4. Nezaměstnaná

Probouzím se do prosluněného rána. Dneska je první den mého nedobrovolného volna. Kdybych neměla tak děsnou rýmu a ucpaný nos, snad bych se přese všechno trápení, které mě teď potkalo, i usmívala na svět. Ale když mně je tak blbě!

Nicméně vyskočím z postele, hodím si osvěžující sprchu a jdu si zacvičit.

Mám v sobě zvláštní rozpor, jak taky jinak, když rozporů jsem plná celý život? Na jednu stranu jsem plná euforie, že mám kvantum volného času, a to jen a jen pro sebe, a na mně záleží, co s ním udělám. Na stranu druhou mnou zmítají pochybnosti, jestli opravdu vše skončí dobře, jak jsem si procítila nový přístup k životu, a jestli si můžu dovolit probendit měsíc-dva užíváním si. Nemám se snad hned vrhnout na hledání nějakého zaměstnání?

Ale co! Všechny pochybnosti házím za hlavu a pouštím se do snídaně. A hned potom do úklidu tisíce drobností, které se mi tu nakupily a na které jsem v posledních týdnech, měsících neměla čas.

Až někdy odpoledne si sedám k počítači, pouštím si relaxační hudbu a chystám se zapsat zážitky z posledních dnů. Zrovna v této chvíli ozývá se známá otázka: „Tak co, jak je?“

Jak jsem na tuto otázku už zvyklá, a nejen zvyklá, už mi nepřijde zatěžko na ni odpovídat! Ať je mi dobře nebo zle, vždy po pravdě zjevím psychický stav, ve kterém se právě nacházím.

Nejdřív se ale musím trochu zamyslet a vnitřně ohmatat, abych posbírala všechny své pocity a emoce, aby má odpověď byla co možná nejvýstižnější.

„Celkem je mi dobře, i když mám pocit děsné vyčerpanosti.“

„A proč jsi vyčerpaná?“

„No proč asi! Jsem urvaná z toho kolotoče, kterým jsem teď prošla.“

„Poděl se o své zážitky,“

„Někdy ve čtvrtek mi bylo oficiálně oznámeno, že v práci končím, a dneska je úterý a už jsem doma. Navždy… Teda ne, navždy, ale asi na dlouho.“

„Co všechno se událo?“

„Už v pátek jsem začala rozesílat výstupní listy na všechny strany, ještě že se to teď dá dělat mailem a nemusím všechny obíhat. Mezitím jsem uspořádávala pracovní záležitosti a promýšlela, jak si všechny věci odtahám domů. Pro kolegyni to bylo jednoduché, přijel pro ni manžel s autem, ale já musela všechno nakládat do tašek a pak to odnosit domů... V pátek jsem odnesla první náklad, no a v pondělí to vypuklo nanovo. To byl teda fofr. Všechny výstupáky dát dohromady, odevzdat všechno, co se odevzdat má, a že toho bylo!, pak honem na personální, dobalit všechny věci, posledních pár slov na rozloučenou, a pak už s posledním nákladem domů.

Musím říct, že když jsem se dohrabala domů, byla jsem z toho všeho schvácená. Shodila jsem ruksak a tašky na zem a byla jsem ráda, že jsem ráda.“

„A jakou jsi měla náladu?“ – chce vědět hlas něco o mém psychickém rozpoložení.

„Ani nevím. Už jsem nebyla tak rozjásaná a euforicky naladěná jako v pátek, ale taky jsem nebyla v depresi. Jen jsem byla děsně soustředěná na to, abych všechno stihla. Bylo toho opravdu moc, času bylo málo, a věděla jsem, že další den už tam nechci být.“

„Proč?“

„Nebyla tam dobrá atmosféra. Kolegyně byly nervózní a nejvíc ale šéfová. Z ní jsem cítila takovou nervozitu, až se mi z toho dělalo zle. Nevím, jestli se nebála mé výbušné reakce, nebo měla špatné svědomí, nebo jí to bylo jenom nepříjemné. To je fuk. Na každý pád netušila, že do výbušných reakcí mám daleko. Ne proto, abych jí udělala radost, ale já sama potřebovala, aby všechno proběhlo v klidu. A když jsem přišla domů, všechno to vyčerpání na mě padlo a byla jsem totálně vyšťavená.

