8. Prázdniny

Navzdory svým zdravotním potížím, které vůbec neustupují, navzdory tomu, že jsem bez práce, jsem permanentně dobře naložená. Uvědomím si to hlavně, když se s někým setkám a hýřím dobrou náladou a optimismem a na druhé straně vidím údiv. Doma se pak snažím přijít na to, čím to je. Možná si o mně druzí myslí, že to je jenom maska, za kterou se schovávám, ale já vím, že tomu tak není. Já se tak opravdu cítím.

„Nemyslí si, oni z tebe ten optimismu opravdu cítí. Z tebe přímo vyzařuje. A víš proč se tak cítíš?“ – ozve se hlas.

„Jsem přesvědčená, že ta výpověď je dalším zlomovým okamžikem mého života. Ten první zlomový bod byl Michalům odchod. Ten pro mě znamenal kompletní změnu mého dosavadního života. Dalším zlomovým bodem byl okamžik, kdy začala naše komunikace… Teď mi něco došlo – když jsem se dozvěděla pravdu o Michalovi a jeho novém vztahu, a on krátce na to pak odešel – tím se završila jedna kapitola mého života. Uzavřela se. Pak ses ozval ty – a tím se otevřela kapitola nová. Teprve tehdy mohl začít proces změn… No a teď se to opakuje – dostala jsem výpověď – takže opět završení toho stávajícího, no a teď čekám, co přijde nového. Protože jsem přesvědčená, že to nové bude opravdu lepší, bude odpovídat mému novému Já… Ježíšmajrá, co to ze mě vypadlo?“

„Přesně tak.“

„Asi jo. Jenom jsem zvědavá, kdy a co to bude.“

„Nechej se překvapit.“

 

* * *

 

Už mám za sebou dva měsíce své nedobrovolné, leč velmi příjemné dovolené. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem si dopřávala tak dlouhé volno… Asi na mateřské. A to už je hodně dávno. A hlavně to s dovolenou nemělo moc společného. Tehdy jsem se starala o Helu, o domácnost… a vůbec. Teď se starám toliko o sebe. Určitě se najdou tací, kteří mi tohle volno závidí. Jo, na první pohled to vypadá krásně – žádné povinnosti, samá zábava... No, co se týká zábavy, o té nemůže být ani řeč. Ale volna mám hodně a můžu si ho užívat dle svého. Zpočátku jsem byla trochu nervózní. Moc jsem si to svoje volno nedokázala vychutnat. Byla-li jsem doma, měla jsem pocit, že mám být na chatě, a naopak. Až po měsíci jsem se zklidnila a dokázala si vychutnávat přítomný okamžik, nebo-li tady a teď.

Je neuvěřitelné, že se vůbec nenudím. Jsem-li na chatě, posedávám na lehátku, relaxuji a čtu si. Pokud jsem doma, vysedávám u počítače a předělávám svoje webové stránky. Rozhodla jsem se přestěhovat je na jiný server, neb ten stávající mi nevyhovoval. A když už nová adresa, měla by být i nějaká ta inovace.

Od počáteční myšlenky není daleko k činu. Jenže! Ve chvíli, kdy se pustím do prvních inovačních zásahů, narazím na problém – mám značné mezery v html kódu.

No jo, co teď ? Je mi jasné, že musím něco podniknout.

Tak jo, začnu tím, že vyrazím do centra a zakoupím příslušnou literaturu.

Ovšem v okamžiku, kdy stanu před přeplněnými regály knih, začnu si skoro zoufat. Proboha, jak si vybrat tu pravou?

V obchodě strávím snad hodinu než se mi podaří vybrat přesně to, co potřebuji. Naložím knihy do ruksaku a už uháním domů.

Doma se na knihy nedočkavě vrhám a s neuvěřitelnou chutí se do nich začtu. Tak dalece mě tohle téma uchvátilo, že si při odjezdu na chatu beru s sebou i tyhle knihy. Pročítám je, dělám si výpisky a těším se, až si zase doma sednu k počítači, abych si vyzkoušela to, co jsem se dočetla. Už dlouhé roky mě nic tak nezaujalo jako html kód a tvorba webových stránek. Až se musím smát, že jsem se na stará kolena zbláznila. Ale co, zřejmě je teď ta správná doba na to, abych se trochu vzdělala! Mám na to teď ideální podmínky.

