23. Světlo na konci tunelu

Jednoho rána už mám všeho dost. Musím se sebou něco udělat. Jinak bude ještě hůř.

Plna odhodlání usedám do křesla, pouštím si meditační hudbu a statečně se chystám ponořit se do svého nitra.

V myšlenkách se obracím na Boha, na Boha stvořitele vesmíru.

Jako první, co mi naskočí, je jméno panna Marie.

Nechápu proč. A navíc mám problém. Už samotné její jméno je mi nepříjemné.

Vtom se ozve otázka: „Co ti na něm vadí?“

„Já nevím, skoro nic o ní nevím – teda krom něco málo z Bible.“

„Uvědom si jaká to byla žena, jak může být její příběh užitečný pro tebe.“

„To právě nevím. Jak by mohl?“

„Zrekapituluj si vše, co o ní víš a určitě tě něco napadne.“

„To bude dost těžké, moc toho nevím.“

„To základní snad víš, ne?“

„Dobře. Asi nejdůležitější je, že byla Bohem vybraná k tomu, aby porodila Ježíše Krista, Božího syna. Což je dost velká pocta, ale zároveň to obnášelo spoustu problémů. Ona, ačkoli panna, přišla jen tak do jiného stavu, a to byl v tehdejší době velký problém. A od tohohle se pak odvíjelo všechno další. ... No a proč mě má zrovna tohle zajímat?“

„Co myslíš, byla náhoda, že si Bůh vybral zrovna Marii?“

„Copak já vím? … Asi ne.“

„Jasně že ne. A proč myslíš, že si ji vybral ?“

„Asi proto, že byla ta nejvhodnější. Jak to mám vědět?“

„Jak vnímáš smysl reinkarnací?“

„No jo, teď mi to došlo. Asi to bylo proto, že si to ona – co by duše v bardu – vybrala jako svůj úkol. Sama se pro něj rozhodla. Stejně tak i to, že až přijde její čas, tak svůj úkol, proč vlastně přišla na zem, splní. Je to tak?“

„Co si myslíš ty?“

„No, mohlo by to být takhle. No a co?“ - absolutně nechápu, proč se bavíme zrovna na toto téma.

„Nenapadá tě nic? Jak se zachovala, když pro splnění úkolu nastal čas? Odmítla jej, protože se jí to v té chvíli nehodilo, nebo ten těžký ale zároveň krásný úděl přijala?“

„Přijala jej. Jenže tehdy byla jiná doba, lidé byli hluboce věřící. A židé obzvlášť. To se jim to věřilo, když v té víře byli vychováni!!!!!“

„Nevymlouvej se na dobu a na víru. Každý se narodí do té doby, kterou si vybral. I se vším, co s tím souvisí. Ty sis vybrala tuto dobu, tedy i to, že budeš vychována v nevíře v Boha. Přesto jsi ale šla do života s tím, že tu budeš mít jistý úkol... Nechej mě domluvit“ - přeruší hlas mé nadechnutí k protestům – „Nerozčiluj se, že ti tu povídám o Marii. Jen ti chci na jejím životě znázornit zásadní věc.Jestliže se jako duše pro nějaký úkol rozhodneš, a pak během života pro jeho realizaci nastane čas, je nutné jej opravdu zrealizovat, a ne jej od sebe odstrkovat, protože se na něj necítíš.“

„Ale co když se opravdu necítím? Co když jsem jako duše někdy v bardu svoje síly přecenila? Co když na to fakt nemám?“

„Ale to jsou jenom tvoje úhybné manévry. Tvoje ego se brání, protože by ho stálo námahu opuštění toho starého pohodlného. A do toho se mu nechce. Tvoje duše volá po vysvobození, moc po něm volá, ale ty se stále bráníš.“

„Myslíš?“

„Nemyslím. Je to tak!“

„Dobře, připusťme, že máš pravdu. A co z toho pro mě vyplývá?“

„Uvědom si, že tu máš určité úkoly, které jsi stále ještě nesplnila. Respektive splnila jsi jenom část z nich, ale teď ses zasekla a odmítáš v jejich plnění pokračovat dál.“

„Takhle strašně bych to neviděla!!!“

„Podívej se na sebe trochu z odstupu. Jak na tom jsi?“

„Nic moc. Ale z toho nejhoršího jsem se už vyhrábla. Rozhodně jsem na tom líp, než jsem byla v posledních měsících.“ - pozitivně se ohodnotím.

