16. Reiki II.

Uplynulo pár dní. Je ráno, první co si po probuzení uvědomím, že nálada nic moc. Vzápětí mi ale dojde – tak to teda ne! Každý den bude takový, jaký si ho udělám. Děje se mi něco špatného? Neděje. Všechno je stejné. Ano, jsem bez místa, zdravotně nic moc. Ale bylo i hůř. A bez místa jsem už dlouho, přece se kvůli tomu nebudu škaredit na svět! S tímto uvědoměním se hned cítím líp.

A ještě jeden důvod mám, proč se usmívat na svět. Včera mi ubyla velká starost. Už delší dobu jsem opět měla zavirovaný počítač, Petr byl už několik měsíců pryč kdesi v cizině, a já si zoufala, cože si počnu Sice jsem od Petra měla kontakt na jeho známého, ale nevěděla jsem, kdo to je, jaký je a jestli bude ochoten ke mně přijít. Jasně, že jsem se na onoho známého obrátila, mail jsem mu napsala, ale on se vůbec neozýval. V prudkém hnutí mysli jsem tedy vyslala prosby nahoru, ať se to s počítačem nějak vyřeší. Přece bez něj nemůžu být! A světe div se, onen kamarád mi druhý den napsal, že Petr už je prý z ciziny zpět doma, a že mi tedy počítač sám přeinstaluje. Hned mě zalila vlna díků, že mi Vesmír takhle promptně mou objednávku vyřídil. Petr včera opravdu přišel a celý mi jej přeinstaloval. Jak se mi ulevilo, že problém je vyřešen. Ale hlavně cítím úlevu, že Petr už je tady, tudíž je zase k dispozici.

S takto rozjásanou myslí s chutí se pouštím do činností, které jsem už delší dobu odkládala.

Vtom se ozve otázka, kterou jsem už dlouho neslyšela: „Tak co, jak je?“

„Je dobře, že se ptáš až teď a ne když jsem ráno vstávala. Vstávala jsem totiž s náladou pod psa, zatímco teď už jsem v pohodě.“

„Vidíš, že to jde i bez mých otázek, bez mé pomoci. Sama už víš, co máš dělat.“

„No právě, tuhle mi došlo, že tak jak to fungovalo na začátku našich rozhovorů, v téhle formě to už být nemůže. Tolik mi toho bylo řečeno, tolik rad a doporučení jsem dostala, takže nemůžu očekávat, že mi to budeš stále dokola opakovat.“

„No a jak se cítíš?“

„Právě že skvěle. Za prvé mi ubyla velká starost s počítačem. A pak, připadá mi, že mi teď lidi pomáhají, aniž bych jejich pomoc vyžadovala. Třeba tuhle, odešel mi monitor. Už podruhé v krátké době. Pro kohokoli, kdo disponuje autem, tohle problém není. Pro mě ale je. Já auto nemám. Proto se vždy musím obrátit na Michala. On je ochotný a pomůže mi rád, jenže nemá čas. A musím tedy dlouho čekat a mezitím se mu připomínat, aby na mě nezapomněl. A to není nic pro mě. Ale teď jsem se seznámila s jednou paní, co jsme spolu byly na pohovoru, a tak dalece jsme si tam padly do oka, že jsme se domluvily, že se určitě sejdeme a popovídáme si. A včera ke mně přišla a nějak přišla řeč i na to, že stále čekám na Michala, až mi přiveze monitor z opravy. A ona mi řekla - tak já ti ho přivezu. Ale bylo by to trochu komplikovanější, musela bych zařídit ještě nějaké věci. Jsi pro? No jasně, že jsem souhlasila, a jak ráda. A díky ní mám monitor už doma. Dříve, než jsem si začala dělat starosti, problém se vyřešil.“

„Vidíš, jak všechno funguje?“

„No právě. Vyprávěla mi, jak teď v jejím životě nádherně všechno funguje od doby, co žije v souladu s Vesmírnými zákonitostmi – jak já zjednodušeně novému náhledu na svět říkám. A já si jí stěžovala, že mně to takhle nefunguje. Tolik se někdy snažím, tolik prosím, ale pomoc nepřichází, nic se nevyřeší. Prostě u mě v poslední době až na výjimky, nefunguje nic. Ale jak mi teď přišla tak nádherně pomoc, ať už co se týká monitoru, tak opravy počítače, nadšeně jsem jí psala textovku, že u mě to taky funguje. Teď jsem tu pomoc viděla. Nevím proč předtím ne, a teď jo. Ale nelámu si s tím hlavu.“

„Je to jednoduché. Pros a bude ti dáno.“

„Přece jsem prosila, a dáno mi nebylo nic. Jak je to možné? Proč to někdy funguje a někdy zase ne?“

