12. Komplikace

V posledních dnech toho na mě začíná být moc. Včera jsem po delší době zašla ke svému homeopatovi. Možná jsem k němu chodit neměla, od téhle návštěvy mám totiž značně zamotanou hlavu. Leč stalo se a vrátit se to už nedá.

A cože se mi tak strašného stalo?

Doktor se mě v úvodu ptá, jakpak že se mám.

Po pravdě mu povím, že zdraví nic moc a psýcha taktéž. Jsem bez místa a všechno na mě začíná doléhat.

Moc se u tohoto tématu nezdržím a hned začnu s vyjmenováváním svých zdravotních potíží.

Doktor mi podá jakousi bobuli.

Vyptávám se, oč jde.

Prý jakýsi hadí jed.

To už tady přece bylo.

Ale teď je to prý něco nového.

Začnu doktorovi vyprávět o tom, jak jsem teď absolvovala Reiki, a jak mě rozhodilo. Stěžuji si, jak mi jakýkoli ať už energetický či jiný zásah vždy ublíží. Jak mi nic a nikdo není schopný pomoct. A podotknu, že ani on mi není schopen navzdory téměř desetileté léčbě pomoct.

Doktor souhlasí, ale dodává jednu pro mě překvapivou ;-) informaci. Dokud já neudělám něco se svou psychikou, on ani nikdo jiný mi nepomůže. Prý si mám projít všemi možnými situacemi, prožít si všechny možné bolesti, ztráty a já nevím co ještě. A dokud si tím vším neprojdu, neposunu se ve svém vývoji dál. A do té doby se neuzdravím.

Ptám se: „Vy mi chcete říct, že moje nemoci jsou hnacím motorem pro můj další vývoj? Takhle jste to myslel?“

„Přesně tak. Vy si tím vším máte projít. Dokud neprovedete změnu ve svém myšlení, nemůže přijít úleva. Ale o tomhle nerozhodujete ani vy, ani já. O tom rozhodují „oni“. A dokud oni nerozhodnou, že už jste pokročila, já pro vás ten správný lék nenajdu, i kdybych chtěl.“

Poslouchám a nevěřím vlastním uším. Co mi to tu říká? To si snad dělá legraci, ne?

Pálím jednu otázku za druhou.

Pak se zamyslím. Dojde mi, že tohle všechno vlastně vím. A vím to už dlouho. Sama si všechno blokuji, a to svým myšlením. A dokud se sebou sama něco neudělám, nikdo a nic mi nepomůže. I kdyby stokrát chtěl. Jediné co mě šokuje je, že se takovouhle informaci dozvídám od svého doktora

Povídáme si spolu celou hodinu, o všem možném. O tom, jakým procesem změn prošel doktor, čím jsem prošla já.

Zaplatím a jdu domů. Hlavu mám plnou starostí. Vůbec se mi nelíbí, co jsem se dozvěděla. Oč by pro mě bylo jednodušší spolknout zázračnou bobuli a být zdravá. Doktor se kdysi na začátku naší spolupráce kasal, že má pacienty, které vyléčí hned napoprvé. Já mezi ně bohužel nepatřím. Patřím mezi několik málo jedinců, kteří mu nedají klidu, neb u nich není úspěšný. A to ho štve. Ale koho to štve daleko víc, jsem já. Jenže je mi jasné, že jsem si tenhle svůj život vybrala. Sama jsem se asi někdy v bardu rozhodla. Rozhodla jsem se, jakým způsobem se můj život bude odvíjet. Včetně svých nemocí. Proč se tedy teď na sebe vztekat? …Jenže ten vztek stejně mám. A velkej!!!! Sakra, proč jen ta moje duše byla tak ctižádostivá a takhle se zaúkolovala! Nebo jsem snad v minulém životě toho napáchala tolik, že si teď musím všechno vyžírat? … Kde je pravda? … Sakra, jak to všechno je?

