11. Nemoci

Před časem jsem rozklíčovala příčinu svého vysokého tlaku, vyvodila z toho ten jediný a správný závěr a okamžitě se mi ulevilo. Jenže jak už to bývá, zanedlouho v mém životě opět přituhlo. Ve všech oblastech. Tlak už je zase nahoře, pocity pokory jsou ty tam, naopak se dostavuje strach, co se mnou bude dál. Bolesti hlavy a očí, které mě sužují už přes půl doku, jsou čím dál intenzivnější a nesnesitelnější. Teď už mám pocit, že mi ta hlava snad praskne. Takový tlak na lebečních kostech cítím . A nejen tam. Už mě začínají bolet i všechny kosti v obličeji.

Dělám si starosti, cože se se mnou vlastně děje. A co teprve když se ještě přidají další strach nahánějící zdravotní potíže. To už nevydržím a i když nerada, volám doktorovi.

Jako na potvoru se ozývá jeho záznamník. Z něj vyplývá, že zrovna odjel na dovolenou. A ještě k tomu na delší dobu.

ámu si hlavu, co mám udělat. Znovu si uvědomuji svou ne zrovna nejlepší situaci. Ač roky nemocná, vlastně chronicky nemocná, neznám jediného lékaře – krom toho svého homeopata, kterému bych se svěřila do rukou.

Sonduji u známých, zda někdo nezná nějakého MUDr, ovšem alespoň trochu alternativně nakloněného. Je mi jasné, že v případě lékaře striktně oddaného toliko klasické medicíně, hned při první návštěvě by došlo ke střetu.

Mám kliku, podaří se mi objevit lékařku, která je ochotna se mě ujmout i přes moje svérázné názory na nemoci a vše co s tím souvisí.

A ona se mě ujala a provedla všechna příslušná vyšetření. No a protože se jí zmiňuji i o svých dlouhotrvajících bolestech hlavy a očí, vysílá mě k dalším lékařům. Tentokrát jsem za každé takové vyšetření ráda. Doufám, že se konečně dozvím příčinu svých potíží.

Jenže jsem se nedozvěděla nic. Jak se zdá, na moje potíže je klasická medicína krátká. Co není nijak viditelné či změřitelné nebo běžnými metodami identifikovatelné, lékaři jsou zcela bezmocní.

A aby toho nebylo málo, lékařka si povšimla mé zvětšené štítné žlázy, a tak mám v momentě vypsané doporučení k endokrinologovi. Obzvlášť poté, co ji po pravdě vypovím celou historii, která se k téhle záležitosti váže.

 

No a dneska jsem endokrinologa navštívila. Ovšem návštěva nedopadla příznivě. Poté, co mi bylo provedeno sono, zazněl verdikt, že musím na operaci. No, to už tu bylo!

Vysvětluji lékaři, že na operaci jsem měla jít už před pěti léty, jenže tehdy z ní sešlo z důvodu mého akutního ochoření. A pak už jsem nesebrala odvahu přihlásit se na endokrinologii znovu.

Dodala jsem, že se operace bojím ze zdravotních důvodů a všechny esoterické úvahy jsem si raději nechala pro sebe. Přece mu nebudu vysvětlovat, že když mi tehdy chřipka v operaci takto zabránila, můj lékař-homeopat pravil, že na operaci jít nemám a příslušně mi to odůvodnil. A krom toho, tohle se dělo zrovna v době, kdy mi Michal dal kopačky a já řešila úplně jiné problémy. Takže nějaká operace mi byla ukradená. A protože jsem věděla, že by mě endokrinologové s dalším termínem na operaci otravovali, raději jsem tam už nikdy nešla. Až teď jsem tu po letech znovu. A opět stejný verdikt.

Po chvíli dohadování se nakonec dohodneme na následujícím. Aby se odhalilo případné nebezpečí rakovinného bujení, lékař provede punkci a podle výsledku se dohodneme co podniknout dál.

Odcházím zničená a značně nalomená. Je operace opravdu jediným možným řešením? Můj doktor tehdy pravil, že mě tohohle problému zbaví, že mi s ním pomůže. Jenže nepomohl. Stejně jako mi nepomohl v jiných ohledech. A já s tím nedělala nic. Na rozdíl od lékařů, kteří už dopředu vidí to nejhorší, já se necítila nijak ohrožená, a tak jsem se o celou záležitost přestala zajímat. Měla jsem na starosti tolik jiných věcí! No a teď se tenhle problém znovu hlásí o slovo.

