10. Lázně

Letošní jaro pro mě bylo z hlediska zdravotního značně kritické. Stíhal mě jeden zdravotní problém za druhým, přičemž spousta z nich byla úplně nových, neznámých. A to mi nahnalo strach. Tak dalece jsem se vylekala, že ačkoli se normálně lékařům vyhýbám jak můžu, k jednomu jsem se  vydala. Ovšem u jednoho nezůstalo. Nakonec se z toho odvinula celá série vyšetření. A výsledek? Nic kloudného jsem se nedozvěděla... Jedno  pozitivum z toho přece ale jenom vzešlo. Návrh na lázeňskou péči.

V první chvíli jsem přemýšlela, zda někam chci jet nebo ne. V minulosti jsem totiž jakoukoli zmínku o lázních vždy odmítala. Teď mi ale přišlo, že když nic jiného, snad by se tak alespoň mohl vyřešit můj dlouhodobý stav vyčerpanosti, se kterým si ani já ani lékaři nevědí rady. A navíc by se mi mohlo ulevit s dýcháním. Nakonec jsem tedy souhlasila.

Obdrževši příslušné vyplněné tiskopisy odnesla jsem je do pojišťovny a celou záležitost jsem pustila z hlavy. Až někdy po třech měsících mi přišlo vyrozumění, že v polovině října nastupuji do Luhačovic.

 

Léto uběhlo jako voda, září taky, a už je začátek října. Čím víc se termín blíží, tím větší nechuť k lázeňskému pobytu cítím. Uvědomuji si, jak se mi nikam jet nechce. Za prvé odjíždím na celé čtyři týdny, což je na mě fakt dlouhá doba a pak se mi nezpozdává období říjen-listopad. To je pro mě nepříznivé roční období... No a pak taky mám trochu obavy z toho, jak můj organismus zareaguje jak na změnu klimatu, na normální stravu, ale hlavně na léčebné procedury. Vždyť  vidím negativní reakce na pouhopouhé meridiánové cvičení. Tak co teprve tohle? ... A v poslední řadě se trochu obávám i soužití s neznámými lidmi. Přece jenom žiju už osm let sama, dělám si co chci, kdy chci, bavím se o čem chci, což až na výjimky je jiné téma, než mezi běžnou populací bývá zvykem. Ale nedá se nic dělat, do lázní jet musím.

Ačkoli mám před jinými akcemi vždy sbaleno v cuku letu, a to většinou už týden dopředu, teď balení odkládám jak to jenom jde. Nejraději bych nezabalila vůbec. A hlavně nikam nejela.

A k tomu mě štve, že pokud se někomu zmíním o tom, že jedu do lázní, jakože to hned tak někomu nevykládám, vždy slyším to samé  - to bych taky bral... Už začínám být na tuhle odpověď alergická, a tak pokaždé odpovím – A moje nemoci bys bral taky?!

Čas se neúprosně blíží.

Na poslední chvíli se rozhodnu vzít si před odjezdem den volna. To abych  na sbalení věcí měla klid.

A dobře jsem udělala, výprava na tak dlouhý pobyt, a k tomu ještě na přelomu podzimu a zimy je totiž značně odlišná než jet někam na týden.

Celý den skládám věci na hromadu a teprve k večeru je začnu rvát do kufru. Ještě že jsem si půjčila větší kufr od Hely. Do mého by se to nevešlo.

 

A je tu ráno. Vyrážím ven na ulici. V ruce kufr, na zádech ruksak. Copak po chodníku to jde, ale ty schody v metru ty mi teda dávají zabrat.

Konečně jsem na nádraží. To je ale v rekonstrukci, takže musím zdolat schody nahoru. Jen s velkými problémy se mi to podaří. A  nastává problém. Musím najít vagon a k tomu příslušné kupé, kam mám koupenou místenku. Lítám se zavazadly po peróně a hledám a hledám. Čas se krátí. Začínám být notně nervózní. Dívám se po průvodčím nebo někom, kdo by mi poradil, ale nikde nikdo.

