23. Závislost na utrpení

Už pár dní je mi zle. Krom stávajících potíží mi ještě děsně vyskočil tlak. Až tak vysoko, že mi to nahání strach. Nevím si s ním rady. Zkouším se nořit do svého nitra a spojit se svým tělem, duší, intuicí... prostě čímkoli či kýmkoli, kdo by mi řekl, kde je zádrhel a co mám udělat, aby mi bylo líp.

Nořím se nořím, ale naprosté ticho.

To snad není možné! Přece mi je neustále zdůrazňováno, že budu-li potřebovat odpovědět na cokoli, stačí se zklidnit a zeptat se a že odpověď přijde. A hlavně dřív to takhle opravdu fungovalo. Jenže  teď nic.... Sakra proč to nejde?

Jak rychle se rozčílím, tak rychle zase vychladnu. Tudy přece cesta nevede. Musím na to jinak... Ale jak?... Co kdybych zkusila to, co fungovalo dřív, že jsem si sedla k počítači a zeptala se? Co kdybych to po těch letech zase zkusila?

Sedám si k počítači a začínám psát... Hlavou se mi ale  honí pochybnosti. Je to už hezkých pár let, kdy jsem takhle seděla naposledy, kdoví jestli to půjde...

„Halo, je tu někdo? Potřebovala bych se na něco zeptat.“

„A na copak?“ – okamžitě se ozve.

Až mě to zaskočí.

„Ty to přece víš. Tlak mi vystoupal do nebezpečných výšin a vůbec nevím, co mám udělat, aby klesl.“

„Možná by ses měla zeptat proč.“

„Já myslela, že ptát proč se nemám. Že se mám místo toho ptát, co můžu s danou situací udělat.“

„To taky. Ale je zapotřebí zjistit příčinu.“

„Tak jo, tak se teda ptám – proč mi tlak takhle vyletěl?“

„Máš v sobě nahromaděné emoce.“

„Já vím, chystám se to odťukat EFT“

„Tak se do toho dej. Jen tak všechno uvolníš.“

„Máš pravdu. Já to teda jdu zkusit.“

Nejdřív se objevuje vztek. Obrovský vztek. Na všechny, na situaci ve které se nacházím, na sebe, že s ní neumím a nemůžu nic udělat. Prostě na celý svět. Odťukávám to, ale nikam se to nehýbá. Pořád tu je.

Až mi najednou přijde do hlavy, že bych měla zkusit to, jak jsem to odťukávala se Simonou. A sice do odříkávání „Přestože....blabla....miluji se a přijímám....“ zakomponovat to podstatné, a sice „ROZHODUJI SE PRO ŽIVOT S VOLBOU, radostí ...a další blabla...“ Teprve teď mám pocit, a ten pocit je přímo hmatatelný, jak ve mně povoluje to strašné napětí, které mě poslední dny rdousí. ...Ano, možná všichni ostatní při ťukání odříkávají ty samé věty, ale jestliže mi Simona mezi ně vložila tuhle jednu, určitě to mělo smysl...  Ach jo, zase jsem si zbytečně přidělala starosti a trápení a pak si kvůli tomu způsobovala další starosti a trápení...

„Vidíš a takhle je to vždycky, a mají to tak všichni. Sami si vytváříte trápení nepochopením dané situace a pak se trápíte kvůli tomu, že se trápíte... A takhle pořád dokola, dokud vám nedojde, že máte možnost volby a z toho začarovaného kruhu vystoupit. Dobrovolně. Nikdo vás k tomu nenutí, jen vy se rozhodujete, zda budete trpět a jak dlouho, nebo jestli s tím už skončíte. Rozumíš mi?“

