3. Výpověď

Neuplyne ani týden, dva, a dostávám znovu zabrat. V bance, kde už přes deset let pracuji, probíhá v posledních letech proces reorganizace a neustále se tu redukují počty zaměstnanců.

I celá centrála, a tím pádem i naše oddělení prošlo za ty roky redukcí, a je nás čím dál méně. Jsou na nás vyvíjeny stále větší tlaky. Máme si prý považovat, že tu můžeme pracovat, a na jakoukoli naši námitku či připomínku vzápětí vždy přijde upozornění, že nejsme-li spokojeni, můžeme přece odejít.

Neustále kolem nás poletují zvěsti, jak se to či ono oddělení rozpouští. I budoucnost našeho oddělení visí ve vzduchu.

Ani nevím, jak často k propouštění dochází, snad každého půl roku, možná i častěji. Nevím, nesleduji to. Vždy když mezi kolegyněmi vypukne na tohle téma obsáhlá debata, nezúčastňuji se jí. Vždy jen podotknu, že mě tyhle řeči deprimují a nevím, proč bych se jimi měla zaobírat a ubližovat si takhle dopředu. Stačí až ta situace jednou nastane. A pořád mám někde vzadu v hlavě myšlenku, že to hned tak nebude.

Jenže ta situace nastala dřív než jsem čekala. Je červen, chystá se další mohutné propouštění. Já jsem ale v pohodě. Nepřipouštím si, že by se mohlo týkat mě.

Jak jsem se mýlila! Oklikami se totiž ke mně dostává neoficiální zpráva, že tentokrát propouštění zasáhne i naše už tak zredukované oddělení. A nejen to, tentokrát mají padnout hlavy dvě, a z toho jedna moje.

Udělá se mi z toho zle. To snad není možné! Proboha proč teď, když je mi tak zle? Strach, hrůza, beznaděj, to jsou moje první reakce. Cítím, jak se kamsi propadám. K fyzickým obtížím, které mě v poslední době sužují skrzevá mou probíhající transformaci, přidávají se i psychické. A ty jsou snad ještě horší.

Když se v noci probudím, první co mi přijde na mysl, je fakt, že budu bez místa. Okamžitě mě zalije hluboké zoufalství. Jak já si s tímhle trápením jenom poradím, jak tuhle ránu přežiju? Najednou mi tato situace splyne s tou, kterou jsem prožívala před čtyřmi lety, kdy se provalilo, že Michal má jinou ženskou, a že chce kvůli ní od nás odejít. Jo, tehdy mi bylo úplně stejně, tehdy jsem taky měla pocit, že se mi život hroutí jako hromádka karet.

Když si tuhle provázanost uvědomím, dojde mi jedna věc – tehdy jsem tuto situaci brala jako svou životní prohru, cítila jsem to tak, že on mě od sebe odkopl, opovrhl mnou a dal přednost někomu jiného. A teď s prací je to stejné - oni mnou taky opovrhli, nejen mnou, ale taky mou kvalifikací, mou spolehlivostí, pracovitostí a vykopli mě, dali přednost jiným, podle mě ne lepším, ale zřejmě mladším, či z jiného důvodu lépe zapsaným kolegyním. Nebo jsem si snad někdy v minulosti pohoršila svými neuváženými reakcemi ? … Anebo je všechno jinak? … Nevím, ale převládá ve mně názor, že postupně odstřelují lidi podle jejich věku… No jo, pokud někomu do penze zbývá pár měsíců nebo rok, to bych brala, ale sakra co si počnu já, když penze je v nedohlednu, ovšem pro nového zaměstnavatele jsem naprosto neperspektivní?

