15. Duše táty

Dnes odjíždím na další kurz etikoterapie. Celý den nasáváme teorii. A že jí je! Večer jsme už všichni pořádně urvaní.

Je deset, už se chystáme na kutě. S kamarádkou ještě zajdeme do kuchyně pro něco k pití.  Je tu Maruška a něco poklízí. Sotva koukám, jak jsem ospalá,  a Maruška, jak se zdá, snad taky usne vestoje.  Prohodíme spolu pár slov. Vezmeme si čajík a chystáme se odejít. Jen ještě poprosím , zda by mi druhý den nenamíchala bylinky přímo na míru, něco na pročištění a tak...

Jak jí to říkám, začne se mi z ničeho nic dělat zle. Nejdřív se začnu dusit, ale pak se mi udělá zle od žaludku. Podlomí se pode mnou nohy, honem si sedám, abych se nesložila na zem.

Maruška se na mě podívá. Říká,  že je tak utahaná, že nemůže ani vytestovat, co se se mnou děje.

Rozumím tomu, šla bych si lehnout,  kdyby to šlo, jenže je mi tak zle, že nemůžu vstát, natož odejít.

Jen sedím a vzdychám, jako bych měla za chvíli opustit tenhle svět. Až se Marušce (prý poté, co o to poprosila, jak mi později řekne) podaří zjistit „věk příčiny“ mých  potíží. A vyjde jí, že za to může něco, co se stalo před 5 ½ lety. Ptá se mě, co se mi v té době dělo.

Zavzpomínám. Uvědomím si, že  se tehdy táta  víceméně rozhodl odejít z tohohle světa.

Maruška testuje, jestli to je to ono.

Ano je.

Mně je ale  čím dál hůř. Absolutně nechápu, co se děje. Přijde mi, že jsem trochu mimo, a tak nechávám všechno na Marušce...

Testuje.

Po chvíli praví, že táta po smrti neodešel „nahoru“, ale zůstal se mnou v bytě, protože je svázaný jak se mnou, tak i s  bytem. A je tu ještě jedna věc. Loni na jaře jsem se při regresi dostala do jednoho z mých minulých životů, ve kterém žil i můj táta, a tehdy jsem řešila velmi traumatizující prožitky, které mi on způsobil. A teď testováním vyplynulo, že v životě předtím jsme měli role obrácené. To znamená, že já zase předtím ublížila jemu... Jenže zatímco já mu při regresi odpustila, on neměl příležitost vyrovnat se s tím, co jsem mu tehdy udělala... Tohle bylo to pouto, které nás svazovalo, kvůli němuž nemohl odejít... A co se týká bytu, věc se má tak, že táta byl s bytem propojený. No a protože jsem se rozhodla, že se z bytu odstěhuji, vyvstal pro něj problém...

No, musím přiznat, že moc nerozumím, proč on z toho bytu nemůže odejít taky, ale tohle jsou věci, o kterých skoro nic nevím. Třeba mi to dojde někdy později. Teď na to nemám, jsem ráda, že se udržím na židli... Navíc Maruška mi oznamuje šokující věc. Prý táta, teda jeho duše, je tady v této chvíli s námi, tudíž tuto záležitost musíme vyřešit teď hned okamžitě.  

Ani se nezmůžu na odpor. Je mi totiž tak zle, že málem lezu po zemi.  Maruška říká, že tátovu duši v první chvíli „neviděla“, protože se schovával. Nebyl u mě ale u kamarádky, která tu s námi je. Co je zajímavé, že jí se udělalo zle ještě před tím, než se cokoli začalo dít. Ovšem v okamžiku, kdy začalo být zle mně, jí se ulevilo. Takže jak to tak vypadá  tátova duše hupnula od ní ke mně a tím se události daly do pohybu...

Už ani nevím, co všechno se dělo, ale Maruška tátovu duši nakonec vyprovodila nahoru. Jasně, že s mou pomocí. Ulevilo se ihned. Všechno ze mě rázem spadlo.

Všichni  si jdeme lehnout.  Ještě předtím mi ale Maruška vysvětluje, proč tátovu duši ona neviděla dřív. Prý ji zakryli strážci karmy, a to proto, že jsem si  kdysi naplánovala, že si touto zkušeností chci projít...

 

Druhý den ráno se probouzím totálně vyčerpaná. Je mi zle. V podstatě celé dopoledne pospávám a těším se na to, až budu doma a budu moct jít do postele. Je mi tak moc zle, že dokonce uvažuji, že si následující den vezmu volno, abych si odpočinula a dala se trochu do kupy.

A taky že jo. Určitě mi to prospělo. Spousta věcí mi doklapla. Například proč jsem měla takové problémy se s  bytem rozloučit, proč mi padaly obrazy ze zdi a všelijak se posunovaly. A taky proč mám tak hodně  narušenou imunitu.  Předtím jsem přes 40 let žila s duší své sestry v jednom těle pospolu, a teď zase s tátou v bytě... Takovéhle soužití  nemůže nikomu prospět, hlavně ne mojí imunitě… Náhle se mi  vybaví vzpomínka, jak u mě byly kamarádky  a jedna z nich pravila, jak tu cítí něco „blbého“. A taky si vzpomenu na Helu, když u mě byla poprvé s Yoshikem. Ten se pořád díval do jednoho kouta a mohl se uštěkat. Tehdy jsme se tomu s Helou smály, že tam vidí nějakého ducha. No, jak to tak vypadá, asi tu opravdu byl.

 

Jdu si pro budík. Ani mě moc nepřekvapí, když mi ho prodavač podává se slovy, že za celou dobu, co ho tam měli, ani jednou nezazlobil. Prý zvonil naprosto přesně. Na minutu.

Zašprýmuji, že vím, čím to je. Takhle zlobil proto, že  jsem měla doma ducha. Ale teď už to bude v pořádku. Duch je pryč.

Mrknu směrem k prodavači, jak se tváří.

Jen se tak divně ušklíbne, ale nic neříká.

No, to je fuk. Ať si myslí, co chce. Já vím, jak to bylo a jsem přesvědčená, že odteď už budík bude sekat dobrotu.