1. Cesta fyzická (Brandon Bays)

Den plyne za dnem, pozvolna se dávám dohromady. Rekapituluji si, co mě v uplynulých dnech potkalo. Vysoký tlak, regrese, dávná minulost...

Jak to vlastně začalo? Z ničeho nic mi stoupl tlak. A hodně. Tehdy mě napadlo, že je za tím možná příběh z mé dávné minulosti, jenž jsem nakousla ale nedokončila.  Což se mi zdálo na jednu stranu drobet přitažené za vlasy, ale jistou logiku to mělo. A protože jsem si nebyla jistá, zavolala jsem  Petrovi a  zeptala se ho na jeho názor.

K mému překvapení souhlasil. Taky mu to dávalo smysl.  A nejen to. Dokonce mi nabídl termín regrese, a to už za týden.

Místo toho, abych se zaradovala, vyděsila jsem se. Až tak dalece, že jsem si pořídila nemoc, abych do Liberce nemohla jet. No, teda viděno z mého pohledu. Ostatní by to tak neviděli, řekli by jen, že jsem normálně chytila virózu. A tím by to pro ně skončilo.

Viróza to byla pořádná. Bylo mi tak zle, jako mi už léta nebylo. Měla jsem vysoké horečky, nebyla jsem schopná ničeho jiného, než spát. A mezitím přemýšlet. Došlo mi, že za mou nemocí je strach. Strach z toho, že vím co mě čeká a že  to asi nebude procházka růžovou zahradou. A došlo mi taky, že to budu muset zvládnout.

Ve chvíli, kdy jsem pochopila, jak se věci mají, udělala jsem si v sobě jasno. Chci do toho jít.

A tak jsem napnula všechny síly, abych se za ten týden dala dohromady a do toho Liberce jsem mohla odjet. A zdařilo se. Odjela jsem a celý příběh rozkryla. A díky trpělivosti a pevné ruce Petra (řekla bych, že obojího je u mě zapotřebí), který mě vedl, jsem odkryla obzvlášť děsivý příběh jakéhosi mága. A z něj vyplynulo to, co už dávno vím – v mnoha předchozích inkarnacích,  majíc jisté schopnosti i moc, jichž jsem vždy zneužila, jsem vlastně pokaždé selhala.  Až přišla inkarnace tato. Když  se tento život plánoval, já tam v bardu jsem se rozhodla, že vše odčiním. A to tak, že budu pomáhat druhým.

No jo, jenže jak na to, když jsem celý život neměla tuchy o karmě a nějakých úkolech? Proto  muselo přijít probuzení v podobě rozpadu mé rodiny. Až pak jsem se o tyhle věci začala zajímat. Ne dobrovolně, ale pod tlakem. Obrovským. A začaly mi chodit info, že bych měla pomáhat lidem. Jenže na rozdíl od mnoha jiných, kteří po tom prahnou, já to odmítala. Sebemenší chutě ve mně nebylo. A navíc - já řešila svoje problémy, a ty mi dávaly notně zabrat, takže proč bych si trhala plíce pro druhé?

A v mém životě přituhovalo. Byla jsem čím dál víc tlačená do toho, abych se přestala zaobírat sama sebou a svým současným příběhem, a otevřela se druhým. Můj argument na to byl stále stejný – dokud se nevyhrabu ze svých problémů, nehnu prstem.

A přituhovalo čím dál víc. Až jsem se propracovala do stavu, že můj život byl na hraně a já měla možnost odtud zdrhnout. Jenže  já se v té chvíli – ke svému vlastnímu překvapení - rozhodla, že tu zůstanu. Ale pořád jsem si stála za svým – nebudu pomáhat, dokud mi nebude líp. A v tomhle stavu jsem se odjela regresit do Liberce. Co se tam odehrálo jsem už psala. Ale nepsala jsem, co z toho pro mě vyplynulo. Dozvěděla jsem se totiž, že se už konečně musím rozhodnout – buď  napravím, co jsem kdysi napáchala, a to tak, že se otevřu lidem a nabídnu jim svou pomoc, anebo si můžu na Olšanech vybrat příhodné místečko, protože tu už dlouho nepobudu.

No a  s tímhle závěrem jsem jela domů. Doma jsem padla do postele a následující dny jen proležela. Tak zle mi bylo. Za prvé mě schvátilo to, že jsem nedoléčena jela do Liberce, a pak celé to regresení bylo mimořádně náročné. No a taky mě dorazilo, co z něj vzešlo.

Viróza už sice dávno odezněla, ale přidávají se komplikace, které mi dávají pořádně zabrat. Objednávám se proto na terapii.

Přijde mi docela úsměvné, že ani nevím, na jakou. Vím jen, že jdu k paní, která se zabývá homeopatií. A dle vyjádření kamarádky, která mě k ní doporučila, je coby homeopatka dobrá. No a pak prý ještě provozuje nějakou zvláštní terapii, o niž ale nevím zhola nic.

To je jedno. Důležité je, že cítím, že k ní jít mám.

A dneska tam jdu.

V úvodu stručně povykládám, proč jsem přišla, co všechno mě trápí... a tak podobně.

Potom pro změnu mluví terapeutka. Nemíní mě léčit homeopatikama, ale chce se mnou podniknout terapii, které se říká  „cesta“. Díky ní se prý dají vyléčit všechny možné zdravotní problémy. Tuto terapii vypracovala Brandon Bays, která o sobě a o tom, jak se díky ní sama vyléčila, napsala knihu...

