20. Ne/pokora

Od minulého prohlédnutí a pochopení uplynul více jak měsíc. Během této doby se v mém životě v podstatě nic nezměnilo. Stále procházím stejnými cykly, kdy nepokora, odmítání, vzdor, lítost a vztek je na krátkou dobu vystřídán pokorou, a tak stále dokola. Občas se sejdu s Helou a společně popovídáme na téma, co život dává, a co naopak bere. Připadá mi, že jsme na tom stejně. Obě jsme drceny jak svými zdravotními problémy, tak i těmi životními. Někdy je to docela síla. Ale jsem ráda, že si můžeme popovídat, vzájemně se povzbudit. A hlavně jsem ráda, že obě nahlížíme na plno věcí stejným pohledem, tím vědomým. Čemu ale ráda nejsem, že to máme obě tak těžké. Dokonce mě napadla taková asociace. Obě plujeme v rozbouřených vlnách oceánu života, ve kterých máme co dělat, abychom se neutopily. Občas nás to vynese na hřeben vlny, my se můžeme nadechnout, v té chvíli se sejdeme, abychom všechno probraly, a pak už nás zase rozbouřený oceán strhne kamsi dolů. A takhle to jde pořád dokola. Ani nemám náladu sednout si k počítači, abych cokoli zapsala. Vždyť je to stále stejné!

Až dneska. Povídám si s kamarádem o životě, jak se odvíjí, rozebírám, jak se mi daří, respektive nedaří, jak jsem čím dál víc drcena svým nepokorným přístupem k životu a hlavně, jak už mě to nebaví, respektive jak moc mě to vyčerpává.

V řeči se dostaneme i na to, že stále ještě nemám zaměstnání a že fakt už nevím, co udělat, aby se aspoň tenhle problém nějak vyřešil. Po celé měsíce, co jsem doma, jsem kdesi uvnitř sebe měla pocit, že z předchozího zaměstnání jsem byla odejitá, abych se už začala věnovat něčemu lepšímu, smysluplnějšímu. Ať to bude psaní knih, nebo pomoc druhým, těžko říct. Ale že už to nebude klasická práce v kanceláři. Proto jsem se taky víceméně do hledání toho nového nepustila naplno. Jenže dneska mi došla trpělivost. Jak je vidět tudy cesta nevede. A o svém rozhodnutí teď povídám kamarádovi.

A vtom mě napadne – co když to s tou výpovědí bylo úplně jinak? Co když přišla ne proto, abych začala dělat něco jiného, ale co když mě tato situace měla dovést k pokoře? Vždyť to teď mám těžší než kdykoli předtím. Jsem sama, bez chlapa, tudíž finančně nezajištěná, jsem bez práce a ještě mě drtí moje nemoci, takže nemám ani náladu a energii na to, abych si nové místo hledala. A pak mám dvě možnosti, buď se budu dál vztekat či se litovat, nebo naopak vše odevzdám do vyšších rukou, nechť se tedy děje vůle boží. Co když je to takhle?

Kamarád se jenom zasměje a odpoví mi – jasně, že je to takhle. Od tebe se chce přesně tohle – pokora!

A máme to tu zase. Pokora, pokora, pokora! Je to vůbec možné, že přituhuje čím dál víc?

V následujících dnech cítím naprosto protichůdné tlaky, které mě drtí. Na jednu stranu jsem tlačená do akce – Hledej si místo! Nebo – Najdi pro svou knihu nakladatele! Ale na druhou stranu mi je v jakékoli akci skrzevá moje zdravotní problémy bráněno. Protože jak se můžu do jednoho či druhého vrhnout naplno, když se pořád dusím a crčí mi z nosu litry vody? Je to přesně tak, jak mi ti zatracení astrologové tuhle řekli. Jedna planeta, že mě vyzývá – konej, zatímco druhá mi hází klacky pod nohy se všemi možnými překážkami, a třetí mě svírá v jakémsi krunýři, ze kterého se nemůžu dostat ven. Tehdy mi taky bylo řečeno, že tuto situaci budu pociťovat, jako bych byla mezi mlýnskými kameny.

Ne, že bych se jejich slovy nechala ovlivňovat, spíš se snažím díky těmto informacím ve svém životě trochu se orientovat a najít z ní nějaké východisko, řešení.

Jenže teď vyvstává otázka – k čemu mě tahle situace vyzývá?

• abych vše jenom přežila?
• či snad přijala s pokorou a s vědomím, že jestliže jsem si kdysi v bardu přesně tohle naplánovala, teď bych se neměla vztekat či se vším nechat převálcovat?
• nebo se snad mám k nějaké akci vybičovat a pustit se do ní s plným nasazením a nenechat se ničím, ani těmi sebezávažnějšími problémy odradit?

No, co je správné?... Fakt nevím.

A tohle nevím mě ničí, až je mi z toho zle. Mám pocit, že jsem se ocitla v patové situaci. Jako bych stála na místě, točila se kolem dokola a hledala cestu, kterou bych se vydala.

Kdybych chodila do práce a jenom o změně zaměstnání přemýšlela, jako tomu bylo doposud, asi by mě to až tak nebralo. Jenže já to nějak řešit musím, respektive musím k tomu najít takový postoj, stanovisko, který mě vnitřně uklidní a já budu vědět – JO, to je ono!

Jsem už od neustálého přemýšlení a tápání unavená. A hlavně jsem unavená od všech svých nemocí. Respektive jsem pořádně vyčerpaná. A navíc mi čím dál častěji naskakuje můj staronový postoj bojovníka a odpůrce. A co je ještě horší, ačkoli bych ráda bojovala, na jakýkoli další boj či odmítání už nemám ani síly, ani energii.

