5. Léčebné zásahy

Den utíká za dnem, aniž by se něco zvláštního, vzrušujícího odehrávalo. Studené a deštivé léto vzápětí vystřídala úděsná vedra, a proto trpím. Takováhle vedra mi nedělají dobře, špatně se mi dýchá. Ještě že mám tu chatu, a tak jak to jenom jde, jsem venku v přírodě. Jenom, když potřebuji něco zařídit nebo se prostě jenom zcivilizovat, zajedu domů. Ani tam ani tam se nenudím. Jsem-li na chatě, polehávám na lehátku, odpočívám a sbírám síly, neb stále jsem ještě vyčerpaná, naprosto bez energie. Občas se nad svým stavem zamyslím a trochu se děsím, proč teď v létě jsem na tom tak zle, když jindy touhle dobou je mi vždy nejlíp. Vždy se ale snažím uklidnit tím, co mi před časem napsala kamarádka, a sice že procházím transformací, k níž stav vyčerpání prostě patří. Snad má pravdu, ale stejně, červíček pochybností ve mně pořád hlodá.

Když se mi chce, udělám něco na zahradě. Ale vzhledem k okolnostem je toho opravdu málo.

A pak je tu ještě jedna věc, která mě udivuje. A tou je moje samota. Veškerý čas teď trávím o samotě. Na chatě jsem v podstatě pořád sama, když pominu pár slov prohozených se sousedem, zjeví-li se za plotem. A doma jsem taky sama. Pravda, občas se sejdu s Helou, abychom probraly novinky, a pak jednou za čas se sejdu s přáteli. Ale v podstatě celý čas trávím o samotě. Udivuje mě, že netrpím, že nestrádám, vždyť teď nemám ani každodenní kontakt s lidmi v práci. Jak je to možné? … No, ono je to jedno, důležité je, že jsem v pohodě.

Zatím si nedělám starosti, cože si počnu, až moje placená dovolená uplyne a já budu muset shánět nové zaměstnání. Teď je teď, proto to neřeším a jenom si užívám. A postupně si zvykám. Zvykám si na to, že mám absolutní svobodu a volnost, že si můžu v každém okamžiku dělat to, co chci zrovna já. Večer chodím pozdě spát, pozdě do noci vysedávám u počítače a ráno zase podstatně později vstávám. Hned si zacvičím, na což jsem dřív neměla čas, a pak už mám před sebou volný den, kterého si chutí užívám. Když se nabažím práce u počítače, sbalím ruksak a zase uháním na chatu. A pořád takhle dokola. Vlastně je mi fajn. Žádné starosti netíží moje nitro. Jen kdyby mi bylo zdravotně líp.

Jednou takhle sedím doma u počítače, okna v celém bytě zotvíraná, kousek ode mě se točí velký ventilátor a rozhýbává stojatý vzduch. Vtom mě napadne, že bych mohla zajít do bylinné poradny, kterou mi nedávno doporučila kamarádka. Ačkoli je pravé poledne a venku na padnutí, cítím jakoby mě něco zvedalo ze židle a nutilo vyrazit ven právě teď.

Tak jo, oblékám kraťasy a vyrážím na ulici.

Fuj! To je ale vedro, že jsem raději nezůstala doma! Procházím ulicemi a hledám tu svou, a hlavně onu poradnu

Naštěstí nemusím moc dlouho bloudit, už jsem ji našla! Vcházím dovnitř.

Kamarádka pravila, že tu najdu paní, která mi poradí, jaké bylinky zakoupit na pročištění těla.

Ovšem místo paní je tu pán, teda hned dva pánové.

Chci se na patě obrátit a jít zase domů, když jeden z nich se zeptá, cože chci.

„Bylo mi řečeno, že tu má být paní, která mi dá bylinky pro mě vhodné, ale ona tu není. Takže nic.“ – odvětím a chystám se odejít.

„Ale ty vám můžu dát i já, jsem totiž léčitel.“ – odvětí pro změnu pán.

„Tak jo, proč ne? Je mi jedno, od koho je dostanu.“ – souhlasím.

Vtom se ujme slova druhý pán. Prý je taky léčitel. Zapřede se mnou rozhovor, vyptává se, kdyže jsem se narodila, hned si sází moje datum do numerologické mřížky. Usnadňuji mu práci a hlásím, že jsem šestadvacítka, tedy životní číslo osm.

