17. Stříbrná neděle

Vánoce se blíží čím dál víc. Tohle předvánoční období mi v posledních letech nedělá dobře. Letos je pro mě ale těžší víc než kdy jindy. Loni touhle dobou odtikávaly tátovi poslední hodiny, minuty jeho života. Aniž bych na to vzpomínala, stejně moje podvědomí ví své. A zřejmě se to odráží i na mém rozpoložení. Letos se toho semlelo hodně najednou – nejen, že se blíží vánoce, do toho na mě tíživě dopadá fakt, že jsem bez práce, děsí mě moje zdravotní problémy a ještě se k tomu přidávají vzpomínky na tátu. Suma sumárum – stojí to za starou belu. Ještě že jsem tak uvědomělá, jinak bych se asi zhroutila. I když před několik dny jsem k tomu neměla daleko.

V poslední době se trápím čím dál víc otázkou, k čemu byl můj vyhazov dobrý, když teď nevím, co s takto vzniknuvší svobodou počít. Mám si snad najít novou stejně normální práci jako tomu bylo doposud, nebo se mám věnovat něčemu úplně jinému? A co je ono nové? Je to snad psaní knih na plný úvazek, nebo je to práce s lidmi, moje pomoc jim? No jo, ale v jakém ohledu? A mám druhým co nabídnout? Vždyť žádnými zvláštními schopnostmi nedisponuji!... Co se teda ode mě chce?

Večer si jdu lehnout a v hlavě se mi rojí tisíce otázek, týkajících se nasměrování mého života v oblasti práce. Najednou se mi v hlavě rozběhne rekapitulace uplynulých dní, měsíců, let a mně se vybaví situace, kdy jsem byla mým vnitřním průvodcem tlačená k rozhodnutí, že bych měla druhým pomáhat, ale já se tomu urputně bránila. Nikdy jsem netoužila být spasitelem lidstva a připadalo mi, že svých starostí mám až nad hlavu na to, abych se ještě zaobírala trápením někoho jiného. Uvědomuji si, že někdy loni zjara jsem obrátila, protože jsem náhle pocítila touhu právě tomuhle se ve svém životě věnovat. Jenže jsem nevěděla, jak tuto touhu zrealizovat.

Vím, co se mi v následujících měsících dělo, život mnou mával na všech možných úrovních, dostávala jsem pořádně zabrat. Nicméně ono rozhodnutí jsem už nezměnila a pořád si za ním stojím.

Čas od času vybublalo na povrch a já si vždy položila jednu tu samou stále se opakující otázku, čím že bych bližním mohla býti nápomocná? Až letos na jaře se se mnou začalo cosi dít, náhle jsem disponovala zvláštní energií. Dřív, než jsem tuto schopnost zanalyzovala a pochopila, jak že se s ní zachází, najednou bylo všechno zase jinak. Jak ona schopnost náhle přišla, tak i náhle odešla, takže jsem opět byla na začátku.

A čas běžel dál. Až nastal červen a s ním i výkop z banky. Po překonání největšího šoku, první, na co jsem pomyslela, bylo to, že teď asi nastal čas věnovat se něčemu užitečnějšímu, a že jsem teda zvědavá, co je pro mě přichystáno. Jenže následující týdny, měsíce ukázaly, že přichystáno není nic. Kdykoli jsem s někým svou novou životní situaci probírala, vždy mi ten dotyčný řekl to samé - Ty sama musíš vyvinout nějakou iniciativu a rozhodnout se, jakým směrem své aktivity rozběhnout. A v téhle chvíli jsem oponovala stejným – Jenže nevím, jakým směrem se vydat. Schopnosti žádné nemám, a co se týká esoteriky, to co umím já, umí tisíce jiných, a o mnoho líp. V žádném směru totiž nejsem odborníkem, jsem toliko laikem. Sice životem řádně prozkoušeným, nicméně stále jenom laikem. A s tímhle jsem vždy skončila.

No a teď je večer, a už se zase trápím, neb nevím, co podniknout dál. Obracím se nahoru, ať mi nějak pomohou, navedou tím správným směrem, a s tímhle pocitem si jdu lehnout.

