19. Ne-nemoci

O několik dní později se ráno probouzím a jako v posledních dnech skoro pokaždé, blbě se mi dýchá a mám úděsnou rýmu. Už zase! – začnou mnou cloumat negativní emoce. Nejvíc asi vztek a pochybnosti. Vztek je celkem pochopitelný, ale proč pochybnosti? Protože už několik měsíců mentálně pracuji na svém uzdravení, ovšem teď s novým dovětkem – je-li to v souladu s vyšší vůlí, nebo-li s plánem mé duše pro tuto inkarnaci. Jenže jak se zdá, veškeré moje úsilí je na nic. Takže naskakují pochybnosti, zda má moje snažení smysl, a objevuje se taky bezradnost, co teda mám dělat, když tohle je zřejmě špatná cesta...No jo, já vím, nemůžu se chtít uzdravit ze dne na den, když nemoci mnou cloumají tak dlouho. Jo, tohle všechno vím, ale stejně – co mám teda udělat, abych se už konečně v tomto směru posunula dál? Co udělat, aby mi bylo líp?

„Ty nevíš?“ – ozve se najednou.

„Jasně, že nevím, vždyť vidíš, že se snažím. Vyzkoušela jsem už všechno možné, a pořád jsem ještě nenašla tu správnou cestu. Co mám teda sakra dělat?“

„Proč se rozčiluješ?“

„Protože už mi zase dochází trpělivost.“

„Už zase?“

„Jo, už zase!....Já vím, že mám být trpělivá a… “

Nestačím dokončit svou řeč, když mě hlas přeruší: „Když to víš, proč s tím něco neuděláš?“

„No proč asi! Protože celou dobu jsem byla přesvědčená, že tahle cesta je ta správná – nelpět na svém uzdravení, nečekat s užíváním si svého života na dobu, až budu zdravá, a nejnovější posun v mém myšlení – chtít se uzdravit, ale jenom pokud je to v souladu s vyšší vůlí. A nelpět na okamžitém výsledku, být trpělivá a nechat vše plynout. A taky… “ – chci se nadechnout k dalšímu pokračování, když jsem opět přerušená.

„Proč teda všechno pochopení zahazuješ a stojíš si za svým, že chceš být zdravá a to možná hned teď?“

„Takhle bych to neviděla!“ – bráním se.

„Ale je to tak. Ve vztahu ke svým nemocem jsi prošla různými přístupy, ale teď jsi to všechno včetně toho nejnovějšího zahodila a už se zase rozčiluješ, že není po tvém. Co se děje, proč jsi netrpělivá?“

„Já ti řeknu proč! Napadla mě jedna věc.“

„A jaká?“ – je hlas zvědavý.

