6. Autority

Dnes jsem se po dlouhé době přinutila, abych si sedla a meditovala. Jsem teď stále rozlítaná a hlavně mám rozlítané myšlenky.

Sedám si do křesla, pouštím si meditační CD a snažím se trochu uklidnit. Po krátké době mi dochází trpělivost a chci vstát.

Vtom se ozve: „Vydrž, nevzdávej to.“

„Jenže já se nemůžu soustředit. Pořád jsem myšlenkami jinde. Připadá mi, že tohle vysedávání je pro mě ztrátou času.“

„Ale není. To si myslíš jenom ty.“

„Dobře, tak není. Ale proč tu mám sedět, když se stejně nic neděje?“

„A teď se nic neděje?“

„No dobře, tak asi děje. Ale na mě je to málo.“

„Co bys chtěla?“

„Prožít si něco pěkného.“

„Na to teď není vhodná doba.“

„A na co je vhodná doba?“

„Abys zase něco napsala.“

„Jenže tuhle jsem to zkoušela a po několika větách jsem zase skončila, protože naše komunikace zamrzla na mrtvém bodě.“

„A proč si myslíš, že tomu tak bylo?“

„Nevím. Přišlo mi, že si všechno vymýšlím. Nemělo to spád. Bylo to takové o ničem.“

„Ale jenom proto, že nejsi schopná vydržet u počítače delší dobu. Pořád bys někde pobíhala.“

„Třeba máš pravdu… Tak dobře, teď jsem tu a pokud bude co, budu tedy zapisovat. Ano?“

„Ano. Zrekapituluj si to, čím teď procházíš.“

„No a to je ten důvod, proč se mi nechce nic psát. Mám v sobě neuvěřitelný zmatek. Vůbec si totiž nevím rady s tím, co mi život přináší. Neorientuji se.“

„A proč se neorientuješ?“

„To je přece jasné, ne? Všechno začalo tak pěkně, konečně někdo zareagoval na můj mail, co se týká zaměstnání. Přišla okamžitá odezva a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem byla zaměstnaná. Mohla bych být ráda, jenže nejsem. Zaměstnaná sice jsem, ale za tak nevýhodných podmínek, že mi peníze prostě nestačí.“

„A v čem jsou tak nevýhodné?“

„Práce je na poloviční úvazek. Což by sice bylo fajn, protože mi tak alespoň zbývá prostor na psaní, respektive na úpravy dalších knih, ale ten plat mě neuživí. A já jsem sama. Takže to musím nějak řešit.“

„Tohle jsi přece věděla už v okamžiku, kdy jsi práci přijímala, ne?“

„To sice ano, jenže se mluvilo o možnosti, že budu mít ještě druhou polovinu úvazku, čímž by plat byl přece jenom přijatelnější. Jenže ta možnost se rozplynula jako pára nad hrncem, a proto si dělám starosti.“

„A proč si je děláš? Přece všechny okolnosti, za jakých ses k této práci dostala, hovoří snad za vše, že to náhoda nebyla? A když ne náhoda, tak přesně tuto práci jsi měla přijmout a zde pracovat. Pakliže na tuto záležitost pohlédneš z tohoto úhlu pohledu, musí ti být jasné, že se prostě bát nemáš. Přece nebudeš vehnaná někam, co bys nebyla schopná zvládnout.“

„No jo, takhle jsem to vnímala zpočátku taky. Jenže teď už ne.“

„A proč ne?“

„Protože jsem si myslela, že díky prostředí, v němž pracuji, se vyrovnám s několika problémy, které jsem doposud nebyla schopná vyřešit. Ať co se týká vztahu k lékařům, nebo co se týká vyrovnání s minulostí, tím myslím smrt mojí sestry, a kdo ví co dalšího. Ale nic se neřeší. Místo toho, abych si názor na lékaře vylepšila, naopak se utvrzuji v tom, co si o nich celou dobu myslím.“

„A co si myslíš?“

„Opravdu se mi nechce takhle veřejně to prezentovat“ – ošívám se.