Následujícího rána se budím s pocitem ulehčení, jako by balvan, který mě v posledních dnech tížil, zmizel. Najednou jsem věděla, že už si dál lámat hlavu nemusím. Jdu si udělat ranní meditaci, jako to teď dělám každé ráno, a při ní mi přijde tato odpověď:

„Založ na svém webu novou stránku, kde nabídneš svou pomocnou ruku všem, kteří ji potřebují. Buď otevřená a uvidíš, s čím se na tebe lidé budou obracet. Někdo bude potřebovat jenom vyslechnout, jiný si nechat poradit, někdo bude potřebovat energie, někdo bude chtít slovem pohladit, jiný zase dotykem se nechat uklidnit a někdo si bude chtít popovídat o čemkoli ze široké esoterické oblasti. Máš druhým co nabídnout. Neklaď si proto žádná omezení a nechej všemu volný průběh. “

No a mám jasno. Teď vím, že musím poslechnout, mám totiž jasný návod, co udělat. Už se nemusím trápit úvahami, jestli něco umím nebo ne, jestli mám co nabídnout druhým nebo ne. Bez jakéhokoli přemýšlení si hned sedám k počítači a dělám úpravu na svých stránkách. Cítím,jako bych byla v nějakém transu. Skoro mi to připomíná dobu před třemi lety, kdy jsem po návratu z dovolené byla jakoby něčím uvnitř nucená napsat první část svého pojednání a odeslat ho na internet, aniž bych to jakkoli kontrolovala rozumem. Až teprve poté, co jsem to udělala, trans pominul, mně se navrátil rozum a vyděsila jsem se. Přesně totéž se opakuje teď. Do chvíle, než úpravu svého webu zrealizuji, jsem jako by v euforickém stavu, jak se konečně něco vyřešilo. Ovšem o několik hodin později ze svého nadšení vystřízlivím a dostaví se pochybnosti. Mám vůbec co lidem nabídnout? Vždyť nejsem žádným odborníkem. Tisíce jiných by mohly druhým pomáhat líp než já.

Vzápětí mi ale přijde informace: „Nedělej si starosti, nechej věcem volný průběh, nestav si omezení, překážky a hlavně – odlož strach. Poddej se všemu s důvěrou, že máš co nabídnout.“

Tak jo. Teď už s tím stejně nic neudělám.

Dneska je stříbrná neděle. Probouzím se do pošmourného rána, vůbec se mi nechce vylézt z postele. Kdyby to šlo, nejraději bych celé tohle předvánoční období prospala. Po chvíli přemlouvání se přece jenom z postele vykopu, ale náladu mám pod psa. Co budu dneska dělat? Nemám žádný program, televize mě nebaví, když se to tak vezme kolem a kolem – nebaví mě vůbec nic.

Včera jsem zase zašla na Minervu, ale nic mě tam nezaujalo. Jen jsem si popovídala s Irinou a šla jsem zase domů. Vlastně ani nevím, proč tam chodím, když žádné služby nechci využít. Jo, měla jsem trochu cukání nechat si vyložit karty, ale má to cenu? Ještě nikdo nikdy mi neřekl nic, co by mi pomohlo. Stejně tak vím, že nemá cenu žádat pomoc léčitelů. Tohle období mám přece za sebou! Sama teď pracuji na svém uzdravení.

No jo, ale dneska je neděle. Co teda budu dělat? A vůbec, co budu dělat v následujících dnech? Zapátrám v paměti a vzpomenu si na to, že mi tuhle Honza poslal pozvánku na koncert alikvotního zpěvu, který se má konat v kostele Šimona a Judy, stejně jako tomu bylo v září. A tehdy se mi to moc líbilo. A teď se koncert bude opakovat. Jdu se podívat do své pošty a znovu si mail od Honzy pročítám. Najednou v mailu objevuji odkaz na stránky s bližšími informacemi. Kliknu na něj a ejhle – vyskočí na mě informace, že v Praze je opět Chris a plno jiných účinkujících a s tím související kvantum všelijakých akcí. No a ty běží už od pátku. A dnes je neděle poledne. Sakra, skoro všechno mi už uteklo. Zbývá ještě něco? Kouknu na program a vidím – od dvou je nějaký channelingový zpěv právě s Chrisem. Okamžitě mám jasno – jdu tam. V rychlosti do sebe hodím oběd, kouknu na hodinky a letím na metro.

