Cesta k jednotě

Kniha XIII - ÚVOD

 

Uplynulé období bylo snad to nejhorší, co jsem kdy zažila. A to jsem si myslela, že to nejhorší už mám za sebou. Opět jsem se musela vyrovnávat s mnoha náročnými situacemi.

 

Nikdy bych netušila, jak opouštění bytu, ve kterém jsem žila od narození, bude tak bolestné. Jistě tomu tak bylo i proto, že v bytě se mnou žila duše mého táty, který byl s bytem svázaný a nechtěl ho opustit. Stejně tak nechtěl opustit mě...

 

Dostávala jsem zabrat i po stránce zdravotní. Moje nemoci vygradovaly až tak, že nebýt šťastných „náhodných“ okolností, už tu nejsem. Ale jak víme, náhody nejsou...

 

Ačkoli jsem objevila a rozpustila spoustu dávných traumat, bylo mi čím dál hůř. Až mi došlo, že ve svém podvědomí musím mít nějaký „záškodnický“ program, který všechno moje úsilí hatí. Teprve když jsem pozornost upřela tímto směrem, bylo mi umožněno sáhnout do těch nejzazších hlubin mé duše, vlastně až do okamžiku zrodu mé duše. To, co jsem objevila, mělo pro mě zásadní význam. Díky tomu jsem přežila bez následků náročnou operaci a ještě náročnější období poté...

 

Náročné pro mě bylo vyrovnat se i se skutečností, že jsem si „vyrobila“ rakovinu, nemoc to nejobávanější... A to všechno jsem řešila v době, kdy jsem se stěhovala do nového bytu.

 

Snad proto, že jsem se všeho zhostila dá se říct že „za jedna“, přišla odměna v podobě Bambi. Pořídila jsem si totiž pejska, respektive fenečku. S ní do mého života přišla radost a láska, za což jsem neskutečně vděčná.

 

Ze všeho, čím jsem si prošla, vyplynulo ono známé, nicméně stále opakované pravidlo, že v dané situaci máme udělat, co je v našich silách a vše další pak „odevzdat nahoru“ s tím, že vše dopadne, jak dopadnout má. Ne, že by to bylo jednoduché, ale jiné cesty není. Jinak trpíme a pak trpíme kvůli tomu, že trpíme ;-)

 

 

prosinec  2009