„A jsi spokojená?“

„Docela jo. Svými vlastními silami jsem zvládla něco, z čeho by se každý druhý položil. Takže jsem na sebe svým způsobem hrdá.“

„Tak, hrdá na sebe jsi. To je pěkné. A jak jsi na tom ve vztahu k druhým?“

„Nic moc... Ale víš co? Tohle bych raději moc nerozebírala.“

„A proč o tom nechceš mluvit? Poděl se trochu o detaily.“

„Se mi nechce. Mám pocit, že jsem toho na sebe za ty roky řekla víc, než je zdrávo. A už se mi v tom nechce pokračovat dál…“

„Stop! Uvědomuješ si, co jsi právě řekla?“

„Že se mi nechce v tom pokračovat. Na to mám přece právo, ne?“

„Ano, máš svou svobodnou vůli. Můžeš si rozhodnout, jak budeš žít, co budeš žít. Sama si rozhoduješ, jak tvůj život bude probíhat. Ale co tvoje úkoly, které sis jako duše pro tuto inkarnaci dala? Nebyla řeč o tom, že budeš druhým pomáhat? No?!“

„Byla o tom řeč. Myslím si, že něco z toho jsem už udělala, jenže teď se na cokoli dalšího necítím. Prostě ne!“

„To je pěkný přístup! Mám dojem, že nyní je čas na to, abych ti připomněl souvislost mezi tím, jak se zachovala Marie, a jak se chováš ty. Uvědomuješ si, jaké ona musela prožívat problémy, které se odvinuly z toho, že ač neprovdaná, otěhotněla? A co všechno dalšího pak následovalo? Všechny ty útrapy, které musela snášet? A řekla v nějakém okamžiku, že už ji to nebaví, že má dojem, že toho je na ni dost, a tak se vším končí a pojede si po svém?“

„Už jsem přece říkala, že byla jiná doba. To přece nemůžeš takhle srovnávat!“

„Já na to poukazuji proto, abys pochopila zásadní princip, jak přistupovat k úkolům, které si duše v minulosti naplánovala. Na příkladu Marie je to přece výstižné, ne?“

„Ale jo. Tak mě prosím nechej, abych tuto informaci do sebe nějak vstřebala, ano?“ – prosím o chvilku odkladu.

„Máš ho mít.“

………………..Sedím a v hlavě se mi po dlouhé době odvíjí něco jiného než strachy a obavy z budoucnosti. Tentokrát se zaobírám myšlenkami „vyššího“ řádu.

Ani mi to netrvá dlouho a dochází mi, jak to se mnou je. Ano, už zase jsem se do svého strachu a obav uzavřela, odtrhla jsem se od Boha, a ačkoli jsem se na něj stále v prosbách obracela, přestala jsem mu věřit. Přestala jsem věřit v jeho vedení, v jeho pomoc, v jeho lásku, pochopení. Žila jsem v obrovském rozporu - po jeho pomoci jsem volala, ale zároveň jsem se před ní zavírala. A ještě jsem se rozčilovala, že mi nepomáhá. Ale jak mi mohl pomoci, když jsem jeho pomoc odmítala?!

„Máš pravdu, je to tak. Odtrhla jsem se od tebe, protože jsem nevěřila, že mě chceš nebo můžeš vést, byla jsem přesvědčená, že si všechno musím vybojovat sama. Svou vlastní vůlí a energií.“

„A když už ti to došlo, co s tím teď hodláš udělat?“

„Uznávám to, k čemu už jsem došla už před časem. Kdysi v minulosti jsem si jako duše vytýčila jisté úkoly. Nevím sice, jaké že všechny jsou, ale jeden z nich je, že mám psát. Mám psát o všem, jak se mi v životě daří, ale taky nedaří. Mám na svém osobním životním příběhu dát druhým nejen návod, jak se z určitých životních situací dostat ven, ale tím druhým poskytnout naději, že zvládnout se dá vše. Byť to člověk vnímá přesně naopak.“

„Jestliže to uznáváš, co se z toho pro tebe odvíjí?“

„Nevím. Nic mě nenapadá.“

„Uvolni se a uvidíš, že tě něco napadne.“

............ Snažím se uvolnit, jak to jenom jde, a čekám co se ve mně urodí.