Aha, tamhle je! Samozřejmě, že na opačném konci perónu. Letím za ním, kufr drncá za mnou. Už zdálky se ptám, kde se nachází můj vagón. Ani mě moc nepřekvapí, když se dozvím, že musím  zpátky odkud jsem před chvílí přišla.

Zbývá posledních pár metrů, konečně jsem u svého vagonu. Ještě zdolat schůdky, najít svoje kupé a o chvíli později jsem usazená... a pořádně schvácená.¨

Vlak se rozjíždí za chvilku. Měla jsem to tak akorát. ¨

Celou cestu, a že je to přes pět hodin, víceméně prospím. Nevím, jestli jsem tak urvaná namáhavou cestou, nebo na mě dopadá vyčerpanost posledních dnů, týdnů, měsíců. Na každý pád se probírám k životu až těsně před Luhačovicemi. ¨

Vykodrcám se na nástupiště a hledám bus, který mě odveze k lázeňskému hotelu.

Bezva, je tady! Naložím do něj kufr  a s úlevou klesnu na sedadlo.

O pár minut později zastavujeme.

No, to snad ne! Další schody. A kolik jich je! Tohle snad nezvládnu!

Ale zvládla jsem to. I když mám pocit, že moc sil už mi nezbývá. A nejen sil, ale hlavně dechu. Jsem zadýchaná jako bych zdolala Mount Everest.

Na recepci dostávám klíče od pokoje a taky základní pokyny jak tady co funguje. Mám pocit, že mi to hlava vůbec nebere. Tak jsem urvaná.

Mám před sebou poslední úsek. Musím se dopravit do prvního patra. Ještě že je tu výtah!

Jdu dlouhou chodbou ... konečně stojím před svým pokojem.

Odemykám, otevírám dveře a ...

Tak tady si pobudu celý měsíc. No potěš pánbu!

Dvě postele, dvě židle, dvě skříně, stůl, umyvadlo. Toť vše. Vše notně omšelé. Vybavení jak z dob dávno minulých….Jo, vlastně je tu ještě televize a rádio. Ani nevím, jestli jsem ráda, nebo ne.

Jak to vypadá jsem tu první. Můžu si teda vybrat postel.

No, jako by na tom záleželo.

Rozhodnu se bleskově. Vybírám si tu nalevo. Otevřu skříň a další šok. Mám pocit, že dveře se každou chvíli urvou a padnou na mě. Ach jo, tohle jsem teda nečekala... I když, ono je to fuk. Hlavně abych si rozuměla se spolubydlící.

Vybalím věci, naházím je do skříně a vyrážím ven. Čeká mě návštěva lékaře. S ohledem na moje nemoci a můj přístup k nim není na co se těšit.

Naštěstí to proběhlo v pohodě. Bohužel až dodatečně mi došlo, že tahle návštěva byla důležitá, spíš veledůležitá, protože od ní se odvíjely procedury, které tu budu absolvovat. Jenže já věcí neznalá se na to vůbec nepřipravila. A protože jsem  zvyklá u lékařů co se týká mého zdravotního stavu mlžit, mlžit, mlžit a hlavně skrývat, co se dá,  i tady jsem ze svých všelijakých potíží pořádně ubrala. A podle toho i vypadá  rozpis procedur. Oproti ostatním lidem je notně ořezaný.

V první chvíli mi to přijde líto, ale pak mi dojde, že je to vlastně  dobře. Moje zhuntované tělíčko by asi ten nápor všelijakých procedur nemuselo dobře snášet.  I takhle bude mít co dělat.

