14. Maluji obraz

Už několik dní cítím silné nutkání, že bych měla vytáhnout malířský stojan a pustit se do malování obrazu. Jak dlouho už jsem nemalovala! Je to něco přes dva roky. Tehdy jsem malovala dá se říct obraz za obrazem. Bylo to v době, když jsem byla pod vlivem černé magie, a zřejmě právě proto jsem tehdy malovala obrazy, ve kterých bylo klíčové světlo… Poté, co jsem se od této černoty očistila, přestala jsem i malovat. Vlastně jsem od té doby ztratila chuť cokoli namalovat… Jo, vlastně loni jsem to později zkoušela, ale nic moc. Proto jsem stojan odložila do kouta s tím, že tuto etapu svého života mám už zřejmě definitivně za sebou.

Ale jak už jsem řekla, v poslední době ve mně stále víc narůstá pocit, že bych se k plátnu měla znovu postavit. Jenže se mi do toho nechtělo. Vyndávat stojan, barvy, a vůbec… Ani nevím, co bych malovala. Stále jsem to odkládala.

Až dnes ráno mi bylo jasné, dneska budu malovat! A taky že jo. Jdu pro stojan a ostatní potřeby. Připravuji si rám s plátnem, chvíli se na něj dívám a přemýšlím, cože vlastně budu malovat. Najednou padám na kolena a prosím o inspiraci, prosím o to, aby andělé vedli mou ruku, protože vím, že sama od sebe bych nic kloudného nenamalovala. V srdci cítím neobvyklou pokoru, jakou jsem už dlouho nezažila. Ale za to asi může kniha, kterou teď čtu.

Teď trochu odbočím. Před několika dny se mi dostala do rukou zvláštní knížka. Je to reálný příběh paní, která celý život byla ateistkou a po jistých životních peripetiích stala se hluboce věřící. To, co prožívala autorka, jak se postupně stávala ženou věřící a pokornou mnou docela slušně otřáslo. Při četbě mi došlo, že mám s onou paní leccos podobného. Ovšem až na jednu podstatnou výjimku. Ona se stala hluboce věřící a pokora z jejích slov přímo čiší. Jenže moje víra je velmi kolísavá… No a o pokoře v poslední době nemůže být ani řeč. Nicméně tato kniha mnou dost mává. Občas mi při jejím čtení naskakuje husí kůže a chce se mi zavolat – pane Bože, dej mi prosím taky nějaký ten důkaz, ať vím, že jsi se mnou!

Možná pod vlivem této četby přece jenom občas cosi jako pokoru ve svém srdci ucítím. A asi proto taky dnes pokorně padám na kolena a prosím a prosím. Když už mě prostřednictvím mé duše k tomu malování tak ponoukají, nechť mi s tím malováním pomohou.

Domnívala jsem se, že mi přijde nějaká inspirace a já budu vědět, jak ten můj obraz bude vypadat. Ale moje očekávání není naplněno. Nevím nic.

A co, ono to nějak dopadne. Beru do rukou štětec a bílou barvu. Připadá mi paradoxní na bílém plátně malovat bílou barvou, ale takhle jsem v minulosti začínala pokaždé. Najednou mě napadne štětec odložit a malovat jenom prsty. Postupně se do malování úplně propadnu, zapomínám na svět, veškeré chmury z mé mysli odcházejí, malování si vyloženě vychutnávám a je mi blaze.

Když je obraz hotový, s chutí si jej prohlédnu. Líbí se mi. Dochází mi, že tohle bych sama od sebe nenamalovala, s tímhle mi museli pomoct. Přemáhá mě pocit pokory, mám potřebu za obraz poděkovat. Děkuji za to, že jsem jej mohla namalovat, děkuji za to, že jsem se u něj tak uklidnila. Najednou mám pocit, že si nemusím dělat s ničím starosti. Ani o to své zaměstnání. Vím, že všechno dopadne dobře.

Tak dalece jsem pozitivně nakopnutá, že se oblékám a jdu ven. S chutí se plnými doušky nadechnu svěžího vzduchu. Od rána sice prší a je zataženo, venku je zima a ani psa by člověk v takovémhle počasí nevyhnal, ale já jsem teď venku, zhluboka se nadechuji, usmívám se na lidi kolem a je mi krásně. Mířím k nedalekým výtvarným potřebám. Už dlouho jsem tady nebyla. Tak dalece mě malování dnes oslovilo, že si chci dokoupit prkýnka na další obraz. Aby, až na mě zase přijde inspirace, jsem byla připravená.