Hmm, neznám ji. Ani cestu ani Brandon Bays. Ale určitě si knihu koupím a přečtu. Teď se ale chci dozvědět víc.

Terapeutka mi vysvětluje, co ona cesta obnáší, a na závěr se mě ptá, zda ji chci podniknout.

Nezaváhám ani chvilku. Ano chci.

Jdeme na to. V podstatě jde o řízenou meditaci, pomocí níž podniknu cestu svým fyzickým tělem se záměrem dostat se do místa, které potřebuje uzdravit.  K příslušnému místu pak naskočí daná situace, odehrávající se někdy v minulosti, a poté i lidé, kteří se mnou onu situaci kdysi prožívali. Ponoření do minulosti mi trochu připomíná regresi. Ale způsob, jak se s danou situací vypořádám, je úplně jiný.  Procházíme spolu klíčovými momenty mého života, které měly zásadní dopad na celý můj další život. V podstatě jde o známé záležitosti, které jsem už x-krát regresila. Jenže teď to probíhá jinak, a hlavně vidím zásadní rozdíl. Při regresích, se mi nikdy nepodařilo emočně se do děje položit jako teď. Za celou tu dobu, a že to trvalo něco přes dvě hodiny, jsem ani jednou neotevřela oči, natož abych cokoli hodnotila či o daném tématu diskutovala, jak se většinou děje při  regresích. Teď jsem úplně ponořená v ději.

Ve chvíli, kdy je hotovo a já otevírám oči, cítím, jako by se ze mě odvalil těžký šutr.  

V následujících dnech si „Cestu“ zkouším sama. Vím, že nemá takové grády jako minule, ale myslím si, že je lepší podniknout něco nežli nic.

Celý následující týden se cítím, jako bych se zbavila závaží, které mě celý život tížilo. Jenže ten další se vše postupně vrací do původních kolejí...I když popravdě řečeno, je mi ještě hůř než mi bylo před Cestou. Nechápu a nerozumím. Proč se vše zase zhoršilo? Kde je zádrhel? Hlava mi může prasknout od přemýšlení. Jenže na tohle jsem krátká. Nerozumím ničemu.

 

Jako by nestačilo jedna věc. Nastává další problém. Moje lékařka, nevím proč,  se z ničeho nic rozhodne změnit mi léky na tlak. Reakce je okamžitá. Nejen, že mi tlak okamžitě vyletí nahoru, ale ještě se k tomu přidá spousta dalších komplikací.

Nedá se nic dělat. Musím k lékařce, aby mi dala zpátky původní  léky.

Jak hluboce jsem se zmýlila! Doktorka se se mnou odmítá bavit.

Nevím proč, možná nevěří tomu co ji říkám o zběsilých reakcích mého organizmu. Na každý pád mi rezolutně řekne, že léky měnit nebude.

Nevěřícně se jí ptám: „Jak to že nebudete?“

Její odpověď mě šokuje. Podle ní je nemožné, aby lék nezabral, natož, aby působil jakékoli obtíže. Musím s ním prý nějakou vydržet.

Snažím se její rozhodnutí zvrátit, jenže ona si stojí za svým. Lék musím brát i nadále a basta!

Ptám se jí, jestli si tedy mám najít lékaře jiného, který mi předepíše léky, které jsem brala předtím.

Odpověď je zarážející - Prý ano.

Odcházím pořádně naštvaná. Mám  dojem, že vím, co je za tím. Jak je v našich krajích zvykem, lékaři podepíší kontrakt s některou z farmaceutických  společností, vyfásnou za to příslušný obnos a pak se snaží svým pacientům příslušné léky upřednostňovat před jinými. Alespoň takováhle je praxe... Kdyby pro mě byl lék dobrý, mohlo by mi to být jedno, jenže pro mě ten lék dobrý není. Naopak, škodí mi. A tak nastává problém. Ona si svoje peníze za mě jako nového pacienta s tímto lékem už vyinkasovala, a teď zřejmě musí dodržet podmínku v počtu minimálního odběru léků... No jo, jenže co s tím, když se pacient vzpírá a lék nechce? ... Je to jednoduché, prostě musí vydržet. A teprve až poté, co se splní příslušné podmínky lze lék změnit... Jo, takhle to nějak bude, protože jinak je záhadou, proč mě do tohoto pro mě nevhodného léku nutí...

Poté, co jsem záhadu rozlouskla na rozumové úrovni, snažím se přijít na důvody na té duchovní. Náhody přece nejsou, pro její chování musí být nějaký důvod. A co z toho vyplývá pro mě? ... Bohužel v tomhle směru mě nenapadá vůbec nic.

Doma se dívám, jestli mám ještě zásobu původního léku.

Uf, to se mi ulevilo! Mám ho tu ještě na pár dní. Snad mezitím něco vymyslím.

Jsem ve stejné, ne-li  horší situaci, v jaké jsem byla koncem roku. Vlastně jsem v docela slušné pasti. Potřebuji léky, jenže lékař mi je nechce dát. Ovšem  pokud je nebudu brát, skončím zase v nemocnici. Co teda mám dělat?

Vtom mě napadne zavolat Mílu. Táži se jí, zda nezná nějakého lékaře alespoň trochu alternativně zaměřeného, který by byl ochoten respektovat, případně tolerovat moje nezvyklé přístupy k léčení.

Jak jsem ráda, když mi Míla o pár dní později dává na jednu takovou lékařku kontakt.

Sláva, alespoň jeden problém vyřešen!

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.