14. Nové zaměstnání

Jsem doma, zrovna jsem se vrátila z chaty. Na to, že je polovina října, dnešní den byl nádherný slunný, takže jsem se mohla vyhřívat na lehátku. Škoda, že všechno krásné někdy končí, odpoledne si musím sbalit ruksak a vydat se na zpáteční cestu.

Doma si sedám k počítači a s puštěnou příjemnou relaxační hudbou rekapituluji uplynulý den i ty předešlé.

Do toho zazní známá otázka: „Tak co, jak je?“

„Mám v sobě zmatek.“

„Co se děje?“

„Souvisí to s mou prací. Ale to je na dlouhé povídání….“

„Jen se do toho dej.“ – jsem pobídnutá k vyprávění.

„Tak jo. V poslední době jsem naprosto pravidelně procházela nabídky práce jak v novinách, tak na netu. A na rozdíl od loňského roku nyní u toho netrpím. Naopak činím tak se zvědavostí. Je neuvěřitelné, co s námi dokáže natropit psychika. Nechápu, proč jsem loni k této činnosti přistupovala jenom s velkým sebezapřením. Proč tomu tak bylo, když jsem byla bez práce, tudíž motivace měla být podstatně silnější než dnes? Protože teď práci mám. Sice jenom na poloviční úvazek, ale pracuji. A přesto se vrhám na net a odpovídám na inzeráty ostošest. Podívám-li se na frekvenci odesílaných mailů teď a před rokem, není co srovnávat. Teď jsem podstatně aktivnější. Jakmile objevím trochu ucházející zaměstnání, bez rozmýšlení tam odešlu svoje CV i s motivačním dopisem. Většinou odesílám najednou 5-6 mailů zároveň.

Zrovna tuhle. Odeslala jsem hned 8 mailů, pečlivě si je zapsala, abych měla přehled a neposlala snad náhodou na tutéž pozici ještě jeden mail. A pak už jsem to nechala plavat.

O pár dní později mi zazvonil mobil.

Paní na druhém konci drátu se představí a ptá se mě, zda je ještě aktuální můj zájem o práci v jejich firmě.

Odvětím že ano, i když netuším, o jakou firmu se jedná. Za prvé jsem začátek rozhovoru včetně představení přeslechla, a pak posílala jsem tolik mailů, že nemám zdání, odkud tahle paní je.

Jsem překvapená, vzápětí totiž zazní pozvání na pohovor. Ještě štěstí, že se mě paní zeptá, zda vím, kde firma sídlí.

Prosím ji, aby mi adresu pro jistotu upřesnila. Teprve teď se dozvídám, o jakou firmu i pozici se jedná.

Jsme domluvené.

Pro jistotu se hned dívám na jejich firemní web, abych se věděla víc. Chci být alespoň trochu připravená.

Ale jak už to bývá, člověk nikdy neví. Samotný pohovor proběhne jen velmi krátce a pak jsem odvedena k počítači s tím, že mám vypracovat písemný test.

Hned se do toho dávám. Ačkoli jsem zdatný uživatel Officů, teď mi dělá potíže soustředit se na zadaný úkol. Asi za hodinu mám hotovo. Odešlu vše na příslušnou e-mailovou adresu a jdu domů. Při odchodu mi je řečeno, že do dvou dnů mi dají vědět.

Okamžitě celou záležitost pouštím z hlavy a večer odpovídám na další várku inzerátů.

Zaskočí mě, protože mi opravdu zavolají a řeknou, že jsem postoupila do dalšího kola. Mám se dostavit na další pohovor.

Tak jo. Znovu se doma dívám na jejich webovky, abych byla v obraze. Dopředu si ale nic nepřipravuji, je mi jasné, že stejně neodhadnu, na co se mě budou ptát.

A taky jo. Hned první otázka mi vyrazí dech. Ale poté už se rozhovor rozběhne velmi rychle.

Vzhledem k tomu, že vím, jaký bývá na každý inzerát nápor uchazečů, nijak se nevzrušuji tím, jak zapůsobím, jak odpovím. Náš rozhovor vnímám jako další z mnoha zkušeností, kterými si mám projít a které se mi určitě někdy budou hodit.

Ředitel a majitel firmy se mnou hovořící mě seznámí s fakty, která jej na mém životopise a na mně osobně zaujala. Potěší mě to a čekám, jak se bude celá záležitost vyvíjet dál.