„Mám přece svou svobodnou volbu, ne?“

„Ano, máš.“

„Dobře. Tak já ti řeknu, na co jsem přišla. Vycházím ze současného pochopení, že náš život s naším posledním výdechem nekončí. Ano, fyzické tělo ano, ale to, co je uvnitř každého z nás, nazvěme to třeba duší, nebo jakousi energetickou součástí, ta pokračuje dál. Odchází z tohoto hmotného světa do světa na jiné úrovni. Vynechám případy, kdy duše tady z nějakého důvodu zůstává, mluvím o obecném principu, kdy je vše jak být má. Tedy duše odchází s jakýmsi účetním zůstatkem na straně Má dáti a Dal. V okamžiku, kdy se duše pak rozhoduje o další inkarnaci, zvolí si úkoly, na kterých se chce ve svém vývoji posunout dál. A k plnění těch úkolů si zvolí místo narození, svoje budoucí rodiče, a pak hlavně datum narození. K tomu datu se váže mnoho dalšího – planety, které jsou v okamžiku narození seskupeny tak, že některé jí v jejích úkolech napomáhají, jiné zase ztěžují. A to samé je to s vibracemi z pohledu numerologie a tarotu, a já nevím čeho. Pokud ještě připustím karmu a vše co s ní souvisí – nebo-li zjednodušeně řečeno zákon příčiny a následku, je jasné, že duše jde do další inkarnace s určitou zátěží, tedy s tím účetním zůstatkem, se kterým ze života odcházela. A teď k dalšímu – předpokládejme, že si moje duše v minulosti hodně „nadrobila“ a v tomto životě má co dělat, aby vše odčinila. Narodila jsem se s životním číslem osm, které je dáváno do souvislosti s karmou víc než je tomu u kteréhokoli jiného čísla. Předpokládám, že jestliže jsem se narodila do určitého slunečního znamení, tudíž i ascendentu, a tomu je přiřazena slabost těch a těch orgánů, je tu daleko větší pravděpodobnost, že onemocním k nim se vztahujícími nemocemi než všemi ostatními. Takže dá se říct, že toto bylo v plánu mé duše. Jasně, že jsem onemocnět nemusela, kdybych určité věci hned zkraje svého života pochopila a moje mysl se ubírala jiným směrem. Ale já nic nepochopila, a tak moje slabé místo bylo odhaleno a já jsem ochořela přesně tak, jak jsem si to kdysi naplánovala. No a teď k dalšímu. Jestliže se jednalo o jistý plán, dnes bych se neměla vztekat, že mě tyhle nemoci „potkaly“ , ale měla bych pochopit, proč jsem si je nadělila a co mám díky nim pochopit... No, teď budu trochu tápat. Na nějaké „závadné programy“ ve svém myšlení jsem už přišla, už jsem je dokonce i přijala a snažím se je i zlikvidovat, ale tělo je za ty roky nemocí a hlavně léky tak poničeno, že se ten destruktivní proces dá možná leda tak zastavit, ale vylepšit už moc ne. Jenže já se rozhodla vzít své zdraví do svých rukou, a tak jsem začala pracovat na svém uzdravení. Můj nejnovější „objev“ byl, že chci být zdravá, ale pokud je mi to „dovoleno“, nebo-li s ohledem na vyšší vůli, s ohledem na plány mé duše pro tuto inkarnaci… Ale! A teď se dostávám k mému nejnovějšímu náhledu. Jestliže už jsem své „závadné“ myšlenkové pochody poznala, nemoc jako posla těchto zpráv jsem přijala, není teď ten správný okamžik, kdy bych mohla v tomto ohledu svou karmu vyčistit? Proč se s ní dál vláčet? Mám přece svou svobodnou vůlí, volbu, jak budu se svým životem nakládat, ne?“

…….. čekám na odpověď, ale žádná nepřichází.

Po chvíli čekání pokračuji dál.

„Přece ta nemoc už svůj účel splnila – pochopila jsem, co jsem pochopit měla, změny ve svém myšlení jsem udělala, co se teda ode mě ještě chce?“ – absolutně nechápu.

„Ty nevíš?“

„Ne, nevím.“

„Opravdu, ne?“

Chvíli se zamyslím, až mě napadne – pokora.

„Chce se ode mě snad pokora?“

„Co myslíš ty?“

„Připadá mi, že je ode mě asi nepokorné, když sama si chci určovat, co je a co pro mě není dobré. Ale já jsem přece svobodný člověk se svou svobodnou vůlí, ne?“

„Ano jsi.“ - zazní lakonická odpověď.