„Jen se svěř. Ono to nebude nic tak světoborného, co bys světu nemohla sdělit.“

„Dobře. Myslím si o nich, že stejně jako jsou obecně lidé kvalitní a nekvalitní, toto pravidlo platí i pro lékaře. Jenže u téhle profese mi připadá, že je to docela průšvih. Protože jejich nekvalita má daleko větší důsledky než v jakékoli jiné profesi.“

„To jsi opravdu neřekla nic nového pod sluncem. A co dalšího ti dělá starosti?“

„Přece to, že jsem zatím vůbec nic nevyřešila. Jen jsem se ocitla tváří v tvář člověku, který se ke mně chová tak, jak si to snad v životě ke mně nedovolil. A to mě teda míchá. A vůbec nechápu, co mi má tato situace říct. Protože by pro to přece měl být nějaký důvod. Ne?“

„Jistě že je. A na tobě je, abys jej objevila a podle toho pak k této situaci zaujala správný postoj.“

„Jenže to já právě nevím!“

„Tak se pokus zamyslet nad tím, jaký máš vztah k autoritám.“

„Autority jako takové nesnáším. Nechci se podřizovat nikomu a ničemu. O všem si ráda rozhoduji sama.“ – vypadne ze mě procítěně.

„To už jsme si všimli. Nerada se podřizuješ i vyššímu řádu, viď?“

„Máš pravdu. Jenže si myslím, že jsem v tomto směru už hodně změkla. Ne?“

„Ano, ale jenom trochu. Jak se vypořádáváš s autoritami kolem tebe?“

„Štvou mě. Z principu mě štvou. Proč mi má kdo diktovat, co mám a nemám dělat? Sama to vím nejlíp!“

„A nemyslíš si, že v zaměstnání autority respektovat musíš? Tam je přece jiná situace, ne?“

„Já ti teda něco řeknu. Pokud se jedná o člověka, kterého můžu z jakéhokoli pohledu respektovat, pak mi nedělá potíže uznat jej i jako autoritu. Ale pokud mi ten člověk nedosahuje ani po kotníky, tak jej nemůžu respektovat ani jako člověka, natož jako autoritu. Proto nechápu, proč jsem se teď s takovým člověkem dostala do kontaktu. Proč zrovna on mi má být autoritou, když vím, co je zač.“

„Aby si ses naučila trochy diplomacie. Dřív bys takovou situaci nezvládla a bouchla bys. Je to pravda?“

„Je. Až jsem se divila, že jsem zůstala v klidu. Jenže později mi všechno začalo docházet a sama sobě jsem si kladla otázku, zda vůbec mám zapotřebí, aby se ke mně někdo takhle choval. A v podstatě jsem se rozhodla, že odtamtud odejdu. Přišlo mi, že problémy tu stejně žádné neřeším, takže nemá smysl dál zůstávat. I s ohledem na ty finance. Tím pádem se opět vracím na začátek – proč jsem měla do takového zaměstnání vůbec nastoupit? No proč?“ – chci se konečně dozvědět, jak to se mnou je a co se ode mě očekává.“

„Ty vůbec nevíš, co všechno si tam máš uvědomit a zpracovat. Proč hned utíkáš?“

„Přece jsem to řekla jasně, ne?“

„Řekla. Znovu ti ale opakuji, že jsi teprve na začátku. A tato situace, kterou jsi popsala, tě má naučit tomu, abys uměla vycházet s lidmi. Se všemi lidmi. A s autoritami obzvlášť. Jak jsi řekla, pokud toho člověka uznáváš, nedělá ti problém jej ctít jako autoritu. Ale běda, pokud se ti ten člověk nezdá dostatečně kvalitní. Pak máš problém.“

„S tím by měl přece problém každý, ne?“

„Už zase se porovnáváš s ostatními?“

„Jasně. Protože si myslím, že takhle by uvažoval úplně každý. Proč zrovna já mám tohle řešit?“