Emoce, které mě zalévají, jsou čím dál hustší a mně je děsně. Ale pak si uvědomím, že stejně jako tehdy, před čtyřmi lety, jsem si nedokázala představit, že po odchodu Michala budu moct dále žít, co žít, že se budu i radovat, vím já co mě čeká po výkopu z banky? Před několika dny jsem podle numerologie vstoupila do osobní roční vibrace čísla pět, což je pěkné období, pokud ovšem přijmu převratné změny, které jsou pětkou dány. A podle tarotu jsem vstoupila do období Velekněze, které je taky celkem pozitivní. Navíc, dnes po dlouhé době jsem si vytáhla karty, abych tímto způsobem zjistila, cože mi vesmír vzkazuje, a všechny byly tak neuvěřitelně pozitivní, až mě to skoro naštvalo. Sakra, jsem bez místa, zdravotně a psychicky rozhašená jako už dlouho ne, jsem bez chlapa, tudíž finančně nezajištěná, a mám se snad na svou budoucnost dívat s radostí a optimismem? ... Pak mě ale napadne – A nakonec proč ne? Pomůžu si tím, když se propadnu do pocitů beznaděje, zoufalství a strachu? Nepomůžu!!!! Co ode mě se asi chce? ... No co asi?!!! Přijmout i tuhle situaci, byť vypadá tak beznadějně… A jde to vůbec? ... Všechno jde, záleží jen na mně a na mém postoji. Tohle za mě nikdo neudělá, tohle záleží opravdu jen na mně… Ani mi nikdo nic říkat nemusí, už toho vím dost na to, abych si sama poradila. Navíc mi v hlavě náhle začnou vyskakovat všechny rady, které jsem prostřednictvím své komunikace v uplynulých letech přijala a zapsala. Kolik moudrosti v nich bylo a je, kolik z nich se dá napasovat na tuto situaci! … Jo, já vím co dělat, jak se zachovat. Tohle není rána, která mě má srazit na kolena, tohle je výzva, a já ji tak musím i přijmout… Nakonec už dlouho je mi naznačováno, že budu dělat něco jiného než zpracovávat šeky. Třeba tohle je další zlom v mém životě, který to všechno odstartuje. Aby mohlo přijít něco nového, musí to staré skončit.

Tohle všechno se mi honí hlavou, a já se postupně uklidňuji a usínám.

 

Pravda je, že z toho největšího šoku jsem se uklidnila, ovšem do normálního stavu mám daleko. Krom toho se musím v práci tvářit, že nic nevím, a to do doby, než mi vše bude oficiálně sděleno.

 

Trvalo to jen pár dní, konec června je už za dveřmi.

Když jsem pozvána na kobereček, srdce se mi rozbuší. Vůbec netuším, jak na onu „novinu“ zareaguji.

No, jak bych zareagovala! Přece tak, jak teď reaguji na všechny neobvyklé situace – pláčem! V okamžiku, kdy mi ředitelka pohřebním tónem sdělí, že jsem propuštěna, rupnou mi nervy a já se rozbrečím. Je mi to nepříjemné, ale stejně jako jindy, i teď nejsem schopná se ovládnout. Ne, nehraji žádné divadlo, jen naakumulované napětí posledních dnů se zřejmě provalilo ven.

Jsou na mě dvě – ředitelka a jakási personalistka. Ta se hned ujímá slova, a chrlí na mě záplavu slov. Připadám si jako u soudu, a to v roli obžalované, kterou seznamují se všemi právy a povinnostmi. Nejsem schopná nic z toho, co se na mě valí, vnímat. Její slova jdou úplně mimo mě. Veškeré svoje úsilí totiž soustředím na to, abych se uklidnila.

Po chvíli se vzmůžu na námitku, že nejsem schopná všechny informace vstřebat a vznáším prosbu, zda by to nevzala ještě jednou. Je mi fuk, co si o mně myslí, potřebuji mít jasno. Dozvídám se totiž, že mám pouhé dva dny na to, abych vyřídila všechny formality vyplývající z výpovědi, protože od prvního července na své pracoviště už vkročit nesmím. T

Nechápu. Jak je to možné? Co výpovědní lhůta?

Dozvím se, že budu ještě tři následující měsíce ve výpovědní lhůtě, ale tak zvaně s překážkou v práci. A teprve až koncem září můj pracovní poměr zanikne. Nebo mám možnost odejít dohodou. Záleží jen na mně jak se nyní rozhodnu.

Zmobilizují zbytky rozumu, který se kamsi rozkutálel, papíry podepíšu a vypotácím se ven na chodbu. Slzy se mi stále řinou z očí, nejsem schopna je zastavit.

U nás v oddělení už tu novinu vědí všichni, šéfová jim to mezitím sdělila. Alespoň že sama nemusím nic vysvětlovat.

