18. O /ne/lpění

Je ráno, ležím v posteli. Vůbec se mi z ní nechce vylézt ven, a tak se jen tak povaluji a přemítám o všem možném i nemožném. Vtom mi naskočí před očima kapka vody.

Co to je? - ptám se sama sebe.

„To jsi ty.“ – ozve se hlas.

„A proč jsem kapkou vody?“ – nechápu.

„To se teprve dozvíš, nechej se překvapit. Vžij se do pocitů, které coby kapka vody máš.“

Ano, teď si uvědomuji, že jsem kapkou vody visící na listu větvičky.

„Podívej se dolů.“

Podívám se dolů a co tam nevidím? Pode mnou je kypící mořská hladina.

Brrr! To mi teda nahání strach!

„Proč ti nahání strach?“

„Je to něco ohromného, nekonečného, mám pocit, že kdybych tam spadla, bylo by po mně.“

„Ponoř se do svých pocitů ještě víc. Uvědom si všechno co v tobě voda pod tebou vyvolává.“

„To dole je temné, obludné, nekontrolovatelné, živelné, ale hlavně neznámé, je to nebezpečné. Co jsem já proti tomu dole? Pouhé nic!“ – oklepávám se nechutí a strachem.

„Teď se vciť do pocitů jaké máš ve vztahu k listu, na kterém jsi.“

Uvědomuji si, jak se cítím s listem jakoby srostlá, cítím tu pocit bezpečí, sounáležitosti. Ano, sem patřím…

Ale co to? Najednou mě něco táhne dolů. Ačkoli se listu křečovitě držím, přesto mě to stahuje dolů čím dál víc.

Jsem vyděšená, to dole mě tak děsí, leká. Ne, tohle já nechci!

„Neboj se. Nic se ti nestane. Uvolni se a jenom vnímej, co se děje. Uvědom si, že stejně přijde čas kdy budeš muset to svoje bezpečné a známé opustit a pak budeš někde úplně jinde, v prostředí, které je pro tebe  v téhle chvíli neznámé. Podvol se všemu a dovol si prožít a vychutnat pocit odpoutání od starého a nalezení nového.

„Ne, já nechci, všechno se ve mně vzpírá. Ne, tohle ne!!!!!“ – řvu ostošest.

Není mi to nic platné, stejně cítím jak se pozvolna protahuji a čím dál víc cítím ten tah dolů. Je to nepříjemný pocit.

„Podvol se tomu, neboj se. Pusť se a poddej se tomu pohybu. Ale s důvěrou, že se ti nic nestane.“- zazní uklidňující pokyn.

Zkouším se trochu ze svého listu odlepit, pustit se své jistoty, ale hrůza mě obestírá a svírá mě panika z neznámého.

Několik vteřin bojuji, ale tah dolů je tak silný, že se neudržím a padám dolů.

Po prvních sekundách hrůzy se mě zmocní krásný zvláštní osvobozující pocit – já letím!!! Jenže čím víc se blížím k vodní hladině, moje krásné rozpoložení se mění ve strach.

A už je tu zase – panika z neznámého.

„Neboj se, nic se ti nestane.“ – slyším a než stačím domyslet všechny hrůzy, které mě tu čekají, už jsem dole.

Ale kde to jsem? Kolem mě je plno rámusu, spousta vody, pohazuje to mnou na všechny strany. Snažím se udržet si svoje já, svou celistvost, ale nejde to. Najednou mám pocit, že i já jsem tím rámusem, tím pohybem, tou masou vody. Jsem prostě součástí všeho toho, co mi ještě před chvílí nahánělo strach.

„Uvolni se, poddej se tomu novému a vnímej, jak se cítíš.“ – zazní další pokyn.

„To přece nejde, já se tak bojím!“ – sotva jsem schopna promluvit, tak dalece se zalykám hrůzou.