„Co je tedy na mém přístupu špatného?“

„Je dobře, co všechno jsi díky nemoci pochopila. Ale opravdu se domníváš, že ty rozhoduješ o tom, jestli jsi svou karmu očistila nebo ne? Myslíš si, že tohle přísluší tobě?“

„Když mi tu otázku kladeš takhle, asi mi to nepřísluší. No jo, ale jaká je teda další moje cesta? Mám být i nadále nemocná? Jenom proto, že jsem si tuhle nemoc dala do vínku? Přece každému, s výjimkou těch, kteří se už narodí nemocní, je dána možnost – buď pochopí úkol, na němž mají pracovat hned na začátku, a pak nemoc vůbec nepropukne – i když k ní mají silné dispozice, anebo nepochopí, a pak se ten úkol projeví na fyzické úrovni formou nemoci. A teď jsou zase dvě možnosti – buď pochopí anebo ne. Když ne, tak jsou nemocí drceni až do konce života, anebo pochopí, a pak mají možnost volby – buď se rozhodnou změnit to co dělali špatně, a v tom případě by jim měla být dána možnost se uzdravit, anebo nebudou ochotni se změnit, a pak se jede podle toho druhého scénáře. Přece nejsme pouhými loutkami, za jejichž drátky tahá někdo jiný? V čem je moje nepokora – že jsem pochopila a rozhodla se o změnu? Co se ode mě vlastně chce?“

 „Udělala jsi dobrý rozbor. Nepokora je v něčem jiném. Jestliže jsi pochopila vyšší principy a rozhodla ses pro změnu, neměla bys trvat na tom, že musí být po tvém. Tohle ti nepřísluší. Ty totiž nevíš, co všechno v popisu svého života ještě máš. To, že jsi pochopila jednu věc, neznamená, že už víš všechno. A pak, je tu ještě jedna věc. Pamatuješ si, jak jsme se včera bavili o kapce vody a o moři?“

„Jo, pamatuji. No a co?“ – nechápu.

„Představ si tuto situaci - jsi pouhá kapka vody v oceánu vody. V celém oceánu je určitý rytmus, řád. A ty coby jediná kapka, se rozhodneš, že si budeš určovat rychlost a způsob jakým se chceš pohybovat – buď by se chtěla pohybovat rychleji, nebo naopak se zastavit, nebo dokonce místo pohybu dopředu by chtěla couvat. Co myslíš, jak to dopadne?“

„To je přece jasné, nemá šanci.“

„Přesně tak. Stejné je to s tebou a s vesmírem. V celém vesmíru je určitý řád, a od tebe se chce jenom abys POKORNĚ, tohle slovo si zapiš velkými písmeny, tento řád přijala a nevzpírala se mu, neurčovala co pro tebe je dobré, a co ne. Rozumíš? Máš se tomu řádu podvolit. V tom je pokora – přijetí a podvolení se vyššímu řádu!“

„Jo, máš pravdu. Nakonec, pokud mě paměť neklame, o tomhle jsme se bavili už vícekrát. Jen to bylo v jiných souvislostech.“ – souhlasně přikývnu.

A po chvíli zamyšlení se ptám: „Takže co se ode mě chce?“

„Stůj si za svým novým přístupem – vím, co jsem dělala špatně, teď už to dělám lépe, chci být zdravá, ale nebudu se vztekat, když moje uzdravování nebude probíhat podle mých představ. Ano?“

„Tak jo... A nemohla bych se dozvědět víc? – zaškemrám.

…………….Ticho.

„Tak jo, nemohla. Vždyť já vím.“ – po chvilce si sama odpovím.

 

* * *

 

Od mého posledního rozboru uplynulo několik týdnů. Můj staronový objev pokorného  přijetí své nemoci mi nepřináší žádnou úlevu. Je mi čím dál hůř a já procházím velmi protichůdnými pocity. Někdy se doběla rozžhavím vztekem, že mi nic nepomáhá, jindy se ve mně všechno vzpírá a křičí, že tohle už nechci, někdy podlehnu objevitelskému nadšení a vymýšlím další nové a nové způsoby mentálního léčení, jindy mě zase zalije neuvěřitelný pocit bezmocnosti, že už nevím kudy kam. A pak nakonec v rámci možností vše odevzdám do vyšších rukou s tím, že ať se děje vše jak má. A takhle pořád do kolečka. A to všechno proto, že už mám všeho dost.