Nejraději bych u počítače proseděla veškerý čas. Ještě, že je léto a táhne mě to na chatu, jinak bych se snad od počítače vůbec nezvedla. Moje touha po vědění jde tak daleko, že se přihlašuji na kurz, který se touhle problematikou zabývá. Sice se trochu obávám, jak to zvládnu, ale moje obavy byly liché. Zvládla jsem to, jak jinak!

 

* * *

 

Kurz mám za sebou, hlavu plnou nových informací. Všechno mě táhne k počítači vyzkoušet si v praxi všechno, co jsem se právě dozvěděla, ale čas běží. Je už září a v následujících dnech má být krásné počasí. Chci ještě urvat z pěkného počasí co se dá. A tak balím ruksak a vyrážím na chatu.

 

Ze všeho nejdřív vyndávám ven lehátko, abych si po namáhavém výšlapu odpočinula. Ale po nějaké chvíli se zvedám a jdu obhlídnout zahradu. Jak ji tak obcházím, zrodí se nápad – tenhle kout se mi vůbec nelíbí! Jsou tu haldy letitého kompostu a vypadá to strašně. To by chtělo změnu!

Protože jsem žena činu, hned vyndávám nářadí a pouštím se do práce. Celý den kompost převážím

Teprve večer, kdy celá schvácená padnu na lehátko, dojde mi, že tohle je letos poprvé, co jsem se pustila do tak fyzicky náročné práce. A nejen pustila, ale já byla schopná ji taky dokončit! To znamená, že se mi pozvolna doplňují síly.

Večer si jdu lehnout přece jenom s obavami, jestli se druhý den postavím na nohy.

 

Jak jsem nadšená, když druhý den můžu konstatovat, že kromě mírně rozbolavělého těla žádné újmy na zdraví jsem nedošla!

Za plotem se objevuje sousedka, která sem přijede tak jednou do roka. Pozdravíme se a prohodíme pár vět o počasí.

Zeptá se mě: „Vy máte dovolenou?“

Dneska je totiž středa, takže bych měla být jako všichni řádně pracující v práci.

Vysvětluji jí, jak to se mnou je. Řeknu jí i o svém přístupu k tomuto nenadálému volnu.

Ona prohodí: „To je fajn, že to takhle dokážete přijmout a vychutnat si to, to bych asi nedokázala.“

Zarazím se. No jo, jak je možné, že jsem takhle v pohodě, když vůbec nevím, co mě čeká za měsíc, za dva?

Ještě chvíli si povídáme, pak se rozloučíme a já si jdu sednout do lehátka.

„Víš, proč to tak je?“ – ozve se hlas.

„Asi proto, že jsem si zakázala jakékoli strachy a vzala to tak, že to volno potřebuji na to, abych se dala dohromady. Na začátku léta jsem na tom byla opravdu zle.“

„A co teď?“

„Připadá mi, že se alespoň něco začíná obracet k lepšímu. Když nic jiného, tak jsem na tom líp co se týká energie. Už někdy od zimy, pak celé jaro a pak i přes léto jsem byla totálně vyčerpaná. Ale už to, že jsem se vrhla na tak fyzicky náročnou práci a vydržela u ní celý den, aniž by mě to porazilo, o něčem svědčí, ne?“

„Přesně tak. Potřebovala jsi dobít baterky.“

„No jo, ale proč se mi neulevilo zdravotně?“

„Ale ulevilo. Jen ty bys toho chtěla víc. A hned. Srovnej si, jak ti bylo zkraje léta a jak je ti teď.“

„Musím uznat, že o trochu líp. Ale máš pravdu, chtěla bych, aby to bylo ještě lepší.“

„Neslyšela jsi něco o trpělivosti?“

„Ale jo. Vždyť mě znáš.“

„Právě proto to říkám. Ale zpět k tvé pohodě. Víš proč se takhle cítíš?“

„Jasně, přece jsem to už říkala, ne?“

„Říkala. Ale je nutné, aby sis to rozebrala a uvědomila si, proč to tak je.“

………………

Zamyslím se, nořím se do sebe, abych objevila příčinu své neuvěřitelné pozitivity.