Krátce poreferuji, jak všechno probíhalo. Není mi jasné, proč se tu volí tento postup – odchod zaměstnanců téměř ze dne na den. Společně poskládáme všechny možné důvody. Dozvídám se, že tohle je běžná praxe v bankách a možná i jiných firmách. Nicméně je mi jasné, že budu mít pořádný fofr, abych zvládla všechno takhle nahonem.

Pak už se jen nechám konejšit soustrastnými pohledy a řečmi „pozůstalých“. Cítím, že mě sice litují, ale zároveň jsou rády, že tentokrát los nepadl na ně.

Balím si věci a chystám se odejít. Prý můžeme, my postižení, odejít.

 

Taky že jdu! Nevydržela bych tu ani chvíli. Cloumají mnou snad všechny negativní emoce.

 

Původně jsem myslela, že doma si uvařím třezalku, zalezu na kutě a pokusím se vše zaspat. Jenže náhle měním názor a místo pospávání vyrážím ven na ulici, ven mezi lidi.

 

Trochu se odreagovávám nakukováním do obchodů s touhou koupit si něco pěkného. To jako odškodnění za všechen stres, kterému jsem teď vystavena.

Jsem úspěšná, kupuji si kalhoty, které už dlouhou dobu sháním. Jak tak na sebe shlížím do zrcadla a obhlížím svou značně pohublou postavu, cítím jisté zadostiučinění. No, takovouhle tajli by mi leckdo mohl závidět, obzvlášť v mých letech. A že taky závidí – kolegyně mi to občas dávaly nepokrytě najevo.

Chvilku si tenhle příjemný pocit vychutnávám, pak ale pohledem zavadím i o svůj propadlý obličej, a rázem je po radosti. Uvědomím si, že moje hubenost je draze vykoupená - prvních deset kil ze mě odletělo před čtyřmi lety, když se na mě vykašlal Michal, a dalších pět vzalo za své před nedávnem - v souvislosti s trápením kvůli tátovi a hlavně pak mými neustupujícími naopak se zhoršujícími nemocemi.

Zadumaně na sebe hledím a přemýšlím, jestli bych měnila – být znovu při těle, šťastně vdaná a stresovat se jen svými nadbytečnými kily, nebo být bez kil a špeků, ale stále zmítaná nemocemi a stresem? ... No jo, ale můžu si vybírat? … Nemůžu. Jsem na tom tak, jak jsem a měnit nic nemůžu, musím si vyžrat, co jsem si zavařila… teda pardon vesmíre, prožít si to, co jsem si sama vytvořila – honem napravím jistý úlet, který by mi třeba nemusel projít.

U pokladny házím kalhoty do ruksaku a uháním k domovu.

 

Jak vyjdu ven na ulici, hned jsem myšlenkami zpět u své výpovědi. Ani jsem netušila, jak moc mnou situace, kdy mi zpráva bude oficiálně sdělená, zamává. Skoro to vypadá, jako bych do poslední chvíle věřila, že to byl jenom kec, drb, blbý vtip. Průšvih je, že je to tvrdá realita, se kterou se musím vyrovnat.

 

Doma si sedám k počítači a snažím se zrekapitulovat vše, co se v posledních dnech událo. Vtom mě napadne, že bych si mohla o všem popovídat s Mílou.

Hned jí volám. Ovšem místo Míly ozve se jen záznamník.

Několika slovy nastíním, že se nacházím v pořádném průšvihu, a ptám se, zda bychom si spolu mohly někdy popovídat.

K mému překvapení a radosti mi Míla o něco později volá a vyptává se, cože se mi tak strašného stalo. A pak – světe div se – navrhuje, že bychom si mohly jít sednout někam na večeři. A to už dnes!

Jsem z toho celá rozradostněná. Vím, že Míla má čas zřídkakdy. A teď mi nabízí celý večer!

No, já už jsem po jídle. Doma stresem vybičovaná snědla jsem všechno na co jsem jen přišla. Ale nevadí, klidně si půjdu někam sednout, přece si budeme povídat, ne?

V rychlosti na sebe házím oblečení a o něco později už jsme spolu usazené v restauraci. Míla si objednává jídlo a já jenom džus. Nejraději bych svůj žal utopila v alkoholu, jako to dělá hodně lidí, když má problémy. Ale copak můžu? Moje tělo je tak zhuntované, že jakýkoli náznak alkoholu vehementně odmítá.

