2. Dikša, transformace

Je pátek odpoledne. Úplně vyřízená a urvaná doplahočím se na chatu. Ovšem v momentě, kdy shodím ze svých unavených zad ruksak na zem, rázem ožiji. Pobíhám po zahradě a kontroluji, co kde uzrálo. Letos si s námi počasí zahrává, teplo střídá zima, a příroda a potažmo my lidé si se všemi těmi skoky nevíme rady.

Jak tak s blaženým výrazem pobíhám po zahradě, zazní známá otázka: „Tak co, jak je?“

„Je mi skvěle.“ – odpovím po pravdě.

„A proč je ti skvěle?“ – chce hlas vědět víc.

„To je na dlouhé vyprávění.“ – trochu se vzpírám. Nemám náladu na to, abych se do sebe nořila.

„Jen se svěř.“ – jsem vybídnutá.

„Jenže já nevím, s čím bych začala. Je toho opravdu moc.“

„Nejlépe od začátku.“– zazní jednoduchá rada.

No jo, ale co je oním začátkem? Posledních několik měsíců mi bylo jen a jen zle, jak je teda možné, že dneska se cítím tak skvěle?

Lámu si hlavu a v duchu si rekapituluji poslední dny, týdny, měsíce.

V posledních měsících jsem nezapisovala právě prožité, stále jsem to odkládala. V mém životě bylo tolik věcí v pohybu, pořád se dělo něco s čím jsem si nevěděla rady, a tak i své zapisování jsem odkládala až do okamžiku, kdy se mi alespoň v nějakém ohledu „rozsvítí“, a já pochopím, oč šlo. Tím se toto období uzavře, a já o něm budu moct napsat. Jenže realita jak už bývá je v rozporu s mým očekáváním, a tak místo toho, aby se alespoň něco vyjasnilo, uzavřelo, přibývaly problémy další a další, až mi z nich šla hlava kolem, a tím pádem se mi nechtělo psát o ničem…

„Tak už se do toho dej.“ – vpadne hlas do mých myšlenkových pochodů.

„Dobře, začnu teda tím, jak jsem se po dlouhé době setkala s Mílou.“ – napadne mě najednou situace, od které bych se mohla odpíchnout.

Když jsme se setkaly, nejdřív jsme spolu probraly všechno, co se nashromáždilo za dobu, co jsme se neviděly. Na závěr se Míla zmiňuje o jakémsi obřadu, který pomáhá lidem otevřít se radosti, lásce a plno dalšímu.

Zbystřím. Tohle bych potřebovala. Jak se potýkám stále s těmi samými problémy, a sice nedostatkem lásky k sobě, od něhož se odvíjí snad úplně všechna moje trápení, co když tohle je způsob jak se v tomto směru posunout dál?

Ptám se na podrobnosti a hlavně kdy a kde se tahle záležitost koná.

Ačkoli jsem k takovýmhle akcím značně skeptická a odjakživa na ně pohlížím s jistou podezíravostí, teď cítím silné nutkání přesně tohohle se zúčastnit.

 

O dva týdny později celá napnutá tam vyrážím. Trochu se bojím, obzvlášť po svých zkušenostech s černou magií. Tehdy jsem se zařekla, že už nikdy nikoho na sebe sahat nenechám, hlavně že si nenechám zasahovat do svého energetického pole. Teď jsem ale toto pravidlo porušila. Touha po posunu je zřejmě silnější.

Sedíme v kruhu, děláme přípravnou meditaci. Ač jsem jindy na energie poněkud natvrdlá, teď ji tu téměř hmatatelně cítím, a je mi to příjemné.

A pak to začíná. Paní, která obřad provádí, přistupuje k prvním zájemcům. Shodou okolností sedím právě mezi nimi, aniž bych si to dopředu plánovala. Sedím prostě na správné židli.

V momentě, kdy ke mně přistoupí, a provede jakýsi záhadný pohyb před mou srdeční čakrou, vnímám, že se se mnou začíná něco dít. Když mi posléze dává ruce na hlavu, uvnitř mě se vzedme ohromný příval energie, ta ve mně vybuchuje a zdá se, jako by likvidovala všechno ve mně zavřené a nemocné. Poté cítím i v oblasti ostatních čaker tu tlaky, tu bolest, ale nebojím se, jen se všemu s důvěrou poddávám.

Ještě dlouhou chvíli neschopna jakéhokoli pohybu tu sedím, jen vnímám energie, které ve mně kolují. Děje se tak i přesto, že paní už přešla k dalšímu zájemci.