Jsem teď vůbec nějak rozbrnknutá a na leccos reaguji neadekvátně. Třeba když jsem před chvíli hledala něco na zemi a jak jsem se narovnávala, praštila jsem se hlavou o roh otevřeného okna. Místo toho, abych zanadávala, jako bych to udělala kdykoli jindy, teď jsem se rozbrečela. Tohle přece není normální reakce.“ – postěžuji si.

„Není, ale ty taky nejsi v normálním rozpoložení. Jsi plná bolesti a zatím sis nedovolila ji prožít a uvolnit, pořád ses snažila ji v sobě potlačovat. A proto při každé příležitosti, když tě něco vyvede z míry, budeš reagovat přehnaně, budeš třeba brečet i ve chvílích, kdy jindy by tě to ani nenapadlo. Dovol si prožít všechny negativní emoce, snaž se uvolnit veškerý přetlak, který uvnitř sebe máš. Je to stejně jako v jiných stresujících situacích, musíš ze sebe negativní emoce a napětí dostat ven. Jenom tak se ti uleví.“

„A jak to mám asi udělat? – ptám se nechápavě. Vím, jak se mi právě toto nedaří.

„Jednoduše, jestliže cítíš, že se uvnitř tebe něco děje, nebraň tomu a uvolni to. A… – nechej mě domluvit“ – reaguje hlas na moje nadechnutí k námitce – „A pokud samo nic nepřijde, dovol si představit situaci, třeba něco z práce, kdy ti bylo zle, ale nemohla jsi brečet, nemohla jsi reagovat podle svých potřeb, protože ses musela ovládat. Právě tuto situaci si představ, ponoř se do ní, dovol si nechat se zaplavit všemi emocemi, které v tobě tehdy byly, a pak si je prožij. Včetně pláče, včetně vzteku, lítosti a já nevím čeho ještě. Jinak to všechno budeš mít v sobě a bude ti to ubližovat.“

„Tak jo, díky, zkusím to.“ – unaveně odkývnu. Dneska se fakt nevzmůžu na jakékoli další vzpírání. Ne, dneska jsem totálně urvaná.

* * *

Je druhý den kdy nejdu do práce. Ráno se probudím a můj první pohled ze zvyku zamíří k oknu.

Jakpak asi je?

Slunečno. Ach jo.

„Proč se mračíš, proč vzdycháš? – ozve se neobvyklá otázka.

„Protože mám blbou náladu.“ – neochotně, leč pravdivě odpovím.

„Proč blbou?“

„Nevím a nechce se mi o tom přemýšlet. Jsem otrávená.“

Proč? Vyspala ses špatně, nebo v čem je zádrhel?“ – dotírá hlas dalšími otázkami.

Jak to tak vypadá, není mi dopřáno škaredit se a utápět v negativních emocích, proto raději odpovím:

„Spala jsem dobře. V poslední době spím až na výjimky pořád dobře. Večer usnu a vzbudím se až ráno.“ – vysvětluji .

„To je fajn, ne? Proč jsi teda nenaladěná?“

„Ještě jsem o tom nepřemýšlela.“

„Proto se tě taky ptám, abys na to přišla a z té nenálady ses rychle dostala. Jinak se v ní budeš utápět celý den.“

„A co když ne?“ – provokativně zeptám.

„Jak tě znám, spíš ano.“

„Možná ano, a možná ne. Kdoví… Problém je, že opravdu nevím, proč se takhle cítím.“

„Proč ses probudila se špatnou náladou? Zdály se ti nějaké sny? S jakou náladou sis šla lehnout včera? Zamysli se nad tím, jen tak odhalíš ten správný důvod.“ – je mi předloženo hned několik otázek.

„Sny si ani moc nepamatuji, byly takové neutrální, ale pravda je, že jsem si včera šla lehnout trochu rozhozená.“ – přiznávám.

„Proč?“

„Včera jsem se sešla se známými. Když jsem viděla, jak jsou v poklidu, povídají si o normálních věcech, o práci, o dovolených a podobně, došlo mi, v jakém jsem teď srabu, že do normálního života to má hodně daleko, proto na mě střídavě padala lítost, vztek, a taky závist. A pak mě dožíraly takové ty typicky pozitivní věty, jak lidi automaticky reagují, když jim řeknu o svém problému. To mě fakt štve.“

„A proč tě to štve?“

„Připadá mi, že vůbec nevnímají, jak asi člověku je. Tyhle věty ze sebe sypou, jen aby nějak zareagovali.“

„I to je možné. Třeba nevědí, co ti mají říct a chtějí tě povzbudit.

