22. Období temna

V posledních dnech prožívám snad nejhorší období svého života. Respektive druhé nejhorší. To první začalo před pěti lety, když se provalilo, že Michal má jinou ženskou. Po jeho odchodu jsem prožívala nejúděsnější rok svého života. Tehdy jsem věděla, proč je mi tak zle. Michalova zrada mě rvala na kusy. Měla jsem pocit přímo neúnosné bolesti. Ta bolest se vryla do každé buňky mého těla a já trpěla a trpěla. Rok poté si se mnou začal povídat „hlas“, který mi postupně ukazoval cestu, jak z tohohle bolavého a slzavého údolí ven. A já, ač nerada, jsem se pod jeho vedením na tu cestu vydala.

 

V následujících měsících, letech jsem zažívala všechno možné i nemožné věci o kterých bych nikdy netušila, že mě co by silně racionálně založeného jedince někdy potkají. Ale potkaly. Čekaly na mě různé pasti a nástrahy. Do některých jsem se lapit nechala, z dalších jsem se rychle dostala a jiným jsem se úplně vyhnula.

 

Tahle náročná nová cesta trvala přesně tři roky, než jsem po hlavě vletěla do dalšího průseru. Opět se jedná o ztrátu. Ale zatímco první ztráta se vázala k Michalovi, člověku mně nejbližšímu, teď se jedná o ztrátu zaměstnání, nebo-li existenční jistoty. Jak už jsem někde napsala, v první chvíli mě tento fakt doslova převálcoval, ale poté jsem pochopila „vyšší princip“. A sice že mi tato situace nemá uškodit, naopak mám díky ní něco získat. A tak jsem se uklidnila.

Byla jsem v pohodě celé léto, užívala jsem si je, jenže pak nastoupil podzim, a bylo zle. V první řadě mi začalo být zle zdravotně, což se mi většinou na podzim stává, jenže teď to bylo o to horší, že jsem byla doma zavřená mezi čtyřma zdma. Bez práce, bez chlapa, jen se svým strachem z budoucnosti. Ale ještě jsem se jakž takž držela. Neuvěřitelně jsem se držela, až Hela, se kterou jsem se pravidelně scházela, ze mě byla na větvi. Já občas sama ze sebe taky.

 

Jenže pak se přiblížily Vánoce, pro mě to velmi kritické období, a letos tuplovaně. Víc než kdy jindy jsem si uvědomovala svou samotu, resp. osamocenost, své zdravotní a finanční problémy. Prostě to na mě padlo se vším všudy. Ale stejně jsem se pořád držela a měla jsem pocit, že to zvládám.

 

Koncem roku náhle pociťuji nutkání navštívit astroložku. S ohledem na to, že astrologii vůbec nerozumím, žádám ji tedy, aby ke mně mluvila jasně a srozumitelně. A ona mi vyhověla. Promluvila ke mně tak srozumitelně, že srozumitelněji to ani nešlo. Ovšem její slova mé téměř porazila. Vzájemné postavení planet vůči sobě navzájem a hlavně směrem k mé osobě není vůbec příznivé, resp. je velmi nepříznivé. A nejen, že toto období trvá už nějaké dva roky, ale potrvá minimálně ještě rok.

Už jenom toto zjištění mi zvedá hladinu adrenalinu v krvi. Ale aby toho nebylo málo, dozvídám se další věc. Coby Blíženec s ascendentem Panny mám se vzdát rituálů, s nimiž jsem téměř srostlá a které mi dávají záruku jistoty, již tak potřebuji. Což v mém případě „prý" znamená každodenní chození do práce. Ne, že by docházka do práce byla mou oblíbenou činností. To určitě ne. Ale potřebuji mít ono finanční zajištění, které z ní vyplývá. Obzvlášť když jsem sama. Což snad musí být každému jasné!

Všechno ve mně se vzpírá. Tohle po mně přece nemůže nikdo chtít!