Zrovna dneska. Celý den je mi jakž takž dobře, ale s blížícím se večerem nastupuje nervozita, jak to dneska udýchám. Jdu si lehnout s pocitem mírně sevřených průdušek a říkám si, tohle zvládnu. Nezvládla jsem. Průdušky se stahují čím dál víc a já opět zkouším všechno možné - od aplikace Reiki, přes různé způsoby uvolňování dechu, promačkávání akupresurních bodů, konče afirmacemi. Obracím se „nahoru“ s prosbou o pomoc, o radu, co mám udělat, aby sevření povolilo a já se mohla volně nadýchnout. Nakonec to nezvládnu a začnu vysílat „nahoru“ obvinění, že mi nepomáhají, když já je o pomoc prosím, a táži se proč se tak děje. Jenže odpověď ani pomoc nepřichází.

Po chvíli své aktivity ukončuji a naštvaně sahám po léku. Jenže úleva nepřichází ani po něm.

To je teda průšvih! Sakra, co má tohle znamenat? Že by za to mohla jenom moje rozhašená psýcha, nebo má tahle situace zase nějaký výchovný záměr? Ale jaký?

Vyhrabu se z postele a zamířím do kuchyně uvařit si třezalku. Jedině ta mě snad trochu uklidní. Mezitím, co se bylinky louhují, sahám po knize, která mi tuhle „náhodou“ vypadla z knihovny. Otevírám ji někde až ke konci. Zběžně přelétám stránky, ale nic mě tu nijak zvlášť neoslovuje. Skoro mám dojem, že už mi tahle kniha nemá co říct. Všechno moudré už jsem z ní kdysi vyčetla. Koukám, že tu není ani nic podtrženého, zřejmě ani v minulosti mi tahle část nic neřekla.

Obrátím dalších pár stran a narazím na kapitolu pojednávající o moci, respektive o zneužívání moci v našich předešlých životech. Trochu zbystřím – tohle je téma, které se mě dotýká. Já přece vím, že jsem v minulosti byla nesčíslněkrát člověkem, který měl vysoké mocenské postavení, a vždy jej zneužil. Vždy jsem byla tím, který druhým ubližoval, a ne málo. I dnes když si vzpomenu na zážitky z regresí, jimiž jsem před několika lety procházela, uvědomuji si onen opojný pocit moci, který jsem tehdy měla. A teď se tu dozvídám, že praproblémem většiny lidí je moc. A protipólem moci je pokora. Každé naše „já chci/nechci, já nemůžu, já nerozumím, a v konečném důsledku já odmítám“ je výrazem mocenských nároků. A čím víc tyto věty v životě používáme a prosazujeme, tím víc to svědčí právě o touze po moci, neboli o naší nepokoře.

Zamyslím se, jak na tom v tomto směru jsem já. A dojde mi jedna věc. Ano, moje regresní prožitky mi před lety nic nedaly, mávla jsem nad nimi jenom rukou řkouc - No a co – každý byl někdy tím, který ubližoval nebo zase mu bylo ubližováno. K čemu mi pak taková informace je? Pamatuji si, jak jsem tehdy stále dokola svou temnou minulost procházela, dokud jsem ji celou nezneutralizovala. No jo, ale co dál? Co by bylo? Závěr ani pochopení z toho nevzešlo. Vůbec mi nedošlo, že tyhle regresní prožitky mě měly přivést k závěru, že převažovala-li v mých minulých životech mocenská pozice, je jasné, že můj současný život bude pozice protipólu – pokorného člověka, aby si vyzkoušel jaká je druhá strana mince. Najednou si vzpomenu na to, jak se mi jednou samovolně rozjela vzpomínka na můj předešlý život, ve kterém jsem byla ženou kdysi v 18. století, ženou, která byla velmi nemocná a vzpomínám si na to, jak opuštěna rodinou umírala kdesi v osamění. To už zřejmě byla příprava na tenhle život, protože ona nepochopila, že se od ní chce pokora, tudíž umřela přesně tak jak si „zasloužila“. A co z toho vyplývá v tomto momentě pro mě? Teď se mi vše poskládalo jeden kamínek za druhým, já už vím, že jedině pokorný pocit v mém srdci mě může „zachránit“ od toho, abych dál nebyla ničena ať už svými nemocemi nebo situacemi, do nichž bych se dostávala i nadále. Taky mi dochází jedna věc, moje nemoci, už jenom to slovo hovoří za vše – ne–moci (nebo-li neschopnost vykonávat moc) mě mají dovést k pokoře. Té pokoře, která je mi už tři roky stále předhazována a které stále nejsem schopna dosáhnout. Ano, občas mě drtivé situace života srazí doslova na kolena a já si svou ubohost a malost uvědomím a pak mi dojde, že jsem pouhé nic proti celému vesmíru.

