17. Seminář The Journey

Chystám se na seminář The Journey. Jsem na něj přihlášená už několik měsíců. Průšvih je, že se mi najednou nikam nechce jít. Nevím proč, ale jakoby v poslední době moje nadšení Cestou jaksi opadlo… No, možná je to tím, že je mi čím dál hůř. Astma mě rdousí a dusí jak snad v životě ne, a k tomu se ještě přidává spousta nových nemocí a potíží.  Bojím se zajít k doktorovi, protože by mě nabeton hnali po bůhvíjakých vyšetřeních... A hlavně, nechci se cpát dalšími léky. A tak se snažím pomoct si sama. Jenže je mi čím dál hůř.

 

Termín semináře se přiblížil, má se konat už za pár dní.  Uvědomuji si, že kdybych neměla dopředu zaplaceno,  nikam bych nešla. Tak dalece teď na něj nemám náladu. Ale když už jsem do něj tolik investovala nezbývá než jít... Důvodů, proč se mi na něj nechce je víc.  Obávám se nejen toho, jak zvládnu seminář ve svém neutěšeném zdravotním stavu, ale děsím se semináře jako takového. Dochází mi, že  bude asi poněkud  monstrózní. Takovéhle velké akce a ještě v „americkém duchu“ nemusím. Upřednostňuji semináře podstatně komornějšího rázu. Ale co se dá dělat, snad to nějak přežiju. Třeba to tak strašné nebude.

 

A už je to tady! Přicházím do hotelu, v němž se seminář koná. Už je tu spousta lidí. Postáváme na chodbě a čekáme, až budeme vpuštěni dovnitř.

Konečně! Dveře se otevírají a my vcházíme do obrovského sálu se spoustou židlí. Vpředu je pódium.

Přichází Simona, která nás seminářem bude provázet.

Seznamuje nás s tím, jak bude seminář probíhat, poté přejde k tématu samotnému. Vyprávění je vystřídáno filmem o Brandon Bays. Vlastně ne o ní, ale s ní. Na plátně nám vypráví sama Brandon, jak se co u ní odehrálo. I když jsem její knihu četla několikrát, přesto mě  teď její  příběh „chytí“ . Po filmu nám vypráví svůj příběh Simona. Zarezonuji na něj.  Vždyť já prožila něco podobného! Jasně, že mám  hned oči plné slz.  Odpoledne se seskupujeme do dvojic a podnikáme emocionální cestu. Je hodně výživná. Lehce procházím jednotlivými emocemi, kloužu z jedné do druhé. V jedné chvíli mi naběhne vzpomínka na to, jak jsem někdy ve čtyřech letech byla odstavená mimo pozornost rodičů kvůli tomu, co se děle s mou sestrou. Postupně prožívám vztek, bolest, lítost, bezmocnost, strach z toho, co bude dál, dusivý vztek, vzdor, křivdu, nespravedlnost. Dostávám se do prázdna, kde cítím bezmocnost a zoufalství, valí se na mě černota  jak z nějakého  sněžného děla. Vím, že můžu udělat krok, abych se dostala z jeho dosahu, ale jsem jakoby vrostlá do země...  Je mi strašně. V duchu prosím o pomoc. Odkudsi shůry na mě začne proudit světlo, nemůže ale ke mně, protože stojím v jakési bublině. Najednou ze mě vyletí, že si světlo nezasloužím, že se musím trestat, protože nejsem dokonalá. Mám na sebe vztek, a ten mě dusí, až z toho dostávám astmatický záchvat... Cítím se sama ze sebe znechucená. Světlo je všude kolem mě, ale na mě nemůže. No je to vůbec možné?!...

Vtom mi někdo pošeptá do ucha, že i já jsem světlo, že jsem součástí všeho, Boha, proč se teda  trestat?

A v té chvíli moje obrana povolí a světlo se rozšíří i do mého těla. Najednou jsem i já světlem, láskou, vším. Cítím se skvěle, jsem plná radosti, volnosti, uvolněnosti, svobody. Chovám  se jak třeštidlo, dělám kotrmelce, řádím jak malé dítě. Je to nádhera!

Je večer, všichni máme za sebou procesy, jak se tady Cestě říká, sedíme a posloucháme symfonii Vltava. Snad nikdy jsem si ji nevychutnala jako teď. Úplně hmatatelně cítím, jak voda odplavuje všechno tmavé, destruktivní, cítím hravost všech buněk v těle, čistotu, světlo, svět bez hranic...

Domů jdu úplně nadšená. Nikdy bych nevěřila, že se na semináři budu cítit tak skvěle, a to navzdory velkému množství cizích neznámých lidí.

 

V neděli ráno se probouzím ve výborné náladě. Těším se na pokračování semináře. Copak přinese nového?

Dopoledne stejně jako včera se díváme na film s Brandon. Opět ho velmi prožívám. Cítím, jak mě bere u srdce. Odpoledne podnikáme fyzickou cestu. Jsme zase v jiných dvojicích než včera.

Vozítko mě zaveze do plic. Jsou tu rudé a bílé krápníky. Není mi z nich příjemně. Naběhne mi scéna z minulého života, vzpomínka na to, co bylo mezi mnou a tátou... Ne, tohle nechci! Naštěstí jsem dotázaná,   kdy jsem se cítila podobně v současném životě. Okamžitě se dostávám do svých čtyř let a znovu ta samá scéna jako včera, kdy jsem byla odstrčená stranou kvůli sestře. Ale na rozdíl od včerejška teď řeším něco jiného.  Konečně ze sebe můžu dostat všechny mé nastřádané křivdy, zlosti, bolesti... To je úleva. Na závěr vyplyne ponaučení:

• Vždy za každých okolností mám právo projevit svoje emoce a pocity. Pokud na ně někdo bude reagovat negativně, je to jeho problém
• Vždy dokážu najít ta pravá slova
• Mohu si dovolit projevit svou zranitelnost a nedokonalost
• Mohu vyjádřit pocity, jaké cítím
• Jsem láska, mám svou vnitřní sílu
• Ať se děje co se děje, vždy mám vyjádřit  co se ve mně děje a jak se cítím. A to bez ohledu na to, co na to ti druzí.

Je večer a jdu domů. Jsem děsně urvaná. Navzdory nádherným prožitkům a hlubokým procesům zhoršuje se mi astma.

 

A je tu poslední den. Je mi zle. Nejen že mě trápí astma, ale přidávají se ještě další problémy.

Dopoledne je teorie, odpoledne podnikáme další fyzickou cestu. Dostávám se do krku, mám tam něco skřípnutého. K tomu mi naběhne vzpomínka na tátu, jak byl v nemocnici a bojoval o vzduch, a  jak jsem se u toho cítila já.  Znovu prožívám tu příšernou bezmocnost a vztek. A taky pocit, že za něj musím dýchat a  touhu mu pomoct. Je to velmi intenzivní, bolestné... Dostávám balonky – lásku, schopnost vše přijmout, nepřebírat zodpovědnost za druhé, každý má zodpovědnost sám za sebe, pochopení, osvobození ze zodpovědnosti.

Ponaučení, které z toho vzešlo

• Vše je takové jaké má být
• Nespoléhat se na druhé, ale na sebe
• Nebýt na nikom závislá
• Osamostatnění se, pak teprve můžu naplnit svoje životní poslání

Domů jdu ještě urvanější než včera.  I přesto jsem ale spokojená. Seminář byl úžasný. Jak atmosférou, tak lidmi, a hlavně hlubokými prožitky.