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se dopaluji. Jasně, že na sebe, jak jsem neschopná se sebou něco udělat… Ale je to vůbec v mých silách? Co když je to tak, že dokud si neprožiji všechny možné strasti, které mi do vínku dány byly, tak se prostě neposunu i kdybych se stavěla na uši? … No jo, ale vím, co všechno mám ještě prožít, zvládnout, ustát? Nevím!!! A přitom bych to tak ráda věděla… I když, možná je lepší nic nevědět. Možná bych se zhroutila, kdybych věděla, co všechno mě ještě čeká… Ted mi dochází, proč na rozdíl od mnoha lidí v mém okolí mně určité techniky a metody, jak svému tělu či své mysli pomoci, nepomáhají. Jo, teď už je mi to jasné. Prostě mi není dáno. Zřejmě dokud nahoře neodkývnou, že jsem to a to splnila, nemůžu se posunout dál. Hlavně v oblasti svých nemocí. Proto mi žádná ze všech možných metod nemůže pomoct. Jak by taky mohla? Když mi ji někdo blokuje. Náhle mi naskočí představa: já – tady dole, a chodím si životem sem a tam, a nahoře nade mnou je kdosi, kdo mě hlídá. A když chci jít někam, kam jít nemám, ten kdosi mi dá do cesty závoru. Normálně ji přede mě spustí, takže mám smůlu. Tuhle závoru ovšem já tady dole nevidím, a proto se namáhám jít dopředu, což ovšem nejde i přes všechno moje snažení. A čím víc energie vydávám k postupu vpřed, tím jsem vyčerpanější…Tahle představa mě dožere ještě víc. Já se tady snažím, dokonce se snažím i věřit úspěšnosti svých metod, ale daří se? Nedaří. Protože se dařit nemá. Sakra!!!! Vztek mnou přímo cloumá. Tohle se mi vůbec nelíbí. Jestli je to pravda, jakože mám pocit, že něco pravdy by na tom mohlo být, připadá mi, že jsem pouhá loutka, která moc možností volby nemá. Jediné, co může dělat, je s pokorou a maximální trpělivostí všechno přijímat, nerozčilovat se u toho, nebojovat s tím. Jenom to přijímat. A pak možná … jednou … snad… se pošoupnu dál. Ale ne až budu chtít já, ale až za mě rozhodně někdo jiný… Jenže jak se to slučuje s mou svobodnou volbou? … Jak se to slučuje s tím, co mi kdy v minulosti bylo řečeno? … Jak se to slučuje s tím, co všechno jsem prožila? … Jsem snad nějaký pokusný králík, na kterém se páchají všelijaké pokusy a já mám o všem tom, čím procházím, psát? … Chce se ode mě opravdu tohle? … Anebo je všechno jinak? … Co když to, co mi doktor řekl, je jenom další z mnoha zkoušek, kterými si mám projít, nebo-li nenechat se jeho slovy vytočit a vzít je jenom jako jeho názor? Co když si tímhle prohlášením dělá alibi, protože vidí, že je na mě krátkej a že není v jeho silách mě vyléčit? Už jsem v jeho péči deset let, ale stále se mu ještě nepodařilo najít ten správný lék. A existuje vůbec správný lék, který zabere? Co když homeopatie na takovéhle vleklé, zapeklité nemoci prostě nestačí? Sakra, jak to vlastně je?

Následující den od rána svítí sluníčko. V posledních dnech bylo hnusné počasí, pořád bylo zataženo. Měla jsem už toho věčného šera plné zuby. Teď mě sluneční paprsky přímo vybízejí k tomu, abych vyrazila ven, na vzduch, na chatu.

V rychlosti sbalím ruksak a o něco později už jsem venku na ulici.

Celou cestu myslím na to, co mi včera doktor řekl. Dokonce i po cestě do kopce na to myslím. Nahoře hned vyndám lehátko ven a s úlevou do něj zapadnu. Ježíšmarjá, to je krása! Vzápětí mi ale probleskne hlavou, jak já tu zimu přežiju? Bez svého vyvalování na lehátku, bez teplých slunečních paprsků, co si jenom počnu?

Raději se pouštím do práce, abych chmury ve své mysli rozehnala. Vyndávám štafle, nůžky a pilku a už se šplhám po větvích stromů nahoru. V následujících hodinách jsem natolik zaujatá prací, že si mi hlava od všech černých a nepříjemných myšlenek totálně vyčistila. Až když jsem zase doma, opět na mě všechno padne. A s několikanásobnou silou.

Po dlouhé době na mě padá pocit nespravedlnosti, křivdy, vzteku a bezmoci. Jak si se vším poradím? Proboha, co všechno mě ještě čeká? Čím vším mám ještě projít? Přišla jsem o mámu, manžela, dceru, pak o tátu, teď o zaměstnání, nemoci se stále zhoršují, co dalšího je pro mě ještě přichystáno? Co všechno ještě musím zvládnout? Pravda je, že mnohé jsem už zvládla. Smířila jsem se se svou samotou, což bych nikdy nevěřila, že s něčím tak bolavým se dá vyrovnat. Smířila jsem se s odchodem Michala, kterého jsem tak moc milovala a nejsem si jista, jestli ho pořád ještě trochu nemám ráda. Smířila jsem se s odchodem táty, ke kterému jsem vzplanula láskou. S Helou jsme se opět našly a jsme na tom líp než kdy předtím. V mnoha ohledech jsem se přece jenom už změnila. Můj přístup k životu je už v mnohém zdravější než kdy předtím. Jenže v čem jsem moc nepokročila, to jsou moje nemoci, ty mě pořád dostávají. Hlavně to, že dřív než se cokoli stačí zlepšit, objeví se problémy nové, které mě znovu uvrhnou do chmurné nálady. Jasně, že jsou na tom lidi podstatně hůř, ale já ty svoje nemoci nejsem schopná přijmout. A když už se mi to jakž tak podaří, po nějaké době mi dojde trpělivost a začnu zase lpět na tom, že chci, aby mi bylo líp. Pořád se to opakuje. A do toho podzim, kdy jsem nucená brouzdat po netu a hledat si zaměstnání. Jak mě to deprimuje, jak mě to nebaví. Když jsem se tuhle Hele zmínila o tom, co všechno se ve mně odehrává, pravila, že takhle se cítí plno lidí, když v tomto věku přijdou o místo. Že lidi obvykle prožívají přesně ty samé pocity jako já. No, že by mě to uklidnilo, to teda ne. Ale zase na druhou stranu alespoň v tom nejedu sama. Nicméně sama jedu v tom, co s tím svým životem udělám.