 

O několik dnů později jdu k léčiteli, který mi byl doporučen. Doufám, že ze mě stáhne energie, které se mi tlačí do hlavy, nebo alespoň moje tělo zprůchodní tak, aby v něm energie mohly volně cirkulovat. A já se snad konečně zbavím oněch nesnesitelných bolestí.

Jenže! Stejně jako v minulosti mi léčitelé nepomohli i tenhle nepomohl. Sice dělá co může, ale úleva nepřichází.

Sice mi nepomohl, ale nešla jsem k němu zbytečně. Vysvětluje mi jednu možnou příčinu těch bolestí. Prý by mohly souviset s vysokými dávkami kortikoidů, které takto ničí játra a bolest očí je zase od zanesených ledvin.

Doporučí mi nějaké bylinné kapky a čistící čaje a já jdu domů.

Jdu se smíšenými pocity. Očekávala jsem pomoc, jenže zase všechno dopadlo jinak. Zase si musím pomoct sama. Jak je možné, že léčitelé komukoli jinému jsou schopni pomoct, ale mně ne?! Proč to nejde? To jsem tak komplikovaný případ, nebo je v tom nějaký zádrhel?

To už jsem doma a hlavou se mi honí zrovna tento problém. Co je za tím, že mi nikdo není schopen pomoct? Blokuji si jakoukoli pomoc já sama nebo mi ji blokuje někdo jiný? A pakliže ano, kdo to je a hlavně proč?

„Ty nevíš?“ – ozve se najednou otázka.

„Nevím, kdybych to věděla, tak tu nad tím nehloubám.“ – odseknu.

„Ale víš. Zkus se pohroužit do svého nitra. Uvidíš, že správnou odpověď objevíš.“ – zazní pro mě nepřijatelná odpověď.

Protože už vím, že nemá smysl vzdorovat, poslušně zavírám oči a snažím se na něco přijít.

Táži se sama sebe, kdo blokuje moje uzdravení.

Odpověď která mi přijde, mě naštve: „Ty sama.“

Bráním se: „Proč bych teda k léčiteli chodila, utrácela čas i peníze, když bych jeho pomoc vlastně nechtěla?“

„Vědomě po pomoci toužíš, ale podvědomě se jí bráníš.“

„A proč se bráním?“

„Bojíš se.“

„Čeho se bojím?“

„Bojíš se, aby ti někdo neublížil.“

„A co s tím můžu udělat?“

„Musíš s tím strachem něco udělat.“

„Ale co?“ – jako vždy jsem totálně mimo.

Vtom se se mnou začne něco dít. Vidím a taky cítím, že z hloubi mého nitra, až někde odspoda cosi stoupá nahoru a dere se mi to z úst ven. Je to černé, hrůzu nahánějící. Okamžitě mi dojde, že se jedná o moje strachy, které jsem dosud měla hluboko uvnitř sebe někde uložené a teď se konečně dostávají ven.

Nechávám tomu volný průběh. Najednou se mi zrychlí dech, snad abych to všechno udýchala. Přijde mi do hlavy afirmace: „Zbavuji se všech strachů“, a tak si ji v duchu opakuji.

Poté se dech uklidňuje a černý proud se mění na žlutě zářivý. Ten už mě neděsí, je velmi příjemný.

Uvědomím si, že mě tlačí v krku všechny křivdy, se kterými jsem odcházela z předchozího života a vstupovala do života tohoto. A tak se v myšlenkách vracím do těchto dvou tak vzdálených událostí a celé si je procházím. Snažím se pocity křivdy postupně rozpustit.

Po krátké chvíli se mi to podaří. Do hlavy mi přiletí další afirmace: „Zbavuji se pocitů křivdy, které mě celý život provázejí“.

Celou dobu, co tu sedím, prolévám slzy. Zpočátku to byly slzy bolesti, ale teď už to jsou slzy radosti a svobody.

Postupně se uklidňuji a jdu si sednout k počítači, abych vše zapsala.

