7. /Ne/obyčejný den

Je horký podvečer, sedím doma u počítače a něco si tu zapisuji, když zazvoní telefon.

„Ahoj Káťo, jak se máš?" – ozve se ze sluchátka známý hlas. Je to Honza..

„Jé, ahoj Honzo, to jsem ráda, že jsi mi zavolal. Zrovna jsem na tebe myslela.“

„Nechceš ke mně zajet, že bychom si popovídali?

„To bych ráda, i když daleko raději bych si s tebou někdy vyšla někam do přírody. Co ty na to?“

„Tak přijeď, půjdeme se projít teď a přitom si popovídáme.“

„Jenže na to už je dost pozdě. Myslím na tu vycházku do přírody.“

„Není, vyšlápneme si tady do místních lesů a můžeme se tam zdržet dlouho do noci.“

„Moc se mi nechce, na mě je už pozdě.“

„Jak myslíš.“

„A co někdy jindy?“

Vzápětí se rozproudí debata, chceme se domluvit na jiném termínu. Až nakonec odkývnu: „Víš co, tak já teda přijedu dneska:“

Domluveno. Honza jde nakoupit potraviny na táborák, a já si házím ruksak na záda a vyrážím k metru.

V sedm hodin zvoním u Honzy v bytě. Sbalíme věci a o chvíli později už jsme venku. Po cestě si začínáme povídat. Průšvih je, že se mi dneska celý den špatně dýchá, takže sotva lapám po dechu. Přemýšlím, má-li v tomto stavu smysl vůbec někam jít. Vždyť sotva dýšu a to přitom jdeme po rovině. A jak jsem se právě dozvěděla, čeká nás pořádný výšlap do kopce.

Ale nakonec si řeknu – a co, vrátit se můžeme vždycky. O chvíli později už zdolávám první metry pořádného krpálu. Co chvíli se zastavuji a doslova lapám po dechu. Na nějaké povídání to teda není!

Po nějaké době stoupání Honza ukáže na jakousi houštinu a praví: „Budeme pokračovat tudy.“

To snad nemyslí vážně, vždyť tam není žádná cesta! – trochu se vzpěčuji, ale nakonec odvážně mezi houští vkročím.

Kdybych tušila, co mě čeká, asi bych se hned na začátku obrátila zpět. Teď mi nezbývá než se jí prodírat. Připadám si jako někde v džungli. Je to pořádná fuška, ze všech stran nás šlehají kopřivy, zachytávají se na nás bodláky a ostružiní. Jsem ve střehu, abych nezakopla o nějaký kořen, abych nebyla popíchaná a popálená víc než je zdrávo.

Co mi dech dovolí, občas něco prohodím, ale jinak kupodivu pomalu ale jistě supím do kopce. Ve chvíli, kdy houští ještě víc zhoustne, Honza se ujme vedení a nožem jako mačetou klestí cestu ostružiním. Raduje se, jak je cesta neprošlápnutá, já až tak moc nadšená nejsem. Klidně bych uvítala i nějaké kolemjdoucí. Hlavně kdyby se mi šlo líp!

Nevím, jak dlouho takhle šplháme, možná půl hodiny, možná hodinu. Nevím, zcela výjimečně nekontroluji čas. Jsem tak zaměstnaná sledováním terénu, že dokonce zapomínám i na své zbědované průdušky.

Až když jsme nahoře, dojde mi, že se mi dýchá líp než dole pod kopcem. Překvapí mě to. Ale koho to překvapilo daleko víc, je Honza. Praví, že si dělal starosti, jak do toho kopce vyšplhám, když viděl v jakém stavu vyrážím. Zřejmě je psychika mocná čarodějka. Jednak může člověku jeho zdravotní potíže zhoršit, ale taky zlepšit, odvede-li se od příslušného problému pozornost někam úplně jinam.

Už podstatně pohodlněji dojdeme posledních pár metrů, abychom zakotvili u ohniště. Honza okamžitě vyráží nasbírat dříví, já po krátkém oddechu činím totéž. Postupně roste hromada suchého dříví, které tu dneska večer hodláme spálit.