Na druhou stranu si ale uvědomuji, jak zvláštně se ke mně dostávají informace. Tuhle mi byla připomenuta kniha, kterou jsem četla před pár roky. Dnes jsem se tedy do ní znovu začetla a s překvapením jsem zde objevila obsáhlý popis psychospirituální krize. Došlo mi, že i já něčím podobným před časem procházela. Sice u mě to probíhalo trochu jinak, ale to neznamená, že ta transformace neprobíhala. A kdybych si snad ještě nebyla jistá, tak ten samý den mi přišel mailem odkaz na článek právě na tohle téma. I zde jsou příznaky a průběh té krize tak jasně popsány, že mi je rázem jasno – ano, to, co se mi před časem dělo, bylo přesně tohle!

A dochází mi následující. Tehdy jsem vůbec nic nechápala, jen jsem vnímala, že se se mnou děje něco nepříjemného, s čím jsem si nevěděla rady, a proto jsem tehdy probíhající transformaci sama přerušila a vyslala jednoznačný signál, že tohle nechci.

A co následovalo? Všechno se zastavilo. Jenže od té doby je mi děsně. Je mi čím dál hůř… Ovšem těžko říct, kde bych byla dnes, kdybych se tehdy takhle nerozhodla? … No jo, tohle ale nevím a nikdy vědět nebudu. A taky s tím už nemůžu nic udělat...

Ale když se mi teď vše tak krásně pospojovalo a už vím, jak to se mnou tehdy bylo, co mi z toho vyplývá?

Přemýšlím jenom chvilku, ano, chci v transformaci pokračovat dál. Jenom bych prosila, aby probíhala přijatelnějším způsobem, aby mě úplně nezlikvidovala... Pokud to ovšem jde...

Tohle uvědomění mě dostává, jsem z něj celá zjihlá a taky dojatá. Poté, co svůj objev odešlu kamsi nahoru, hned tu noc cítím, že se se mnou cosi zvláštního děje. Ačkoli spím, přesto mám pocit, že jsem vzhůru a cítím, jak se mým tělem prožene zvláštní proud energie.

Ráno se snažím přijít na to, jak dalece to v noci byla realita či jenom zvláštní sen.

Jenže na tohle jsem krátká, na to prostě nepřijdu, i kdybych si strhala mozkové závity. Nezbývá, než si s tím přestat lámat hlavu a všemu nechat volný průběh.

Dochází mi, jak jsem to měla předtím jednoduché. Tyto věci se mi dály během dne a za plného vědomí. Jenže teď se odehrávají v noci, ve stavu napůl bdělém, napůl ve spánku. A pak si samozřejmě nejsem jistá, zda se vůbec něco dělo. Obzvlášť, když vidím, že druhý den je mi úplně stejně. Blbě.

O pár dní později ve čtení knihy pokračuji. A tu narazím na pasáž, kde autorka popisuje přesně to, co prožívám já. Ano i ona mluví o pocitu plutí v rozbouřených vodách oceánu, včetně strachu, že se v nich utopí.

Vždyť i já přesně tohle pociťuji!

A ona tady píše, jak si z tohoto nepříjemného stavu pomoci. Stačí se uvolnit, všemu se poddat, stočit se do klubíčka, přijmout bolesti, strachy, přestat se jim bránit, a nechat se jenom všemi emocemi a bolestmi nést. Jen tak se ta situace dá přežít.

A mě napadá, pomohlo by tohle i mně? Vždyť je to stále o jednom a tom samém – přestat bojovat a místo toho se nechat vlnami života nést. Plout po proudu místo toho, abych se proti němu lopotila.

Protože proč jsem tak zdeptaná, čím dál víc unavená, proč mám pocit, že už nemám síly a energii na nic? No protože stále se vším bojuji.

„ Ano o tomhle to je. Stále se dozvídáš to samé, jenom je to vždy popsané jinými slovy. Základ všeho je přestat se bránit a odmítat situace, kterým buď nerozumíš, nebo se jich bojíš, nebo které tě zraňují. Ale ony nejsou bolavé, to jenom ty je bolestně prožíváš, protože je odmítáš. Je ti to jasné?“ – náhle se ozývá hlas.

„Já vím, že je to pořád to samé, ale pochop, že to pro mě není jednoduché.“

„Není, ale ty víš, co se od tebe chce.“

„To právě nevím! Vždyť řeším stále jedno velké dilema – mám něco dělat, nebo mám stát na místě a čekat, až bude lépěji?“

„To myslíš vážně, čekat na místě?“

„Jasně, že myslím. Protože za prvé nemám sílu a energii na to, abych cokoli podnikala, a pak, je mi tak blbě, že nic ani dělat nemůžu. Takže co?“

„Teď jsi o tom mluvila, uvolni se, vizualizuj si, jak se necháváš životem nést. Už jsme o tom minule a nejen minule mluvili. Nebuď v křečovitém stavu, musím se rozhodnout, musím něco udělat! Ne, pořád je to o jednom a tom samém. S touto situací bojuješ…“

„To přece není pravda!“ – protestuji.

„Je to pravda. Tím, že stále přemýšlíš, co bys měla anebo neměla dělat, jdeš jakoby hlavou proti zdi. Nechej vše plynout, uklidni se, uvolni a uvidíš, že správné řešení k tobě přijde samo. Ve chvíli, kdy ho nebudeš čekat.“¨

„Opravdu?“ – zapochybuji.

„Opravdu, věř mi.“

„Tak jo, já to tak zkusím. Díky.“