„Děkuji Bože za pomoc. Děkuji za všechno.“ – končím své zapisování s vděčností v srdci. Uvědomuji si, že se mi dostalo pomoci a zároveň důkazu. Důkazu, že je-li člověk připraven, dostane se mu takové pomoci, kterou zrovna potřebuje. Ano, je to tak. Ne když člověk chce, ale když to potřebuje a hlavně co potřebuje. A zrovna toto se mi stalo.

Jdu si lehnout s pocitem úlevy. Mám pocit, že jsem se alespoň části svých strachů zbavila.

 

Ovšem, čeho jsem se nezbavila, to jsou bolesti hlavy. Drtí mě čím dál víc. Mám snad obolavělou každou kost v hlavě i v obličeji. Chvílemi jsou bolesti až nesnesitelné. Bolí mě každý prudší pohyb, každé shýbnutí, natož zakašlání a kýchnutí. Což zrovna v mém případě je velmi časté. Začínám si zoufat. Já se těch bolestí snad nikdy nezbavím!

 

O několik dní později mi padne zrak na jednu knihu v knihovně. Je o reflexní terapii. Začnu si ji prohlížet a narazím na kapitolu o bolestech hlavy. Ke svému překvapení se dočítám, že bolesti hlavy jsou ve většině případů způsobeny špatným stavem jater nebo zablokovanou energií na meridiánu žlučníku. Od toho se odvíjí zablokovaná krční páteř a od ní pak bolesti hlavy. Dokonce i když má člověk játra laboratorně v pořádku, na energetické úrovni tomu bývá naopak.

Potvrzují se tedy slova léčitele o špatném stavu mých jater a o nutnosti vyčistit je.

Dobře, v této oblasti tedy už něco podnikám. Piji bylinné čaje na jejich očistu. A teď bych měla začít s reflexní terapií, abych tomu procesu napomohla ještě energeticky.

A tak se do toho dávám. Sedám si do křesla, nahlížím do knihy, na jakém místě jsou příslušné reflexní plochy jater, žlučníku a dalších pro mě důležitých orgánů. Beru do rukou chodidlo a začínám je přesně podle návodu masírovat. Mám k tomu puštěnou příjemnou uklidňující hudbu. Úplně se do této činnosti ponořím. Postupně promačkávám celé chodilo. Teprve když už mě ruka od dlouhodobého promačkávání začne bolet, uvědomím si, že se něco změnilo. Snažím se zjistit oč jde. Hlava mě sice bolí stále, ale připadá mi, že bolí jinak. Sice nejsem schopna onu změnu specifikovat, ale určitě se mi ulevilo. Jak od bolesti, tak hlavně psychicky.

Tenhle objev mě nadchne. Kdybych takhle mohla své bolesti zlikvidovat sama, to by bylo něco!

 

Za několik dní jdu na endokrinologii na punkci. Nechce se mi, ale nic jiného mi nezbývá. Pak už jen čekám na výsledky. Po celou dobu jsem klidná a nepřipouštím si, že by mohlo být něco v nepořádku. I když se musím přiznat, že v den, kdy na endokrinologii volám, jsem pořádně napnutá.

Úlevou si oddychnu, když mi lékař sdělí, že je vše v pořádku. Takže operace je prozatím zažehnána. Jen musím slíbit, že budu alespoň docházet na pravidelnou kontrolu. Tak jo, tohle je pro mě přijatelné.

 

Pár dní nato jdu do jednoho zdravotnického zařízení. Bylo mi doporučeno s tím, že bych tam mohla prokonzultovat svoje zdravotní problémy, se kterými si klasická medicína neví rady. Tady je sice taky lékař, ale zabývající se tzv. holistickým přístupem k léčení.

Jsem zvědavá, co se tu bude dít. A taky jsem zvědavá na onoho lékaře. Bude mi aspoň trochu rozumět?

Všechno dopadlo dobře. K mému překvapení jsme s lékařem na všechno měli stejný názor. Už jen samotný tento fakt mi udělá dobře. Nemusím si dávat pozor na každé svoje slovo, můžu po pravdě říct úplně všechno. O svém přístupu k nemocem, k lékům i k lékařům. Prostě všechno.

