4. Nemoce, emoce, energie

Stále je mi zle. Už nevím, co mám udělat. Napadne mě zeptat se karet, jestli by mi neporadily, co dělat, aby mi bylo líp.

Karty mi jednoznačně odpoví – zklidnit se a spojit se svou duší.

Tahle zpráva ke mně přichází už několik dní, jenže já pořád nestíhám. Stále mám něco na práci.

Nedá se nic dělat, musím to zkusit. Už to nemůžu dál odkládat.

Sedám si do křesla, zapaluji svíčku a usedám před svůj oblíbený obraz anch.

Upřeně se na něj dívám a postupně se zklidňuji.

V té chvíli začínám vnímat energie, které z obrazu vyzařují.

Ptám se, co mohu udělat pro to, aby mi bylo zdravotně líp. A pak taky, co je za mými současnými zdravotními problémy.

Přijde mi, že problém mám se srdcem.  

Okamžitě mi vletí slzy do očí.

Vůbec netuším proč. Jediné, co vnímám, že je  moc unavené. Přijde mi ho líto.

Posílám mu trochu radosti a lásky. Pak se moje pozornost přesune na ledviny.

Ptám se: „Jak můžu pomoct ledvinám?“

„Nalaď se na ně a zeptej se, co potřebují.“– ozve se najednou hlas.

Dobrá, začnu pravou: „Tak tedy moje milá pravá ledvino, proč jsi tak vyčerpaná? Co pro tebe můžu udělat?“

„Uvědom si, co tě ohrožuje, kdo na tebe činí nátlak, kdo má očekávání.“

Ponořím se do svého nitra a snažíme přijít na to, zda něco/někdo takový existuje.

Jenže na nic/nikoho takového nepřicházím. Kde se tedy bere ta vyčerpanost?

Přijde mi, že mám ohromný pocit zodpovědnosti, vyplývající z úkolů, které jsem si do tohoto života předsevzala. A tohle mě asi vyčerpává nejvíc. Nikdo ode mě nechce nic, jen já sama od sebe, protože ten náklad odpovědnosti nejsem schopná přijmout. Mám pocit, že mám naloženo víc, než je v mé moci. Cítím ohromné musím! A to mě dostává.

„Jak to že musíš? Vždyť sis to vybrala dobrovolně?“

„Neřekla bych. Mám pocit, že mi to bylo nespravedlivě naloženo...“ – až  se leknu, co to ze mě zase vypadlo. Jak to, že se po dlouhé době objevuje nespravedlnost, křivda? Myslela jsem, že s tou už jsem se vypořádala!

„Jenže ji v sobě pořád máš. V souvislosti s úkoly, které sis do tohoto života naplánovala, stále pociťuješ křivdu. Že tohle ty nechceš.“

„Jo, máš pravdu. No jo, ale co s tím?“

„Proč ten pocit máš? Kde se vzal?“

„Copak vím?!“

„A kdo by to měl vědět jiný než ty?“

Zavřu oči a znovu se pohroužím do svého nitra. Okamžitě mi naskočí okamžik, kdy jsem v bardu, někdo mě skopne a já pak letím dolů a při tom řvu – Ne, nechci!

Uvědomuji si, že tenhle obraz mě provází v posledních letech pořád. Jak je možné, že jsem s tím doposud nic neudělala? Vždyť jsem to už tolikrát regresila, tolikrát odblokovávala, a pořád to tam mám?!

„Ano, stále máš v sobě ten vzdor a nechuť jít do tohoto života. Stále máš pocit, že jsi tu za trest.“

„Však taky jsem!!!!“

„A jak jsi na to prosím tě přišla?“

„Nevím, ale vnímám to tak.“

„To je nesmysl. Nikdo sem nejde za trest... S tím bys měla něco udělat.“

„Hmm, a co?“

„Přenes se do té doby a prožij si to. A hlavně to vyčisti.“

„No že by se mi chtělo, to se mi teda nechce...“ – vyletí ze mě rychlá reakce.

Pak vše přehodnotím a řeknu: „Tak jo, já to zkusím... Díky.“

    

Navzdory všemu, co se sebou dělám, je mi čím dál hůř. Jednoho rána mám pocit, jako bych byla plná vody. Nejen, že mám nateklé nohy, ale jako bych měla zavodněné i plíce.

Nahání mi to strach. Nechápu, co se to se mnou děje. Vím, že k doktorovi jít nemůžu. Nacpali by mě léky, které by mi jenom ublížily.

A tak nezbývá než podniknout něco sama. Rozhodnu se jít na meridiánové cvičení. Minule se mi tak zalíbilo, že jsem se rozhodla chodit na ně pravidelně. Jenže v okamžiku, kdy vyjdu ven na ulici, zjistím, že mi dělá potíže i pomalá chůze po rovině. Nedokážu si představit, že bych měla cvičit.

Ač nerada, obracím se a jdu zpět domů. A abych se odreagovala, lehám si na gauč a pouštím si video.

Nálada se vylepšuje. Dumám, co podniknout dál.

Snažím se být v jakž takž pohodě. Vím, že pokud se propadnu do strachů a obav, ničemu neprospěju. Naopak, ublížím si.

 

Než se naděju, je pátek. Do práce jdu s narvaným ruksakem.

Ráno bylo sice příjemné teplo, jenže během dne se zatahuje a začne lít. A lije celý den. Jako z konve.

Nedá se nic dělat, změna plánů, jde se  domů.

Alespoň si odpočinu, říkám si.

A taky jo. Po příchodu domů si s úlevou lehám na gauč a pouštím si televizi.

Jaká pohoda!

Jenže před pátou hodinou se obloha začíná protrhávat.

Znervózním.