On na to, že má to samé číslo, takže moc dobře ví, o čem můj život je.

„Jo? To je náhoda!“ – podivuji se.

Pán se rozpovídá, říká, co mi je a co by mi pomohlo, a než se stačím vzpamatovat, jsem k němu na příští týden objednaná.

Vycházím ven v šoku. Jak je možné, že jsem zase někam objednaná, aniž bych pro to hnula prstem? Jak je možné, že jsem narazila na léčitele, když je nevyhledávám a chtěla jsem toliko čistící bylinné čaje? Jak je možné, že tu byli, když jindy tu nebývají. Hlavně ten, ke kterému jsem objednaná. Ten je prý mimopražský a jezdí sem jen jednou za měsíc, ale zrovna se tu zastavil, a já se do toho jako na potvoru strefila?

Jsem celá zmatená. Zmítají mnou rozporuplné pocity, se kterými si nevím rady. Opět mi někdo nabízí pomoc, aniž bych o ni prosila. A přitom jsem ji nevyhledávala. Je náhoda, že jsme se setkali? … Přemýšlím o všem, včetně toho, zda tam mám příští týden vůbec zajít.

Následující den vyrážím na chatu a pobydu tam několik dní. Až kvůli schůzce s léčitelem se vracím zpět do Prahy. Stále v sobě nemám jasno, jestli se mi tam chce jít nebo ne. Jenže pak si vzpomenu na to, za jakých zvláštních okolností jsme se sešli, a proto se nakonec rozhodnu pro.

Opět je úděsné vedro, ani se mi nechce vyjít ven, ale jdu.

To, co se během následující hodiny odehrává, nedokážu moc dobře popsat. Uvědomuji si, jak tyhle léčitelské zásahy nemám ráda a hlavně, jak k nim nemám důvěru. Zpočátku ani nevím, oč jde, jen dělám to, k čemu jsem vyzvaná. Až později mi to dojde. Léčitel mi totiž odblokovává páteř. Začne hlavou, postupně pak odkřupe všechny bloky. Pohazuje mnou jako s loutkou, láme mě jako na mlýnském kole. Takovouhle smršť jsem nikdy nezažila. Chvílema protestuji, mám strach, aby to nepřehnal, ale on si jede podle svého. Poté do mě začne pumpovat energie. Teda abych pravdu řekla, snaží se o to. Průšvih je, že vůbec nic necítím. Až po delším úsilí se cosi ve mně rozhýbe. Řekla bych, že jsem mu dala docela slušně zabrat, je ze mě celý schvácený. Já taky. A hlavně jsem ze všeho znavená a chci jediné – být zase doma.

Doma v klidu přemýšlím o tom, proč jsem tam vlastně chodila. Co jsem od toho očekávala? A splnilo se moje očekávání? Proč jsme se měli setkat? Ale pravda je, že jsme se setkali jen shodou všech možných okolností. Měl mi onen člověk pomoct, nebo ne? Hlava se mi od samého přemýšlení může rozskočit… Kolik lidí mi už prošlo životem, kteří mi slibovali, že mi s tím nebo oním pomůžou. A pomohli mi? Nepomohli. Co když to byla jenom zkouška, jak dalece se nechám nachytat a znovu se někomu vydám do rukou? Co když si mám pomoct sama? … Anebo je všechno jinak a každý zásah mi nějakým byť pro mě zatím neviditelným způsobem pomohl, jen já o tom nevím? Co když na nějaké hlubší úrovni už probíhají pozitivní změny, které se jedna ke druhé přidávají, aby se nakonec projevily větším skokem? … Jak to všechno je?

Taky si vzpomenu na to, jak mě Petr loni začal léčit pomocí homeopatik. Vzpomínám, jak byl tehdy přesvědčený, že mě vyléčí. Své nadšení a jistotu dokonce přenesl i na mě. A jak to dopadlo? Je mi pořád zle. Jasně, vletěla do toho všechna ta trápení, starosti a stres. A ne malý. Pak zase se do toho namontovala moje transformace. Pořád v něčem lítám, proto je mi čím dál hůř. Jak mám těmto situacím rozumět, jaké z nich nalézt východisko?

Ptám se sama sebe, zkouším se ptát i „nahoře“, ale odpověď nepřichází.

Dobře, nechám tomu čas a uvidím, jestli přijde nějaká změna.

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.