7. Šamanský seminář

Chystám se na seminář, šamanský seminář. Jdu na něj se zvláštním pocitem. Před nějakým půldruhým rokem jsem se od Petra dozvěděla, že bych se měla věnovat šamanismu a on že prý mě tomu naučí. Tehdy se ve mně všechno vzepřelo a já kategoricky řekla ne. Ovšem jak se říká „Nikdy neříkej nikdy“ i já jsem po čase změnila názor a na kurz jsem se přihlásila. Jenže! Kurz byl pro malý počet zájemců zrušen. Tehdy jsem tuto situaci vnímala tak, že se ode mě chtěla změna mého postoje. Tu jsem udělala, ale zřejmě ještě nebyl ten správný čas pro realizaci. A čas běžel a já měla na starosti výživnějších problémů než nějaké šamanství. Pak jsem se dostala do kontaktu s lidmi šamanstvím se zabývajícími, několikrát jsem se zúčastnila tzv. šamanských bubnovacích kruhů a došla k závěru, že mě šamanismus sice neodpuzuje, ale ani neláká. Přišlo mi, že informace, které se pomocí šamanských praktik dozvím, můžu se dozvědět i jinými způsoby – meditacemi, praktikami v alfa hladině, channelingem, regresemi a dalšími. Šamanství jako takové jsem odsunula kamsi do pozadí, že tohle se mě až tak moc netýká.

Až tuhle mi Irina řekla, že bude pořádat šamanský seminář, a to v Praze.

Zbystřila jsem. Takhle by to bylo pro mě přece jen přijatelnější, než jezdit na druhý konec republiky

Předběžně jsem Irině řekla, aby se mnou na seminář počítala a víc už jsem se tím nezabývala.

Kdykoli jsem si pak na seminář vzpomněla, vždy jsem sondovala uvnitř sebe, zda se mi na něj chce či nechce jít. A vždy jsem došla ke stejnému závěru – nejsem ani pro ani proti. Je mi to v podstatě jedno.

Až minulý týden jsem si uvědomila, že termín semináře se přiblížil a zrovna v té době mi přichází od Iriny mail s upřesňujícími pokyny.

Ač mi do této doby nebylo jasno, zda se jej chci zúčastnit, nyní jsem náhle měla jasno – ano chci! A tak tedy jdu.

V úvodu jsme seznámeni s tím, co šamanství obnáší, jak se praktikuje a plno dalších zajímavých informací.

Jasně že mi hned naskočí pochybnosti, co když se někomu nepodaří k potřebným informacím dostat. Vznesu proto několik rejpavých otázek.

Petr je ale na otázky tohoto typu zvyklý, a tak všechny moje dotazy zodpoví. Co mi ale neřekne a ani říct nemůže, jestli se to podaří mně.

No co se dá dělat, však ono se uvidí. Rezignovaně pokývnu hlavou.

Následující den už jdeme na věc. Dostáváme první úkol. Máme nalézt své výchozí místo v reálném světě, odkud se budeme vydávat na tzv. šamanské cesty.

Od začátku mám jasno. Bude to moje oblíbené místo, které mám vyzkoušeno z „alfy“. Je to krásná písečná pláž a hučící oceán. Jako bych se tam viděla!

Zazní první bubnování a já se chystám na svou oblíbenou pláž. Jenže! Místo pláže se objeví něco jiného. Je to mohutný strom, resp. jeho kořenový systém.

V první chvíli se ve mně všechno vzepře – „Tak to teda ne! Přece nebudu někde metr pod zemí!“ Ovšem, dřív než se stačím rozčílit, jsem zase někde jinde. Ocitám se sice na své oblíbené pláži a dívám se na moře, ale záda mám krytá kořeny onoho mohutného stromu. Za mými zády je totiž jakýsi převis, a tak jsou kořeny stromu obnaženy a dávají mi tak nádherný pocit bezpečí. Teď vím, že tohle místo je to správné. Tady mám být.

Jako další úkol se máme dostat se do tzv. spodního světa a nalézt v něm svého spojence, své silové zvíře.

Zazní bubnování a my se opět hroužíme. Jsem zvědavá, jak se mi bude dařit.

