1. Energie

Už delší dobu mi žhnou ruce. Nejen ruce, mám dojem, že žhnu celá. Jako bych celá byla naplněná zvláštní energií. Co kdyby to byla energie léčivá? – říkám si a zkouším přikládat si ruce na tělo. Občas se mi ruce tak nepříjemně rozfajrují, že pak svou energii nabízím kolegyním v práci. I ony, ač těmhle věcem nevěří, připouští, že z mých rukou cosi zvláštního sálá.

Nerozebíráme, proč tomu tak je. Já nic neříkám a ony netuší, že tohle jsou možná první signály něčeho nového, co mě budoucnu čeká. A sice že bych měla pomáhat druhým, jak mi je už delší dobu prostřednictvím mé komunikace sdělováno.

Zpočátku jsem na tuto informaci reagovala, že ani náhodou, a svou reakci jsem vždy odůvodňovala tím, že žádnými schopnosti nedisponuji a ani disponovat nechci na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří právě po tomto touží a co vnímají jako své poslání. A tím jsem tehdy skončila.

Čas od času se tato informace znovu objevila, jenže jsem k ní zaujímala vždy to samé stanovisko.

Čas běžel, mezitím se mi dělo všechno možné i nemožné, byla mi odhalena moje temná minulost, ve které jsem disponovala zvláštními schopnostmi, kterých jsem ovšem tehdy zneužila. Až loni na jaře, pamatuji si na ten den jako by to bylo včera, jsem najednou pocítila přání znovu těchto schopností nabýt a disponovat jimi. Tentokrát ale ku prospěchu druhých. Ano, toto přání vytrysklo z mého srdce a já ho najednou byla plná. Jenže čas běžel dál a nic zvláštního se nedělo. Až o rok později, letos na jaře, z ničeho nic začaly mi žhnout ruce. Ve chvílích kdy jsem byla s Honzou, zažívali jsme spolu neuvěřitelné energetické proudění, ale i pak, když jsem byla sama, cítila jsem, že se mi s rukama něco děje.

Tuhle jsme se s Honzou sešli a opět přišla řeč na moje energetické vyzařování.

Honza mi říká: „A co chceš s tou energií podnikat?“

„Co bych podnikala. Nevím, co se děje. Je to něco, s čím si zatím nevím rady. Tak tomu nechávám volný průběh.“

„A ty si myslíš, že samo k tobě něco přiletí?“

„Jo, přesně tohle si myslím. Zatím se v tomhle směru všechno dělo samo, necítím, že bych toto pravidlo měla porušovat. Vždyť ani nevím, co se s tou energií dá dělat, neumím s ní zacházet. A krom toho, někdy proudí, někdy ne. Jediný člověk, který mou energii přijímá a rád a dlouho, jsi ty. Jinak nikdo. Co bych měla podnikat?“ – bráním se.

„Trochu o tom přemýšlej.“

„To sice můžu, ale stejně si myslím, že tak, jako mi byla tato schopnost odstartována, stejně tak mi bude ukázáno, co podnikat dál… Pokud ovšem sama od sebe zase nezmizí.“ – dodám s jistou skepsí.

Chvíli se na tohle téma dohadujeme, kdy já si prosazuji názor svůj a Honza zase oponuje tím svým. Až z naší debaty vyplyne to, že bych alespoň měla poprosit o to, aby mi byla ukázána možnost, co podniknout dál.

Teprve v téhle chvíli to odkývnu. Tohle je už pro mě přijatelné.

A s tímhle závěrem se loučíme.

Blíží se termín šamanského semináře. Před časem jsem se na něj přihlásila, neb jsem po něm najednou zatoužila. Ne že by mě do toho někdo tlačil, já sama jsem to chtěla. Proto posílám do Olomouce, kde se má seminář konat, mail s prosbou o bližší informace. Ovšem odpověď, která mi přijde, mi vyrazí dech. Kurs je pro malý počet zájemců zrušen.

No to snad ne!. Zpočátku jsem se ho odmítala zúčastnit, a teď když tam jít chci, tak mi ho zruší?!!!! Jak to teda je? Co se ode mě vlastně chce?

Snažím se na to přijít sama, zkouším se ptát i „nahoře“. Ale nic. Jediné, co mě napadne, že se opět jednalo o to, jak se k této situaci postavím. Na začátku bylo moje odmítnutí, pak jsem názor změnila. A co následovalo? Kurz byl zrušen. A co se ode mě chce teď? Zřejmě i tohle mám přijmout. Jo, tohle pravidlo přece platí pro všechny situace. Ať se nám děje cokoli, všechno máme přijímat, a bez negativních emocí. A je jedno, zda té situaci rozumíme nebo ne. Uvidím, jak se situace vyvine. Třeba teď na to není správný čas, zakončuji své přemýšlení uvědomělým závěrem.