsoby chování a myšlenkové vzory a vede nás ke skutečné duchovní svobodě. Karta je krásně fialová a září na ní nádherné oko. Je to Boží oko. Oko co by brána k duši. Fialová je barvou sedmé čakry, jenž je sídlem duchovních sil, které povznášejí lidské bytí nad pozemskou úroveň. Fialová je také barvou transformace. Její působení umí negativitu spálit, přeměnit, takže může v lidském vědomí dojít k uzdravení skrze duchovní přeměnu. Trnité šlahouny v pozadí karty připomínají nespočetné karmické zápletky, jež mají původ v našich dřívějších životech a v nichž bychom byli beznadějně zajati, kdyby stále znovu nesvítilo nějaké Světlo, aby nám ukázalo cestu z našich závislostí a pozemských vazeb. Současně nalézáme cestu karmickými šlahouny k růžím poznání a lásky. V tom tkví ospravedlnění toho, proč jsme se museli tak hluboko utápět v karmickém bahně. Tam můžeme ukrývat poklad. V našem životě se znovu ukazují staré smutky a dávno zapomenutá hluboká bolest. Určité příhody, které nás nyní v životě potkávají, nutí nás vypořádat se s událostmi minulosti, takže nyní mnohé, co bylo potlačováno, přichází na povrch vědomí. Je smysluplné si ještě jednou prohlédnout starou bolest a smutek a pokud je to nutné, požádat o zkušenou odbornou pomoc. K tomu můžeme mít k dispozici různé celostní léčebné metody, které náš proces jemně podpoří.
K tomu jsme nyní obdrželi milost změnit zcela svůj život, že odhodíme starou zátěž a začneme si užívat svobody, kterou jsme dostal od Boha. Máme pocit jako by ním rostla křídla a viděno shora získáváme jiný pohled na své vlastní "drama". Archanděl Zadkiel nám umožní se pustit. Uvolnění strachů a připuštění změny vytvářejí možnost rozpustit závislosti a závislostem podobné stavy, neboť neexistuje již nic, co by nás zdržovalo od našeho vlastního vývoje. Nestane se nám nic z toho všeho, co se nám snaží namluvit vášně a strach. Archanděl Zadkiel nám vrací důvěru v nás samé a v naší cestu.“

Tolik tedy citace z knihy. To snad není možné! Mám dojem, jakoby text v knize byl napasováno přímo na mou situaci. Jsem z toho překvapená a dojatá. Najednou mám pocit, že mi prostřednictvím Veroniky přišla pomoc a ujištění, že se nemám čeho bát, protože všechno dopadne dobře. Tohle přece nemůže být náhoda! Poté, co jsem Veronice povyprávěla o svých nových trablích s minulostí, přesně tohle je tady popsáno.

Veronika má na věc stejný názor. Ano, tohle je potvrzení, že jdu správnou cestou.

Objímám ji a děkuji ji, že mi pomohla. A hlavně cítím vděčnost k Bohu, cítím najednou přímo hmatatelnou pomoc. Navíc jsem si moc dobře vědomá toho, jak to se mnou a pomocí druhých lidí je. Ačkoli mi lidi chtějí pomoct, není jim to umožněno. Naštěstí jsem se už dávno zbavila pocitů křivdy, že je nehorázná nespravedlnost, že mi lidé pomoct nemůžou a druhým ano. Přijala jsem to jako něco, s čím prostě nic neudělám. Mám si na všechno přijít sama a pomoct si mám taky sama. Když si uvědomím, kolik lidí se za ty roky kolem mě vyskytlo a kolik mi doopravdy pomohlo, je to pouhý zlomek. Po dlouhých letech prvním z nich je Veronika, která mi pomohla už loni, jak mě kineziologicky odblokovala, jenže tím skončila. Pak už mi pomoct nemohla, ačkoli jsme obě chtěly. Až teď. Jasně, že bych uvítala jiný druh pomoci, třeba s tím zlikvidováním mého emočního bloku, ale takovéhle povzbuzení pro mě taky hodně znamená. Jen já vím, jak jsem se v uplynulých dnech cítila, jak jsem se bála. A teď mám pocit, že se bát ničeho nemusím. Navíc Veronika znovu testuje, zda paní, ke které mě doporučila, je tou vhodnou osobou. Vychází jí, že ona by mi mohla opravdu pomoct. Ale zdůrazňuje, že ale nebude tou, která by od mého bloku osvobodila, ale bude pouhou přípravou, jak to trefně nazvala - předpírkou. Obě se tomu termínu zasmějeme, ale víme, jak to myslela. Ano, takhle to nějak bude. Až budu mít tohle za sebou, pak Veronice zavolám a ona vytestuje, kdo by se mě měl dát ujmout, nebo zda si s tím už poradím sama.

Loučím se s ní a mám slzy v očích. V následujících hodinách jsem tak zvláštně naměkko. Mám pocit, že se zase po delší době věci dávají do pohybu tím správným směrem.

Děkuji ti Bože, děkuji ti za vše.

O pár dní později volám paní, kterou mi Veronika doporučila a domlouvám se s ní na termínu, kdy bych k ní přišla na kineziologické blokování. Dostávám termín za necelé dva týdny.

A dnes je den, kdy k ní jdu. Dopředu jsem učinila příslušné kroky, aby odblokování proběhlo úspěšně, přesto jsem ale napnutá, jak celá akce dopadne.

Hned na začátku testujeme problém, kterému se dnes máme věnovat. Testováním se dobereme k problému, respektive mému programu - nemilovaná, odmítaná, vyloučená. Už jenom toto zjištění mi vžene slzy do očí. V souvislosti s tím se vynořují další témata - zablokované emoce a závislost na bolesti.

Než stačím tyto informace zpracovat, už se testuje období a osoba, od níž jsem si geneticky tuto informaci natáhla.

Dozvídám se, že je to pradědeček z tátovy strany. On se ve svých třiceti zamiloval do jedné ženy z lepší sociální vrstvy. Neodvážil se své city k ní vyjevit, a proto ji sledoval jen zpovzdálí a potají. Až se to jednou provalilo a on byl nucen přiznat pravdu. Ona ho ale odmítla a přede všemi lidmi ho ponížila. Dotklo se ho to a zranilo ho natolik, že utekl a nedal jí šanci, aby mu to někdy vysvětila. Uzavřel se do sebe s tím, že už nikdy svoje city neprojeví, protože za jejich projevení následuje ponížení a trest. A ve snaze zabránění dalšímu zranění a bolesti, vyloučil se a odloučil se od ostatních a místo normálních reakcí u něj vždy naskočil hněv a permanentní nasíratelnost na všechno a na všechny.

NO, že by mě to překvapilo, to teda ne. Přesně tohle celý život žiju. Teď jsem ovšem zvědavá, jak se s tímhle problémem vyrovnám.

Dostávám za úkol nechat ze sebe vytéct veškerý vztek, který v sobě mám, naplnit jím nádoby a ty vrátit pradědečkovi se slovy, že jsou jeho a že já už chci žít život bez jeho vzteků, svobodně a radostně. Což tedy dělám.

Jsem zvědavá, co on na to. Naštěstí souhlasně přikývne, takže se můžeme rozloučit.

Pak ještě následují nějaké čáry máry fuk a sezení je u konce.