A jestliže je tu jakýsi vyšší plán, co tedy já, pouhé nic, proti tomu vyššímu plánu zmůžu? Nic! A pak na mě padne pokora, a ta mě dožene až k slzám, a já pak prosím o odpuštění za svou nepokoru, za své prosazování svého já. Vždyť je to tak směšné! ….

Jenže k tomuhle dojdu jen někdy, a mezitím si dál hraji svou malou mocenskou hru, jak já sama si budu o všem ve svém životě rozhodovat.

A teď mi začíná docházet, že můj život je opravdu o pokoře. Ale nyní z jiného úhlu pohledu. Tentokrát ke mně pokora přichází prostřednictvím mých nemocí. To je ta pravá pokora, uvědomit si, že tahle situace – moje nemoci nejsou náhoda, ty jsem si jen tak náhodně nezpůsobila nesprávným stylem života, ani jsem se náhodně nedostala do situace, kdy jsem si na ně zadělala skrz své nesprávné myšlenkové pochody. Ne, takhle situace byla dopředu naplánovaná. A proč se tak stalo? Abych prostřednictvím nemocí už konečně pochopila a prožila, že všechno je jenom následkem zneužívání mé moci v minulých životech, což mě následně má přivést až k pokoře. Ale ne k pokoře jenom na intelektuální úrovni, ale hluboké pokoře ve svém srdci.

„Ano, přesně tak to je.“ – vstoupí mi překvapivě hlas do mých myšlenkových pochodů.

„Už minule jsme se k pokoře dostali ve smyslu, že ne ty budeš rozhodovat jak co bude ve tvém životě probíhat, ale pokorně se poddáš toku svého života. Dnes ses dostala ještě dál, a sice k uvědomění si od čeho se tvá nepokora odvíjí, proč s ní máš takové problémy. A co s touto novou informací uděláš?“

„Ještě nevím, tohle se nedá vytlačit nějak rozumem, tohle si musím prožít. Potřebuji čas na to, aby se ve mně všechno poskládalo a já dospěla k závěru, jak moc mi moje mocenské postoje v minulosti i v současnosti ubližovaly a z toho by se odvinula změna mého postoje z nepokorného na pokorný. Ale tohle chce opravdu čas, tohle se nedá uspěchat.“ – odpovídám po pravdě, i když někde uvnitř mám touhu tomuto procesu trochu pomoct, zatlačit, aby se vše odehrálo co možná nejdřív a já už konečně přestala trpět. Ale už jsem za ty roky přece jenom „dospěla“ a vím, že popoháněním bych ničemu neprospěla.

„Času máš tolik, kolik ty si ho dopřeješ. Je dobře, že už tolik netlačíš na pilu, ale ponecháváš věcem volný průběh.“ – zazní pochvala a tím naše krátké povídání dneska končí.

No a mám o čem přemýšlet. Dostaly se ke mně nové informace, a nyní je opravdu řada jenom na mně, abych s nimi něco udělala. A to bych teda měla, chci-li se posunout dál!

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.