2. Kurz regresní terapie

Při minulém rozhovoru s Mílou jsme se v řeči dostaly i na kurz regresní terapie, který pořádá. Objednávám se na něj. Vlastně jsem se na něj chystala jet  už před třemi lety, jenže tehdy mi do toho přišla nabídka nového zaměstnání. Jak teď vnímám život a náhodnost událostí, které nás potkávají, asi na něj, tedy na kurz, tehdy nebyla ta správná doba.

 

Než se naději, termín kurzu se přiblížil a já si balím věci. Jsem zvědavá, jak bude probíhat.  Cílem kurzu je dozvědět se o tom, jak se provádějí regrese. Předpokládám, že pro mě to nebude nic až tak překvapivého, když jsem jich sama absolvovala tolik. Ovšem bylo to vždy z pozice klienta. Teď to bude pojato naopak z pozice terapeuta.

 

Nejdřív je  teorie. Většinu z toho, co tu zazní, opravdu znám. Ale dozvídám se spoustu dalších užitečných informací.

Druhý den odpoledne nám  má být předvedena jedna  ukázková regrese. Přihlásí se paní, která ji ještě nikdy neabsolvovala. My všichni ostatní budeme sledovat, jak regrese probíhá.

Překvapí mě, jak se paní hladce ponoří do „vzpomínek“ několik let staré události. Ovšem, ona nejen že se do ní ponoří, ale ona ji taky  silně emočně prožívá. Jen dokončí  jednu událost už se vynořuje další. A tou je její vlastní porod. A to je teda pořádný nářez. Až takový, že její prožívání restimuluje mě a najednou se mi začne špatně dýchat a hlavně se mi chce brečet. Honem vybíhám ven na chodbu, abych svým emocím dala volný průchod.

Až po dlouhé chvíli se cítím na to jít zpět dovnitř.

Regrese zdaleka neskončila, protáhne se na několik hodin. Když skončí, jsme všichni urvaní. Samozřejmě ale  nejvíc paní, která si jí prošla.

Další den se sesedáme do dvojic, abychom si v praxi vyzkoušeli, co jsme se dozvěděli teoreticky. 

Domlouvám se s paní, která sedí vedle mě. Nejdřív ale musíme vyřešit, kdo bude terapeut a kdo klient. Cítím, že bych terapeutem měla být jako první já. A tak se do toho dáváme.

Vzhledem k tomu, že každá máme za sebou spoustu regresí, můžeme se na rozdíl od ostatních pustit do tak náročného tématu, jako je  vlastní porod.

Zpočátku jde vše dobře, jenže pak se vše zašmodrchává, a tak musím poprosit o pomoc. Uleví se mi, když je příběh i regrese u konce.

Teď si prohazujeme role – já jsem klient a kolegyně terapeut. Situace se opakuje jako v předešlém případě – zpočátku jde vše v pohodě, jenže v určitém okamžiku se zaseknu, jakoby vypadnu z příběhu a přesunu se kamsi, kde se slastně rozplývám. Rozum mi nebere, kam že jsem se to přesunula. Ale co je horší, odmítám se vrátit zpět do traumatického prostředí, což je  okamžik před narozením.

Až když je na pomoc povolána Míla, celou záležitost rozpleteme a vše náhle dostává smysl. Objevíme, že moje úniky a přesuny na krásné místo  jsou vlastně okamžiky, kdy coby nenarozené miminko upadám do bezvědomí. Nakonec se podaří celý příběh dotáhnout do zdárného konce. Neuvěřitelně se mi ulevuje.

Po krátké přestávce vytváříme nové dvojice.

Jsem teď ve dvojici s Janou. Domlouváme se, že budu znovu klient a ona terapeutem. Během chvilky jsem už ponořená do děje. Jenže to není nic pěkného. Naopak, je to neuvěřitelně odporný příběh. Jen díky tomu, že se u nás každou chvíli zastaví Míla, podaří se mi celý příběh rozkrýt a prožít si ho. Stejně jako u toho předešlého, i teď krom jiného objevuji  rozhodnutí, že nesmím a nechci projevit svoje emoce.  Důvody jsou sice rozdílné, ale dopad je stejný. Všechny emoce v sobě dusím.