„Jasně, rozumím. Jenže je těžké si uvědomit, že si to trápení způsobujeme sami. Většinou máme pocit, že nám ho způsobil někdo jiný. A podle toho pak reagujeme. Zlobíme se na druhé, v lepším případě... teda dá-li se to tak říct  – zlobíme se na sebe, že se zlobíme na ty druhé a že nejsme schopni s tím něco udělat. Alespoň já to takhle mám. Častokrát se víc než na druhé zlobím na sebe, že nejsem schopná s tou danou „bolavou¨“ situací něco udělat. A strašně mě to žere ...“

„...a ubírá energii, viď?“

„To taky.“

„To hlavně. Uvědom si, že pakliže se obíráš negativními myšlenkami, ty v tobě vyvolávají negativní emoce, a to tě pak vyčerpává.  A ještě další. Jsi-li negativně naladěná, tuto energii vyzařuješ a přitahuješ si do života lidi stejně naladěné a tím pádem i nepříjemné situace. A to tak dlouho, dokud se nepřeladíš na jiné vibrace.“

„Ano, ano, vždyť já vím...“

„Víš, ale neřídíš se tím.“  - skočí  hlas do mých námitek.

„I tohle vím. Promiň mi to.“

„Komu se omlouváš? Mně?! Omluv se sobě. Ty sama sobě způsobuješ bolest, utrpení, nemoci. Jen ty sama. Tak se taky sama sobě omluv. A hned teď. Ale ne, že by sis to jenom mechanicky odříkala. Pěkně si to prociť.“

Vstávám od počítače a chci se do sebe ponořit. Vtom mě ale napadne něco jiného. Já si na to udělám rituál! A hned se do něj pouštím. Na zem položím papír s namalovanými ochrannými symboly, kolem dokola rozložím tarotové karty, zapálím svíčku, před sebe postavím jeden ze svých obrazů, klekám si na zem a činím prohlášení. Je jich víc a dost je prožívám. Stejně tak prožívám i odpuštění sama sobě, vzdání se všeho starého a omezujícího. Až když mám pocit, že bylo řečeno a procítěno vše, rituál ukončuji.

Jdu se posadit a snažím se vcítit, zda se mi ulevilo, či se něco změnilo..... No, něco málo ano, ale ještě to není ono. Hlavně mám pocit, že ten tlak a přetlak trvá.

Sahám po tlakoměru, abych zjistila, jak na tom jsem.

Ježíšmarjá, to už je na nemocnici! Co já jenom budu dělat? Vyděsím se.

„Přestaň se tím stresovat. Přestaň sledovat tlakoměr. Uvolni se.“ – ozve se hlas.

„Jak se mám uvolnit, když mám v celém těle napětí....“ – řeknu a vzápětí mi dojde, že jsem řekla naprostou blbost. Jasně, že se mám uvolnit právě když cítím to napětí. Proč bych se uvolňovala, kdybych se cítila uvolněná, že jo?

Zavřu oči, uvolním všechno co uvolnit jde, najednou mi vyjedou koutky doposud stažené dolů nahoru a propadnu se do příjemného uvolněného blaha. Je to tak příjemné.

Vtom mi ale v hlavě naskočí myšlenka, vlastně otázka. A co teda mám dělat s tím hrůzným tlakem? A mám vůbec něco dělat nebo...“

Nestihnu dokončit větu, protože hlas mi napoví: „... Nebo vše odevzdat? To jsi myslela?“

„No, něco podobného mi opravdu přišlo na mysl. Přece když se na všechno vykašlu a nechám to být, tak bych taky mohla klidně umřít.“

„A chceš tu skončit?“

„Nechci! Přece jsem se rozhodla, že tu chci být. A toho se držím pořád.“

„Když nechceš, tak nechceš. Tak to neřeš. A buď v klidu. A pak to dopadne dobře.“

„Fakt? Nekecáš?“

„Nekecám. Uvolni se, užívej si toho, že nemusíš do práce, nemusíš se honit, můžeš si dělat jen to co chceš. Máš neomezené možnosti...“

Teď zase přeruším hlas já. „Řekla bych, že až tak moc neomezené nejsou. Z ničeho  nic  udeřila zima, teplota spadla během pár dní o dvacet dílků dolů, takže jsem tu zavřená v bytě, je mi blbě, motá se se mnou celý svět... a vůbec, stojí za starou belu.“