Teprve, když se ve mně všechno zklidní, vyjdu ven, kde sedí Míla. Impulsivně se k ní se slzami v očích vrhám, objímám ji a děkuji jí. Děkuji jí za to, že jsem tu dneska mohla být, a poprvé za celou tu dobu co se známe, děkuji jí za to, že mě před čtyřma rokama zachránila před smrtí. Cítím v sobě obrovský proud lásky, lásky která se ze mě dere ven – směrem k Míle, ale i k Bohu. Nepamatuji si, že bych kdy něco podobného zažila.

Vyprávím Míle, co se se mnou dálo a děje, nestále mě totiž zalévají proudy lásky, a tak znovu rozevírám náruč a pevně v ní Mílu svírám. Brečím a nemůžu se zastavit. Vůbec, všechno to, co se se mnou v této chvíli děje, nejsem schopná nijak ovlivnit. Je mi fuk, že vycházejí ven další a další lidé, je mi fuk, co si o mně myslí. Mám pocit, že láska ve mně exploduje a já jí musím umožnit, aby se dostala ven.

Nemůžu se těch krásných pocitů nabažit, až se uvnitř mě vše postupně uklidňuje a já se rozloučím a jdu domů. Mám pocit, že se vznáším.

 

Druhý den ráno při cestě do práce se ve mně ještě několikrát příval lásky při pohledu na lidi kolem mě vzedme. Jasně, že ne na všechny, do toho mám zřejmě ještě hodně daleko :-), ale alespoň na některé. Dřív, než s tím pocitem stačím něco udělat, je pryč. Nelámu si s tím hlavu, zřejmě dobíhají dozvuky ze včerejška.

Celý den probíhá v pohodě, a tak si jdu lehnout s dobrým vyrovnaným pocitem. To ovšem netuším, co mě v noci čeká.

Budím se někdy po druhé hodině s pocitem, že se mi nedostává vzduchu. Ovšem tento pocit se během několika minut mění na absolutní dušnost. Připadá mi, jako bych byla celá uvnitř oteklá, respektive moje dýchací cesty jsou téměř neprůchodné.

Vyděšeně si sedám a sahám po záchranném foukadle. Fouknu jednou, dvakrát, ale úleva nepřichází.

Sedím, lapám po dechu, snažím se zlikvidovat narůstající paniku, která mě rychle ovládá. Vůbec nevím oč jde, co se se mnou děje, a hlavně nevím, co udělat, aby se mi ulevilo.

Beru do rukou jakousi knihu a snažím se odvést myšlenky pryč od dýchání, ale jak můžu vnímat obsah čteného, když mi písmenka poskakují před očima, a v hlavě mám jedinou myšlenku že se každou chvíli udusím?

Beru si deku a lapajíc po dechu odploužím se vedle do pokoje, pouštím televizi a snažím se u ní odreagovat. Ale ani tady se nedaří. Na obrazovku jen nepřítomně zírám neschopna vnímat oč tam jde. V hlavě mám binec, myšlenky se valí jedna za druhou. Vím, že to dnešní dušení je úplně jiné než co jsem kdy za léta svého astmatického trápení zažila. No jo, ale co si s tím počnu?

Chvílema jsem v pokušení zvednout telefon a zavolat na pohotovost. Tak moc mi je zle a tak moc jsem vyděšená. Jenže vzápětí tuto myšlenku zavrhnu. Bojím se, že chemie, kterou by do mě lékaři naprali, by mi nejen nepomohla, ale naopak ublížila.

Dál teda sedím, opatrně se snažím trochu vzduchu do svých plic nabrat a pak zase dostat ze sebe ven. Nevím, co je namáhavější, ale je to pořádná fuška a děsně mě to vyčerpává. Srdce buší jako zběsilé, těžko říct, zda je tomu tak od námahy nebo od strachu, který mnou cloumá.

Snažím se odpoutat své myšlenky od strachu a obav a místo toho do sebe hustím snad všechny možné afirmace. Vysílám i prosby „nahoru“, ať mi pomůžou, že se tu udusit nechci. Já přece chci žít!

Sedím takhle hodinu, dvě, tři, možná jsem chvílema i mimo, až někdy k ránu se situace uklidňuje a já cítím, že sevření a otok průdušek polevuje a dýchá se mi přece jenom líp.

Naštěstí se mi ulevuje natolik, že můžu včas odejít do práce.

Jsem totálně vyčerpaná, ale hlavně vyděšená.