Jsem já to ale chudák, ani opít se nemůžu!... Sakra, co z toho života mám!!!! – začnu se dopalovat.

Ještě že jsem tu s Mílou, ta mi nedá prostor, abych se rozvášnila. Vyzve mě, abych jí o všem pověděla.

Postupně ze sebe dostanu všechno příkoří, které je ve mně nahromaděno, a že toho je! Do svého vyprávění totiž zahrnu i bolest z Michalova odchodu. I na smrt táty, dokonce i mámy dojde. Vezmu všechno, na co si jen vzpomenu a co mě v této chvíli dostává. Najednou se mi totiž vše slévá v jedno - a to v jednu ohromnou bolest.

Každou chvíli brečím, je mi děsně. Mám pocit, že všechny prožité bolesti znovu vyplavávají na povrch a pořádně mě dostávají. Vůbec tomu nerozumím.

Míle je to ale jasné. Říká, že je to ztráta jistoty, sice na jiné rovině, ale pořád je to totéž trauma, a proto se mi teď všechno znovu vybavilo a pospojovalo se.

Pak si spolu povídáme. To co mi Míla říká, já už dávno vím. Nicméně její slova mají na mou rozhašenou psýchu uklidňující efekt.

V jedné chvíli se přece jen vzepřu – a to když mi říká, že nějaký smysl tahle situace má a že přišla v pravý čas.

Tak to teda ne!!!! Smysl nevidím žádný. Proč ta výpověď přišla v této pro mě nejhorší chvíli, proč se to muselo stát zrovna teď, když je mi tak zle? Proč to nemohlo přijít až se dám aspoň trochu do kupy? Sakra, jestli je pravda, že procházím transformací a dostávám proto zabrat na fyzické úrovni, proč se do toho muselo namotat ještě tohle trauma? Takhle strádám ještě navíc v rovině psychické, a to má zase dopad na tu fyzickou, jak už mám vyzkoušeno... Tohle přece postrádá logiku! A já tu logiku potřebuji vidět! Jinak to vnímám jako újmu, nespravedlnosti, jenom jako další příkoří.

Chrlím na Mílu všechny své námitky a obvinění, ale zároveň je vysílám i směrem „nahoru“. Obviňuji totiž celý vesmír a potažmo i Boha, že nějak přecenili moje schopnosti, když všechno to trápení na mě nahrnuli takhle najednou.

Pocit nespravedlnosti ve mně sílí čím dál víc.

Míla v klidu baští večeři a já se postupně dostávám do varu.

Vtom se zarazím. Jak to s tou nespravedlností je? Ta přece neexistuje, jak mi bylo v minulosti nesčíslněkrát vysvětleno. Tento pocit vyplývá jenom z mého špatného úhlu podhledu a z mého nepochopení… A jaký je můj úhel pohledu? … No, že je toho na mě moc, a proto mám strach, že to nezvládnu.

Začnu přemýšlet nahlas… Dobrá, transformaci beru, ta je předpokládám pro moje dobro, i když to tak necítím, ale co ta výpověď? Proč přišla zrovna teď?

……...................

Zamyslím se.

Když přišla teď a v době mé transformace, zřejmě nemám chodit do práce... A proč bych neměla?... Protože to prostředí mě tam psychicky a zřejmě i energeticky vyčerpává. Jenže já teď potřebuji klid. Vždyť jsem teď totálně vyčerpaná a nemám síly na nic. Takže když nebudu moct chodit do práce, můžu si udělat prázdniny, volno, které bych si normálně dopřát nemohla. Letos jsem se totiž chystala vybírat svou dovolenou vždy po pár dnech... Teď ale budu mít volna, kolik budu chtít. Můžu je tedy využít ke svému dobru, užitku, a je jedno, budu-li na chatě a tam budu relaxovat, nebo budu doma a budu psát nebo dělat něco úplně jiného. Důležité je, abych ho trávila s pocitem, že je mi téměř shůry dáno, a je pro moje dobro. A já je teda s tímhle pocitem taky využiji. Nebudu se stresovat myšlenkami, že nemám práci a kdoví jestli nějakou seženu, soustředím se na jedinou věc – a to, že potřebuju nabrat síly, a že mám pro to ty nejvhodnější podmínky.