„To je zase pozitivita, co? A to ses před chvílí rozhodla, že budeš žít radost a lehkost bytí. A teď takovýhle nářez. Uvědomuješ si vůbec svůj způsob uvažování?“

Zastydím se. „No jo, to máš pravdu. Jsem já ale nepoučitelná! To je děs, běs, jak jedu pořád ve starých kolejích. Tak promiň.“

„Už zase? Já ti přece nemám co promíjet, promiň sama sobě. Uvědom si, jak si svým chováním, myšlením ubližuješ. Nikomu jinému, jen ty sama sobě.“ 

„Jo, máš pravdu...“ Už jsem zase měla na jazyku „promiň“, když mi došlo, že je nesmysl se omlouvat někomu jinému než sobě... Tak jo, promiň Katuško, jsem já to ale blbec. Promiň mi, jak se točím pořád dokola. Odteď to už zkusím jinak, lépěji...

Najednou mi všechno přijde k smíchu. Je to směšné, jaké hrajeme hry. Všichni. A ty naše role!... A masky....A ty obranné manévry!  To je fakt srandovní. A jak se u toho zlobíme, vztekáme, litujeme se, reptáme, odmítáme, mlátíme kolem sebe...a ...a ...No děláme toho víc. Každý podle svého naturelu. A přitom jsou to naše vlastní hry, které můžeme kdykoli zastavit. Což až na výjimky nečiníme... Nejsme my to všichni blbci?!

„Nemusíš to hnát až takhle do extrémů a nadávat u toho.“ – napomene mě hlas.

A pak pokračuje: „Máš ale úplnou pravdu v tom, že svoje hry můžete kdykoli zastavit. V každém okamžiku máte, každý z vás, možnost volby. Uvědomit si – Chci to takhle? Chci tuto situaci opravdu prožívat takhle v negativních emocích, nebo se ji pokusím pochopit? A když se mi to nepodaří, není přece jenom lepší vše přijmout než se trápit?“

„Hmm, takhle když se o tom bavíme a jsem tady v klidu a pohodě domova, je to tak jednoduché. Ale když se dostanu do nějaké nepříjemné situace, to je něco jiného. To jsou pak emoce, to je nářez!“

„Máš pravdu. Ale ty už to přece víš, takže není nic jednoduššího, než se v té chvíli zastavit a zeptat se - Opravdu to takhle chci? -  Nic jiného nemusíš, než si dát tuto otázku. A hned budeš vědět na čem jsi. A tím pádem máš možnost volby. Můžeš se rozhodnout, jestli se dál budeš vztekat, litovat nebo strachovat, anebo vše přijmeš v klidu. Znovu ti opakuji – v každém okamžiku máš možnost svobodné volby. Tu ti nikdo nikdy nemůže vzít. Ty sama si rozhoduješ, jak se v té které situaci budeš cítit. Neurčují to lidé kolem tebe, jen ty sama. Je ti to jasné?“

„No jo. Jasné mi to je, jen ty automatické reakce mi to jaksi kazí.“

„A právě proto se tu o tom bavíme. Abys tyhle zadřené automatické reakce, které jsou zapříčiněny schématy, bloky a programy v podvědomí, opustila. Vím, máš je hluboko zadřené pod kůží, vím, že jsi je už všechny objevila, pracuješ s nimi, přesto ti stále naskakují. A tady máš návod, jak se jich postupně vědomě zbavovat. Co ty na to?“

„Je to pěkný návod. Díky. Pokusím se dle něj žít.... Víš co je ale problém? Abych si na ten návod v té příslušné chvíli vzpomněla.“ – lehce zažertuji.