„Ty to opravdu nevíš?“

„Promiň, kdybych to věděla, tak se přece neptám, ne?“

„Zapátrej ve svém nitru, odpověď tam je.“

„Ani nemusím dlouze přemýšlet. Může to být takhle – pokud má pomoc přijít, tak stačí vyslat prosbu. Ale pak nesmím lpět na tom, že to musí být teď-hned-okamžitě (jak je mým zvykem), ale je třeba to nechat být, až bude ten správný čas. To je první pravidlo, které vím, že platí. Jenže ne vždy mi má být vyhověno, což se mi nelíbí, protože já ten problém vyřešit musím. Ale z pohledu vyššího, asi ne. Takže mi nezbude než se s tím vyrovnat, přijmout i tuto variantu… Je to takhle, nebo je v tom ještě něco jiného?“ – zeptám se, ale zároveň stočím pohled na modrou prosluněnou oblohu, na sluneční paprsky, které sem do pokoje míří. Mám touhu vyrazit co nejdřív ven trochu na vzduch. V posledních dnech totiž bylo hnusně, zataženo, deštivo a mně se vůbec nechtělo vyjít ven ze svého bytu. Až teď mě ovládla touha se jít nadýchat čerstvého vzduchu.

„Jdi ven, nemá cenu, abychom v rozhovoru pokračovali, když už jsi duchem jinde.“

„Tak jo, díky za rozhovor. Určitě v něm budeme pokračovat.“ – v rychlosti se rozloučím.

Nevím, jestli vlivem semináře nebo absolvováním dalšího stupně Reiki, ale zase je mi zle. Tuhle jsem se zase sešla s Helou a vzájemně jsme si potvrdily, že nás Reiki asi rozhodilo, a že nezbývá, než se pravidelně reikovat a udržet se v dobré náladě a víře, že první známkou změny v našem organismu musí být asi zhoršení, aby po nějaké době – ovšem to ví jen Bůh jak dlouhé – snad přijde ono vytoužené zlepšení. Snažím se zhoršení svého zdravotního stavu přijímat v rámci daných možností bez pocitů strachu, vzteku a bezmoci, ale nedaří se. Už už bych začala pátrat po někom, kdo by mi pomohl, dokonce mě napadlo zajít ke svému homeopatovi, ale včas mi došlo, že takhle teda ne! Musím si pomoct sama. Přece vím, co mi doktor minule řekl – on ani nikdo jiný mi pomoct nemůže. Pomoct si musím jen já sama!... No jo, ale jak?... Chvilku dumám, až se mi náhle rozsvítí – vždyť jsem teď absolvovala další stupeň Reiki, naučili jsme se používání symbolů. Těch symbolů, pomocí kterých mohu působit na své emoce, mohu se díky nim dostat do své minulosti. Co kdybych taky jednou využila toho, čemu jsem se naučila? Jestliže pošlu jeden ze symbolů, který je k tomu určen, po časové ose mého života do okamžiku, kdy vznikly moje zdravotní problémy, pak by tento symbol mohl bloky, které tehdy vznikly, rozpustit, odstranit. A tak by se odstartovalo pozvolné uzdravování mého organizmu. Ten spouštěcí okamžik se tehdy odehrál v mé mysli, moje mysl může za to, že jsem onemocněla, takže se musím dostat k prapříčině všeho mého trápení. A nebudu se zdržovat tím, že bych pátrala, jaký že okamžik to byl, co to všechno způsobilo. Ne, symbol ať sám si najde klíčový okamžik. A bez toho, že bych jej rozkryla, nechť jej opraví… Chvíli ke kochám představou, jak se všechno obrátí k lepšímu, už si představuji, jak se mi ulevuje, a jak se mi hned líp žije. A uvědomím si, že nesmí zůstat jenom u nápadu, ale musím jej hned realizovat. Hned se do toho dávám. Rozpomínám se na vše, co nám bylo při iniciaci řečeno a aplikuji symboly tak, jak to teď v této chvíli cítím. Ručičky mi nádherně žhnou a mně je blaze.

Každý den tento postup aplikuji a vím, že musím vytrvat. Nesmím být netrpělivá, nesmím si zoufat, že zlepšení nepřichází hned. Přece jestliže nemoc trvala tak dlouho, nemůžu chtít uzdravení ze dne na den.

Jak jsem mile překvapená, když již po několik dnech jisté zlepšení cítím. Astma se uklidnilo. Sice je mi stále zle, ale už se nedusím tak festově.

Celá nadšená svůj léčebný postup sděluji Hele, když se s ní scházím. Ona se tak na mě užasle podívá a praví – „Ale já přece tohle dělám už od chvíle, kdy jsme Reiki absolvovaly. A ty mi to tu říkáš, jako bys objevila ameriku!“

Obě se začneme smát. Jo, to je ten rozdíl mezi mnou a jí. Ona všechno bere vážně a beze stínu pochybností, zatímco já všechny dary, jež jsou mi dány, házím do koše. Některé hned, jiné postupně. Ale mám pocit, že časem se tam ocitnou všechny.

A s tím už musí být konec. Ode dneška se pokusím ke všemu přistupovat s větší zodpovědností. Protože přece vím, že zodpovědnost za sebe a svůj život nesu já sama. Nikdo jiný! Takže záleží jen na mně, jak se ke všemu postavím.