11. Reiki I.

Jak už je v poslední době zvykem, o několik dní později je zase všechno jinak. Teda co se týká mého stavu, jak zdravotního, tak psychického. Uvědomuji si, že moje psaní se teď až na výjimky stále točí kolem mých zdravotních potíží. No jo, jak by se mělo točit kolem něčeho jiného, když se kolem nich točí celý můj život? Jak mám psát o výletech za hranice všedních dnů, když se žádné nekonají, neb jsem svými chorobami pevně připoutána na zem?

Ale měla bych se vrátit k tomu, co je u mě nového. Nového je to, že jsem absolvovala Reiki. Copak o to, energií Reiki disponuji už pět let... Ve vzpomínkách se okamžitě přesunu do doby tak vzdálené. Jak zvláště se tehdy všechno semlelo. V roce 1999 jsem ještě nic netušila o energiích, které v nás kolují, natož o nějakých čakrách. Tehdy jsem taky zarytě odmítala myšlenku, že smrtí nic nekončí, natož že bych připustila cosi jako reinkarnace. Přišlo mi to jako naprostý blábol. Vůbec, celá esoterika v té době pro mě byla polem neoraným, a já vše, co s ní souviselo, brala jenom jako oblbování lidí. V té době jsem byla ještě „šťastně“ vdaná, a měla jsem oba rodiče. A vůbec, žila jsem úplně normálně. Ostatně jako většina lidí kolem mě.

Nebýt Hely, která tenkrát v nějakém časopise objevila článek o jakési metodě One brain, kdo ví, jak bych na tom byla dnes... I když pokud se má člověk něco dozvědět, dozví se to. A je jedno jestli příslušné info k němu přijdou tím či oním způsobem. Ale zpět k Hele. Ten článek popisoval, co tato metoda obnáší a jak může lidem pomoct.

Ačkoli jak Hela, tak i já jsme o těchto věcech nic nevěděly a hlavně jsme byly vůči nim naprosto imunní, přesto Hela zatoužila dozvědět se více. A nejen to, dokonce se na tuto záležitost objednala. A vymínila si, že tam s ní půjdu taky.

Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem svolila.

Co se tam ovšem dělo, bylo něco neuvěřitelného. Hela se během terapie dostala do svého prenatálního období a tři hodiny si tam prožívala svůj příchod na svět.

Nevěřila jsem vlastním uším. Tohle přece není možné! Co to ta holka tady povídá! Vždyť ona popisuje něco, o čem nemůže nic vědět! Vypráví, jak bojovala o život, jak váhala, jestli se jí na tento svět chce nebo ne. Ale kdyby jenom to. Jak Hela o tom všem vyprávěla, respektive jak to prožívala, i se mnou se dělo cosi zvláštního. Začala jsem se dusit. A to festově.

Po třech hodinách jsme odcházely domů. Ale vedle mě šel úplně jiný člověk. Z Hely najednou vyzařovala energie, jakou jsem u ní v životě nezažila. Ona byla rozesmátá, uvolněná jako nikdy předtím.

Od onoho dne se mi naprosto zázračně měnila před očima, stával se z ní úplně jiný člověk.

No a proto jsem se k tomu člověku objednala i já. A snad každému musí být jasné, že jsem měla velké očekávání. Představovala jsem si, že i se mnou bude proveden podobný zázrak. Že i ze mě spadnou okovy, které mě doposud drtily.

Ovšem já jsem já, a proto všechno proběhlo jinak. Hned v úvodu terapie jsem vyslala ostré a jednoznačné upozornění, že na minulé životy nevěřím a odmítám se dostat do jakékoli jiné minulosti než minulosti současného života.