„Ano. Ale pomůckou ti jsou tvoje pocity. Jestliže si uvědomíš, že se necítíš dobře, což by neměl být problém, v té chvíli si tu otázku polož.“

„To je fakt... Jenže věříš mi, že i to je někdy těžké? Někdy je člověk tak ponořen do prožívání té dané situace, že si ani neuvědomí, jak to s ním v té dané chvíli mlátí.“

„Když ti to nedojde v té chvíli, určitě ti to ale dojde za chvíli. A už se přestaň vymlouvat, proč to nejde. Když se chce, jde všechno.“ – zazní mírné pokárání.

„Jo jo, už jsem zticha. Máš úplnou pravdu.... Já jsem jen trochu žertovala...“

„Nežertovala! Myslela jsi to naprosto vážně.“

„Tak jo. Připouštím, že jsem to myslela vážně, teď už ale vím, jak se věci mají, tak se pokusím dle toho žít. Slibuji.“

„Komu to slibuješ? Mně nebo sobě?“

„A komu bych měla?“

„Hlavně sobě. Vždy všechno adresuj sobě. Ty si rozhoduješ o tom, jak tvůj život bude probíhat a jak na něj budeš reagovat. A když něco pokazíš, tak se na sebe nezlob. Odpusť si, že jsi to nezvládla. To přece neznamená, že se zbořil svět. Prostě příště se pokusíš, aby to bylo lépe. Co?“

„Ano. Naprostý souhlas. Jen zase musím podotknout, že takhle když o tom mluvíme, zdá se všechno být tak jasné a jednoduché. Ale pak ten reál!“.

„Ale jdi! Nedělej z toho až tak velkou vědu. Je to jednoduché. Všechno. Chce to jen chtít.“

„No právě – JEN....Ale jak už jsem řekla. Děkuji ti. Za celý tenhle náš rozhovor. Jsem ráda, že jsme si zase takhle pěkně pokecali. To tu už dlouho nebylo.“

„A kdo za to může? Co myslíš? Já nebo ty?“

„Že by snad já?“ – lehce zašprýmuji.

„Jistě že ty. Já jsem tu pořád, ale ty jsi pořád myšlenkami bůhvíkde.“

„Takže to půjde i jindy?“

„Ano. Stačí se jen naladit a posadit k počítači.“

„Tak jo. Děkuji... Teď jdu ale taky něco dělat.“

„Ahoj. A přeji ti pěkný pohodový den. A přestaň se už kvůli všemu stresovat...“ - zaslechnu ještě, když se už zvedám od stolu. A tak odpovím: „Ahoj....a zase někdy...“

 

Sice je pěkné, že jsem si pěkně „popovídala“, jenže tlak stále neklesá, pořád je hrozivě vysoký. Večer jsem z toho všeho už pořádně urvaná. Jak ze samotného tlaku, tak i ze strachu a následně stresu, co si s tím mám počít. Jdu si lehnout. Doufám, že usnu.

 

Ráno se motám, brním, tlak mám opět nebezpečně vysoko, klepou se mi ruce, buší mi srdce. Je mi do breku, padá na mě panika. 

Zkouším si píchnout jehlu do hlavy, jak mi tuhle bylo doporučeno léčitelem, jenže nevyteče ani kapka krve. No, vždyť jsem to říkala, v tom to není! ... Takže co z toho vyplývá? Že všechno je jinak. A proto nebudu volat doktorům, jak mi včera kladla na srdce Hela. Večer jsme totiž na tohle téma trochu spolu pohovořily. Vysvětlovala jsem jí, že kdyby mě v tomhle stavu viděl kterýkoliv lékař, šupem by mě poslal do nemocnice. A to já samozřejmě  nechci. Tohle totiž není řešení. Navíc si myslím, že pakliže jsem přežila operaci, zvládla jsem stěhování, tak určitě není na pořadu dne, abych zkolabovala neřkuli zemřela na vysoký tlak.

