16. Škola života

V poslední době mám pořádně naloženo. Chvílema mám pocit, že je toho na mě moc. Je víkend,  jsem na chatě, hrabu se v zemi a v duchu prosím o pomoc, o radu.

Vtom se ozve: „Myslíš si, že je náhoda, že ses dostala do takovéhle situace?“

„Jasně, že není.“

„A co z toho vyplývá?“

„Asi bych to měla přijmout. Jenže když mně přijde jako děsná nespravedlnost, že to mám teď takhle těžké.“

„Nespravedlnost?! To už tady dlouho nebylo!“

Nic na to neříkám, co bych taky mohla? Je to pravda. Po dlouhé době mě zase přepadla silná nespravedlnost i když vím, že nespravedlnost neexistuje. Což hovoří o jednom - je to jenom můj blbý úhel pohledu na danou situaci.

„Já ti pomůžu.“ Zazní překvapivě.

Jsem z toho mírně v šoku. Dřív než se vzmůžu na odpověď, hlas promluví znovu.

„Už jsme spolu kdysi mluvili o škole života. Pamatuješ si?“

„Pamatuji. Tohle je mi jasné.“

„Jasné ti to sice je, ale vztekáš se a život vnímáš jako jednu velkou nespravedlnost.“

„Jenže já se o tuhle školu neprosila!“ – vyjede ze mě nabroušeně.

„Jak to? Tím, že ses rozhodla znovu se  inkarnovat a pro tuto inkarnaci sis vytýčila jisté úkoly, tím jako bys podala přihlášku na školu. Postupně jsi procházela třídami, od té nejnižší výš a výší, až teď máš před maturitou... Trochu ti to přiblížím. Jsi ve třídě, učitelka vykládá látku. Co dělají žáci?“

„Poslouchají.“

„A snaží se jí porozumět.“

„No a co?“ – nechápu, kam hlas míří.

„Nejen to. Oni dostávají i domácí úkoly. Co myslíš, že se od žáků chce?“

„Aby je vypracovali.

„A teď tento příklad převedu na život, na školu života. Jsi ve třídě, dostáváš úkoly, tj. dostáváš se do  životních situací, které máš zvládnout. Co děláš ty? Plníš úkoly?“

Mlčím.

„Ty nejen, že ty úkoly nevypracováváš, ale vztekáš se a odmítáš je. A ještě u toho cítíš nespravedlnost. Jak si myslíš, že by zareagovala učitelka ve škole, kdyby ses takhle chovala jako  žák v její  třídě? ... Dala by ti další úkol... A pokud bys ho nevypracovala, dala by ti pětku... A když by ses stále chovala odmítavě, nechala by tě opakovat... A to samé je s tebou. Nezvládáš situace, do kterých se dostáváš, a tak se situace stále opakují. A bude se to dít tak dlouho, dokud se ti nepodaří je zvládnout... Souhlasíš?“

„Jo, souhlasím.“ – zahučím..

Jdu se posadit do lehátka a přemýšlím o právě řečeném. Uvědomuji si, že je to všechno pravda. To znamená, že s tou nespravedlností a vzdorem budu muset něco udělat. Jiné cesty není.

„Tak jo, děkuji.“

 

Po delší době jdu k léčiteli. V čekárně je spousta lidí. Je mi nabídnuto, že můžu jít dovnitř. Teda jestli mi nevadí, že uvnitř sedí nějaká paní s napíchanými jehličkami.

Nevadí. Alespoň  budu dřív hotová.

Léčitel mi říká, že mám úplně staženou pravou ledvinu, což je o vztahu s muži. Vzápětí dodává – s tátou. Oponuji, že o žádném problému nevím. Za prvé jsem si vztah s tátou vyřešila před jeho smrtí... No a před nedávnem jsme odvedli jeho duši.

Na to léčitel i ta paní, oba současně praví, že táta tu se mnou pořád je.

Dožere mě to. To snad nemyslí vážně!

„Neměla byste se rozčilovat, ale přijmout to s pokorou.“ Slyším.