„Jenže mě to nepovzbudí, jen mě to naštve. A navíc, všechno to, co mi oni říkají, vím. Já sama bych mohla odrecitovat kvanta mouder.“

„Proč odrecitovat?“

„Řeknu ti proč! Sama přece vím nejlíp, jak to se mnou je! Sama jsem si na to tuhle přišla! A když jsem to tehdy takhle cítila, mluvila jsem o tom s nadšením, s elánem, s přesvědčením, že to tak opravdu je. Jenže v tomhle euforickém rozpoložení nemůžu setrvávat pořád. Občas se mi do mysli vkradou pochybnosti a hlavně strach, jak to všechno ustojím. A když se sejdu s druhými, kteří tenhle palčivý problém neřeší, zalijí mě pak negativní emoce a do pozitivních výšin mám v té chvíli daleko. Rozumově vím, co a jak je, ale emočně jsem někde jinde. A pak všechny ty dobře míněné rady jdou mimo mě a navíc mě štvou. Rozumíš mi trochu?“ – ptám se s obavami, jestli jsem vše náležitě vysvětlila.

„Rozumím ti. Čemu ale nerozumím, co od druhých očekáváš. Aby tě litovali?“

„Ježíšmarjá, to ne! To by mě štvalo ještě víc. Nevím… Asi abych viděla, že chápou, jak mi je, ale aby mi nedávali žádné rady. Na ty fakt nejsem zvědavá. A nejlepší by bylo, kdyby neříkali vůbec nic.“

„Každý se chová podle svého. Nemůžeš druhým diktovat, jak se mají chovat. Ty taky reaguješ vždy podle svého naturelu, ne?“

„To sice jo, ale snažím se vcítit, jak tomu druhému je, a podle toho odpovím. Dávám si pozor, abych svou odpovědí neublížila.“

„Každý není empatický. Každý člověk má jiné dispozice, jinou povahu, tudíž reaguje podle svého. Nemůžeš se na něj zlobit, že se nechová podle tvých představ.“

„Tohle všechno vím! Jenže se v té chvíli dožeru.“ – bráním se.

„Už jsme o tom mluvili. Objeví-li se nějaká negativní emoce, uvědom si ji a hlavně důvod, proč se objevila. Teď jsi vysvětlila, proč se objevil vztek a závist. Proč ta lítost?“

„Ani pořádně nevím. V jednu chvíli se mi najednou oči zalily slzy, až jsem musela vyjít ven a tam se uklidnit.“

„Proč jsi musela vyjít ven, proč sis nedovolila svou lítost projevit před ostatními?“

„Asi jsem se za ni styděla.“

„Proč?“

„Bylo mi blbé, aby ostatní viděli, že mě to dostává.“

„Co tě dostává?“

„To, že jsem bez místa. Asi by to nechápali.“

„ Buď si jistá, že chápali.“

„Třeba chápali a třeba ne. Už předtím mě svými reakcemi štvali.“

„Jakými?“

„Třeba mi říkali, jak je fajn, když si můžu udělat volno teď v létě. Kdybych výpověď dostala v zimě, že by to bylo horší.“

„A není to takhle lepší?“

„Jasně že je. To vím sama. Jenže jsem z jejich slov cítila až závist, jak se mám úžasně. To je přece paradox, aby mi tuhle situaci někdo záviděl, ne? … Mně to přišlo skoro stejné, jako když jsem si kdysi v práci stěžovala, že na dovolenou jedu sama a kolegyně tehdy nemohly pochopit, že se kvůli tomu trápím. Zatímco pro ně by takováhle dovolená byla něčím mimořádným, protože by se na chvíli utrhly od rodiny, pro mě byla utrpením, protože jsem byla sama pořád. A teď je to totéž. Ostatní chodí do práce, třeba jsou ve fofru, svou dovolenou mají omezenou jenom na pár dní, proto mi závidí, že mám před sebou několik měsíců volna. Jenže jim nedochází, že si to dlouhé volno zdaleka nevychutnám jako oni tu svou krátkou dovolenou.“

„A proč si je nevychutnáš?“ – nechápe hlas.