„Na začátku léta byla výpověď. Byla to pro mě děsná rána. V té době mi bylo zle a měla jsem co dělat, abych to vůbec ustála. A do toho přišlo ještě tohle. Málem jsem se začala hroutit. Ale dřív než jsem se do toho dala, došlo mi, že když ta výpověď přišla zrovna v tuto chvíli, musí pro to být nějaký smysl. A ten smysl jsem objevila – potřebuji se zregenerovat. Proto mám před sebou minimálně tři měsíce volna, kdy si nemusím dělat starosti. Sice jsem se zpočátku do tohohle uvědomění občas musela rvát, ale později už mi to nepřišlo a opravdu jsem byla klidná. A zatímco jindy by mě takováhle situace psychicky rozhodila a pak ublížila i zdravotně, tentokrát tomu bylo přesně naopak. Zklidnila jsem se psychicky a pozvolna došlo i ke zlepšení na fyzické úrovni. Neuvěřitelné! A když jsem se s někým sešla a tuhle situaci jsme spolu probírali, skončila jsem vždy s tím, že to nějak dopadne. Dobře že to dopadne. Když moje výpověď nebyla náhoda a že má nějaký smysl, určitě bude i nějaké pokračování. A jasně že jsem přesvědčená, že to pokračování bude pozitivní. Musím jen věřit a doufat, že pokud vše přijmu a budu v pohodě, „oni“ mě v tom určitě nenechají a nějakou práci najdu. A určitě to bude práce lepší, nebo aspoň smysluplnější než byla ta předešlá… Takže mi z toho vyplynul závěr – že se spoléhám na tvé vedení, na tvou pomoc. Ne tak, že bych se zříkala zodpovědnosti a čekala se založenýma rukama, že samo mi něco pod nos přiletí. To ne. Určitě podniknu příslušné kroky. Ale nebudu podléhat zoufalství a beznaději, že je tato situace bezvýchodná. Prostě věřím v to, že vše dobře dopadne.“

„Ano, přesně tak. Buď i nadále pohodě a uvidíš, že tomu tak bude.“

„Díky. Jsem o tom přesvědčená.“

 

* * *

 

O několik dní později jsme domluvené s Helou, že si spolu půjdeme někam sednout. A taky že jo. Sedíme v restauraci a já jí vyprávím o tom, jak se teď cítím, jak je mi fajn. Nadšení ze mě jenom čiší. Hela je ze mě na větvi, a to už delší dobu. Vidí, jak tuto situaci zvládám a neopomene mi to vždy zdůraznit. I teď mi to říká. Prý když vidí, jak zvládám tyhle těžké situace já, dává jí to sílu, aby i ona zvládala ty svoje.

Vzápětí se rozhovoří ona. Vypráví o tom, co jí se teď děje v životě, čím prochází a jak vše zvládá. Teď pro změnu nestačím zírat já. Znám přece svou děvenku odmala a vím, jak se v té které situaci vždy chovala. Ale teď jakoby přede mnou seděl někdo úplně jiný. Sálá z ní nadšení a energie. Vždyť ona zvládá takové situace, které by ji dřív skolily. Oběma nám dochází, jak od rozpadu naší rodiny obě procházíme vývojem změn, obě jsme musely opustit své bezpečné a známé a vykročit úplně jinam a hlavně jinak. Každá jdeme svou vlastní cestou, nicméně každou chvíli se obě setkáme o pořádný kus dál. To když jsme zvládly další zkoušku. Čím víc mi toho povídá, tím víc jsem nadšená.

 

Už je pozdě, a tak se zvedáme a vycházíme ven na ulici. Venku mě najednou Hela obejme a řekne mi, že jsem se neuvěřitelné změnila. Ví jaká jsem byla dřív a jaká jsem teď. A pak mi řekne, jak moc mě má ráda.