Sice se dál dívám na televizi, ale každou chvíli pokukuji k oknu. Jakoby by mě něco táhlo ven do přírody.

O chvíli později vyskakuji z gauče a jdu si prostudovat jízdní řády, abych zjistila, zda mám šanci se na chatu v tuhle dobu ještě dostat.

Ve chvíli, kdy do pokoje problesknou sluneční paprsky, jsem už sbalená a vyrážím ven.

Co mi průdušky dovolí, nasazuji rychlé tempo. No, po pravdě musím říct, sotva se ploužím. Dělá mi to starosti, protože takhle asi nestihnu spoj, který jsem si původně vybrala.

Zastavím se a znovu studuji na jízdní řád a hledám spoj jiný.

Koukám, že bych mohla stihnout vlak... Tak jo, jedu na nádraží.

Povedlo se, vlak jsem chytla jen tak tak.

Celá udýchaná si sedám a promýšlím, jak budu pokračovat dál.

Už je večer, obloha opět zatažená, a já vystupuji na nádraží a dívám se na odjezdy autobusů.

Dochází mi, jak jsem se unáhlila. Bus, kterým jsem chtěla jet, mi před chvílí ujel, takže musím zvolit jiný.

Ovšem tím pádem bude cesta fakt náročná. Za prvé půjdu velký kus naprosto opuštěnou cestou, a pak jak tak obhlížím oblohu, hrozí, že začne pršet. A to by byl průšvih.

Pro jistotu si k sobě volám svoje silové zvíře, svého lva. Normálně si na něj nevzpomenu, ale teď mám pocit, že on mě ochrání. A co se týká počasí, vysílám nahoru prosby, abych nezmokla.

Všechno dopadlo dobře. Cesta uběhla v pohodě a já jsem před osmou na chatě.

Brr, tady je teda zima! Otřesu se po vstupu do chaty.

Ze všeho nejdřív zatápím v kamnech. Za chvíli bude tma, tak abych tu neumrzla.

Trošku si nadávám, že jsem nezůstala doma v teple. Nějak se v sobě nevyznám. Přece jsem mohla jet až v sobotu ráno! Ale  ta moje posedlost přírodou je tak silná, že jsem prostě jet  musela.

Trvá dlouho, než se mi podaří chatu alespoň trochu zavlažit. Ale nakonec se podaří. Stejně jako minule si dávám matraci a deky na zem a zalézám do spacáku. Snad takhle tu noc nějak přežiju.

Přežila, i když jsem toho moc nenaspala. Každou chvíli jsem musela přiložit do kamen.

Ale to ráno za to stojí. Sice není tak nádherný den  jako tomu bylo minule, ale stejně je tu krásně.

Stojím na verandě a pozoruji tu nádheru. Tuhle svěží  jarní zeleň miluji. Vydržela bych tu stát celé hodiny. Jenže se musím pustit do práce. Obsloužit kamna, udělat si snídani. Teprve pak si sedám k notebooku, který jsem vzala s sebou.

Přes den střídavě sedím uvnitř v teple na chatě, střídavě dělám něco venku na zahradě. Prostě ani chvilku se nenudím.

Než se naděju, je večer.

Tentokrát jdu odhodlaně spát nahoru. Sice je tady děsná zima, ale když se obložím dekama a navléknu se do tepláků, snad to přežiju bez újmy na zdraví.

Kupodivu mi v noci zima nebyla a celou noc jsem  prospala  bez jediného probuzení. Zato ráno, je tu pořádná klendra. No, bodejť by nebyla, když je tu jen osm stupňů.

Honem ven na sluníčko, snad se venku ohřeju.

Počasí je přímo skvostné. Obloha jako vymetená a mně je krásně.

Jen tak sedím a nasávám tu nádhernou jarní atmosféru.  Jak já tohle období miluji!

Připadá mi, že letos je to o něčem jiném než jindy touhle dobou. Cítím, že jsem přírodou přímo posedlá. Mám pocit, že zůstanu-li doma, brzy bude po mně. Ta touha být v přírodě je tak silná, že se jí nedá odolat. Jako by byla životní nutností.

Je mi skoro do breku, když si odpoledne musím sbalit věci a vydat se zpátky domů. Ještě že budou  květnové svátky, takže tu přece jenom pobudu o trochu víc, než jindy.

 

Konečně vypuklo jaro a oteplilo se. Nastaly krásné májové dny

Sedím na zahradě, kolem dokola rozkvetlé stromy. Nepamatuji se, kdy naposledy, pokud vůbec někdy, byly stromy takhle osypané. Je to nádherný pohled. A ještě nádhernější pohled je na snášející se bílé okvětní plátky dolů na zem  do sytě zelené svěží trávy.  Tráva je jimi úplně posetá, vypadá jako zasněžená. Je to kouzelný pohled.

Kdykoli jindy bych se z takovéhle nádhery radovala a bylo by mi blaze. Místo toho ale v sobě cítím nesmírný smutek.  Je mi zle. Hodně zle. Ke všem zdravotním problémům, které mě v poslední době sužují,a  že jich není málo,  přidávají se další. A ty už mi fakt nahánějí strach. 

Proto víceméně nic nedělám a jen polehávám. Občas něco naklapu do notebooku, který jsem si s sebou zase vzala. Ještě že mě to napadlo, jinak bych se tu asi ukousala nudou.

Občas se snažím i trochu meditovat ve snaze pochopit nepříjemný vývoj posledních dnů. Jenže mi žádné informace nepřicházejí. Nic, pusto, prázdno. 

To je teda průšvih…No jo, ale co s tím? … Hmm, když je ticho, tak holt je ticho. Zřejmě to tak má být. Náhody přece nejsou. A v tomhle ohledu už vůbec ne!

 

 

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.