Ale informace se na mě hrnou dál. Mám prý veškerou svou energii soustředit na kreativní činnost, což v mém případě je psaní. A hledání nového zaměstnání mám odsunout na kolej vedlejší. Jo, tohle mi bylo jiným astrologem řečeno už v létě a pak znovu na podzim. Situace se opakuje. Stále ty samé informace. Moje psaní už nemá být jenom mým koníčkem, ale prioritou číslo jedna. A normální zaměstnání, jak já mu říkám, má být až na místě druhém.

Astroložka přidává další a další informace. Čeká mě prý učební látka takového kalibru, že to fakt nebudu mít jednoduché.

Domů odcházím totálně rozhozená. Jak mám všechno tohle ustát? Jak se mám věnovat psaní, když na něj nemám sebemenší myšlenku, protože mnou cloumá strach? Strach, strach, strach. Strach z toho, co se mnou bude, jak všechno dopadne.

 

Aby toho nebylo málo, zrovna v té době se dozvídám, že časopis, který mou knihu vydával na pokračování, má existenční problémy a jak se zdá, svou činnost v brzké době ukončí.

To je divné: Jak to teda s tím mým psaním je? Jaká cesta je správná?

 

V následujícím období se cítím jako v kleštích. Nedokážu si stanovit prioritu. Hledat si zaměstnání či se živit psaním? Ale pak vyvstává otázka - Může tato činnost vůbec člověka uživit? 

Nořím se tedy do svého nitra a snažím se zjistit, po čem že moje duše touží. Jenže pokud opravdu po něčem touží, nemá šanci se ke mně dovolat. Moje strachy jsou tak silné, že všechno ostatní přehluší.

 

Ze všech stran cítím tlaky a mně je děsně. A hlavně se cítím provinile. Uvědomuji si, že do hledání nového zaměstnání neinvestuji tolik energie, kolik bych asi měla.

 

Rapidně se mi zhoršuje astma. Je mi jasné, že svým současným rozpoložením si vše jenom zhoršuji. Jenže jak z toho ven?

Dusím se festově. Od rána do večera, o nocích ani nemluvě. Je mi čím dál hůř. Ale pořád se ještě držím a v rámci svých omezených možností jsem v pohodě.

 

Jak se stále obírám jedním a tím samým, a sice proč jsem se dostala do takovéhle patové situace, z níž nejsem schopná najít východisko, náhle mě napadne následující:  Co když je všechno jinak, než jak jsem si dosud myslela? Co když výpověď přišla ne proto, abych se věnovala jiné smysluplnější či lepší činnosti, nýbrž kvůli pokoře? Protože tato situace  - být bez práce, bez chlapa a s nalomeným zdravím mě snáze dovede k pokoře než bych byla schopna a ochotna za příznivějších okolností.

 

Uplynul leden, únor a já mám najednou pocit, že se na nějaké astrology můžu vykašlat. Nenechám si od nich diktovat, co mám a nemám dělat. Ano, oni mohou vyložit jaké že energie na mě působí ať už vlivem postavení planet nebo z čísel, pod jejichž vibracemi se zrovna nacházím, ale kde berou právo diktovat mi, co mám či nemám udělat?

Rozčílím se, jak jsem zase všem naletěla a kvůli nim jsem se úplně zbytečně utápěla ve strachu a obavách. Kolik měsíců jsem kvůli nim promarnila, protrpěla?

Jak rychle jsem hněvem vzplála, tak rychle jsem se zase uklidnila. A došla jsem k závěru, že oni mi jenom něco nabídli, a já sice nechtíc, ale přece jen jsem po jejich nabídce sáhla.

Ale teď už vše bude jinak. Mám svůj názor a svou svobodnou volbu. Sama si budu rozhodovat, jakým směrem se můj život bude odvíjet.

 

Padám na kolena a prosím Vesmír & spol. ať mi prominou, jestli jsem tuto životní šanci nevyužila. Nemám na to, abych teď tvořila, když jsem celá rozervaná a zároveň spoutaná strachem, co se mnou bude. Co mi je platné, že planety ke mně hovoří – Tvoř! – když toho nejsem schopná???!!! Jestliže mi takováto možnost byla opravdu do života přichystaná, prosím tedy o prominutí, protože já ji nevyužiji. Vím, že se tímto prohlášením vlastně zříkám zodpovědnosti za svůj neúspěch, ale já už takhle dál pokračovat nemůžu. Jsem odhodlaná svou budoucnost vzít pevně do svých rukou a postarat se o sebe sama. Je mi jasné že mi nepomůže nic a nikdo.

