13. Hledám zaměstnání

Poslední dny to se mnou jde pořádně z kopce. Nemám na nic náladu. Nejraději bych jenom spala a spala, v případě nutnosti si došla nakoupit, a pak zase spala. Nevím, proč se mi teď chce tak moc spát. Možná za to může bláznivé počasí. Z ničeho nic se udělalo teplo a zavládlo téměř léto. Na to, že se blíží konec října, počasí láme teplotní rekordy. Na jednu stranu jsem ráda, alespoň jsem mohla vyrazit na chatu a dodělat, co bylo zapotřebí, ale jakmile jsem doma, okamžitě upadám do letargie a jenom bych ležela a spala. Připadám si jako šípková Růženka… Nebo za to nemůže počasí, ale můžu si za to já sama, protože se mi nechce nic dělat? Nechce se mi uklízet, nechce se mi nic tvořit, ale co je horší, nechce se mi ani hledat zaměstnání. K počítači teď usedám s krajní nechutí a netrpělivě pročítám nabídky volných míst. Náhle je pro mě příjemnější dívat se na televizi a cvakat ovladačem z jednoho kanálu na druhý. Dívám se na filmy, u kterých bych dřív nevydržela ani pár minut. Teď se na ně dívám až do konce.

Někdy se nad sebou zamyslím, cože se to se mnou děje. Jsem úplně odtržená od lidí. Nechce se mi nikam jít, s nikým mluvit, ani se scházet. Vím, že tahle izolace mi nedělá dobře, ale nemůžu si pomoct. Jediný člověk, se kterým se pravidelně scházím, je Hela. Občas se do mě pustí a vybízí mě k nějaké aktivitě, ale obě víme, že dokud se sama nerozhodnu, všechna její slova jsou zbytečná.

Připadá mi, že mě opouštějí síly, připadám si jako vymačkaný citron. Jenže teď za to nemůže nikdo jiný než já. Vím to, co ale nevím, do mám udělat, abych se z tohohle stavu vyhrabala.

Celé léto jsem se uklidňovala myšlenkou, že můj vyhazov přišel kvůli tomu, abych mohla dělat něco lepšího. A že to, co mě čeká, bude něco jiného než práce se šekama či normální práce v kanceláři. Proto se mi teď ani nechce prohrabovat se stovkami běžných kancelářských míst. Tohle pro mě přece není!

Občas přece jenom nějakou tu aktivitu vyvinu a dívám se, zda bych neobjevila něco atraktivnějšího. A nemusím dlouho hledat – zrovna takové nacházím. Zdá se, že je mi přímo ušité na míru. Tady bych mohla zužitkovat všechny své schopnosti a dovednosti, a časem bych možná pokročila i v tvorbě webových stránek. To by bylo něco! Nadšeně dávám dohromady životopis a tzv. motivační dopis, jak se teď žádostem o místo říká, a odesílám ho na příslušnou e-mailovou adresu. Pak už jen čekám, přijde-li nějaká odpověď. Přišla. Hned následující den. Píší mi, že nabídek mají spoustu a o dalším že mě budou určitě informovat. Blahem se celá tetelím. To by bylo super! S napětím očekávám, kdy mě vyzvou k pohovoru. Mezitím se ani nenamáhám s dalším hledáním. Mám pocit, že tohle místo by pro mě bylo to nejlepší.

Tak dalece se k této představě upnu, že když mi přijde odpověď, že byl vybrán kandidát jiný, zklamáním mi poklesne čelist. Zmítají mnou pocity vzteku a lítosti. Proč si mě nepozvali alespoň na pohovor? Proč mi nedali příležitost? Proč mě odstřelili jen na základě životopisu? Že bych pro mě byla příliš stará?

Večer se scházím s Helou a stěžuji si jí, jak jsem dopadla. Moc pochopení u ní ale nenajdu. Naopak. Pustí se do mě, že si snad nemůžu myslet, že mě hned pozvou na pohovor. Měla bych prý být ráda, že mi vůbec napsali. Běžné je, že se neozvou vůbec.

Asi má pravdu, o těchhle věcech toho ví podstatně víc než já. Průšvih je, že tohle odmítnutí mi vzalo zbytek chuti do dalšího hledání. Opět na mě doléhá nechuť cokoli dělat.

Zrovna včera. Musela jsem se pořádně nakopnout, abych se oblékla a vyrazila ven do ulic. Sice se mi vůbec nechtělo, ale musela jsem. Po příchodu domů jsem byla tak schvácená, že jsem si musela jít zase lehnout. Okamžitě jsem usnula. Jenže jsem nespala chvilku, ale hned několik hodin. Jsem tak unavená, že bych ve spaní nejraději pokračovala dál. Pak jsem se ale přece jenom donutila se z deky vyhrabat a šla jsem si udělat večeři. A pak už zase zpět k televizi.