„Protože ty řešíš problém – pýchy, nepokory, uznání autority.“

„Ježíšmarjá, už zase pýcha a nepokora?“

„Jistě, přesně tohle jsou tvoje úkoly, které musíš zvládnout.“

„A nemyslíš si, že potřebuji zvládnout důležitější věci? Jako například svoje nemoci. Partnerství. Dobré zaměstnání. Proč se mám stále obírat nějakou pýchou a nepokorou?... A kromě toho si myslím, že jsem v tomhle směru přece jenom trochu pokročila. Ne?“

„Už zase by sis chtěla určovat, co je pro tebe důležité a co ne! A co už jsi zvládla a jak jsi to zvládla! I tohle hovoří o tvé nepokoře. Uvědom si, že máš v sobě stále stejný postoj – ty si budeš rozhodovat o svém životě.“

„To je přece samozřejmé. Už jsme o tom mluvili. Mám přece svou svobodnou vůli a volbu a taky zodpovědnost. Sama si budu určovat, jak bude můj život probíhat. A nikdo mi do toho mluvit nebude!“ - naštvu se.

„To byla pokorná řeč! Teď ses teda předvedla.“

...... Zarazím se a taky se zastydím. Najednou mi všechno dojde. Je to pravda, v tomhle směru jsem se opravdu nezměnila. Pořád si stojím za svým, že si o svém životě budu rozhodovat jenom já sama. A nikdo jiný. Tenhle postoj mám hluboko zažraný pod kůži, a jak se zdá, nejsem schopná a možná ani ochotná se jej zbavit.

„Teď jsi řekla pravdu. Nejsi ochotná se jej zbavit. V tom je kámen úrazu.“

„Promiň mi to, ale jak je možné, že všichni lidi kolem mě si o všem rozhodují sami a prochází jim to, zatímco já to musím řešit? Vysvětli mi to prosím.“

„A neslyšela jsi o tom, že každý člověk řeší ve svém životě úkoly, které řešit má?“

„Slyšela. Ale tohle přece neřeším jenom já. Jediná na světě.“

„Jistě že ne. Ty jsi ale tak zahleděná do svých problémů, že si ani nevšimneš, že stejný problém řeší i někdo jiný.“

„Že by? …No, tak jo. Tak to řeší i někdo jiný. A co s tím můžu udělat, pakliže to v sobě mám takhle nastavené?“

„Ty nevíš?“

„Ne. Je mi divné, že ač na to každou chvíli narážíme, přesto se mi s tím nedaří něco udělat… Teď bych se ale vrátila k tomu, o čem jsme už mluvili. Připadá mi, že mám teď urgentnější problémy, které musím řešit než ten, zda si o svém životě mám a nemám/můžu a nemůžu rozhodovat sama.“

„Jen ty si myslíš, že jsou urgentnější. Tohle ti nepřísluší.“

„To snad nemyslíš vážně! Že si ani nemůžu rozhodnout o tom, čemu se mám věnovat prioritně?!“

„Uvědom si jednu věc. Samozřejmě že můžeš. Ale pokud je prioritou číslo jedna něco jiného, než bys chtěla ty, co myslíš, jak to asi skončí?“

„Asi že budu plýtvat svou energií a stejně to nevyřeším. Že jo?“

„Přesně tak.“

„Hmm. A co se teda ode mě chce?“

„Abys s touto situací přestala bojovat, respektive abys před ní neutíkala. Před svými problémy utéct nemůžeš. I kdybys z jedné situace utekla, dostaneš se do druhé, kde budeš řešit to samé. V jiném zaměstnání, při jiné příležitosti. Dokud nevyřešíš, co vyřešit máš, neutečeš nikam.“

„No, to je teda pěkné. A co se mnou teď bude? Jak se tato pro mě neřešitelná situace vyřeší?“

„Ty nevíš? Opravdu se mě na to ptáš?“

„Teď mě napadlo jediné. Přestat si dělat starosti a věřit, že všechno dobře dopadne. Je to tak?“

„Ano. Tohle je jediný a správný přístup. Uklidni se a poddej se mému vedení. Uvidíš, jak se situace vyvine.“

„Tak jo, díky.“

Obsah knihy XI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.