 

V práci řeknu kolegyni o tom, že mi v noci bylo zle, a už se mi zase do očí hrnou slzy. Nervy mám na pochodu, nechápu co se se mnou děje

Poté co zvládnu první nápor práce, odhodlám se a napíšu mail kamarádce a svěřuji se jí s tím, co se mi v noci stalo. Hned mi odepisuje a radí mi, abych se obrátila na jinou kamarádku, která se prý věnuje léčení a diagnostikování, že by mi mohla poradit, pomoct.

Moc se mi nechce, k těmhle věcem jsem nikdy neměla důvěru a navíc, nechci ji otravovat.Tak moc se zase neznáme. Ale kamarádka mě pobízí, ať to zkusím.

Nakonec souhlasím. Strach z neznámého a obava z dalších dnů, hlavně nocí, je silnější.

Sedám si k počítači a sepisuji mail, ve kterém dlouhosáhle vysvětluji a omlouvám se za to, že se na ni takhle obracím, a že kdyby nemohla nebo nechtěla, že to tak beru, ale pokud by to šlo, budu ráda, když mi k mému stavu něco řekne.

Přijde mi odpověď, která mi vyrazí dech. Prý obřad, který jsem absolvovala, byl mohutný energetický zásah, který mi otevřel všechny zablokované čakry (a že prý byly zablokované až na jednu všechny!), a tak se nemám divit tomu, že je mi tak zle. Kamarádka mi udělala automatickou kresbu, a na ní je jasně vidět, co se se mnou včera stalo. A krom jiného tam vidí, jak z mého srdce jde směrem k Míle krásný fialový proud lásky, směrem k Michalovi stále ještě bolest, tu mám vetknutou jako šíp do svého srdce, a pak prý je tam jakýsi proud agresivní energie od někoho v práci, prý od mojí šéfové. A tahle energie mi moc ubližuje.

Oponuji tím, že si nejsem vědoma toho, že bych měla se šéfovou výraznější problémy než mají ostatní. Navíc se snažím její agresivitu nevnímat a nenechat se jí zasahovat.

Kamarádka si ale stojí za svým. Píše taky, že kromě automatické kresby prý poprosila o poselství pro mě a v příloze mi ho posílá.

Když si je čtu, polykám slzy dojetí, které se mi derou do očí. Je to tak nádherné a povzbuzující, že strach, který mě do téhle doby svíral, náhle se rozpouští. Krom jiného, opět se mi po delší době potvrzuje to, že tu mám určitý úkol, který se stále víc a víc přibližuje. Jenže od něj se odvíjí i plno těžkostí, kterými teď procházím a zřejmě i v budoucnu budu procházet.

Děkuji kamarádce, děkuji Bohu a trochu se uklidňuji.

 

Následující dny je mi ovšem pořádně zle. Astma a další potíže se rapidně zhoršily, jsem naprosto vyčerpaná, nemůžu skoro nicdělat. Celé noci, vyjma těch, kdy se dusím, prospím. Možná slovo prospím není až tak správné. Tomuhle stavu se snad ani nedá říct spánek, tohle se blíží až k bezvědomí!

 

Když se mě kamarádka po čase ptá, jak mi je, nedá mi to, abych si nepostěžovala, jak to se mnou vypadá.

Mail, který mi od ní přijde, mě šokuje. Znovu mi udělala automatickou kresbu a z ní vyplynulo, že procházím procesem transformace. Transformují se mi všechny čakry, a energie, které mnou procházejí, způsobují v mém těle hotový uragán. Tyto procesy se nutně musí projevit na fyzické rovině, a ode mě se chce jediné – přijmout je.

Opět se po mně chce, abych něco přijala. Jako vždy mám v sobě v sobě binec. Nabízí se mi tu logické vysvětlení mých neobvyklých stavů, kterými procházím. Navíc, je to pozitivní vysvětlení, které by mě mělo uklidnit. Pokud tomu tak je, prý už jsem na energetické úrovni zdravá, ovšem na té fyzické to bude ještě dlouhou dobu dobíhat, a po tu dobu mi bude stále hůř a hůř, ovšem já mám věřit, že ono hůř ve skutečnosti znamená líp.

Na jednu stranu věřím, slova, která mi kamarádka píše, mi jdou přímo do srdce, ale to bych nebyla já, aby mi v hlavě nehlodal červík pochybností, jestli jsem zase něčemu nenaletěla. Snažím se věřit, že tohle je pravda, nepoddávat se negativním emocím, které ve mně tyhle transformační stavy vyvolávají. Ale co si budeme říkat – je to těžké. Skoro se mi chce napsat již ono známé – je to síla!