No jak by se asi dařilo? Nemusím se nikam pracně prokopávat, ani se jakýmkoli způsobem namáhat. Náhle se písek pode mnou začne propadávat do jakési štoly, a tak se do ní propadám i já. Než se stačím vylekat, už jsem dole.

První úkol jsem zvládla, aniž bych musela hnout prstem. A teď ještě musím objevit svoje silové zvíře.

I tento úkol zvládnu bez jakékoli námahy. Okamžitě se objeví obrovský lev. Je to lev, který se mi asi před rokem náhle objevil při jedné meditaci: Ovšem tehdy jsem si s ním víceméně nevěděla rady. Teď je tady a tře se mi mohutnou hlavou o bok. Pro jistotu se jej ptám, zda-li je mým silovým zvířetem. Odpověď přitom ale znám. Vím, že tento lev je opravdu můj spojenec!

Začneme si spolu povídat. Lev mi vyčte, že jsem s ním v uplynulých měsících neudržovala kontakt a nestarala se o něj.

Snažím se mu vysvětlit svou složitou životní situaci, jíž jsem procházela i to, že na nějakého pofidérního lva jsem fakt neměla jedinou myšlenku.

Trochu si tohle téma spolu prodiskutujeme. Můj lev totiž nechápe, proč používám slova pofidérní.

Ovšem já vím svoje.Když se mi tehdy před časem lev sám od sebe zčistajasna objevil, brala jsem to jenom jako výplod mého mozku.

A už zní závěrečné bubnování, coby pokyn k návratu do reality, tzv. středního světa.

Po každé šamanské cestě vždy proběhne „kolečko“, kdy se máme s ostatními podělit o svoje dojmy. Stejně jako na jiných seminářích i dnes mám problém. Připadá mi blbé povídat o něčem, co se odehrálo jenom v mých představách. Co když jsem si všechno vymyslela? Takto se můj velký skeptik, jedna z mých podosobností, opět hlásí o slovo.

Ještě že nemám moc času na přemýšlení. Jdeme na další pouť.

Tentokrát se máme opět vydat do spodního světa a nechat se jím provést svým silovým zvířetem. Nebo-li máme poznat blíže jak spodní svět, tak i svého spojence.

Nejdřív ze všeho se svého lva ptám, proč zrovna on je mým spojencem.

Lev mi odpoví: „Jsem silný, sebejistý a neznám strach. Tohle jsou vlastnosti, které potřebuješ rozvinout. A já ti v tom pomůžu.“

Chvíli nad jeho slovy přemítám a pak mě něco napadne.

„Máš pravdu, tohle bych se asi potřebovala naučit. Ale pokud vím, jsi líný a necháš se obsluhovat lvicemi. Mám se snad naučit zrovna tomuhle?“

„Ode mě se máš naučit něčemu jinému. A sice naučit se přijímat to, co ti patří. Přijímat pozornost, lásku, dary, aniž by ses u toho cítila nepříjemně. Přijímat vše s klidem a jistotou a přesvědčením, že právě toto si zasloužíš.“

Jako by mi na hlavě přistálo razítko. Tohle je důkaz o pravdivosti toho, co se tu odehrává. Tohle jsem si nevymyslela. Na tohle bych totiž nepřišla!

Prosím lva, aby mě provedl spodním světem. Sednu si mu na hřbet a on se se mnou rozběhne. Náhle si připadám jako na vyhlídkové jízdě.

Zastavujeme u mohutného stromu.

Lev mi řekne: „Z tohoto stromu si vezmi příklad.“

„Prosím tě a jaký?“ – nechápu.

„Vidíš jak funguje? Přijímá vše, co mu příroda poskytuje a má z toho užitek.“

„Nerozumím. Vysvětli mi to trochu blíž.“ – prosím lva o vysvětlení..

„Je pevně ukotvený, nic ho nerozhází.“

„Jasně že je ukotvený. Přece má kořeny, ne?“

„Ano. I ty buď pevně ukotvená. Ať se děje cokoli.“

„Jemu se to roste, když se mu nic neděje!“ – namítnu.