Ve chvíli, kdy k tomuhle závěru dospěji, celá se rozzářím a nadšeně Míle oznamuji, jak se mi neuvěřitelně ulevilo, protože teď už chápu smysl toho, co se mi stalo a hlavně proč se to stalo zrovna teď. A začínám se na nadcházející dny těšit.

Míla se na mě potěšeně dívá a říká, jak jsem se změnila. Před nějakým rokem by totiž tyto myšlenky musela hustit ona do mě, zatímco teď jsem na ně přišla já sama.

Já mám z toho radost ještě větší.

Ještě nějakou dobu sedíme a povídáme si, já se nadšením celá rozplývám, a toto nadšení mi vydrží i po zbytek večera. Dokonce i následující den, kdy přijdu do práce.

 

Tam šokuji kolegyně, když se na ně usmívám a překypuji dobrou náladou a optimismem.

Dívají se na mě s jistým podezřením, ale nejvíc šéfová, která se asi obávala mé prudké reakce. Místo toho s ní spolupracuji. Všechno co navrhuje, s úsměvem a slovy, že není žádný problém, jí všechno odkývám.

Mám dojem, že má pořádně zavařenou hlavu, co se to se mnou událo. Určitě si myslí, že už mám nové místo, kam se jenom přesunu. Jenže, to se teda mýlí! Nemám nic, než svou jistotu, že všechno dopadne dobře.

Uklidňuji dokonce i stejně potrefenou kolegyni, která má nervy na pochodu. Beru ji k sobě do kanceláře a tam jí vysvětluji, že každá situace, byť ta sebehorší, se už stala a my ji změnit nemůžeme. Ani tím, že se budeme rozčilovat, nebo se litovat. Ne, ta situace už tu je. A záleží jenom na tom, jak se k ní postavíme. Když s ní budeme bojovat, budeme produkovat kvantum negativních emocí, a tím si jenom ublížíme a budeme se vyčerpávat. Ale vede to někam? Nevede. Takže je lepší ji přijmout, uklidnit se, objevit v ní něco pozitivního.

Kolegyně namítne, že neví, co by na ní pozitivního objevila.

Odpovím jí, že si může udělat prázdniny jak dlouhé chce, a vůbec neví, co ji čeká nového. Zatímco kdybychom zůstaly v bance, tam by nás nečekalo nic pěkného. Propouštění zdaleka není u konce, pořád bychom byly pod tlakem, kdo bude na řadě příště, a navíc, pracovní podmínky budou jenom horší a horší. Takže můžeme být rády že jdeme pryč, a ještě k tomu v létě, takže si můžeme užít pěkného počasí. Kdyby to přišlo v zimě, bylo by to horší.

S pocitem vítěze odjíždím rovnou z práce na chatu.

 

S vypětím posledních sil vyšplhám do kopce. Na zahradě jako první vyndávám ven lehátko a s úlevou se na něj natáhnu.

Vtom se ozve hlas: „Vidíš, jaký pokrok jsi udělala? Ani ti nikdo nemusel nic říkat, sama sis na všechno přišla. A protože sis na to přišla sama, proto jsi to přijala, a proto se ti tak ulevilo.“ – jásá hlas.

Tentokrát mu musím zcela výjimečně dát za pravdu. Jo, je to tak. Cítím se tak skvěle, jako už dlouho ne. To je teda paradox, v takovéhle situaci, a já se raduji!

„Ano, když jsme se na tohle téma bavili před rokem, bylo ti řečeno, že všechny situace můžeš zvládnout, i ty sebehorší. Důležité je zaujmout k nim správný postoj. A o tohle v životě jde – v každé situaci si uvědomit, co ti ta situace má říct, a z toho ti vyplyne, jak se máš zachovat. Ale nikdy, opakuji nikdy, s ničím nemáš bojovat, nikdy nic od sebe nemáš odstrkovat. Vše musíš přijmout, pak se ti uleví, a věci se mohou dát do pohybu. Svou tvrdohlavostí, zarputilostí a odporem totiž všechny energie blokuješ, a nemůžeš se posunout dál.“

„Asi jo, zní to docela logicky. A logika, to je moje.“