„To je přece jasné, ne? Sice mám před sebou spoustu volna, sice vím, že to volno teď prostě potřebuji, ale někde uvnitř mám strach, jak to všechno dopadne.“

„A ty nevíš, že si nemáš dělat starosti, že máš všechno odevzdat do božích rukou?“

„Vím! Ale ten strach je tak silný!“

„Uvědom si, že strach je emoce, kterou si vytváříš ty sama. Svými myšlenkami. A děláš to proto, že nevěříš tomu, že vše je pro tvoje dobro, nevěříš, že všechno dobře dopadne.“

„Asi nevěřím, ale nemůžu za to.“

„A kdo za to může?“

„No jo, vím, že já sama.“

„Až tě příště zase zalije strach, zachytni jej a hned si jej pojmenuj. Uvědom si, proč se objevil, jaké jsou pro něj důvody. Jen tak s ním můžeš pracovat. Je to stejné, jako když tě dostávají i ty druhé emoce… Říkala jsi, že tě štvalo, jak ti ostatní radili, a že bys dala přednost tomu, kdyby to nedělali. Je to tak?“

„Je, fakt mě to štvalo. Přišlo mi to trochu podobné, jako když jsem kdysi radila Hele a ona mi říkala – To jsou ty tvoje nevyžádané rady: Nechej si je pro sebe.“

„A jak jsi na to tehdy reagovala ty?“

„Nejdřív mi bylo líto, že si nechce nechat poradit, ale když se to mezi námi stále zhoršovalo, došlo mi, že svoje názory si opravdu musím nechat pro sebe. Sice jsem byla přesvědčená, že kdyby se řídila mými radami, žilo by se jí líp, ale ona o mou pomoc nestála. Proto jsem jí radit přestala."

„A nepřipadá ti, že tohle je stejná situace?“

„No jo, ale to by si měli uvědomit ti druzí, že mi vlastně poskytují nevyžádané rady, ne?“

„Jak to tehdy řešila tvoje dcera?“

„Řekla mi to.“

„A jak to řešíš ty?“

„Nic neříkám a místo toho se naštvu.“

„Co ti z toho vyplývá?“

Musím se zasmát, jak mi je najednou všechno jasné.

„Ani už nic dalšího říkat nemusíš. Byla bych padlá na hlavu, kdybych to nepochopila.“

„Vidíš, jak se stačí jenom zamyslet a hned ti všechno dojde?“

„No jo. Máš pravdu. Jenže, pro mě je všechno příliš čerstvé. Byl to šok, ze kterého jsem se ještě nevzpamatovala. Jsem zaplavená spoustou emocí, a proto se nechovám standardně. Potřebuji čas, abych všechno přijala a vstřebala.“

„Času máš dost.“

„To teda jo. Času mám opravdu hodně. Víc, než bych si kdy dovedla představit.“

Zamyslím se a po chvíli pokračuji: „Musím ale říct, že ne všichni reagují tak, jak jsem o tom teď mluvila. Když jsem mailem oznamovala známým a přátelům tuhle novinu, ne že bych to chtěla vytrubovat do světa, ale proto, aby mi už nepsali na můj pracovní mail,“ – raději vysvětluji, aby nebyla mýlka – „Od mnoha mi přišla tak milá a povzbudivá odpověď, až mi několikrát vhrkly slzy do očí. Moc mi to pomohlo a taky povzbudilo. A přitom, některé z nich ani osobně neznám, známe se jenom skrzevá moje knihy. Z těch mailů jsem cítila opravdovou podporu. A hlavně mi dávali najevo, že mi jednoznačně věří, že to zvládnu. To nebyla jen prázdná slova. Moc mi to pomohlo."

„Vidíš, jak tě ostatní vnímají? S ohledem na to, co všechno jsi už zvládla, jsou přesvědčeni, že zvládneš i tohle."

„No jo, snad se mi to opravdu podaří."

„Jistě, že podaří. Musíš tomu jen věřit"

„Jak je to jednoduché, co?" – povzdychnu si a jdu raději něco dělat.

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.