Mají tu přístroj EAV, respektive tady mu říkají BICOM, kterým jsem byla už mnohokrát otestována. Ovšem pokaždé s nulovým výsledkem. Jak mi vždy bylo řečeno, výsledky měření byly v mém případě znehodnoceny dlouhodobým užíváním kortikoidů. Proto se divím, že dnes naměřeno něco bylo. Ale není to nic radostného. Opět se dozvídám to, co vím už dávno. Ale teď je to fakt síla. Moje tělo, resp. ty nejdůležitější orgány, což jsou játra a ledviny jsou plné toxinů a proto ty bolesti. Všechno se odstartovalo letos na jaře, jak jsem byla kvůli neustálému dušení nucena radikálně si zvednout dávky kortikoidů. Byl to takový nápor, že si tělo s dalšími toxiny už prostě nevědělo rady a proto takhle zareagovalo. A proč mě bolí zrovna hlava? Zde jsou totiž zakončeny dráhy příslušných meridiánů.

Diagnostikujeme dál. Výsledky jsou opravdu žalostné. Je s podivem, že moje tělo vůbec funguje. No jo, funguje, ale jak?

Po diagnostice následuje terapie. Strávím tu nakonec tři hodiny, během nichž se opakuje stále totéž – nejdřív jsou otestovány příslušné meridiány a pak nasazen příslušný léčebný program. Během „léčení“ ležím na lehátku a do mého těla proudí jakési impulsy. Nic zvláštního necítím, je mi příjemně, takže celou terapii víceméně prospím.

Ale přece jenom se tu něco děje. Když odcházím domů, uvědomuji si, že bolesti hlavy přece jenom trochu povolily. Je mi jasné, že se jedná o úlevu jen dočasnou. I proto se hned objednávám na další terapii. Jsem zvědavá, zda přinese nějaké déletrvající výsledky.

 

Blíží se podzim a tak se dny čím dál víc krátí. Jsem tak dalece unavená a vyčerpaná, že kdykoli a kdekoli si sednu, okamžitě usínám. Kupodivu spím i v noci. Na jednu stranu jsem ráda, na druhou stranu mi tenhle stav přece jenom nahání trochu strach. Tohle přece není normální!.

 

V posledních dnech jsem zase trochu oprášila reikování. A abych se u toho nenudila, pouštím si k tomu televizi… Já vím, jako bych slyšela – při reikování se přece člověk na televizi dívat nemá! Já to vím, ale domnívám se, že je lepší se dívat na televizi a u toho se reikovat než nedělat vůbec nic…. Teda takhle to vidím já :-)... A tak tedy trávím u televize daleko víc času než je tomu jindy.

No a zrovna dneska. Cvakám z jednoho kanálu na druhý až narazím na kanál Spektrum a tam zrovna dnes začíná seriál – Nad rámec lékařství. Zbystřím. Tohle by mohlo být zajímavé téma. A taky že je. Jsou tam lidé, kteří z pohledu klasické medicíny již byli naprosto odepsaní. Dokonce jednomu člověku byl vyměřen život v délce několika dní. A jak to skončilo? No jak asi! Ten člověk žije dodnes. Nenechal zastrašit a vmanévrovat se do klasických postupů, ale vzal život do svých rukou. A pořad pokračuje dál. Naprosto fascinovaná sleduji každé slovo, které je zde proneseno. Ano, člověk se může uzdravit i když nad ním lékaři zlomí hůl. Pokud ovšem ke svému tělu zaujme ten správný postoj. A co je ten správný postoj? Pokud vím, tak každá nemoc je zaviněna „závadným“ myšlenkovým postojem. Jenže tady se o myšlenkách vůbec nemluví. Jak to teda je? Stačí podrobit tělo očistě a změnit stravu, podstoupit všechny možné alternativní postupy a člověk se uzdraví? A co jeho myšlenky, co jeho vyzařování? A co karmický úkol? Co když si dopředu „naplánoval“, že v tomto životě bude nemocný a má trpět? Jak to všechno je?

„Ty nevíš?“ – ozve se najednou známá otázka.