Než se nadějeme, kurz je u konce a naše regresení taky. Domů jedu s dobrým pocitem, že jsem zase něco důležitého objevila a rozpustila. Jen jsem zvědavá, jak se ono nové promítne v mém životě. Věřím, doufám, že ano.

 

Nevím, jak je to možné, ale místo toho, aby se mi ulevilo, je mi naopak hůř. Astma se dramaticky zhoršuje, nemluvě o dalších zdravotních potížích. Jsem z toho otrávená a taky urvaná. Jen se utěšuji, že tentokrát snad po přechodném zhoršení opravdu přijde zlepšení.

A ještě jedna věc mě zaskočí. Každou chvíli cítím obrovské přívaly vzteku, který se ve mně vždy vzedme a celou mě zaplaví. Nevím, jestli je to tím, že se teď dostávám víc do situaci, které ve mně vztek vyvolávají, nebo jde o to, že se ze mě všechen za léta nastřádaný vztek začíná valit ven. Nicméně ať je to tak nebo jinak, vždy, když si ho uvědomím a rozeberu si příslušnou situaci, dojde mi, jak se věci mají a vztek se následně rozplyne.

Je sice fajn, že jsem tak uvědomělá a že si se vztekem vím rady, ale stejně mi  to vadí.

 

Už přes rok chodím k léčiteli, který se zabývá tradiční čínskou medicínou. Ale navzdory všemu i jeho snažení je mi čím dál hůř. Hlavně co se týká astmatu. A aby toho nebylo málo, postupně se přidávají další a další zdravotní problémy. Až z toho mám zamotanou hlavu. Nejen já, ale i léčitel.

Zrovna dneska. Napíchá mi jehličky, aby se mi lépe dýchalo, a u toho probíráme nově objevivší se neduhy Kroutí hlavou a nechápe.

Chvíli se zamyslí a pak položí otázku: „Jak jste na tom s geopatogenními zónami?“

Odvětím: „Nijak. Vzhledem k tomu, že na ně moc nevěřím, jsem v tomhle směru nikdy nic nepodnikla.“

S úžasem  se na mě podívá: „Vy jste se opravdu o tohle nikdy nezajímala?“

„Ne.“ - jsem v naprostém klidu.

„Tak mi namalujte plánek bytu.“

S rukama plnýma jehliček se pouštím do malování nákresu bytu. No, jde to trochu ztuha, ale po chvíli je hotovo.

Podám mu jej. Chvíli se soustředí a poté na něm zakreslí jakési  klikaté čáry. Světe div se, jsou  zrovna v místě, kde mám postel. A nejen to, ale vedou šikmo přes místo, kde mám srdce a plíce.

Ptá se mě, jak dlouho na tomto místě spím.

Zamyslím se... No, bude to už osmadvacet let.

Podíváme se na sebe a máme jasno.

Teda já moc ne, protože zas až takový význam těm čárám nepřikládám.

Ovšem oč jsem já skeptičtější, o to víc je on rozčilenější.

Ptá se, proč jsem mu o tom nikdy neřekla.

Je to jednoduché, přece se mě na to nikdy nezeptal.

Chvíli se dohadujeme. Doporučuje mi totiž, abych postele okamžitě přestěhovala. A to už dneska.

Namítám, že to asi nepůjde.

Nakonec se domluvíme, že musím udělat cokoli, i kdybych měla položit matraci na zem. Ale hlavně abych dnes na tom místě už nespala.

A tak se i stane. Jakmile přijdu domů, první co udělám, že matraci přestěhuji z postele na zem.

Noc je to podivná. Už dlouho jsem nespala na zemi, ale připadá mi, že jsem spala líp.

I následující noci jsou nějaké jiné. A co teprve když s kamarádkou přestěhujeme postele. To se mi spí ještě líp.

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.