19. Pozemský lunapark

V posledních dnech se mi stále honí hlavou informace, které jsem tuhle obdržela. Informace týkající se reinkarnace a karmy. V souvislosti s nimi mi dochází následující. Moc dobře si pamatuji, jak mi trvalo dlouho, než jsem přijala za své nový náhled týkající se reinkarnací, karmy. Jak dlouho mi trvalo, než jsem se ve všem tom novém orientovala a než jsem se s tím ztotožnila. A teď bych to vše měla zase opustit? ...No jo, to je pravda. Ale pravda je taky to, že lpět na čemkoli se nemá. Na ničem. Takže proč bych měla lpět zrovna na této teorii, když nikdo nikdy nemůže dokázat, že zrovna tato je platná?

Jednou večer sedím u počítače a dumám právě nad tímto problémem. Ve chvíli, kdy se připojím ke Skypu, vidím, že Petr je on-line, a tak mu hned volám. Předhodím pár nejžhavějších otázek, které mi pořád šrotují v hlavě. Rozvine se mezi námi debata.

Petr mi vysvětluje svůj názor na věc. Podle něj smrtí náš život nekončí, ale není to tak, že by se duše reinkarnovat musela, ale inkarnuje se jen pokud sama chce. Nebo-li záleží na jejím svobodném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že pobyt na Zemi ve fyzickém těle je pro duši jedinečná zkušenost, vždy se najde dost dobrovolníků, kteří chtějí tuto zkušenost prožít.

Jak tohle slyším okamžitě mi naskočí jistý vhled a začnu se smát.

Petr se ptá, cože mě rozesmálo.

Vyprávím mu to.

Jsem v bardu a tam je kdosi, kdo rozdává vstupenky do lunaparku na Zem.

Ten kdosi volá: „Kdo má zájem o lístky na kolotoč?"

Hned se objeví pár rukou, které se po vstupenkách sápají.

Vzápětí se ozve další nabídka: „Kdo má zájem o řetízkový kolotoč?"

I teď se najde dost zájemců, kteří si chtějí tuto atrakci vyzkoušet .

Situace se opakuje i v případě nabídky horské dráhy či obří horské dráhy.

Duše si vybírají podle toho, na co se která cítí a jak moc si chce užít.

V téhle chvíli mi dokonce přišla asociace se situací tady na zemi, kdy jistí jedinci tak dalece lační zvednout si hladinu adrenalinu v krvi, že se pouštějí do všelijakých adrenalinových sportů. Ovšem v jejich případě jde pouze o chvilkové povyražení, kdežto pokud jde o reinkarnaci na naší matičce Zemi, jde o celý život. A podle toho, na co se kdo cítí, naloží si příslušné úkoly, které pak bude muset ve svém životě řešit. A k příslušným úkolům si přidělí i vibrace data narození a vše, co s tím souvisí.

Tahle představa je mi moc příjemná. To je přece lepší než nějaká předurčenost, kterou jsem vyfasovala bez ohledu na to, zda se mi to líbilo nebo ne.

Ještě chvíli si s Petrem povídáme a posléze rozhovor ukončujeme.

V tom se najednou ozve hlas: „A nebyla snad o tomhle řeč po celou dobu, co se spolu bavíme?“

„Ano, byla. Jenže já to tak opravdu nebrala. Děsila mě ta předurčenost. Dobrovolnost jsem neviděla, a proto jsem nebyla schopná ji přijmout. Vždy jsem měla pocit, že tohle „trápení“ by si nikdo dobrovolně vybrat nemohl. A proto představa volně rozdávaných volňásků na pobyt na Zem mi připadá daleko realističtější a pro mě tím pádem přijatelnější. Proč bych se měla zlobit na to všechno, co tu musím prožívat, když jsem si to kdysi sama v touze po povyražení vybrala? A že se mi to teď nezdá jako povyražení, nýbrž jako trápení nejvyššího kalibru? To je jen úhel pohledu vyplývající z toho, že „tam nahoře“ jsem byla nehmotnou duší neschopná si představit, co život na Zemi v hmotném futrálu a v polaritě bude obnášet.“

„Máš pravdu. Vždy jde jen o úhel pohledu. A když už jsi pochopila, jak to ve skutečnosti je, budeš už ochotná přijímat život se vším co přináší?“

Chvíli se zamyslím, rekapituluji si všechna „trápení“, kterými jsem v posledních letech prošla a dosud procházím a pak opatrně odpovím: „Pokusím se.“

Na víc se v této chvíli nezmůžu. Snad až tuto pro mě „novou“ informaci v sobě nechám rozpustit a zažít, snad tehdy se mi podaří svůj postoj změnit. Snad…. Věřím…. Doufám…..