No jak to asi dopadlo? Šup, a byla jsem náhle kdesi ve dvanáctém století. Pak v šestnáctém a nakonec osmnáctém. Ne, nebudu tu popisovat, jak tohle sezení bylo náročné. Jak pro mě, tak i pro facilitátora. Byla jsem tam celých pět hodin! Za tu dobu jsme toho měli oba dost. Já proto, že jsem absolutně odmítala spolupracovat, a on proto, že si se mnou chvílema nevěděl rady. Ale nakonec jsme všechno rozpletli. Domů jsem ovšem odcházela pořádně urvaná. A nejen urvaná. Taky značně zklamaná, že euforie, kterou prožívala Hela, u mě se nekonala. Neulevilo se mi ani trošinku, jen jsem byla zmatená z cestování do minulosti, které mi připadalo jako naprostý nesmysl... Ach jo, bylo to se mnou tehdy těžké...

Kromě těchto pro mě nezvyklých zmatků zcela neracionálně jsem se při odchodu z terapie objednala na jakési Reiki. Učinila jsem tak na základě toho, co mi bylo řečeno. Prý je to energie, kterou mohu druhým pomáhat. A já ač v té době absolutně popírající cokoli iracionálního, jsem se na ten kurs přihlásila. Moje máma na tom tehdy byla moc špatně, takže jsem jí chtěla alespoň trochu ulevit.

Bohužel moje pomoc přišla pozdě. Máma zakrátko nato zemřela. Bylo mi líto, že to tak dopadlo. Ale tehdy bylo tehdy, dneska bych si možná alespoň trochu věděla rady.

Ale to už jsem zase odbočila. Po Reiki teď zatoužila najednou Hela, proto jsem se už někdy od jara poptávala, neznám-li někoho, kdo dělá iniciaci. Trochu pátrám ve svém okolí a nakonec se dohodnu s Milenou. Znám ji z našich reikistických dýchánků. Domluvíme se na termín a taky na místo konání – bude to u mě. Zaraduji se. Alespoň se u mě pročistí energie a třeba z toho budu mít nějaký užitek.

Nakonec to dopadlo jinak, dva zájemci odpadli, takže zbyla Hela a ještě jedna paní. I proto se mě Milena ptá, nechci-li si Reiki zopakovat.

Jo, jsem pro.

Proto tedy absolvuji iniciaci jedničky podruhé. Nic moc necítím, ale následně mi začnou silně žhnout ruce. A ne málo. Ovšem oproti tomu, jak sálají Hele, to moje není nic. Hela mi je dá na ramena a já se pro jistotu podívám, zda mi nedoutná mikina. Takový žár jí z nich sálá.

Po iniciaci si ještě povídáme a taky se chvíli reikujeme. Když ostatní odejdou, jdeme s Helou spolu na oběd. Obě jsme nadšené. Dnešní den byl opravdu krásný, uklidňující.

Jenže! V noci se začnu festově dusit jako už dlouho ne. V první chvíli se vyplesknu, cože se se mnou děje, pak mi dojde, že Milena mluvila o možných reakcích. Uklidním se, však ono to přejde.

No, abych řekla pravdu nepřešlo. K dušení se přidává rýma, a pořádná. V následujících dnech jsem zalezlá doma, nechce se mi ani ven. Z nosu se stal vodovodní kohoutek, ze kterého nekontrolovaně vytékají snad litry vody. A kdyby jenom tohle. Přidává se plno dalších zdravotních problémů. Sakra práce!

Navzdory všem potížím udržuji se v pozitivním rozpoložení. Tohle opravdu souvisí s harmonizací mého těla. Jo, teď je to skutečně pro moje dobro. Ruce mi žhnou tak, že bych je ráda na někoho dala a odpustila trochu ze svých energií, kterými jsem teď celá prosycená. Ale nikoho takového tu nemám. Asi to tak má být. Řeknu si a zklidním se.

V sobotu jdu na Astrovíkend. Ani jsem nevěděla, že něco takového existuje, ale Irina mi o něm řekla. Náhle mě tam něco táhne, aniž bych věděla co.

Hned narazím na kamaráda, kterého jsem loni poznala na Minervě. Kamarád se krom jiného věnuje i astrologii.