No, že by se mojí děvence tohle zdůvodnění líbilo, to teda nelíbilo, a tak jsem se nakonec nechala ukecat, že zítra ráno zavolám na endokrinologii a poptám se, zda můj vysoký tlak nemůže souviset s operací, resp. s rekonvalescencí. Stále se mi ještě totiž nenastartovala ta příštitná tělíska...

Jenže tohle bylo včera a dnes je dnes. Rozhodnu se, že nikam volat nebudu. Ani se nebudu obracet na nikoho dalšího. Poradím si sama. Vím, že přesně tohle se ode mě chce. Já totiž vím jak na to, přece umím testovat!  A tak se do toho dávám. Zklidňuji se, napojuji se nahoru, prosím o ochranu, vedení a pomoc, prociťuji si ruce jako testovací nástroj a ptám se na příčinu vysokého krevního tlaku. Postupně odpadají – souvislost s operací či pooperačním stavem, náhlá a prudká změna počasí a tlaku. Vyjde mi stres obecně  a stres v souvislosti se stěhováním. Kladu ještě otázku, zda si mám tohle odťukat. Ano.

Pohodlně se usazuji a začínám tím, že jsem vystresovaná a kvůli tomu mám vysoký tlak, a to mi nahání strach. Postupně se tohle prohlášení obměňuje, až z toho nakonec vyleze utrpení, kterého se nemůžu vzdát.  A najednou cítím, že tohle je to ono! Prohlašuji, jak trpím a nemůžu se toho vzdát, a přitom vím, jak mi to škodí a že se vždy můžu rozhodnout, že trpět nebudu. Ano, tohle je přesvědčení, které mě provází celý život. A tohle přesvědčení mám hluboko zažrané pod kůží. Odťukávám ho nějakou dobu, až mi přijde naprosto scestné a zbytečné. Proč chci trpět, když trpět nemusím? Proč si člověk způsobuje takovou újmu a přitom má možnost volby? ... No, protože je tak zvyklý... A je zvyk tím pravým důvodem pro to, aby tak pokračoval i když mu to nedělá dobře? ... Jasně, že není... A jakmile dojdu až sem, začnu se smát a s ťukáním končím. A v té chvíli mě napadne afirmace, dá se říct, že motto pro tenhle den a možná i pro zbytek života, a sice: vzdávám se přesvědčení, že součástí mého života je utrpení. Hurá, já na to přišla!!! A i když je mi zle, najednou mám pocit, jako by ze mě spadla tíha. Beru si fix a píšu si tohle motto na papír a lepím si ho na monitor, na skříň. Prostě všude, abych ho měla někde na očích a v každém okamžiku ho měla na mysli a řídila se jím. 

 

Musím říct, že život si se mnou docela zahrává. Nebo snad já sama? Nevím, ale fakt je, že následující ráno místo toho, abych se držela včerejšího rozhodnutí, že všechno zvládnu sama, všechna moje předsevzetí jdou stranou. To proto, že se mi motá hlava ještě víc než včera.

Jdu si změřit tlak a málem zkolabuji. Je příšerně vysoký.

Nedá se nic dělat, musím na tu endokrinologii zavolat.

Jak jsem se rozhodla, tak jsem i učinila.

Je mi doporučeno, abych přišla, že to s lékařem společně probereme.

A probrali jsme. I když to bylo drobet komplikované. Kvůli mým alergiím a astmatu odpadla totiž většina léků. Zbývají jen tři. V podstatě jsem je nakonec navrhla já sama. Doma jsem se totiž celá vyděšená jala hledat zprávu z nemocnice, kde jsem před dvěma lety s vysokým tlakem ležela. Už tehdy lékaři řešili ten samý problém – který z mnoha léků mi dát, když většina je pro mě nepoužitelná.

Takže domluveno, teď je nutné být hlavně v klidu. Žádný stres, žádné obavy. Klid, klid, klid... A ťukání EFT. Ale o tom jsem se lékaři samozřejmě nezmínila.