 

Od našeho rozhovoru uplynulo pár dní a já jdu opět na seminář. Tentokrát je to seminář o sebepoznání. Jsem zvědavá, jaké „nové“ temné stránky v sobě ještě objevím.

Seminář je pěkný, nenudím se ani chvilku. Každou chvíli se ve mně něco vzedme a já musím vystartovat na chodbu, abych se mohla vybrečet. Netušila jsem, co všechno je ve mně uloženo.

Meditace stíhá meditaci. Při jedné meditaci na mě vyskočí následující „objev“. Pro to, abych mohla provést změnu ve svém životě, musím si začít věřit. Tohle poznání mě rozbrečí. Jdeme se sesednout do skupinek a zde právě vymeditované společně probíráme. Teď jsem ve skupince s Danou. Dana klade otázky podle návodu, jež nám byl předem sdělený a já se na ně snažím odpovídat. V jedné chvíli se ale zaseknu. Odkudsi z hloubi mé duše totiž vytryskne odpověď, se kterou se mi nechce ven. Ale nakonec ji přiznat musím. A ta zní - Mám odhodit svou pýchu a nepokoru a začít konečně pracovat pro druhé. A prvním krokem je, že začnu přednášet o svém životě a o tom, co mě potkalo.

Dana se diví, proč se tomu tak vzpírám.

Vychrlím důvodů hned několik. Jedním z nich je strach z toho, že nebudu schopná před lidmi promluvit. Vím, jakou trémou odjakživa trpím. Pokud si povídám s jedním dvěma lidmi, nemám problém. Ale je-li jich víc, sotva promluvím.

Dana mi navrhuje: „A co kdybys to zkusila mezi námi alfáky? Tady by ses bát nemusela a viděla bys, jestli se to dá zvládnout nebo ne?“

Ne zrovna nadšeně přitakám. Představa promluvy před větším množstvím lidí, byť alfáků je pro mě nepřijatelná. Pořád jsou to pro mě neznámí lidé. Ale nakonec kývnu s tím, že se to zrealizuje někdy, možná za hodně dlouho.

Jak jsem překvapená, když mi Dana volá o několik dní později a dozvídám se termín, kdy bych měla svou premiéru zrealizovat.

Vyděsím se: „To je moc brzy! A já na to vůbec nejsem připravená.“

„Alespoň se nebudeš klepat dopředu.“– odpoví mi Dana.

No jo, má pravdu. Když už jsem jednou kývla, přece nebudu takový srab, abych z toho vycouvala. Navíc cítím, že bych do toho měla jít. Moc dobře si pamatuji, jak mi tuhle Petr s Irinou promlouvali do duše a jak jsem v té chvíli cítila, že mají pravdu. A souhlasila jsem tehdy, že s tím něco udělám. A teď ta příležitost přišla. Tak co vlastně řeším?

Přednáška se přiblížila neuvěřitelně rychle. Jak jsem byla pořád v jednom kole, neměla jsem čas se ani nervovat, ale ani připravit.

Nakonec vše proběhlo nad očekávání dobře. Nejdřív byla meditace. K mému úžasu se mi při ní zjevila máma, táta i sestra. Ani jeden z nich už nežije. Sice mi naskočily pochybnosti, zda jsem si své blízké nevymyslela, ale vzápětí jsem si uvědomila, že je to nesmysl. Přece jsem na ně neměla ani pomyšlení, tak proč bych to dělala? Navíc v okamžiku, kdy mě všichni ujišťují, že to zvládnu a máma mě bere kolem ramen, vletí mi slzy do očí. Ach jo, to by mi tak scházelo, abych se tu ještě rozbrečela.

Po meditaci dostávám slovo, a tak se pouštím do povídání.

Tréma je najednou ta tam a já můžu volně vyprávět.

Po přednášce se rozproudí diskuse, následuje pár otázek, a pak už je volná zábava.

Domů odcházím s příjemným pocitem, že jsem zase zvládla úplně něco nového. Hlavně jsem ráda, že jsem překonala svůj strach.

Obsah knihy XI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství Transformační terapie.