Hovor v pohodě pokračuje dál. Ze začátku mi bylo řečeno, že budu-li vybrána, bylo by ode mě žádoucí, kdybych mohla nastoupit už od příštího pondělka zatím na poloviční úvazek a jakmile bych v nemocnici skončila, tady bych nastoupila na úvazek celý. A čím dřív tím líp. Nejlépe už od 1.listopadu, což je za 2 týdny.

Jaké je ale moje překvapení o chvíli později, kdy během rozhovoru náhle dochází ke zvratu. Ředitel mi říká, že už se vlastně rozhodl a že pakliže souhlasím, mám práci u jeho firmy jistou. Vše teď záleží jenom na mně.

Zalapám po dechu. Ježíšmarjá, on mě přijme! S tím jsem vůbec nepočítala! V rychlosti mi proběhne hlavou všechno možné, včetně myšlenky, že bych potřebovala nějaký čas na rozmyšlenou. Ale pak si řeknu – Neblázni holka, co by sis chtěla rozmýšlet? Pořád toužíš po zaměstnání na plný úvazek v nějaké normální firmě a tady se ti ta možnost nabízí. Co teda chceš?

Doufám, že moje odmlčení netrvalo moc dlouho. Přikývnu, že jsem pro.

Ředitel ještě dodá pár upřesňujících a hlavně organizačních informací ohledně pondělka a jdu domů.

Venku hned volám Helu a vyklopím ji tu novinku.

Hela nevěří vlastním uším. Ví, jak laxně jsem k tomuto pohovoru přistupovala. Proto má ohromnou radost. Mám pocit, že se snad raduje víc než já sama.

Celou cestu domů se z toho překvapení nemůžu vzpamatovat. Je mi jasné, že hned zítra musím v práci novinku oznámit. A na to se teda vůbec netěším

Druhý den s jistou nervozitou oznamuji novinu své nadřízené. Copak tady to proběhne v pohodě. Horší už to bude s primářkou. Hlavně nevím, kdy se mi ji podaří dostihnout.

Podaří se hned další den. Nakonec vše dopadlo dobře. Očekávala jsem horší průběh. Dá se říct, že jsme se domluvily. Dám klasickou výpověď a pokud se jim podaří někoho sehnat a já jej zaučím, můžu odejít dohodou.

„Takže takhle to celé bylo. No a teď mám v sobě ohromný rozpor.“

„Proč?“

„Na jednu se mi neuvěřitelně ulevilo, že mám konečně práci na plný úvazek, takovou práci, která se mi jeví jako velmi zajímavá, ale na druhou stranu si dělám starosti.“

„Jaké starosti si děláš?“

„Protože mám teď rozjednaná nějaká lékařská vyšetření, na která potřebuji jít, ovšem nastoupím-li do nové firmy, nemůžu hned začít lítat po doktorech. To by se mnou rychle vypoklonkovali. Stejně je to pech. Celé roky k doktorovi nejdu a v okamžiku, kdy se konečně rozhodnu pro nějaká vyšetření, začínám v novém zaměstnání.“

„Nedělej si starosti. Zbav se svých strachů, co a jak bude, a věř, že všechno dopadne dobře.“

„A co když ne?“

„Proč ty pochybnosti? Proč ten strach?“

„Mám pocit, že musím všechno vyřešit svými vlastními silami. Že je to jenom na mně.“

„A je to jenom na tobě?“

„Já vím, že ne. Ale ten strach je moc velký. A nevím co s tím.“

„Ty tvoje strachy! Víš, jak moc ti ubližují?“

„Vím. Jenže nevím, co s nimi.“

„Opravdu nevíš?“

„Ne.“

„Opravdu ne?“

........ Zamyslím se.

„Já vím, stačí vše odevzdat do vyšších rukou s vírou a důvěrou, že se vše vyřeší jak se vyřešit má, a buď mě samotnou napadne nějaké řešení, já jej realizuji a vyjde to. Nebo se to všechno nějak poskládá a vyřeší a dopadne to dobře. Je to takhle nějak?“

„Přesně tak. Víš, že se máš nechat vést Bohem. Jestliže se mu poddáš, pak tě Bůh opravdu povede. A vše se vyřeší, aniž bys musela složitě něco vymýšlet. Už mnohokrát ses přesvědčila, že se stačí uvolnit a jenom se nechat vést.“

„Tobě se to řekne. Ale to „jenom“ je pořádně náročné. Jsem zvyklá o všem si rozhodovat sama.“

„Tak si odvykni.“ – zazní známá odpověď.

„No jo, já vím.“ – jasně že to vím. Jen jsem na to zase pozapomněla.