 

 

Dneska jdu do Motola na onkologii. Nejdřív mě čeká  ťukání do pat. Ptám se, na co je tohle vyšetření dobré... Prý se takhle zjišťují reflexy k činnosti štítné žlázy, nebo něco takového... No, to mi hlava moc nebere.  Jak chtějí měřit štítnou žlázu, když žádnou nemám!... No nic, jako další jdu na sono. Pak dlouhé čekání a teprve pak jdu na samotné vyšetření. A to je důkladné. Lékařka mi klade spoustu otázek, pak se pro změnu ptám já. Všechno probíhá docela v pohodě, ovšem jen do chvíle, kdy mi lékařka řekne, že s ohledem na vysoké hodnoty něčeho, teď nevím čeho, doporučuje léčbu radijódem.

Vyděsím se. Proč mám absolvovat léčbu, když mi předtím řekli, že je všechno v pořádku?

Lékařka mi vysvětluje, proč je další léčba nutná a co všechno obnáší.

Málem se z toho hroutím. Nedokážu si představit, že bych svoje tělíčko vystavila další zátěži. Stačí jak mi je zle teď.

Domlouváme se na termínu. Lékařka navrhuje nastoupit léčbu až po novém roce, až se dám trochu do pořádku.

Rozloučíme se, ještě si nechám znovu vzít krev a jedu domů.

Musím říct, že jsem pořádně rozbrnknutá. Takovýhle vývoj jsem opravdu nečekala.

 

O dva dny později mi zvoní mobil. Na druhém konci telefonu se představí lékařka z onkologie s tím, že volá kvůli výsledkům z posledního odběru.  

V té chvíli se ve mně zatají dech. Vzápětí se mi ale uleví. Dozvím se totiž, že tentokrát  byly hodnoty jiné, lepší. Proto se mám dostavit na další kontrolní odběr, aby se s konečnou platností rozhodlo, jak na tom vlastně jsem. A podle toho se rozhodne, zda na léčbu půjdu nebo ne. 

Tak jo, mám odklad.

 

Co jsem doma z nemocnice, chodím pravidelně na endokrinologii. Celou dobu jsou výsledky krve víceméně stabilní, až najednou se úplně zblázní. Hodnoty hormonů a vápníku lítají nahoru a dolů. Doktor je z vývoje překvapený, říká, že jsem případ. A jako k případu je nutné přistoupit a stanovit i individuální léčbu. Taky mluví o tom, že je zapotřebí probudit spící tělíska a snižuje mi proto dávky léky. A mám přijít za týden.

Reakce přichází okamžitě. Vrací se nepříjemné brnění i křeče. Jsem z toho nervózní, což je ovšem slabé slovo. Jsem ze všeho pořádně vylekaná.

S lékařem to spolu při další návštěvě probereme. Říká mi, že musím vydržet,  určitě že se všechno srovná.

No, co můžu dělat jiného než obrnit se trpělivostí. 

 

Za dva týdny jdu znovu do Motola na další odběry a pak už čekám na verdikt. Jak se mi uleví, když mi po dvou dalších týdnech přijde domů dopis, v němž se píše, že poslední odběry dopadly dobře, takže avizovaná léčba se ruší. A na další kontrolu mám přijít až za rok.

Hurá!!! Tak tohle mám z krku. Teď se ale musím dát dohromady.

Ovšem to bude asi běh na dlouho trať. Chodím teď  na kontroly pravidelně každý týden. Týden co týden odběry a kontrola. A pokaždé pak úprava dávkování léků. Je mi pořád zle. Už mi z toho začínají brnkat nervy.  Lékař mi vysvětluje, že musím brát vyšší dávky léků kvůli karcinomu, jenže ony způsobují ty nepříjemné potíže. A po dobu, než se nastartují příštitná tělíska, je nutné brát další léky, aby se negativní fyzické projevy zmírnily. Teprve po tomhle vysvětlení kývnu. Předtím jsem je odmítala.

Doktor má pravdu, po dvou týdnech se mi začíná ulevovat. A tím pádem se i uklidňuji.

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.