„A co vítr, bouřky, nebo naopak sucho? Odmítá to?“

„Jasně že ne. Ani nemůže… Ale on nemá vědomí, rozum, svou svobodnou vůli, takže mu nic jiného nezbývá.“

„A myslíš, že tvůj rozum, svobodná vůle a vše ostatní ti pomáhá? Nepomáhá. Jen ti to ubližuje. V tomhle případě se od tebe chce jediné – aby ses všemu poddala a přijala to.“

Mlčím. Něco na tom je.

Lev se se mnou rozběhne dál.

Zastavíme se u malého jezera.

„I tady se máš čemu přiučit.“

„A čemu?“

„Podívej se na tu klidnou vodní hladinu. Vidíš jak je klidná? Hoď tam kámen.“

Beru ze země kámen a házím jej do jezera. Okamžitě se hladina rozčeří. Od středu se rozeběhnou vlnky do všech stran.

„No a co?“ – opět nerozumím.

„Jestliže něco řekneš nebo uděláš, vyvolá to kolem tebe jisté čeření. Energetické. Když se podíváš na hladinu, vidíš, jak se po dopadu kamene rozčeřila. Ale po chvílí je už zase klidná. A teď tento příklad aplikuj na sebe. Jestliže tě potká něco nepříjemného, i když se v první chvíli rozrušíš, zase se pak rychle uklidni. Ano?“

V téhle chvíli zazní závěrečné bubnování a my se vracíme do reálného světa.

Poté, co mezi námi oběhne kolečko, kdy se podělíme o své zážitky, máme rozchod na oběd.

Po obědě Petr žádá nějakého dobrovolníka.

Dřív než si to stačím rozmyslet, vyletí mi ruka nad hlavu a já se jako dobrovolník nabízím. Jsem zvědavá, co se bude dít. Zdaleka netuším, jak jsem si naběhla.

Je mi řečeno, abych si vzala svůj kámen (ten jsme si měli s sebou přinést, aniž bychom znali důvod) a položila jej před sebe. Nyní si mám představit nějaký problém, který bych potřebovala vyřešit. Ten problém mám nahlas oznámit.

Chvíli přemýšlím, a pak jej řeknu. Petr jej zapíše.

Nyní mám k vyřešení problému zformulovat příslušnou otázku. I tu si Petr zapíše.

A nyní to nejdůležitější. Mám se totiž dívat na kámen a hledat odpověď právě na něm.

„Jak mám hledat odpověď?" – nechápavě se ptám.

„Objev na kameni nějaký obraz, který ti v řešení problému napomůže.“

„Počkej! Já mám řešit problém? A co budeš dělat ty?“ – nevěřícně se na Petra podívám.

„Já tě povedu. To je přece tvůj problém, tak si jej vyřeš ty. Já ti budu pomáhat.“

V téhle chvíli mi dochází, že moje role coby dobrovolníka bude pořádně náročná a začnu si v duchu nadávat, že jsem se k ní nabídla.

Ale moc času na přemýšlení nemám. Ostatní čekají, jak se k této situaci postavím, resp. jak se úkolu zhostím.

Petr mi ještě jednou přečte otázku. Sedám si na zem. S obličejem skoro na kameni se snažím na něm něco objevit. Po dlouhé době objevím jedno řešení. Ovšem jedno řešení nestačí. Musím objevit ještě tři další. Ovšem ani pak moje trápení nekončí. Petr mi řekne, abych kámen otočila a našla čtyři další.

No to snad ne! Zpěčuji se, ale není mi to nic platné. Plazím se kolem kamene kolem dokola, až poskládám všechna další vysvětlení.

Mohutně si odfouknu. Jsem ráda, že jsem problém konečně vyřešila.

Rozzářím se. Ostatní mou „proměnu“ zaznamenají a hned ji okomentují. Prý se mám jít na sebe podívat do zrcadla, abych viděla, jak celá zářím.

Bráním se. Nechce se mi.

Ale vzhledem k tomu, že jedna stěna je celá pokryta zrcadly, nakonec mi nezbude než se jít do zrcadla podívat. Kouknu se a pak honem zpět.

Ale i během té chvilky jsem to viděla – ano, jsem tak rozzářená, jako jsem už dlouho nebyla.

Petr vysvětluje, že tahle technika je jakési Oglalovské orákulum a ptá se nás, jestli víme, jaký je jeho význam.

Nevíme.

