24. Odměna - Bambi

Na to, že nechodím do práce a nic moc nedělám čas plyne docela rychle.  Jak jsem se přece jenom z toho největšího stresu po přestěhování, šoku z rakoviny  a z rekonvalescence uklidnila, děje se se mnou  něco zvláštního. Cítím v sobě úplné přívaly lásky. Lásky, kterou nemám kam nasměrovat. A zřejmě asi pod tímhle vlivem mě chytne touha pořídit si psa. Nejlíp takového jako má Hela, pražského krysaříka. Jsem tím zaskočená. Po psovi jsem v životě netoužila. Ani jako malá holka ne, natož v dospělosti. Copak o to, nějakou zvířenu jsem jako malá měla vždycky – křečky, kanárka, andulky. Po narození Hely se situace opakovala, postupně jsme pořídili všechny možné tvorečky, ovšem pak mě zkosily alergie a všechna zvířata musela jít z domu pryč. Dokonce i rybičky mi vadily. Před dvěma rokama Hela začala mluvit o tom, že si chce pořídit pejska. Na otázku jakého, pravila, že pražského krysaříka. Když se o tom zmínila poprvé žasla jsem. U nás doma jsme vždy malými pejsky dá se říct opovrhovali. Když pes, tak vlčák nebo něco takového velkého. Ale ratlík, krysařík, pudl, pinč, jorkšír nebo čivava? To přece není pes! A teď najednou Hela mluví o tom, že chce takovou malou myš s obrovskýma ušima! Jak se rozhodla, tak i učinila. Pořídila si jednoho takového malinkatého ušáčka. Musím přiznat, že i mě okouzlil. Vždy, když jsem měla možnost se s ním setkat, ráda jsem si ho pohladila, případně pohrála. A tím to pro mě skončilo. Teď mě ale doslova posedla touha mít něco taky tak malého, přítulného, jako má ona. Takže když pes, tak takovýhle kapesní. O své touze se zmíním Hele a jsem zvědavá na její reakci.

No, překvapila mě. Je mým nápadem nadšená. Hned spolu tohle téma začneme probírat. Radí mi, abych si pořídila pejska s papírama. To kvůli jistotě, že to bude opravdu krysařík a ne mix všech možných ras. A pak hlavně kvůli rizikům všech možných chorob, které u téhle rasy připadají v úvahu.

Prohlížím net, dívám se na weby chovatelských stanic, volám, píšu maily, ale štěně s papírama momentálně není k mání. Respektive pejsek občas nějaký je, ale fenečka ne. A já chci fenku. To abychom mohli dát případně Yoshika s fenkou dohromady a mít štěňata... Ale to je hudba budoucnosti. Teď hlavně sehnat tu fenečku. Jsem zatím doma, tak abychom si na sebe zvykly než zase půjdu do práce a začnu jezdit na chatu.

Uplyne týden, dva, a pořád nic. Začínám si říkat, že to třeba není dobrý nápad, že si toho psa pořídit nemám, a tak všechno odevzdávám nahoru s tím, že pokud si mám pořídit psa, ať ho teda seženu, a pokud ne, tak holt žádné štěně nebude.

Trvá to jen den, dva, Hela mi posílá odkaz na jednu chovatelskou stanici, kde se narodily fenečky hned tři. Dvě žluté a jen jedna černá s pálením. Hned tam volám a ptám se, zda je fenka ještě k mání. Prý ano, dokonce je už k odběru. Zeptám se ještě na pár dalších informací a domlouváme se, že se na fenku přijdu podívat. Ještě dnes.

Honem volám Helu a informuji ji.

Navrhuje, že bychom se spolu jely podívat do chovatelských potřeb, nakoupily pelíšek a další potřeby a pak se společně zajely podívat na štěně.

Jsem ráda. Přece jenom je v tomhle směru zkušenější.

Zvládneme to rychle, během dvou hodin jsme už u chovatelky a já poprvé v životě chovám v ruce malinkaté štěně.

Nemusím se rozhodovat, je to jasné. Bambi je moje!. Ještě probereme to nejdůležitější, zaplatím, Bambi dávám do zapůjčené tašky a už si ji nesu domů.

Přijdeme domů, Bambi vylézá z tašky a seznamuje se s okolím. Zatím je nejistá a hlavně ospalá. Ještě chvíli si ji pochováme, dáme do pelíšku, Hela se rozloučí a odchází a já zůstávám s Bambi sama.

Tak, poprvé v životě mám doma psa. Teda jestli se dá o psu mluvit. Spíš pejsánka, malinkatou chlupatou černou krásnou, hebounkou kouli. Nemůžu se na ní vynadívat jak je kouzelná.

Jdu do koupelny. Zrovna když vylézám ze sprchy, slyším zoufalé kňučení. Letím honem do pokoje, cože se tu děje. Bambi se zrovna probudila a bobánek jeden malinkatý, počurala se v pelíšku. A to ji zřejmě probudilo.

