9. Intermezzo

V posledních dnech se náhle kamsi propadám. Asi za to může, že je mi už zase blbě, do toho začíná podzim, padají na mě chmury a strach z budoucnosti. Jsem značně nenaložená. Opět se mě zmocňuje pocit, že bych nejraději upadla do zimního spánku a probrala se až někdy na jaře. A pokud možno s vidinou nového místa. Bohužel tahle představa nejde realizovat, proto se začínám trápit.

„Proč se trápíš?“ – ozve se hlas.

„No je mi blbě, a to mě žere!“

„To je správný postoj.“ – zazní ironická odpověď.

„Vím, že by mě to štvát nemělo, ale je to tak.“

„Uvědom si, proč tě tvoje nemoci tak dostávají.“

„Ježíšmarjá, to by snad dostávalo každého ne?“

„Ostatní nechej na pokoji a starej se sama o sebe.“

„Tak jo. Přes léto se mi přece jenom o trochu ulevilo, ale teď už je mi zase zle. Nevím, zda za to můžou bylinné preparáty, nebo je to podzimem, anebo zda to není kvůli nervům.“

„Co si myslíš ty?“

„No, že je to všechno dohromady.“

„Vidíš, jak sama všechno víš. Proč se teda ptáš?“

„Protože bych na přímou otázku ráda dostala přímou odpověď. Proto!!!!“

„Ale ty přece víš, že tímto způsobem si spolu nepovídáme, ne?“

„Jistě že to vím, ale prostě mě to štve.“

„Proč?“

„Protože by se mi líbilo, kdybych na svoje otázky dostávala odpovědi. Připadá mi paradoxní, když mi občas někdo napíše, jak se mám skvěle, když na všechno dostanu odpověď. A ono přitom houby houby.“

„Ale lidi přece tvoje knihy čtou a vidí, jaké odpovědi dostáváš, proto ti to píší. To jenom ty máš svou vlastní představu a očekávání, a když se nenaplní, jsi nespokojená.“

„Takhle ale přece funguje každý. Promiň mi to, ale každý má nějaké očekávání a je zklamaný, když se nenaplní… Ježíšmarjá, už zase jsme u tohohle? Teď mi to došlo. Že už zase na něčem lpím, a pak trpím, když to po čem toužím, nemám. Jo, už vím, zase jsem zareagovala postaru.“

„Vidíš, jak ti to došlo rychle.“

„No jo, už jsem přece ta uvědomělá. Nemám právo na to, abych dělala chyby, co?“ – kousavě podotknu.

„Jenom proto, že už jsi toho tolik pochopila a změnila, neznamená, že nemůžeš chybovat. Své celoživotní chování a reakce v určitých situacích máš hluboko zažrané pod kůži. Takže je pochopitelné, že někdy zareaguješ špatně, případně se necháš unést negativními emocemi. Ale protože jsi už někde jinde, víš, že se pak v těch negativních emocích nesmíš utápět. Ne, proto, že by ti to někdo nařizoval , ale protože ty už víš, jak moc ti to škodí.“

„Jo, máš pravdu. Ale abych se ti přiznala, v posledních dnech, jak mi je zase blbě, mám občas cukání vrátit se zase k dřívějšímu chování, začít se litovat, případně vztekat, a v těchhle emocích se pořádně vyráchat. Jenže! Pak si vzpomenu, jak mi vždy bylo zle, a hlavně, jak se mi pak těžko z tohohle rozpoložení dostávalo. Protože čím déle jsem v něm byla, tím bylo náročnější dostat se z toho ven. A vlastně kdyby ty jsi mi tehdy před třemi lety neukázal, že to jde, a hlavně jakým způsobem to jde, asi by mě to nikdy nenapadlo, a dodnes bych se v těch negacích utápěla.“

„No vidíš, že jsi přece jenom něco pochopila a hlavně postoupila o kus dál.“

„Přece nepopírám, že jsem postoupila. To bych byla padlá na hlavu. Naopak, někdy jsem na sebe i hrdá!“

„Jenom někdy?“

„Jasně, že jenom někdy, protože většinou jsem se sebou hluboce nespokojená.“

„To jsi celá ty. Copak nevíš, že si svou kritikou jenom ubližuješ?“

„Vím, ale jsem prostě taková. A jak to tak vidím, tohle se mi hned tak změnit nepodaří.“

„Tak si to užívej. Ty si rozhoduješ o tom, jaký život budeš žít.“

„No jo, vím. To už tady dlouho nebylo.“

„Vždyť ta tvoje blbá nálada tady taky dlouho už nebyla. Co čekáš, že tě za ni pochválím?“

„Mně je ale dneska opravdu zle. A nejen dneska. Trvá to už asi dva týdny. Co jsem dostala ten nový homeopatický lék, a pak začala tahle hnusná zima, a hlavně – mám před sebou hledání nového místa.“

„Ty jsi ještě nezačala?“

„Ne, pořád se na to necítím. A teď jak mi začalo být takhle zle, tak už vůbec ne. Jak se můžu jít někam ucházet o místo s kapajícím nosem a sípajícími průduškami?“

„Takhle k tomu nepřistupuj.“

„A jak to mám teda udělat?“ No? – zeptám se s jistou dávkou provokace.

„Zásadní chyba je, že se dopředu programuješ.“

„Jak to? Každý den je mi teď blbě. Tak snad v okamžiku, kdy vyrazím na pohovor, mi najednou bude dobře? Tomuhle snad mám věřit? To snad nemyslíš vážně!“

„Věř si čemu chceš. Ale pak se nediv!“

„Zase mi vyhrožuješ?“

„Ne. Jen tě upozorňuji na následky:“

„Přece mi nechceš říct, že jenom proto, když si řeknu, že mi ten den bude skvěle, že mi opravdu bude.“ skvěle

„Neříkám skvěle, ale určitě líp, než když se budeš bát.“

„Asi nemá cenu se s tebou dohadovat, co?“

„Nemá. Ty přece sama moc dobře víš, co máš a nemáš dělat, ne?“

„Jasně, že to vím, ale jak už jsem říkala – jedna věc je vědět, a druhá se podle toho vždy a za každých okolností chovat. Nejsem přece robot, ale člověk. Člověk chybující. Ne?“

„Teď sis sama odpověděla. Právě proto, že jsi člověk chybující, nekritizuj se za to, když se ti občas něco nepovede. Protože toho, co se ti povede, je už podstatně víc. Buď proto ráda za to, kde už jsi a nenič se nekonečnými kritikami.“

„Už jsem zticha.“

„Neber to tak, že ti pořád něco vyčítám. Jen se ti snažím pomoct.“

„Já vím. Děkuji.“

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.