Její slova mě potěší. Vím, že vždy říká jen to, co cítí. A kromě toho, důraz, s jakým byla tato slova vyřčena, mě nenechává na pochybách, že je na svou mámu fakt hrdá. A já jsem zase hrdá na to, že ona ve svém životě dělá takové změny, o kterých by mě nenapadlo, že jich kdy bude schopná. Možná je tomu proto, jak mi řekla, že jsem jí vzorem, co všechno se zvládnout dá. A v téhle chvíli si vzpomenu na slova, jež mi kdysi řekl doktor. To bylo v době, kdy jsem poznávala nová pravidla, nové zákonitosti, já jich byla plná a ráda bych o nich pověděla Hele, jenže ta odmítala se se mnou tehdy vidět, natož mě poslouchat. Když jsem si na to doktorovi stěžovala, on mi tehdy řekl: „Nechte ji na pokoji, do ničeho ji netlačte. Až ona uvidí, že vy se tím novým řídíte a uvidí u vás změny, nebude třeba slov. Výsledek sám ji přesvědčí a bude se zajímat, co tu změnu způsobilo.“ Tehdy mi jeho slova zněla jako utopie, ale teď vidím, že to přesně takhle funguje.

V tom se ozve: „Jasně, že funguje. Neznáš pořekadlo ‚příklady táhnou?‘“

„Znám. A znovu a znovu objevuji, jak jsou ta úsloví či přísloví pravdivá.“

„Proto taky vznikla. Je v nich hluboká pravda. Ale teď se ještě vrátíme k tvému nadšení. Stalo se ještě něco?“

Trochu se zamyslím, abych zavzpomínala, cože mě v uplynulých dnech potkalo.

„Nemůžu si vzpomenout na nic významného. Ale nebudeš mi to věřit, ale já mám sama ze sebe radost. Mám radost, jak všechno zvládám. Když si vzpomenu na začátek července, jak jsem si dělala starosti, jak všechno ustojím, jak jsem se postupně víc a víc uklidňovala a nabývala přesvědčení, že vše dobře dopadne, až teď jsem si tím jistá stoprocentně. Já to prostě vím a nepřipouštím si žádnou pochybnost. Až se občas údivem zastavím a podívám se na sebe z jakéhosi odstupu a říkám si – kde se to holka v tobě bere?“

„A kde se to bere?“ – se zájmem se ptá hlas.

„Nepřemýšlela jsem nad tím, jen mě to naplňuje úžasem.“

„Není to těžké. Sama na to přijdeš?“

Chvilku se zamyslím.

„Asi je to proto, když vidím, jak moc mi pomohlo, že jsem se uklidnila. Ne jen navenek, ale uvnitř sebe cítím naprostý klid. Důvěru, že mě v tom nenecháte. Tahle situace nenastala náhodou, omylem. Ta se měla stát. A protože jsem ji přijala, stejně jako jsem přijala stoprocentní jistotu, že to všechno má smysl, jsem přesvědčená že to dobře dopadne, protože určitě musí být nějaké pokračování. Já jsem přesvědčená, že to co mě čeká, bude lepší než to co bylo.“

„Nechej se překvapit.“

„Víc mi k tomu neřekneš?“

„Ne. Buď v klidu, nenechej se nikým a ničím vyvést z míry, přijmi i situace, do nichž se budeš dostávat, a sama uvidíš.“

„Daleko raději bych slyšela něco konkrétního ohledně toho, kdy a co mě čeká. Tohle je moc mlhavé.“

„Ale to přece záleží na tobě! Jestli začneš s něčím bojovat, všechno se zkomplikuje a prodlouží se. Pokud ale budeš v pohodě a zaujmeš-li k situacím pro tebe nepříjemným postoj pozorovatele, který je nad věcí a chápe proč se tak děje, bude pro tebe vše podstatně jednodušší a vše urychlíš. Je ti to jasné?“

„Ano, je. A děkuji.“

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.