Sama sobě se divím. Já a televize? Vždyť jsem ji nikdy nepotřebovala? Vždycky jsem si pečlivě vybírala, na co se budu dívat. Někdy jsem bez ní vydržela celé měsíce. A teď? Televize mi dělá společníka dlouho do noci.

Cítím, jak mi tohle polehávání na gauči nedělá dobře, stejně jako mi nedělá dobře koukání na bednu. Ale nemůžu se přinutit dělat něco užitečného. Až včera se něco zlomilo. Dívám se na jakýsi připitomělý film a vyloženě se u něj nudím. Chce se mi spát, ale vím, že spát jít ještě nemůžu. Co bych pak dělala v noci?

Náhle do mě vjede vzpurnost – a dost!

Rázně vypínám televizi a jdu ke knihovně, abych si vybrala nějakou z moudrých knih, kterých tu mám kvanta. Zrak mi padne na jednu z nich. Dochází mi, že ji tu mám už asi rok. Nikdy jsem nebyla schopná se do ní pořádně začíst. Teď ji s trochou zvědavosti otevírám.

Už po několika větách narážím na pasáž, která mě zaujme.

Píše se tu, jak je člověk ovládám svými emocemi. Je tomu tak proto, že nežije teď a tady. Buď je duchem v minulosti, nebo naopak s hrůzou hledí do budoucnosti. Jak si knihu pročítám, náhle mi dochází, jak jsem se v posledních dnech zacyklila přesně v tomhle. Děsím se toho, co mě všechno čeká a svou budoucnost si maluji černě. Nedělám skoro nic pro to, abych tuhle situaci zvládla, jen se poddávám strachu a obavám. Tenhle strach si vyrábím já sama. Ne tím, že by se mi něco reálného dělo, ale co by dít mohlo. Ano, nevnímám současnost, moje mysl je jen a jen v budoucnosti. Proto ten strach.

Jo, přesně takhle to se mnou teď je. Ale tohle už nechci! Musím s tím něco udělat… Jasně, od zítřka začnu jinak. Iniciativu vezmu do svých rukou, nebudu čekat, až něco samo od sebe se stane!

Přečtu ještě několik stránek a pak s příjemným pocitem „nového“ pochopení usínám.

Druhý den hned po probuzení vzpomenu si na svoje staronové rozhodnutí. Vyskočím z postele a je mi jasné – Dnešek bude jiný! Každý okamžik si budu vychutnávat. Sama budu rozhodovat o tom, jak se budu cítit. Svými negativními emocemi se už drtit nenechám!

V rámci možností svého rozbolavělého těla si trochu zacvičím, udělám snídani a usedám k počítači. Jdu se prohlídnout nabídky zaměstnání. Tentokrát je neprohlížím s nechutí a nedůvěrou jako v minulých dnech. Naopak. Dneska v nich vidím příležitost k novému startu do života. Procházím jednotlivé servery, pročítám si kvanta volných míst, až narazím na jedno, které mě zaujme. Bez zdlouhavého přemýšlení dávám dohromady dopis, připojuji životopis, a aniž bych pořádně přemýšlela, raději vše na příslušnou adresu odpinknu. Mám pocit, že jsem alespoň něco zkusila. Tentokrát se oprostím od nějakého očekávání. Ne jako minule, kdy jsem se k vidině nového místa upnula a pak se odmítnutím nechala tak zdrchat. Ne, teď budu odesílat jeden mail za druhým. A na všechny strany. Snad alespoň z jednoho něco vyjde.

V následujících dnech si dávám pozor na to, jak se cítím. V okamžiku, kdy si uvědomím nepříjemné pocity, okamžitě si udělám sondu do svých myšlenkových pochodů, abych příčinu těchto pocitů objevila. Jakmile závadnou myšlenku polapím, podrobím ji rozboru. Ta myšlenka je spojena s nějakým problémem. A teď se snažím zjistit, co se s problémem dá udělat. Je v mé moci jej řešit? Jestliže ano, podniknu jakýkoli krok k jeho vyřešení. Bohužel většinou se jedná o něco, s čím nejsem schopna udělat nic. Buď jde o něco z minulosti, v tom případě okamžitě přešaltuji zpět do současnosti, nebo naopak mě děsí strach z toho, co mě čeká. Ale i tady vím, jak na to. Přestanu se budoucností obírat a vrátím se do okamžiku teď a tady.

Ne vždy se mi podaří změnu svých pocitů uvědomit v okamžiku jejich vzniku, ale kupodivu mi to vždy po krátké době dojde, a můžu vždy provést změnu. Cítím, jak mi tahle kontrola svých emocí dělá dobře. Ne že bych překypovala optimismem, ale už se tak nepropadám do negativních emocí, jako tomu bylo v uplynulých dnech.