21. Regrese

Moje zdravotní problémy mě tak psychicky drtí a vyčerpávají, že už nemám sil a energii ani na svou vzdorovitost, ani odbojnost. Prostě mi absolutně došly síly. Nevím, co si počít, aby mi bylo líp. Je mi jasné, že se pohybuji v jakémsi bludném kruhu, dělám si starosti, co se mnou bude, to se odráží na psychice, a psychika zase zpětně působí na moje zdraví. A v tomhle jsem zacyklená, a proto mi je čím dál hůř.

Copak o to, rozumově to mám rozebrané, nicméně nejsem schopna s daným stavem cokoli udělat, změnit jej. Napadne mě napsat mail Petrovi do Liberce a zeptat se ho, jak to on vidí. Respektive, co by mi doporučil, aby se mi už konečně ulevilo a zlepšilo moje dýchání. Snažím se mu stručně nastínit, jak to se mnou je. Ačkoli jsem objevila důvod svého astmatického trápení, ačkoli už delší dobu podnikám naprosto pravidelné mentální léčení a přeprogramování své mysli, ačkoli se pravidelně reikuji, přesto je mi čím dál hůře. Ptám se, kde je zakopaný pes.

Odpověď, která mi od něj přijde, mě pořádně naštve. Domnívá se, že veškeré moje současné snažení je na houby, pokud neodstraním trauma vzniklé v době svého dětství. Měla bych se dostat do okamžiku vzniku svých současných zdravotních potíží, a tam si trauma, které mi tehdy bylo způsobeno, emočně prožít, a tak je zlikvidovat. Ale protože mě zná, doporučuje mi zkušeného auditora, respektive auditorku. Sama bych to prý skrzevá svoje silně vyvinuté rácio nezvládla.

Sakra práce! Otřásám se nechutí. Zařekla jsem se přece, že s regresema jsem už definitivně skončila!!!...Ale jak praví jedno pořekadlo – nikdy neříkej nikdy.

A pak, je tu jedna věc, Petr mě zná, zná i mou nechuť, ba co víc – odpor k regresím, a přesto mi právě tuto doporučuje. Zřejmě se s tím nedá nic jiného dělat. Tak jo, půjdu do toho! To abych si později nevyčítala, že toliko kvůli své zatvrzelosti jsem sobě šlapala po štěstí. Hned se k oné paní objednávám. Raději dřív než moje odhodlání pomine. Ovšem pro jistotu ji mailem upozorňuji na jistá rizika, s nimiž je audit s mou výjimečnou osobou spojen ;-).

Vyjmenovávám je jedno po druhém, svůj mail zakončuji prohlášením, že mě regrese vrcholně otravuji a navíc probíhají velmi těžce, neb nejsem schopna se do prožitků emočně položit, protože všechno cedím přes své silně rozvinuté rácio.

Paní mi odepisuje, že to spolu nějak zvládneme, ale mám si prý rozmyslet, zda s ní chci spolupracovat či se vzpouzet.

Její mail mě naštve, ale vím, že má pravdu. Je mi jasné, že pokud se už dopředu zapřu a budu se šprajcovat, pak je to vyložená ztráta jejího i mého času. A co si budeme povídat i peněz.

Tak jo. Celé dva týdny, které do regrese zbývají, se vnitřně umravňuji a přesvědčuji, že tato akce bude pro moje dobro, a že tedy do ní musím jít s co možná nejotevřenějším přístupem.

V den D vysílám prosby nahoru a prosím o pomoc a podporu, abych vše zvládla. Celá napnutá vyrážím z bytu ven.

Nebudu popisovat, jak celá akce probíhala, týkalo se to samozřejmě celé naší rodiny, řešila jsem si vztah ke své zemřelé sestře, k tátovi, k mámě a plno dalšího. Chci jen podotknout, že žádné újmy jsem kupodivu nedošla. Naopak, regrese probíhala velmi zajímavě a nikterak únavně, jako tomu bývávalo v minulosti. Objevila, pochopila a prožila jsem něco nového, a domů jsem šla s pocitem úlevy. Jen jsem byla poněkud v pnutí, zda mi tato akce pomůže, aby se mi konečně ulevilo a já mohla volněji dýchat.

No jasně, že se mi neulevilo, naopak, je mi ještě hůř. Hned mnou začnou cloumat nechutné emoce. Každému musí být jasné, jaké že to jsou. Samozřejmě že nejvíc vztek, pocity křivdy a nespravedlnosti, a taky lítost na mě vyskočila.