„Neboj se, to jenom ono nové a neznámé ti nahání strach, ale ty už jsi jeho součástí. Až s tím splyneš, uvidíš, že se budeš cítit líp.“

Jde vůbec, abych něco takového přijala? – zapochybuji. Okolní masa mnou tak cloumá, že je mi čím dál hůř. Cítím se tu úplně ztracená, mám pocit, že mě okolí zcela pohlcuje a já přestávám vnímat kde začínám a končím já, připadá mi, že jsem všude a vším. Ovšem ono všude a všechno mi nahání strach.

Znovu zazní pokyn, abych přestala vzdorovat a jenom se poddala.

Povoluji svoje křečovité úsilí o zachování svého já a poddávám se pohybům okolí. A je to vůbec okolí? To už jsem taky já! Po chvíli si uvědomuji, že z dosud bouřlivých a nekontrolovatelných pohybů se vše mění na jakýsi rytmus. Ano, teď ho cítím. A jak jej cítím, už mi nenahání strach. Ano, táhne mě to nahoru a dopředu, po chvíli zase dopředu a dozadu... Proč jsem se bála, vždyť je to příjemné! V té rytmičnosti je jakýsi řád, a ten mě uklidňuje…

Chvíli si celé pohupování vychutnávám a začíná mi být blaze. Ano, teď jsem součástí něčeho ohromného, z mého pohledu nekonečného, jenže teď to vnímám jako výhodu, být součástí, součástí jistého řádu, to skýtá pocit bezpečí.

Vtom si vzpomenu, jak jsem byla vystavena daleko většímu nebezpečí co by kapka visící na listu. Byla jsem individualista, který sám musel všemu vzdorovat. Jenže tady jsem součástí celku, a ten mi dává pocit bezpečí. Ovšem, je tu jedna podmínka – poddat se řádu toho celku, a pak je vše v pořádku.

Vtom je vodní prostředí náhle pryč a jsem zase v posteli. Dochází mi, že jsem měla jakousi vizi, která určitě měla něco znamenat.

„Ano, přesně tak. Víš, co to znamenalo?“

„Napadlo mě, že by to mohla být alegorie na mě a na vesmír. Jsem-li součástí vesmíru a poddám se faktu, že nemůžu jít sama proti všemu a všem, přinese mi to pocit bezpečí a ochrany. Zatímco když se budu za každou cenu držet toho svého, své individuality, neuspěju. Jen mě to stojí ohromné množství energie, ale taky strachu. A stejně mi to není nic platné.“

„Ano, ale je tu ještě jedena souvislost. Ty se teď nacházíš v období, kdy se máš pustit svého známého a bezpečného, něčeho, co jsi celý život žila a teď máš vykročit do nového a neznámého, co tě leká a nahání ti strach. Ale stejně jako ta kapka, stejně i ty budeš nakonec od své jistoty odtržená, ať chceš nebo ne. A ocitneš se v tom novém neznámém. Je lepší, abys to udělala dobrovolně s pocitem, že víš oč jde. Pak budeš mít pocit volnosti, která ti dá křídla, a ty poletíš. A až budeš v onom novém, nelekej se, poddej se řádu, který tu je. On je totiž ve všem, i v tom novém. Jen ty z pohledu vystrašené kapky vody jej nevidíš. A až s tím novým splyneš, najednou jej uvidíš. Pak se mu jenom poddej a uvidíš, jak se budeš cítit volně. Tato situace už ti nebude nahánět strach, protože budeš v tomto novém řádu cítit jistotu, oporu. Co ty na to?“

„Tohle je pěkné přirovnání, ale jde vůbec něco takového uskutečnit v reálu?“

„A proč by to nešlo? Sama si vyber, jak se ke své situaci postavíš. Můžeš se lekat, bát, novou situaci odstrkovat. Nebo se všemu s důvěrou můžeš poddat a pak uvidíš, co nového do tvého života přijde.“

„Tak jo. Díky.“

Ukončuji své nezvykle dlouhé polehávání a jdu se obléci.

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.