Sedám si na zem a Honza se ujímá podpalu. O chvíli později už opéká nad plameny vuřty. Nevím, jestli si dám. Maso v posledních dvou letech téměř nejím, a tohle je ještě horší než čisté maso. Jsou to uzeniny. A ty bych prý už vůbec neměla. Ale nakonec to nevydržím a na svůj vuřt se vrhám jako bych nejedla půl roku.

Honza se mě ptá, kdy naposledy jsem seděla v přírodě u táboráku. Jen pokrčím rameny. Coby rodilý Pražák jsem se do přírody krom výjezdů na chatu moc nedostala.

Už se ani nepamatuji, kdy jsem něco tak dobrého jedla. Baštím mastný vuřt a je mi blaze.

Jediné, co mi kazí potěšení, jsou klíšťata, která po mně pochodují. Jak já tenhle hmyz nesnáším! To už spíš snesu komáry, či jiný savý hmyz. Ale klíšťata se mi hnusí a nahánějí mi strach.

Pomalu se stmívá, resp. stmívat se začalo krátce po našem příchodu nahoru. Jenže teď se stmívá čím dál víc.

Vtom mi těsně nad hlavou něco přeletí.

„Ježíšmarjá, co to bylo?“- vyděšeně se ptám.

„No přeci netopýři. Těch je tu plno.“ – pobaveně odpoví Honza. Asi se baví, jak jsem se vylekala.

Pomalu pojídáme zásoby, které Honza vzal s sebou a u toho si povídáme. Čas pomalu plyne.

Po chvíli odpočinku vyndává Honza z ruksaku banány a napichuje je na uvolněný prut.

„Ty budeš opékat banány?“ – nevěřícně se ptám.

„Víš jak jsou dobré? Jedla jsi je někdy?“

„Ne, nejedla. A ani ve snu by mě nenapadlo něco takového opékat.“

„Uvidíš, že ti budou chutnat. Jsou ještě lepší než vuřty.“

O něco později už mu dávám za pravdu. Něco tak dobrého jsem snad v životě nejedla. Oba si pochutnáváme a dál si u toho povídáme. Pak už jenom sedíme a díváme se do doutnajících uhlíků.

Při pohledu na oblohu zjišťuji, že je úplně vymetená a jsou tím pádem nádherně vidět hvězdy. Jak je to dlouho, co jsem kdy seděla pod noční oblohou! Klidně bych takhle seděla dál, ale za chvíli mám pořádně vyvrácenou hlavu. Když si Honzovi postěžuji, praví, že bychom se na hvězdy mohli podívat u něj doma ze střechy.

Jsem pro. Poté, co zkontrolujeme ohniště, za svitu baterky vyrážíme z kopce dolů.

Dolů se jde podstatně lépe, obzvlášť když jdeme jinou cestou, podstatně schůdnější.

A už jsme dole. Honza jde pro žebřík, šplháme spolu na střechu. Tady si na zem pokládáme koberečky a leháme si na ně. Oblohu máme najednou jako na dlani. Škoda, že tu není úplná tma, přece jenom něco z pražského osvětlení tu nádhernou podívanou ruší. Ale co se dá dělat!

Nepamatuji si, že bych kdy takhle pozorovala oblohu, alespoň v posledních dvaceti letech určitě ne. Je to nádhera. Člověk leží na zádech a nad sebou má velkolepé divadlo. Pravda, poněkud ustrnulé, ale o to krásnější. Ale i tady se občas něco děje. Občas nad námi přeletí letadlo, tamhle nalevo spadla hvězda! Byl to takový fofr, že jsem to pořádně nezaregistrovala, ale viděli jsme ji oba!

Honza mi vykládá, že touhle dobou jsou dobře vidět družice, ale jako na potvoru žádnou nevidím. Až asi po půlhodině se objeví jedna, pak i druhá.

Nějakou dobu jenom fascinovaně zírám, vychutnávám si ten neobvyklý pohled. Vtom vychází měsíc. Pomalu se vyhoupl nad kopci a svítí na nás ostošest. Je zrovna úplněk, takže září jako obrovský talíř.

Bohužel pofukuje čím dál víc vítr a do mě se dává zima. Nezbývá než se sbalit a jít dolů. Jak nám ten večer pěkně uběhl, už je po desáté.

Když si jdu lehnout, jsem bohatší o plno nových, nezvyklých zážitků. Jsem za ně vděčná.

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.