10. Ne/dokonalost

Už je to opravdu dlouhá doba, kdy jsem naposledy usedala k počítači a sama od sebe jsem začínala rozhovor. Proto jsem trochu nejistá, zda se něco bude dít. Obávám se, abych si nakonec ze zoufalství nepovídala jen sama se sebou.

Pro jistotu začínám velmi opatrně: „Je tu někdo, s kým bych mohla pohovořit?“

„Ano, já tu jsem.“

„A řekneš mi, kdo jsi?“

„Anděl z xx sféry. A k čemu ti tahle informace je?“

„K ničemu. Jen jsem to chtěla vědět... Dobře a jsi světlo?“

„Ano jsem.“

„Nějaký důkaz bys mi asi nedal, co?

„Dal. A jaký chceš?“

„Takový, který mě přesvědčí.“

„Co by to mělo být?“

„Já nevím, čím vy andělé můžete disponovat,“

„Téměř vším.“

„A můžeš zařídit, aby teď zazvonil telefon?“

„Můžu.“

„Tak to prosím tě udělej. Ať zazvoní telefon jako důkaz, že si se mnou povídáš. Teď. Ano?“

„Jak je libo.“

………………Ticho.

„No vždyť jsem říkala, že to nefunguje.“

„Ale funguje.“

„A proč teda telefon nezvoní?“

„Proč myslíš?“

„Já nevím.“

„Nevěříš.“

„Jestliže čekám na něco, co jsi slíbil, a ono se to nerealizuje, těžko tedy uvěřit. Tohle mě teda nebaví...“

Crrrr! – zvoní telefon.

Vyřídím jej a opět usedám k počítači.

„Tak jo, přece jenom zazvonil. Sice to mohla být náhoda, ale beru to jako důkaz… Dobře, tak se tě teda na něco zeptám, ano?“

„Ano, ptej se.“

„Moje otázka zní, co mám udělat, abych k sobě nebyla tak sebekritická, tudíž nebyla kritická i k druhým. Vím, že je zádrhel v tom, že se asi nepřijímám tak, jak bych měla, že mám k sobě pořád nějaké výhrady. Ale jak mám být spokojená sama se sebou, když se mi pořád něco nedaří?“

„Musíš si uvědomit, že nikdy nemůžeš být stoprocentní.“

„To přece vím. Ale nevím, jak se s tím smířit.“

„Už jsme o tom mluvili – říkej si Přijímám svou nedokonalost.“

„A to je všechno?“

„Řekni si to a prociť si to, že svou nedokonalost opravdu přijímáš.“.

Jdu se posadit do křesla a snažím se tohle prohlášení procítit. Nic moc necítím. Vracím se proto k počítači s rozpornými pocity.

„Tak jo, snažila jsem se to procítit, ale žádnou změnu nevnímám. Nespokojená jsem pořád.“

„Vždy, jakmile tě popadne nespokojenost s něčím, co jsi zrovna udělala, řekni si – Přijímám svou nedokonalost. Stejně jako ses naučila hlídat svoje myšlenky v jiných ohledech, musíš se to naučit i v tomto ohledu.“

„Dobře, děkuji za radu. Pokusím se na to pamatovat… A řekl bys mi, jak to dopadne se mnou, co se týká práce, co?“

„Řekl.“

„Tak to teda řekni.“

„Dobře to dopadne.“

„A to je všechno, nebo řekneš víc?“

„To je všechno.“

„Řekni víc.“

To nejde.

„Tak alespoň to, jestli budu mít lepší práci, lépe placenou, zajímavou. Budu?“

„Budeš.“

„A kdy to bude?“

„Až bude ten správný čas.“

„A kdy bude správný?“

„To záleží na tobě.„

„Až splním svoje úkoly?“

„Ano.“

A to je všechno, co mi k tomu řekneš?

„Buď trpělivá a věř, že vše dobře dopadne.“

„Tohle je ale odpověď! Takové nemám ráda.“

„Tak se je nauč mít ráda.“

„No jo. Tak díky a ahoj.“

Obsah knihy XI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.