A už jsem tu, jdu s ostatními do sálu, kde se rozesadíme po obvodu místnosti na zem. Chris přichází a začne povídat o tom, jak fungujeme, jak jsme od mládí ovlivňováni svým okolím, jak se vytváří v našem podvědomí programy, podle kterých pak celý život žijeme. Je moc zajímavé, co povídá. Jasně, tohle všechno vím, a jsem přesvědčená, že to vědí i všichni ostatní, nicméně lapám každé slovo, protože opakování není nikdy dost.

Po úvodních slovech se přechází k praxi. Zkoušíme různé techniky, jak zklidnit svoje roztěkané myšlenky, svoje ego, případně své donekonečna vykecávající a spolu hádající se podosobnosti. Zkoušíme všechno možné, pějeme jednoduché mantry, poté se postavíme do kruhu a u zpěvu si ještě podupáváme. Cítím, jak je celý prostor nabit překrásnou energií, všichni jí sáláme a za chvíli je v místnosti vedro. Dvě hodiny utečou strašně rychle, najednou je konec.

Původně jsem chtěla jít domů, ale zjišťuji, že za chvíli začíná koncert. Tak jo, zůstávám. Uvědomuji si svou nekonečnou svobodu, můžu si dělat, co chci. Když zjistím, že se někde koná akce, jednoduše se sbalím a jdu na ni. Pak zjistím, že je akce další, takže co? No jasně, že se jí zúčastním.

O půl hodiny později už sedím na židli a poslouchám první tóny alikvotního zpěvu. Moc se mi líbí. Střídají se tu postupně skupiny i jednotliví vystupující, líbí se mi to čím dál víc. O přestávce se setkávám s Honzou, který tu taky účinkuje a nadšeně mu oznamuji, jak je to super. Honza je rád,. Taky se mu to líbí.

A zpět na židle, koncert se blíží k závěru. A že je to teda závěr! Chris začne bubnovat a zpívat, a k němu se přidávají i další. Celou dobu mám zavřené oči a jenom vnímám tu nádhernou energii, která je v celém sále. Vtom cítím, že se něco děje. Otevřu oči a vidím, že jeden z bubnujících nás vyzývá, abychom ze svých židlí vstali a přidali se k nim.

Váhám jenom chvíli. Ten zvuk a rytmus bubnů je tak strhující, že mě doslova zvedne ze židle. Opatrně v rytmu bubnu začnu podupávat, až mě rytmus úplně strhne. Oči mám zavřené, celá se uvolním a celé moje tělo reaguje na ten krásný rytmus. Připomíná mi to šamanské bubnování, najednou jsem šamankou křepčící kdesi u ohně. Až na pár lidí křepčíme tu takhle všichni. Občas do sebe narazíme, ale nikomu to nevadí. Tempo se zrychluje čím dál víc. Je to úžasné, nikdy jsem nic takového nezažila. Po hodně dlouhé době se tempo zpomaluje, a už jenom zpíváme Óm. A to v různých tóninách. Mám co dělat, abych uklidnila svoje tlukoucí srdce a bouřící se průdušky. Moje tělo dostalo pořádně zabrat. Chvíli se snažím zpívat s ostatními, ale pak zmlknu, jen se pohupuji, ruce mám před sebou otočené dlaněmi nahoru, cítím v nich, ale v sobě celé a taky kolem sebe množství krásné energie, ve které se blaženě koupu. Ani nevím, jak dlouho takhle stojíme, ale postupně se zpěv uklidňuje, až je najednou ticho. To je ovšem vzápětí vystřídáno křikem, potleskem a podupáváním. Všichni jsme nadšeni, přímo uneseni tím nádherným prožitkem. I já. Jsem totiž překvapená sama ze sebe, jak se postupně měním. Jak je vidět, jsou-li vhodné podmínky, jsem schopna zbavit se zábran a studu a úplně se ponořit do rytmů hudby, a nechat se svým tělem vést.

Domů jdu nadšená. Po cestě mi dochází, že dnešní den měl být úděsný a místo toho byl úžasný. Takhle krásnou stříbrnou neděli jsem v životě nezažila!