Rozbrečím se. Nevím, jestli reaguji na slovo pokora, nebo na tátu, ale fakt je, že při dalším povídání kdykoli na tátu jen pomyslím, hned mám slzy v očích... Hmm, jak to tak vypadá, mám opravdu problém.

Paní říká, že za všechny moje zdravotní problémy může táta a že je ho zapotřebí odvést. A taky praví, že se mu odtud nechce, a proto to  musí udělat někdo silný. Nejlépe nějaký šaman.

Namítám, že duši táty jsme tuhle přece odvedli.

Prý ne úplně. Nějaké energie po něm ještě zůstaly.

Na mou otázku, kde mám asi tak v Čechách sehnat opravdového šamana, se mi dostane odpovědi, že zrovna jeden takový, ze Sibiře, sem má v krátké době přijet.

Jdu domů pořádně přešlá. Celou dobu jsem si myslela, že co se týká táty jsem měla všechno urovnané, vyčištěné, a teď abych čekala na nějakého šamana.

 

Netrvá to dlouho, jen dva týdny, kdy se se šamanem setkávám. Přijde ke mně domů. Pouštím se do vyprávění, jak se věci mají. Paní, která ho sem přivedla, mu všechno překládá.

Šaman praví, že  duše táty jako taková tu už není, ale její zbytkové části – negativní energie, které tu po něm zůstaly, ano. A ty by se měly vyčistit. Kladu spoustu otázek. Ptám se jestli by nestačilo očistit mě , když se odtud stejně budu stěhovat.

On ale říká, že pokud by očistil jen mě a ne byt, ty energie bych na sebe znovu natáhla. Proto tedy udělá očistný rituál a očistí jak byt, tak mně.

Vykládám mu o svých nemocech a ptám se ho, jestli mi může nějak pomoct. Prý ne. On mě jen očistí, pomoct si musím sama. A to tak, že musím najít čistý pramen vody vyvěrající ze země a tam dvakrát do roka učinit jistý rituál. A navázat kontakt s přírodou. Že jsem prý nemocná proto, že v kontaktu s přírodou nejsem. Narodila jsem se v roce ve znamení vodního hada, a tak mám v sobě nejvíc zastoupený živel vody, a proto vodu potřebuji. A z ní mám brát energii, nechat si otevřít  co je ve mně zablokované,  i čakry, i všechno ostatní. Mám velký potenciál v napojení na jiné světy, ale ten je zablokovaný právě nedostatkem kontaktu s přírodou. To je alfa omega všeho.... Najednou mi  dochází, proč celý život intuitivně vyhledávám vodu, proč je mi u ní dobře a jak mě to v posledních letech táhne do přírody. Odtud se bere i moje posedlost v přírodě žít... Ptám se, jak je možné že se mi tak rapidně zhoršilo zdraví a on pořád dokola, že je to tím nedostatečným kontaktem s přírodou, hlavně s vodou... A tento rok, rok krávy, pro mě není zdravotně příznivý...

Tak, už bylo vše řečeno a teď může začít rituál. Nejdřív se ale šaman jde převléct. A že mu to sluší! Má na sobě jakýsi šamanský  hábit, na nohách má mokasíny, na hlavě čelenku, v ruce všechno možné i nemožné. Bubnuje a chrastí, v ruce má kouřící byliny a těma mě celou zahaluje. Pak projde několikrát celým bytem, ještě párkrát zakrouží kolem mě... a je konec. Už jsem zase sama. A můžu hodnotit.

No, hodnocení nedopadlo zrovna nejlíp. Asi největší průšvih je ten, že jsem tak trochu očekávala, že mi coby šaman pomůže s nemocema, a že se mi alespoň trochu uleví. Jenže zatímco jiné léčí, mně řekl, že mi nepomůže, že já sama musím! To mi teda přišlo drobet líto. Zase se potvrzuje, že mně nikdo pomoct nemá, že sama musím ruku přiložit k dílu. A ještě věřit, že to co mi doporučil, mi opravdu pomůže...

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.