„Přesně tak, na tobě záleží, co se svým životem uděláš .“ – ozve se najednou hlas.

„Tohle přece vím. Jedna věc mi ale vrtá hlavou. Jak dalece můžu dělat, co chci já sama, a jak dalece mám svůj život dopředu nalajnovaný.“ – využívám příležitosti, že se můžu konečně zeptat.

„Co si myslíš ty?“ – je otázka přepinknutá zpět ke mně.

„Kdybych to věděla, tak bych se neptala, ne?“ – odseknu.

„Nějaký názor mít musíš.“

„Na základě toho, co mi bylo řečeno, jsem dospěla k závěru, že moc možností nemám. A to mě štve.“

„Už zase?“ – ozve se posměšně.

„Jo, už zase!“ – odseknu.

„Vím, že by mě to štvát nemělo, že bych asi měla zaujmout jiný postoj, ale mě to opravdu štve. A hodně.“ – stojím si za svým.

„Jen se rozčiluj, vztekej, lituj se, užírej se. Uvidíš, jestli ti to k něčemu bude dobré.“

„Jasně, že není. Ale už mi zase dochází trpělivost se vším, co se na mě nahrnulo. A do toho ty hlášky od mého doktora. Ty mě vážně naštvaly.“

„Opravdu?“

„Jo, opravdu.“

„A co kdyby ses pokusila na věc podívat z jiného úhlu?“

„A jakého?“

„Podívej se na celou situaci z nadhledu. Podívej se na svůj život z pohledu tvé duše. Tvůj život je v hrubých rysech dopředu naplánován. Stejně tak úkoly, které máš zvládnout. Toto dané je, a na tom ty jako člověk nic změnit, ovlivnit nemůžeš. Co ale ovlivnit můžeš je, jaký k nim zaujmeš postoj, jakým způsobem je budeš zvládat. Jak dlouho ti to bude trvat, a hlavně, jak se u toho budeš cítit. A v tomhle směru máš svou svobodnou volbu. Jen na tobě záleží, jestli se s těmi úkoly budeš rvát, odstrkovat je od sebe, rozčilovat se, litovat, nebo trpět. Zvolíš-li tuto cestu, vše se bude jenom protahovat, tobě bude čím dál hůř, budeš do svých problémů čím dál víc zabředávat a budeš čím dál víc ničená svými negativními emocemi. Zatímco, když…“

„No jo, vždyť vím. – přeruším hlas, protože je mi jasné, co bude následovat – „Zatímco, budu-li všechno přijímat s pokorou nebo alespoň smířlivě, nebudu se u toho vztekat plus další a další… , tak to bude probíhat méně bolestně, případně vůbec ne bolestně, a projdu vším podstatně rychleji a bez plýtvání sil. Nemám pravdu?“

„Máš. Vidíš, že to všechno znáš.“

„Znám. Jen nechápu, že toho je tolik. Nechápu, proč si ta moje duše tohle všechno dopředu naplánovala, když s tím teď mám takové problémy.“

„Každý má zvládnout takové úkoly, které vyžadují jisté úsilí. A na svých úkolech člověk – duše roste. Přece by nemělo smysl dávat si úkoly, které zvládneš levou zadní. Jaký by to byl pokrok, jaký vývoj?“

„No jo, o tom jsme se přece už spolu bavili. Já ze svého pohledu – teď toho člověčího – nejsem vůbec ctižádostivá, vůbec nestojím o nějaký výjimečný posun dopředu. Byla bych spokojená s tím, co už jsem pochopila, co se mi podařilo změnit, a s tímhle bych si vystačila až do konce života.“

„Ano, to je tvůj náhled. Ale o tomhle ty nerozhoduješ. Co je dopředu dáno, s tím nic nenaděláš. Od tebe se chce jediné, abys všechny situace, do kterých se dostaneš, přijala, zvládla, a o všem napsala. Nic víc, nic míň.“

„Jak jednoduše to zní - nic víc, nic míň. Jako by nebylo nic jednoduššího.“ – hodím ironickou poznámku.

„Nechej si své ironie. Už ses přece přesvědčila, že vzdorováním nebo vztekáním si nepomůžeš. Jenom si všechno zhoršuješ. Kolikrát už jsi na vlastní kůži poznala, co znamená plout životem v pohodě, a co naopak znamená plout proti proudu? Co ti z toho vyplynulo? Chceš dělat znovu tu samou chybu? Pro co se rozhodneš?“

„Takhle je to jasné jako facka. Tak jo, zkusím se uklidnit. Ale musíš uznat, že to mám fakt těžké.“

„Jen tak těžké, abys to zvládla. Obzvlášť když už víš, jak na to, ne?“

„No tak jo.“ – otráveně zahučím a jdu si dělat sondu do svého nitra, abych ze sebe nějakou tu trpělivost a poddajnost vykřesala.

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.