 

První dny jsem v jednom velkém údivu. Jak z lázeňského života, tak ze samotných procedur. Všechno je pro mě nové, neznámé. Ale po pár dnech mám pocit, že už mě nemůže nic překvapit... I když překvapilo. Z ničeho nic jsem náhle ochořela. A to pořádně. Průdušky začaly stávkovat, respektive skolil je pořádný zánět. V první chvíli mě napadne, že se jedná o reakci na nezvyklé procedury, lékařka však míní jinak. Prý jsem tu něco chytila... No, ať je to tak či onak, místo procedur ležím v posteli. A hlavně, léčím se. Lékařka chtěla nasadit ATB, ale ta jsem odmítla. Takže chodím jen na infuze a zbytek léčení zůstává na mě.

Po týdnu jsem naštěstí skoro v pořádku. Sama jsem překvapená, jak rychle jsem to zvládla. 

A už zase lítám po procedurách. S paní na pokoji si každý den vyměňujeme zážitky. Kde jsme byly a jestli jsme něco zvláštního nezažily. A že se tu dá zažít leccos. Jak dobrého, tak špatného. Záleží na tom, s kým přicházíme do kontaktu.

Zrovna dneska, paní povídá o masáži, jakou dle jejích slov ještě nikdy nezažila. Barvitě mi popisuje, co všechno se během ní odehrávalo. Jak jí byla rovnána páteř a pak hlavně ten závěr. Prý z masérových rukou cítila zvláštní příjemnou energii.

Hned mám jasno. Určitě šlo o energii Reiki. Jak samotná masáž, tak i masér samotný mě zajímá. Za prvé bych potřebovala něco podniknout se svou krční páteří, no a pak bych ráda poznala člověka, který je zřejmě tady v tom lázeňském komplexu bílou vránou. Jen je problém – mám už všechny procedury rozepsány někam jinam. To znamená zkusit se domluvit se sestrou, jestli by mi masáže nepřehodila.

Jak jsem mile překvapena nezvyklou ochotou sestry, která mi zbývající masáže přehodí tam kam chci já.

 

Za pár dní jdu na první. Jenže místo maséra přijde masérka. Hmm, tak to nějak nevyšlo, potlačím zklamání. Uvidíme, co bude příště.

A příště přijde opět masérka. A takhle to jde po celou dobu.

Celou záležitost tedy odevzdávám s tím, že je mi zřejmě souzena normální masáž. Asi to tak má být.

Pobyt se rychle chýlí ke konci. Sice je to tu fajn, nabrala jsem sil a energie a užila jsem si všech možných léčebných procedur, některé mi vyloženě svědčí, u jiných si tím moc jistá nejsem, ale najednou mám pocit, že už bylo všeho tak akorát. Klidně bych jela domů.

Do konce pobytu zbývá pár posledních procedur. Mezi jinými i dvě masáže. Jdu na tu předposlední. Jsem překvapená, když se místo masérky objeví masér. A je to ten, na kterého jsem byla zvědavá. Paní na pokoji měla pravdu, je šikovný, provádí mi s páteří něco, co ještě nikdo nikdy neudělal. A pak na závěr, dává mi Reiki. Zareaguji. Ale už není moc času, čeká tu další pacient.

No, tak uvidíme, třeba příště...…pokud teda nějaké příště bude.

Je pátek, přede mnou je poslední víkend, pak pondělí a jedu domů. Hurá!!!

Jdu na poslední masáž.  Jaké překvapení, když přijde opět masér. Pamatuje si mě, takže hned od samého začátku probíráme téma esoterika. V řeči se dostaneme i na význam nemocí.  Mluvím o tom, co všechno už jsem podnikla, ale že všemu navzdory astma mě trápí pořád. A to víc a víc.

Trochu tohle téma prodiskutujeme. Masér mi dává kontakt na jednu jeho známou, která je prý jasnozřivá. Myslí si, že by mi mohla pomoct.

Tak jo, díky, loučím se a uháním na další proceduru.