Vyndávám dečku ven a než se naděju, Bambi je uvnitř a o chvíli později už zase pochrupuje.

Stěhuju jí i s pelíškem do ložnice. Dávám si ji vedle postele, to kdyby se v noci probudila a cítila se ztracená a začala naříkat, abych k ní měla blízko a mohla ji uklidnit.

Noc proběhla v pohodě. Bambi zanaříkala jen párkrát, ale sotva kvikla, pohladila jsem ji, a ona zase hned usnula. A já taky.

V následujících dnech se seznamujeme.  Já a Bambi. A Bambi se seznamuje i s okolím. Pomalu se okoukává a stává se z ní pořádná rošťanda.

Hrajeme si spolu. Házím jí hračky, které s nadšením aportuje, pereme se o ně, pereme se ale spolu o všechno ostatní. Jejím ostrým zoubkům sotva něco odolá. Jenže já vím, že ji musím vychovávat už od samého začátku. To aby z ní nevyrostl trhač a rváč. A tak jsem neustále na pozoru, co má zrovna v tlamičce. A musím si dávat pozor i na to, abych ji nezašlápla, motá  se mi totiž pořád pod nohama.

Co se nám ale oběma líbí nejvíc, když se natáhnu na gauč, Bambi se mi uvelebí na klíně, někdy se mi sroluje pod krkem a společně se koukáme na televizi. Respektive já se dívám, ona za chvíli usne. Občas ke mně zdvihne hlavičku a zamilovaně ke mně vzhlédne svýma krásnýma velkýma kukadlama. To pak neodolám a hladím jí po hebounké hlavičce a šeptám jí, jak moc jí mám ráda. A že opravdu mám. A ona mě taky. Cítím, jak mi soužití s Bambi dělá dobře, úplně "roztávám". Letošní Vánoce, které už jsou za dveřmi, si po dlouhé době zase užiju, respektive užijeme - já a Bambi.

Dneska ráno mi dochází jedna věc. Mám pocit, že Bambi mám za odměnu. Za to, jak jsem v uplynulých letech dostávala zabrat, co všechno jsem musela řešit, zvládat. A nejvíc letos. Letošní rok byl snad nejnáročnější vůbec. Řešila jsem vzdání se lpění na bytu, v němž jsem žila od narození, musela jsem zvládnout velmi těžké  až život ohrožující nemocí, aby toho nebylo málo objevila se duše táty, kterou bylo třeba odvést, v létě jsem prošla náročnou operaci, potom rekonvalescencí a nakonec jsem se přestěhovala a pak si zvykala na nový byt a prostředí. A asi vůbec nejdůležitější bylo, že jsem objevila klíčový destruktivní  „program“, který jsem si vytvořila při samotném zrodu své duše, který mě provázel napříč všemi inkarnacemi a který mařil všechno moje úsilí. Jen díky tomu, že jsem se s ním vypořádala,  přežila jsem pak operaci a všechno co pak následovalo…Tak tohle všechno jsem měla letos jako učební látku. A řekla bych, že jsem ji zvládla „za jedna“.

„Ano. Pochval se za to. Prociť si, jak jsi všechno úspěšně zvládla. Vedla sis výborně. A stále vedeš. A pak je tu ještě jedna věc. Kromě všech těch úkolů, o kterých ses zmínila, byl tu ještě jeden, pro tebe nejdůležitější a asi nejnáročnější. A sice – při řešení problémů udělat vše, co je ve tvé moci a zbytek se naučit odevzdat nahoru a pak vše pustit z hlavy s vědomím, že to dopadne tak, jak to dopadnout má.“ – ozve se hlas.

„Hmm, máš pravdu. Tohle bylo a je pro mě to nejtěžší. Ale učím se a zvykám si, že to lze. Protože jak člověk zkusí jednou, že lze ve správnou chvíli problém „odložit“ a už ho dál neřešit, a on se opravdu vyřeší, a to k dobru všech zúčastněných, tak mu to příště dá jistotu, že to takhle zafunguje i v budoucnu. Děkuji moc za to, že jsem měla letos dostatek příležitostí k tomu, abych si to natrénovala… I když musím říct, že mám ještě spoustu velmi důležitých, přímo závažných životních rozhodnutí tak nějak otevřených, nedořešených, a vůbec netuším, co se mnou bude dál. Ale tak nějak jsem to všechno odložila a žiju tady a teď. A uvidím, ono to nějak dopadne. Ne?“

„Ano, přesně tak. Užívej si radosti, lásky a pohody, kterou ti do života přinesla Bambi a vše ostatní nechej být. Buď ale při tom vnímavá k dění kolem sebe, abys nic nepropásla. Příští rok je rokem velkých příležitostí a možností.“

„Děkuji moc. Děkuji za všechno.“