Dozvíme se, že význam je v tom, že snažíme-li se vyřešit svůj problém pomocí obrazů na kameni, používáme tak vlastně pravou hemisféru, tudíž rozvíjíme svou intuici.

 

V neděli se učíme další. Máme za úkol dostat se do tzv. horního světa a tam se setkat s naším duchovním učitelem.

Zazní bubnování a my se do sebe zase hroužíme.

Stejně jako jsem byla zvědavá na to, jak se dostanu do spodního světa, stejně tak jsem zvědavá, jak se dostanu do světa horního.

Ale i tentokrát vše proběhne hladce. Přiletí ke mně ohromná žlutavá průhledná bublina, otevřou se v ní dveře a já do ní i nastoupím. Můj lev mi jde v patách.

Bublina s námi vzletí nahoru. Zarazíme se u přechodu mezi středním a horním světem, pronikneme jím a ocitáme se v horním světě.

Dveře se otevřou a my vystoupíme. Poprosím lva, aby mě dovedl k mému duchovnímu učiteli.

Posadím se mu na hřbet a lev se se mnou rozběhne. Náhle začne obíhat kruh. Velký kruh.

Nechápu oč jde.

Vzápětí mi to dojde. Ze země uprostřed kruhu se začne vynořovat jakási postava.

Lev se zastaví a já mohu sestoupit.

Dívám se na postavu se zvědavostí, kdože to asi bude.

Ve chvíli, kdy se postava vztyčí v celé své velkosti, s úctou před ní padám na kolena.

Pokyne mi, abych vstala a vyzve mě, abych se posadila proti ní. Respektive pro němu. Můj duchovní učitel je totiž jakýsi Indián, oblečený do zvláštního roucha. Vyzařuje z něj jak autorita, tak moudrost a laskavost.

Prohodíme spolu pár vět a už jsme zase změnou rytmu bubnů vyzváni, abychom se vrátili zpět do reality.

Při další šamanské cestě se máme znovu setkat se svým učitelem a položit mu dvě otázky.

Zpočátku jde všechno ráz na ráz. Nastoupím do bubliny i se svým lvem, jenže pak se objeví problém. Ve chvíli, kdy se bublina vznese nahoru, zjeví se jakási strach nahánějící temná postava v kápi, která nám v další cestě brání.

Začnu se rozčilovat. Tohle jsou přece moje myšlenky, moje představy, jak je tedy možné, že se mi do nich plete něco, co nejsem schopna ovlivnit? Jak to, že tu postavu nejsem schopná odstranit?

Moje rozčilení mi není nic platné, postava je tu stále.

Požádám tedy svého lva, aby ji zahnal pryč.

Lev se postaví do bojovného postoje a královsky zařve. Teprve teď nám postava přestane bránit a my můžeme projít do horního světa.

Znovu se setkávám se svým učitelem. Položím mu své otázky, on mi na ně odpoví. Doposud jsem byla jen vesmírným kreativním kanálem, což jsem završila knižním vydáním první knihy, a nyní mám být navíc vesmírným energetickým kanálem.

„A jak to mám udělat?“ – ptám se.

„Rozhodni se, že to chceš a otevři se tomu, co pak bude následovat.

„A co mám udělat s onou temnou postavou v kápi, která na mě čeká dole?“ – ptám se.

„Sama se musíš rozhodnout jaký postoj k ní zaujmeš. Máš dvě možnosti. Můžeš ji odmítnout a pak ti ublížit nemůže. Anebo se můžeš bát.“

Tak jo, tohle je mi jasné. Odmítnu ji.

Rozloučím se. Ze všeho nejdřív činím rozhodnutí, že té osobě nedovolím, aby mi ublížila. Pak nastupuji do žluté bubliny a bez problémů se dostanu zpět do středního světa.

Když se o tomto úkazu podělím s ostatními, Petr mi řekne, že jsem dostala první lekci, jak si poradím se svou vnitřní silou a energií.

Jasně. Přesně takhle to je!

Domů odcházím s hlavou plnou otazníků. Co mi z téhle akce vyplynulo? ... Jak se ono nové promítne v mém životě? ... Byla to všechno fikce nebo realita? …

Nakonec to nechávám plavat. Vím totiž, že tohle se hlavou vymyslet nedá.  Musím počkat, až co život  přinese.

Obsah knihy XI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.