Po chvilce mám jasno – zbavuji se vzdoru a odporu ke své současné situaci, přijímám ji jako součást učebního plánu, který jsem si kdysi asi naplánovala. Období posledních měsíců teď vnímám tak, že to co se během nic událo, se na mě nesesypalo jen tak náhodou, tato situace nepřišla za trest, ale proto že jsem díky ní měla něco nového pochopit, naučit se. Já jsem ji sice zvládala, ale dělo se tak ne s plným pochopením a přijetím, ale naopak. Za skřípání zubů a odmítání. Proto jsem se sice nehroutila, ale ve svém vývoji jsem se nikam neposunovala. Tudíž se situace dál a dál protahovala a stupňovala. A já místo toho, abych se zbavila klapek na očí a „prohlédla“, jsem se začala do sebe uzavírat a taky jsem zanevřela na lidi kolem sebe, a taky na Boha…..

To jsem teda zase něco nezvládla! - je mi z toho hrozně.

„Nenič se tím, že jsi něco nezvládla. Zvládla jsi to tak, jak jsi to zvládla. Důležité je, že už zase víš  jak pokračovat dál. Nikdy si nevyčítej svoje nezdary či krátkodobé selhání. Naopak, pochval se za to, že jsi díky tomuhle pochopila chyby, kterých ses dopouštěla. A tak při zvládání dalších úkolů už budeš chytřejší a podaří se ti zvládnout i  úkoly náročnější.“

„No, že by to znělo povzbudivě, to teda nezní! Místo toho, abych si oddechla, že mám něco za sebou, děsím se, co dalšího mě ještě čeká.“

„Neděs se, víš přece, že tě čekají jen takové úkoly, na které máš.“

„Já vím. A co se teda ode mě chce?“

„Prociť si změnu svého postoje. Prociť si ji tak, aby si tuto změnu uvědomovala každá buňka tvého těla, abys touto změnou byla celá prosycená a přesně tohle jsi vyzařovala do svého okolí.“

..............Opět se do sebe nořím, abych si uvědomila, co cítím.

Vzápětí mi dochází jedna věc – Každý si zaslouží tolik lásky, tolik pochopení a porozumění, čemu je schopen a ochoten se otevřít a čeho je schopen či ochoten přijmout. Ani o kousek víc nebo míň. Všechno záleží na každém z nás. I když má člověk pocit, že by si zasloužil víc, tak je to jeho problém, že toho víc není. Nebrzdí mu to někdo zvenku nebo ti „nahoře“, brzdí si to on sám. Ať o tom ví nebo neví, ať tyto principy uznává nebo ne, ony přesto fungují, a nám nezbývá než se jim podřídit. Veškeré naše vzpírání a boj proti nim je naprosto scestný a zbytečný. Jenom při něm plýtváme svými silami a energií. ……

Najednou se cítím naplněná pocitem, jaký jsem už dlouho nezažila. Ano, takhle jsem se v minulosti cítila pokaždé, kdy jsem něco pochopila, zvládla. Tohle není jenom porozumění rozumem, tohle je procítění srdcem.

Cítím se náhle lehce. Mám pocit, že ze mě odletěla všechna tíha a sevření, které mě v posledních měsících drtily. Dochází mi, že jsem zase něco obtíženého zvládla. Ano, mám zase za sebou další zkoušku, další úroveň. Sice je mi jasné, že další už na mě asi někde čeká, ale v téhle chvíli se nebojím. Vím, že stejně jako jsem zvládla tuto, zvládnu i ty další. Musím! Všechno přece záleží jen na mně!!!

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.