Snažím se zklidnit, že se třeba jedná jenom o přechodné zhoršení, a že později bude lépe. Jenže vše nasvědčuje o pravém opaku.

O několik dní později si jdu na alergologii pro léky. A to po hodně dlouhé době. Už dopředu se připravuji na nepříjemné setkání a hlavně na protivné otázky, které mi zde určitě budou položeny. Ovšem realita veškerá má očekávání předčila. Sestra ze svého počítače vyčte úplně všechno. Udělá rychlý propočet a obviní mě, že své léky neužívám, neb už doma žádné mít nemůžu. Dávno že jsem je musela dobrat. Ačkoli snáším jeden argument za druhým, vysvětluji, bráním se, je mi to houby platné. Stejně jako před dvěma lety, i teď jsem v pasti. Musím navštívit lékařku, jinak své léky nedostanu.

Prosím škemrám, ať mě objedná k takové doktorce, která je alespoň trochu přístupná alternativě.

Prý tam ale žádnou takovou nemají.

Celý týden v sobě likviduji vztek a odbojnost a pokouším se přeladit do mírnosti a vstřícnosti, jak to jenom jde, aby návštěva u doktorky měla hladký průběh.

A už jsem tu! Průšvih je, že ze všeho nejdřív musím absolvovat spirometrii. Sestra se podivuje, jak vůbec můžu fungovat, když mám tak omezenou kapacitu plic. Až se mi z nadýchaných hodnot udělá zle. Netušila jsem, že jsem na tom tak špatně. A hlavně nechápu, jak je možné, že veškerá moje námaha a snažení nemají absolutně žádný efekt. Jak je to možné?!!!

S lékařkou se naštěstí dá alespoň trochu mluvit. Sice mi hned v úvodu přečte záznam, který tu o mně mají, a sice že odmítám vyšší dávky léků. Pokouším se vysvětlit, jak se věci mají, a proč takto činím. Ovšem její následující slova mě vyděsí. Promlouvá mi do duše ve smyslu, že pokud nadále zvýšení dávky kortikoidů budu odmítat, zanedlouho zkolabuji a skončím v nemocnici na kapačkách, kde je do mě budou rvát horem dolem, a budou mnohem vyššího kalibru. Na plakátu nad sebou mi ukazuje, v jakém stavu se mé průdušky v současné době vynacházejí. Jedu prý na necelých 19% kapacity plic. Jen na mně tedy záleží, jak se rozhodnu.

Přemýšlím jen chvilku. Odkývnu a málem i odpřisáhnu, že teda jo, že na měsíc to zkusím, a pak se uvidí.

Doma se ale málem zhroutím. Sakra, co si mám počít? Jak je možné, že se vše navzdory veškerému mému snažení tak radikálně zhoršilo? Fakt si s tím nevím rady. Sedím, lámu si hlavu a snažím se přijít na to, kde je zakopaný pes. Po nějaké době mi dojde jedna věc. Zdá se, že moje uvažování bylo naprosto scestné. Škody, které na mně léky v minulosti napáchaly, už tu jsou, a už s nimi asi moc neudělám. Určitě je dobře, že jsem léky celou dobu omezovala, jinak bych na tom dnes byla podstatně hůř. Ovšem v dnešní době existují léky již méně škodlivé, než byly ty předchozí. Tyto léky mi nabízejí kvalitnější život, takový život, že budu moct volněji dýchat. A co jsem udělala já? I tyto jsem zredukovala na minimum, a proto se jen dusím a dusím. Jsem já to pitomec!!! ... Dobrá, dám jim tedy šanci, snad dají moje tělo dohromady, a ostatní se uvidí.

Následující den míjeje knihovnu, do oka mi padne jedna kniha. Je to kniha, kterou jsem už několikrát měla v ruce, respektive ji zrychleně přečetla. Neumím totiž číst normálně, pouze zrychleně. Má to své klady, díky svému rychločtení jsem schopna knihu přelouskat během krátké chvíle. Copak u beletrie je to fajn, jenže tu v posledních letech vůbec nečtu. Teď už čtu toliko literaturu esoterickou, a tady vyvstává problém. Z takto rychlo-přečtených informací nemám velký užitek. Respektive užitek se často jeví naprosto nulový.