„Tak jo, děkuji. Já se teda o to pokusím.“ – ukončuji dnešní rozhovor a jdu si pustit televizi. Mají dávat další díl seriálu o nemocích.

„Jen jdi. Jsou tam velmi cenné informace. Pokus se z nich vytěžit maximum.“

Už je to třetí den, co chodím odpoledne do nového zaměstnání na druhou půlku úvazku. Mám teď docela fofr. V nemocnici zaučuji paní, která by po mě měla nastoupit, a pak honem letím do druhého zaměstnání, kde zase já jsem ta, která se zaučuje.

V novém místě je to náročné. Jsem pořádně urvaná. Ale kdyby jenom to. Začíná mi být zle. Nejsem schopná identifikovat, co se se mnou vlastně děje, ale najednou nemůžu vydržet sedět na jednom místě. Potřebovala bych se trochu proběhnout, protáhnout, ale je tu tak malý prostor, že není kde. Je mi zle, mám pocit, že snad omdlím. Vůbec nevím, co si počít. Po prvé v životě zažívám cosi jako klaustrofobii. Já se tu snad udusím! Snažím se svou narůstající paniku uklidnit. Přece nezkolabuji!

Upřeně zírám na monitor a snažím se soustředit na práci, kterou mám udělat. Jenže jediné, co vnímám, je to, že potřebuji ven na vzduch. Kamkoli, hlavně ven z tohohle prostředí. Každou chvíli koukám na hodinky s nadějí, že už bude konec pracovní doby a já budu moct vyrazit ven z kanceláře. Jen s největším vypětím překonám poslední hodinu a pak rychlostí blesku vybíhám na ulici. Tady se teprve zhluboka nadýchnu a začínám se trochu zotavovat.

Zazvoní mi mobil. Hela mi volá a navrhuji mi, abych se pro ni zastavila v práci. Půjdeme si někam sednout.

Tak jo. Místo domů zamířím za ní do práce. V recepci se posadím a čekám. Jenže se mi zase začíná dělat zle. Mám pocit, že sebou každou chvíli seknu.

Hela přichází za chvíli. Zhrozí se, když mě vidí. Ptá se, co se děje. Říkám jí, že je mi na omdlení a mám pocit, že snad vůbec nevstanu.

Chvilku se dohadujeme, zda má smysl si jít někam sednout, nebo je lepší jít rovnou domů si lehnout. Nakonec se shodneme na tom, že než ležení je lepší jít si někam sednout a trochu si popovídat.

Zakotvíme v blízké pizzerii. Jen si sedneme, začnu Hele vyprávět horor, který se dnes v práci odehrál. Rupnou mi nervy a začnu brečet. Cítím se v patové situaci. Mám novou práci, ale jak se zdá, prostředí je pro mě absolutně nevyhovující. Takový stav jsem v životě nezažila.

Chrlím všechny myšlenky, pocity na Helu, jedno po druhém. Včetně toho, že jsem totálně bez energie. Nevím, proč se tak děsně cítím, ale je to fakt hrůza

Hela vysvětluje, že za vším jsou nervy. Má pravdu. Jak ten největší stres, že se neuživím, pominul, asi se teď všechno vyvalilo ven…a je tu náběh na zkolabování. Ostatně takhle přece člověk funguje. Sakra!

Naštěstí poté, co Hela celou záležitost rozebere, trochu se mi uleví. Pomáhá mi, že volí ta správná slova, cítím, jak ten největší tlak a stres pozvolna odplouvá.

Hela má návrh, sebereme se a půjdeme ke mně, a ona že mi dá reiki.

Až mi vletí slzy do očí, jakou mi to udělalo radost.

Doma si lehnu na gauč, Hela nade mě dá ruce. Cítím, jak je má rozhicované. Ulevuje se mi.

Najednou nechápu, proč jsem tak šílela, když vlastně o nic nejde.

Hela mi radí, abych si pomocí reiki ošetřila celou kancelář a všechno ostatní, že mi to tam pak nebude vadit. Dobrý nápad.

Ještě chvíli si popovídáme. Obě si potvrzujeme, jak moc nám na sobě záleží, jak se máme rády. A že to nejsou planá slova. Obě to tak cítíme. Je mi krásně.

Je mi jasné, že reiki od Hely je ta nejčistší energie, jakou můžu od nějakého člověka dostat. Jo, je to tak. Hela říká, že jí to taky pomohlo a pozitivně nabilo. Doufám, že nám to oběma vydrží.