 

V následujících dnech se vrhám na internet na nabídky zaměstnání. Hledám, odpovídám, zase hledám a odpovídám. Ovšem odezva žádná.

 

Už je březen a mně je čím dál hůř. Jak zdravotně, tak samozřejmě i psychicky. Ale pořád se ještě držím. Vím, že to nesmím vzdát. Je mi jasné, že pak by pro mě bylo ještě těžší se z toho stavu vyhrabat. I takhle to vysvětluji Hele, když se mi od ní dostane pochvaly, jak dobře tuto náročnou situaci zvládám.

 

Situace se vyhrocuje, když musím navštívit alergologii. Potřebuji nafasovat další léky, na nichž můj život závisí. Jak tuhle závislost nenávidím, jak ráda bych se jí zbavila! Jenže ačkoli podnikám vše možné i nemožné, místo úlevy je mi čím dál hůř. Takže ve chvíli, kdy mi doktorka po zjištění mého otřesného stavu průdušek předepíše léky ve vysokých dávkách, rezignovaně souhlasím. Jinou možnost ani nemám. Jak mi doktorka vysvětluje, pokud bych je nebrala, zanedlouho bych skončila v nemocnici na kapačkách.

Jasně, že mě toto zjištění pořádně rozhodí a hlavně nasadí do hlavy novou dávku pochybností, jakže to s těmi duchovními příčinami nemocí je a co všechno se z toho odvíjí.

Naštěstí se mi po několika dnech aspoň z toho nejhoršího uleví. Jenže nastává další problém. Mé tělo okamžitě zareaguje nejen na vysoké dávky hormonů, ale hlavně na jejich vedlejší účinky. A tak mě začínají sužovat všechny možné potíže.

Vztekám se. Jenže vím, že to musím přetrpět. Tohle je daň, kterou musím platit za to, že se můžu volně nadechnout a hlavně vydechnout.

A do toho na mě ještě padne chřipka. Ležím doma s horečkami a urputnýma bolestma hlavy a je mi děsně. Za doktorem nejdu. Už nevěřím, že by mi pomohl. Vím, že to musím zvládnout sama. A tak nasadím svou vlastní léčbu. Pravidelně se reikuji a popíjím kapky na podporu imunity.

Nakonec vše jakž takž zvládnu. Jak chřipku, tak zánět průdušek. A sama. Jsem sama ze sebe udivená, jak jsem byla úspěšná..

 

Ovšem při další návštěvě alergologie se už stavím do vzdorovitého postoje. Odmítám brát léky v tak vysoké koncentraci jako doposud! Je mi tak blbě, že už se dál ničit nenechám.

Tentokrát rezignuje doktorka a odkývne mi mírné snížení dávek. Dodává ovšem, že bych si moc vyskakovat neměla, neb spirometrií je zjištěno jenom mírné zlepšení. Zatímco předtím jsem "jela" sotva na pětinu kapacity plic, teď je to necelá třetina.

Opět odcházím pořádně zdrchaná. Vůbec nechápu, jak je možné, že přes vysoké dávky léků k výraznému zlepšení nedošlo . Že by za tím vším byla moje rozhozená psýcha? Nebo už mi není pomoci a s tímhle zdravotním zatížením se mám vláčet až do konce života?

 

Jenže nemoci nejsou jediné problémy, se kterými se musím potýkat. V mém životě začíná pořádně přituhovat. Jak se mi přece jenom trochu ulevilo a tudíž se mi vlila trocha energie do žil, rozjela jsem všemožné aktivity – hlavně co se týká hledání nového místa. Ovšem odezva žádná. Vůbec na nic. Ať podniknu cokoli, všechno vyšumí do prázdna. Ať se jedná o hledání místa nebo o řešení běžných provozních problémů, které se na mě najednou navalily, stále totéž. Veškeré moje snažení jde totálně mimo. Opět se tedy po delší době táži – SAKRA PROČ?!!!