Jak si ji tak prohlížím, objevuji v ní zajímavé meditace. S ohledem na to, že mám moře volného času, rozhodnu si je nahrát na kazetu. Trvá mi to několik hodin, až je konečně hotovo! Chci kazetu uklidit na místo, když mě napadne, co ji hned otestovat, zda je vše v pořádku?

Pohodlně se usazuji v křesle a zaposlouchám se do první meditace. Skončí první, pokračuje druhá, a pak třetí, projíždím jednu za druhou. Teprve když se s trhnutím proberu, dojde mi, že jsem ze samého meditování usnula.

Tohle přece nemá cenu! – naštvu se a raději si jdu lehnout.

To ovšem netuším, co mě čeká.. Probouzím se hodinu po půlnoci a je mi divně. Skoro by se slušelo říct, že je mi děsně. Nevím, co se se mnou děje, ale najednou se mě zmocňuje vztek, a pořádný. Mám vztek na Michala, že se na mě vykašlal, na šéfovou, která mě vyhodila z práce, a pak vztek jen tak všeobecný. Postupně vztek sílí, až jsem jím celá zahlcená. Jako by mě zavalila celá lavina vzteku. Nejsem s to se z ní dostat, a náhle se mě zmocňuje strach, že z toho snad zešílím! Vůbec nevím, co si počít. Sice se nad své emoce na chvilenku povznesu a snažím se racionálně vše zhodnotit, jenže po chvíli mě zalije další vlna emocí.

Po hodině, dvou, se trochu uklidňuji a podaří se mi usnout.

Ráno, hned po probuzení cítím, jak jsem vztekem celá jakoby napěchovaná, a proto se ze všeho nejdřív postavím k boxovacímu pytli a začnu do něj bušit. Snažím se všechno ze sebe dostat ven. Mlátím do pytle, co mi moje tělo dovolí. Nejdřív cítím neuvěřitelný vztek, po chvíli začnu brečet, pak znovu vztek, a takhle to jde několikrát dokola. Asi po čtvrt hodině, když už tělo proti nezvyklému pohybu protestuje, boxování nechám. Jdu si sednout a setřídit své myšlenky. Snažím se přijít na to, co se to vlastně událo. A po chvíli mi to dojde. Celý život jsem svoje emoce potlačovala, dusila jsem je v sobě. A i když jsem se k nim později snažila dostat, byly jakoby pod jakýmsi poklopem přiklopené. Možná díky poslední regresi, kde jsme se dostaly i k mým potlačeným emocím, kdy se nám podařilo celou situaci rozkrýt, a ta se tak dostala z podvědomé na vědomou úroveň. A pak samozřejmě i díky včerejší dlouhé řadě meditací se konečně část hluboko uložených emocí prodrala na povrch. V noci mě málem převálcovaly, ale ráno se už hlásily o slovo, a proto jsem s nimi konečně mohla něco dělat. Dochází mi ještě jedna věc, od okamžiku, kdy jsem se před pěti lety dozvěděla, že Michal má jinou ženskou, pak když mě opustil, oženil se, až do dnešního dne, za celou tu dobu jsem k němu nikdy nepocítila vztek. Moje láska k němu byla natolik silná, že jsem si ten vztek nedovolila vůbec připustit, natož jej projevit. Až teď něco z toho, co jsem měla hluboko v sobě uloženo, se dostalo na povrch… No a co se týká šéfové, tam je situace jiná. V jejím případě jsem se zřejmě jenom vnitřně krotila.

Dochází mi další věc. Když mi kamarádka před časem doporučila, abych si koupila boxovací pytel, neb jí pomáhá k odventilování emocí, souhlasila jsem a hned jsem se ho jala vyzkoušet. Jenže co fungovalo u ní, u mě ne. Několikrát jsem do něj praštila, ovšem moje tělo hned začalo protestovat, svaly nezvyklé této námaze začaly bolet, průdušky se stahovat, a já dřív než jsem se stačila pořádně rozvášnit, musela jsem už zase skončit. Kamarádce jsem napsala, že zřejmě žádný vztek v sobě nemám, a pokud ano, nemůžu se k němu dostat, a tím jsem s boxováním skončila A ejhle, uplynul měsíc, dva, a najednou vidím, že ve mně je, a konečně se mi k němu podařilo dostat a díky boxovacímu pytli alespoň část z něj mohla zlikvidovat. Jsem tomu ráda.

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.