Teď se mě ptá: „Ty budeš chtít horoskop, co?“

Sice mě to vůbec nenapadlo, ale když mi ho nabízí, tak proč ne?

Kamarád otevírá moudrou knihu a začne na mě mluvit "španělsky". Tak já říkám astromluvě, které vůbec nerozumím. Občas se zmůžu na námitku, aby mi všechny ty trigony a konjunkce přeložil do mluvy srozumitelné i pro mě. Dozvídám se to, co už mi bylo řečeno před nedávnem, ale někým jiným. Momentálně mi jsou planety nakloněny ve smyslu, že mám podniknout něco se svými knihami. Teď je vhodná doba na to, aby šly do tisku.

Namítám, že tohle by mělo přijít samo. Stejně jako bylo moje psaní shůry odstartováno, tak by měl shůry přijít impuls, nabídka, že někdo moje knihy vydá.

Kamarád to ale vidí jinak. Ano, moje schopnosti byly odstartovány aniž bych pro ně hnula prstem, ale teď jsou okolnosti jiné - planety jasně hovoří – Jdi do akce a zúroč to, co ti bylo z nebe sesláno. Teď musíš být aktivní.

Ošívám se, nechce se mi do toho. To mám snad někde chodit a vnucovat se? Mně přece stačí, že knihy jsou na webu. Jedna věc je psát si doma na počítači a pak je lupnout na web, a věc druhá chodit po vydavatelstvích a někde svou knihu nabízet... Všechno ve mně se vůči tomu vzpírá.

Kamarád mě náležitě umravní: „Planety hovoří jasně. Máš teď jedinečnou šanci, nepropásni ji. Tohle se často neopakuje. Promarnila bys několik let. A pak je tu ještě jedna věc. Dokud něco neuděláš se svými knihami, nenajdeš zaměstnání.“

„No to snad ne! To je přece blbost!“ - protestuji.

„Není to blbost. Tvoje pasivita ti blokuje zaměstnání. Musíš svoje knihy pustit do světa. Dokud to neuděláš, máš kolem sebe, co se týká nabídek zaměstnání, prázdno.“

„Sakra, to se mi vůbec nelíbí!!!“

Dohadujeme se spolu asi hodinu. Každý si vedeme svou.

Domů jdu otrávená a hlavně mám v sobě zase zmatek. Co je pravdy na tom, co mi řekl kamarád? ... Má pravdu, nebo je to jenom jeho názor? ... Mám se nechat do něčeho tlačit, nebo se mám rozhodnout sama podle toho jak to cítím? ... Ale co když moje vnímání je pokřivené mou zjevnou nechutí cokoli podnikat? ... Jak je možné, že informace o tom, že mám vyvinout aktivitu co se týká mých knih, přišla už podruhé, a to z úplně jiné strany? … No, dopřeju si trochu klidu. A uvidím, co přinese čas.

V následujících dnech, majíc na mysli slova kamaráda, moc aktivit, co se týká hledání nového místa, nevyvíjím. Místo toho se obírám čím dál víc myšlenkou, jak zrealizovat vydání své knihy. Obzvláště po tom, co se mi zvláštní shodou okolností naskýtá příležitost spolupráce s jedním nově se rozjíždějícím časopisem. Aniž bych moc přemýšlela, nabídky využiji. A moje aktivita ihned přináší výsledek. Onen časopis mi vyhrazuje hned celou dvoustranu, v níž bude moje kniha vycházet na pokračování. A vzápětí přiletí další příležitost. Aniž bych kdekoli hledala či někoho žádala, je mi zčistajasna nabídnut kontakt na nakladatele, který prý vydává duchovní literaturu. I této nabídky se chopím a nakladatele oslovuji. I tato aktivita je celkem úspěšná. S nakladatelem se osobně seznamuji a dostávám od něj příslib, že by knihu časem možná vydal.

Obsah knihy X:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.