Později pak na pokoji dumám nad tím, jestli mám paní zavolat nebo ne. V první chvíli mi to přijde jako blbost. Za prvé nevěřím tomu, že by mi někdo mohl jakkoli pomoct. Vím, že si mám se vším pomoct sama. Další věc, nevěřím na nějakou jasnozřivost...… No a poslední – už vlastně jedu domů. Stejně není čas na to, abych se s ní sešla. Obzvlášť když není přímo odtud z Luhačovic.

Pak mi ale přijde, že není náhoda, jak jsem se s tím masérem setkala a že mi ten kontakt dal. 

A tak se nořím do sebe a snažím se zkontaktovat se svou duší, jestli by mi nějak neporadila.

Vzápětí mám jasno – zavolám masérovi a poprosím ho o kontaktní mail. A až budu doma, paní napíšu maila. Je to jednodušší než kdyby ji teď volala a všechno ji vysvětlovala po telefonu.

Masér slibuje, že mi mail zjistí a dá vědět.

Večer před usnutím mi dochází, že se neozval... Hmm, asi se s ní sejít nemám. A tím celou záležitost uzavřu a jdu si lehnout.

Jaké je moje překvapení, když mi v sobotu ráno zazvoní mobil. Je to masér a dává mi k telefonu jeho známou, paní na kterou mi dával kontakt.

Jo, proč ne?  Jsem zvědavá.

Paní mi říká, že jen se na mě napojila, hned o mě vše věděla a ráda by se se mnou setkala. Že mi má co říct. A ačkoli nové lidi už nebere v mém případě udělá výjimku. Tohle poslední mi několikrát zopakovala.

Jsem překvapená, ale nebráním se.

Je mi řečeno, že mě k ní následující ráno někdo odveze autem.

Taková nabídka se nedá odmítnout. Cítím, že se události daly do pohybu bez mého přičinění.  Uvidíme, co z toho vzejde, jak všechno dopadne. 

Cesta uběhne rychle. Než se naděju, jsme na místě.

O chvíli později si s paní pohlédneme do tváře. A hlavně do očí. A tento pohled rozhodl. Máme si co říct a cítím, že jsme si blízké.

A už se dáváme do řeči. Respektive začíná Maruška, já jen poslouchám. Valí se na mě kvantum informací, o Marušce, o tom, co ji kdy potkalo, čemu se věnuje, o lidech, kterým pomáhá... Je toho spousta. Občas se ve mně vzedmou emoce, to když na něco z toho, co mi říká, zarezonuji.

Vždy se snažím ujasnit, proč takhle reaguji, o co vlastně jde. 

Je-li vhodná chvíle, řeknu zase já něco o sobě. Ale moc toho ani říkat nemusím, Maruška o mě ví téměř všechno.

Čas neskutečně rychle běží. Pět  hodin uteče jako pár minut. Během rozhovoru si leccos ujasním, spousta věcí mi dojde. Ne že bych se dozvěděla nějaké nové převratné informace. Ne, jde o notoricky známé věci, které jsem už x-krát četla, slyšela. Ale přijde mi, že teď je přijímám nejen rozumem, ale že jde o přímý zásah do srdce. Najednou se mi v mnoha ohledech rozbřeskne a pocítím obrovskou úlevu.

A teprve teď, jak se mi všechno pospojuje, může naše sezení skončit.

Ještě probereme pár posledních věcí, nasedneme do auta a jedeme zpět do Luhačovic.

Až na pokoji mi dojde, že kvůli tomuto setkání jsem zřejmě sem do Luhačovic přijela. Jasně, měla jsem si tu odpočinout, nabrat síly a trochu si vylepšit svoje chatrné zdraví, ale především jsem si přijela pro tohle nové pochopení.

V pondělí ráno si vyřizuji závěrečné formality a pouštím se do balení věcí. O něco později  uháním plna energie a elánu na nádraží. Jak já už se těším domů! Na svoje pohodlí a hlavně na soukromí, které jsem tu fakt postrádala.