„Mám takový dojem, že o tomhle jsme se spolu už bavili. Jen si nemůžu vzpomenout jestli přesně na tohle téma a pokud ano, tak si nepamatuji, co z naší debaty vyplynulo.“

„To nevadí. Tak se zkus zamyslet teď. Uvědom si jaké jsou příčiny nemocí a odpověď budeš znát okamžitě.“

……… Sedím a přemýšlím. Už za několik vteřin mám jasno. Nemoci jsou vlastně zhmotnělé myšlenkové pochody, které jsme předtím na úrovni psychické nevnímali, tudíž musely sestoupit na úroveň fyzickou a tudíž viditelnou. Takže nelze se uzdravit aniž by člověk nezměnil svoje myšlení.

„Už mi to došlo. Ale znovu opakuji – v tomto pořadu se o psychice nemluvilo.“

„Nemluvilo, protože nemoci a uzdravení je zde pojato z hlediska možností člověka jako takového a pak z pohledu různých alternativních směrů. Ale uvědom si jednu věc. Už tím, že člověk zaujme odlišný postoj ke svému tělu a ke své nemoci, už jenom tím změní svoje myšlenkové pochody. Jedno bez druhého ale nejde. Nestačí jenom změnit myšlení, je nutno změnit celý životní styl. Pak teprve může přijít uzdravení.“

„A teď se dostávám k tomu, o čem jsem už mluvila. A co když je tomu člověku souzeno, že má být nemocný a neuzdravit se. Co pak?“

„Pak se neuzdraví.“ – zazní velmi stručná odpověď.“

„A to je všechno, co mi k tomu řekneš?“

„To je vše. Co bys ještě chtěla slyšet?“

„NO přece, že každý má šanci se uzdravit. A pokud do uzdravení tolik investuje, mělo by mu být umožněno, aby jeho snaha byla korunována odměnou, uzdravením.“

„Ale už jenom to, že se mu podařilo změnit svoje myšlení, styl života, to je přece odměna.“

„Jenže ne taková, jakou bych si představovala já.“

„Už jsme o tom mluvili, všechno je to o pokoře. Tobě nepřísluší, abys hodnotila, jestli to, co uděláš, je dostačující nebo ne. Zda se máš uzdravit nebo ne.“

„Hmm. Já vím, že jsme o tom mluvili. Ale tohle pořád nemůžu nějak skousnout….Tak dalece pokorná opravdu ještě nejsem. Stále jsem přesvědčená, že jestliže člověk v nějakém směru vyvine zásadní změny, měl by pak následovat nějaký posun k lepšímu. Jenže podle tebe tomu tak vždy není. A to je prostě pro mě nepřijatelné.“

„Až budeš patřičně pokorná, přijmeš i tohle. A ani ti to nepřijde. Pokora je o tom přijmout úplně všechno. I to, že se s něčím namáháš, děláš co můžeš, ale efekt není vidět. Ovšem ty nevidíš efekt v tom, že jsi schopná té námahy, úsilí o změnu. Ty chceš vidět finální výsledek, který máš před sebou jako viditelný cíl. Přitom je důležité vnímat celý proces. Ne jenom ten cíl. Už mi rozumíš?“

„Teď teprve začínám rozumět. Ty mi chceš říct, že pokud se o něco snažím s vidinou jistého cíle, a cíl se nedostaví a já jsem zklamaná, protože se nesplnilo moje očekávání, že je to špatné? Zatímco pokud o něco usiluji a k tomu cílu se neupínám, můžu se pak radovat i z toho, že jsem schopná samotného procesu? .. I když teď mi došlo, že je řeč stále o tomtéž. Můžu o něco usilovat, ale nesmím mít očekávání, že moje aktivity musí být korunovány úspěchem. Vždyť je to stále dokola. Jen je to různě pojmenované.“

„Přesně tak. A až tohle dokážeš, a za každý okolností, pak jsi pokorná. Už nebudeš posuzovat, zda je něco dle tvých představ nebo ne. Všechno ve svém životě budeš přijímat s klidem a pokorou .“

„Máš pravdu. Doufám, že se mi to jednou podaří.“

„Určitě ano. Jen to ještě chvilku potrvá. Tohle je dlouhodobý proces. Raduj se za vše, co se ti podaří, raduj se z každého malinkatého úspěchu. A jestliže se ti něco nepodaří, jen si řekni a prociť si to – Přijímám svou nedokonalost. Tím zamezíš nespokojenosti a nadměrné kritičnosti ke svému jednání, k sobě samotné.“

„Hmm. Pokusím se. Děkuji.“